OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » „Dnešní mládež je hrozná, ale horší je, že k ní už nepatřím.“

13.03.2012 (11:00) • KristenBee • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 993×

„Dnešní mládež je hrozná, ale horší je, že k ní už nepatřím.“

Vycházím z obchodu a v ruce držím sáček se dvěma rohlíky, které vložím do tašky. Udělám krok směrem ke dveřím, které se vzápětí otevřou, ale než jimi stihnu projít, někdo do mě zezadu narazí. Na jazyku mě svrbí mnoho peprných nadávek, ale nechám si je pro sebe. Přece se nebudu zbytečně rozčilovat. Zhluboka se nadechnu a udělám krok vpřed, ale dveře se začnou, pro mě z nepochopitelného důvodu, zavírat. Na poslední chvíli udělám jeden rychlý krok vzad, až moje staré klouby nesouhlasně zakřupají a moje ruka vystřelí směrem k levému bolavému kolenu.

„Sakra!“ zanadávám potichu pro sebe a pomalu se narovnám. Dveře na můj pohyb zareagují a znovu se otevřou. Na nic nečekám a donutím své dolní končetiny k pohybu a rychlostí mladé želvy se dostanu ven. Úlevně si oddychnu a rozhlédnu se kolem sebe. Stojím na rušné ulici uprostřed města, auta jezdí v obou směrech jedno za druhým, troubí, snaží se rychle zastavit, až brzdy protestují pisklavým zvukem, lidé se rychlým krokem proplétají mezi ostatními, křičí do svých mobilních telefonů, na svoje protějšky, které za nimi zaostávají či na své malé potomky, kteří si stejně dělají, co sami uznají za vhodné - běhají, křičí, brečí. Pobolívá mě z toho všeho hluku hlava a přeji si být kdekoliv jinde, na klidném místě. Přinejlepším ve svém bytě. Bohužel jsem od něj příliš daleko. A tak se rozejdu ulicí na místo, kde se snad dočkám alespoň částečného klidu.

Vcházím do parku. Už u samého vstupu mi přes cestu přeběhne skupinka malých ječících dětí, za kterými běží jejich rodiče a snaží se je nějakým způsobem zastavit a uklidnit, avšak marně. Pokroutím nad tím hlavou. Jak mohou mít tak mladí lidé děti, když sami jimi ještě stále jsou. Nedokážou je ani řádně vychovávat. Ale však si za to mohou sami, jen ať se krásně proběhnou, ono jim to neuškodí, zasměji se v duchu jejich neschopnosti.

Pokračuji ve své cestě a směle doufám, že mne už nic nepříjemného nečeká, než dorazím ke svému cíli. Ovšem mé vnitřní předtuchy se naplnily. Znovu do mě někdo vrazí, taška s rohlíky mi vypadne z ruky. Dotyčný se zastaví a místo toho, aby se omluvil, spustí na mne jakýmsi podivným jazykem, kterému za boha nedokážu porozumět. Rozhazuje rukama na všechny možné i nemožné strany a z výrazu jeho tváře mi po chvíli dojde, že právě onen mladík je naštvaný a nadává mi. Přijde mi to nesmyslné, neměla bych to být já, kdo by měl jemu vyčinit? Obdařím jej káravým pohledem, z úst vypustím několik výtek k jeho chování, které stejně jdou jedním jeho uchem tam a druhým ven a nezanechají v něm ani nepatrnou stopu. Tohle zjištění mne vždy nehorázně rozčílí. Snad se mu v životě bude dařit, pomyslím si s poněkud sarkastickým podtónem. Nechám svého nového „přítele“ napospas jeho vlastnímu osudu, seberu svoji tašku za země a jdu dál.

Kráčím dál po asfaltové cestě a vzpomínám, jak před několika lety zde byla písková a jak krásně se po ní chodilo. Ze vzpomínání mě vytrhne jakýsi předmět, o který zakopnu. Po chvíli zjišťuji, že to nebyl jen ledajaký předmět.

„Babi, dávejte pozor, kam šlapete!“ okřikne mne dívčí hlas. Ale v mé hlavě stále zní jen to jedno slovo – babi. Pohlédnu na dívku a také se podívám, do čeho jsem to vlastně kopla. Dívka se drží za nohu a měří si mě dost ošklivým pohledem.

„Holčičko, nemáš strkat nohy tam, kde nemají být!“ Ona se rozvaluje na trávě, nohy jí zasahují do chodníku a bezstarostně si povídá se svým přítelem, nebo jak to ta dnešní mládež nazývá svoje protějšky.

„Chtěla jsem bejt milá, ale s váma to nejde! Tohle je park, ježišikriste! Tady si můžu dělat, co chci, a vám to může bejt úplnej šumák! Můžu si strkat nohy, kam chci! Vy si radši pořiďte silnější brejle a příště nešlapejte cizím lidem na kotníky!“ Rozhazuje rukama stejně jako mladík, kterého jsem potkala před chvílí. Její monolog ve mně cosi popudí a krev mi začíná vřít. Cítím své srdce tlouci hlasitěji než obvykle. Co jsem mohla čekat jiného.

„Ty jedna malá, co si o sobě myslíš! Ještě mi tady budeš nadávat, že jsem ti něco udělala, když si za to můžeš sama?! Máš vůbec nějaké vychování nebo říká ti něco úcta ke starším lidem?!“

„Babi, uklidněte se, nebo nám tady ještě sebou seknete! Vaše rozumy mě, ale vůbec nezajímají…“ Přestane mi věnovat pozornost a přisaje se jako pijavice na rty svého přítele. No fuj, odfrknu si pro sebe a znechuceně na ně hledím.

„Měla by ses stydět!“ neodpustím si poslední poznámku a raději se klidím co nejdále od této dvojce. Jak se můžou na veřejnosti takhle ocumlávat, vždyť je to tak pohoršující a kdyby je viděly nějaké malé děti, no to by byla hrůza! Běduji si pro sebe a chytám se za hlavu.

Konečně dojdu na své oblíbené místo, kde často odpočívám. Sednu si na osamocenou lavičku naproti jezírku daleko ode všech. Položím si tašku vedle sebe a vyndám z ní jeden rohlík, ze kterého začínám postupně ulamovat kousky a házím je na zem. Za okamžik na chodníku přistane první holub a ze země sbírá kousky rohlíku. Vykouzlí mi to úsměv na tváři, a když jich je tam o několik okamžiků déle asi dvacet, moje předešlá špatná nálada je ta tam.

Dívám se na ptáky, jak se krmí a promítám si dnešní cestu parkem. Kladu si jednu otázku: Proč? Proč je pro mne tak těžké pozorovat všechny ty mladé lidi kolem? Odpověď se v mé hlavě objeví jako blesk z čistého nebe. Jednoduše jim závidím. Závidím jim jejich chuť do života, mladistvou sílu, strasti a všední radosti, mladistvé lásky všechna špatná i dobrá rozhodnutí, která mají stále ještě před sebou. Ale hlavně je to čas. Ten je klíčem ke všemu a vědomí, že mně už ho mnoho nezbývá, mě nutí se takto chovat. V hloubi duše bych znovu chtěla být tím neposedným dítkem bez starostí či nemocí, dospívajícím, který si myslí, že ví všechno na světě a může si dělat cokoliv, ale také být mladým rodičem a pozorovat, jak mé dítě znovu roste…

Zvednu pohled k nebi, zadívám se do slunce. „Mají to ale štěstí, že jsou mladí,“ povzdechnu si a s úsměvem na tváři zavřu oči.

Jestli jste se někdo dostal až sem, tak jsem opravdu ráda :). Moc by mě potěšila jakákoli kritika či alespoň nějaký komentář ^^.

Jen tak mimochodem, můj učitel se rozhodl tuhle práci poslat do nějaké soutěže, což mě potěšilo, ale rozhodně si nedělám zbytečné naděje, protože je mnoho lepších pisatelů, než jsem já :).

Autor: KristenBee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek „Dnešní mládež je hrozná, ale horší je, že k ní už nepatřím.“: