OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Citáty - SafiraDarkfire

09.02.2012 (18:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1240×

„Srdce se dá získat láskou a pochopením. Duše se berou násilím a bolestí…“

Můj kamarád

Nakonec všichni skončíme stejně…

Všude tolikero světla různých barev. Žlutá, červená, oranžová, zelená, modrá, indigová, fialová, růžová, bronzová, bílá, stříbrná… Tolik různých… Tolik mlh barevných kolem lidí… Vidím je všechny, a oni si je ani neuvědomují… Jsou to jejich aury. Každá povaha je v určité barvě skryta. A podle toho jsem si vybírala přátele.

Například „červení“ lidé neznamenali jenom agresi, ale i smyslnost a vitalitu. Žlutí intelekt a tvůrčí schopnosti, indigoví starostlivost, péči o jiné, humanitní sklony a třeba fialoví duchovnost, intuici či jasnovidnost. A další barvy znamenaly zase něco jiného. Jenže aury nemají jenom lidé, mají je i zvířata a rostliny celý svět je barevný… Více barevný, než si obyčejní lidé umí představit. A já? Já jediná měla zlatou auru… Nevím, co znamená tahle barva, ale u nikoho jiného jsem ji zatím neviděla.

Pamatuju si časy, kdy jsem s tímhle měla problémy, měla jsem nakreslit strom, tak jsem ho nakreslila, hnědý kmen, zelené listí a fialovou auru. Tolikrát mě peskovaly učitelky kreslení za to, že si vymýšlím, až časem jsem pochopila, že nikdo jiný aury nevidí. Možná právě to znamenala má zlatá aura, možnost vidět aury… Kdo ví…

***

Jakoby i počasí vědělo, že má dnes brečet. V jindy tak slunečném létu, pršelo. Otočila jsem se po lidech kolem sebe. Všichni stáli kolem rakve, zrak sklopený k zemi a brečeli. Jejich aury dnes nezářily jako obvykle, byly potemnělé, skoro až vyhaslé. Stejně jako naše duše. Až na jednu jedinou. Kněz měl zářivou barvu. Zvláštní, že jsem si jí nevšimla hned. Bila do očí. Stejně zlatá jako moje. Vykulila jsem na něj oči a zapomněla jsem dokonce i brečet. Asi vycítil můj pohled a zvedl od své liturgie oči, aniž by přestal mluvit, a usmál se na mně. Věděl to. Musel na mém pohledu poznat, že zkoumám jeho auru, a jenom přikývl. Dál už si mě nevšímal a pokračoval. Nerozuměla jsem mu už ani slovo, podívala jsem se dolů na rakev a do očí mi znova vyhrkly slzy. V té rakvi ležel můj nejlepší kamarád. Bylo mu dvacet dva. Mladý kluk. Jel na motorce a chytil infarkt. Z ničeho nic. Jenže já si nebyla tak úplně jistá, jestli to byl infarkt.

Chyběla mu totiž aura. Netuším, jak je tohle možné, ale viděla jsem před pár lety ještě jednoho mrtvého, a ten svou auru měl pořád. Teda jistěže ne tak ostrou a zářivou, ale pořád tam byly zbytky odstínů. Zatímco Marek ji neměl vůbec. Ani náznak žádného odstínu. Jakoby mu ji někdo vzal a on umřel právě proto. Jakoby mu někdo vzal duši. A tohle se mi nelíbilo. Jestli je zde někdo, kdo bere duše, tak jak máme v klidu žít? Jenže, jak by někdo mohl brát duše. To není přece možné!

Kněz skončil a každý z nás přistoupil k rakvi a hodil na ni květinu a hrst hlíny. V pozadí nám hrála píseň Long, long way from home od Foreigner. Byla to ta, kterou miloval.  Kněz pomalu odcházel, a já se vydala za ním.

„Promiňte, můžu s vámi na chvíli mluvit.“ Kněz se zastavil a usmál se.

„Dnes ne. Není nejlepší doba, ale přijďte zítra. A dřív, než se zeptáte, tak ano taky je vidím a umím toho daleko více. Nashledanou zítra odpoledne.“ A s tím odešel. Jeho prohlášení mě úplně vyvedlo z míry. Musel vědět, že za ním půjdu, můj první pohled mu to musel říct už ve chvíli, kdy jsem si tak překvapeně prohlížela jeho auru. Vrátila jsem se zpět k hrobu a zavěsila se do rámě své kamarádky, která jej milovala víc, než vlastní život. Její aura byla nejvíce vybledlá a já se bála, aby nevyhasla úplně.

Seděli jsme v autě, ještě se dvěma kamarády vzadu a já je vezla domů. Nepouštěla jsem rádio, a ani jsme nemluvili, Lucka pozorovala krajinu za oknem a nepromluvila jediné slovo. Měla jsem pocit, že se v autě udusím, jak tíživá atmosféra tam panovala. Kluci se také dívali z okna. To jsme teda byli sebranka, ale co jiného po pohřbu čekat? Všichni jsme byli smutní, všichni jsme byli zničení, jenže mě zajímal ten kněz. Zajímal mě více, než možnost vyhasnutí Lucčiny aury, více, než smrt přítele. Jak to myslel, že toho umí daleko více?

Oslava sice byla, ale já na ni nešla. Nechtěla jsem se dívat na smutné tváře, natož na vyhořelé aury, a tak jsem radši seděla doma a vzpomínala na Marka. Byl to úžasný člověk, skvělý kamarád. Pomohl vždycky, když mohl. Naslouchal mi vždycky, když jsem to potřebovala. Ale nikdy to nebyla víc, než kamarádská láska. Měla jsem ho v srdci. Vybavily se mi vzpomínky s ním a já si uvědomila, kolik jsem mu toho nestihla říct, a kolik věcí udělat. Rozbrečela jsem se. Nakonec jsem usnula únavou a naprostým vyčerpáním na gauči.

***

Běžím temnotou. Nikde žádná jiná barva, žádné rostliny, žádní lidé, zvířata. Mrtvolné ticho. Tíživé, husté, že nůž by mohl krájet, ticho. Tma. Všude samá tma. Nevidím ani špičku vlastního nosu, natož cokoliv před sebou. Nikde žádná cesta, světlo, prostě nic, co by mi pomohlo zbavit se strachu, který mě ochromí nakonec tak, že se zastavím. Někdo mě sleduje. Cítím to! Nejsem však schopná se otočit, rozhlédnout. Přeběhl mi mráz po zádech. A pak se přede mnou začalo zjevovat světlo. Ne, světlo ne! Mlha! Chtěla jsem couvat, ale nešlo to. Nemohla jsem se hnout. Podívala jsem se vyděšeně na své nohy. Chtěla jsem zakřičet, ale nešlo to. Ostnaté šlahouny ostružin mi držely pevně nohy. Mlha přede mnou se začala formovat. Prvně se vytvořily ptačí nohy, pak trup ptáka, křídla a nakonec hlava. Lidská hlava! Opět jsem chtěla vyděšeně vykřiknout, ale nešlo to. Marek!

Usmíval se na mně. Přiblížil se ke mně a pohladil mě po tváři. Asi se mě snažil uklidnit, ale já se snažila uskočit, jenže mé nohy se ani nepohnuly a já spadla na zadek, ohnutá v kolenou. Ostružiní mi chytlo i ruce a já opět vykřikla bez jediné vydané hlásky.

- Nemusíš se bát. - Ozval se mi jeho hlas v hlavě a já překvapeně koukala do jeho očí. Chtěla jsem promluvit, ale nešlo to. A tak jsem se pokusila své myšlenky vysílat.

- Kde to jsem? Co se to děje? – Usmíval se. Znova mě pohladil po tváři.

- Jsi v Džaru. Ve světě snů. Je to jediné místo, kde se s tebou můžu spojit. Musíš mě zachránit, Isabel! Jenom ty můžeš! – Nerozuměla jsem mu. Jak bych mohla? Vždyť je mrtvý! Neumím vracet mrtvé zpátky k životu.

- Jak ti asi tak můžu pomoct! Jsi mrtvý! Já neumím vracet život! – Pořád se usmíval.

- Někdo mi ukradl duši. Já vím, že to víš! Neumřel jsem na infarkt. Vím, že to víš. Napadlo tě to na mém pohřbu. Byl jsem tam. Vím, že jsi mluvila s tím knězem, má stejnou auru jako ty. Viděl jsem to. Mluv s ním, a zjisti všechno, co můžeš, přijdi na to, kdo mi ukradl duši, a vrať mi ji zpátky, jinak nemůžu jít dál. – Nerozuměla jsem tomu.

- Jak to, že když nemáš duši, tak jsi tady? – Posmutněl.

- Pamatuješ si na příběhy z Egypta? O duši Ka a Ba? O Ach? – Zarazila jsem se. Samozřejmě, že jsem si je pamatovala. Starověký Egypt byla vždycky má láska.

- Ka, forma živého člověka, po smrti se spojuje s Ba, aby člověk mohl jít do posmrtného věčného života. Když nebyly činy člověka vyvážené tak Amemait sežrala srdce člověka a duše nemohla jít dál. Navěky zatracen nesmrtelný život. A Ach. To je duch cestující mezi světem živých a mrtvých. Ale co to má společného s tebou? – Ještě stále mi to nedocházelo, ale vzápětí se mi v hlavě rozsvítilo.

- Ty jsi Ba! A zároveň Ach současně! A někdo ti ukradl tvé Ka! – moje myšlenka byla tak spontání, že jsem ji zakřičela. Marka to rozesmálo.

- Ano, správně jsi to pochopila. A já potřebuji své Ka. –

-Ale jestliže potřebuješ Ka… Tak celá víra o Bohu a Ďáblu, je špatná. Nikdy neexistovali, nikdy se nemělo přestat věřit ve staré bohy. A jak vůbec mohli přežít celá ta staletí, aniž by je někdo uctíval. Co pak bohové neumírají, když se v ně přestane věřit? –

- Umírají, ale na ně se přece nezapomnělo. Možná jenom na chvilku. Ale lidé je znova obnovili. Začali je objevovat, ty v ně věříš, já v ně věřil, a další lidé v ně věří. Oni nezanikli právě díky pár lidem. Udělej to pro mě prosím, navrať mi mé Ka. – A nejednou zmizel. Temnota se rozestoupila a já seděla na gauči, zpocená a vyděšená k smrti.

***

„Co to do haizlu bylo!“ Normálně nenadávám, ale tohle se jinak nedalo. Na hodinách jsem měla jedenáct dopoledne, čas ohřát si oběd a potom vyrazit za knězem.

***

V uších jsem měla puštěnou hudbu, když jsem vcházela do kostela, abych se porozhlédla po tom knězi. Vypnula jsem ji a sedla si do jedné z lavic. V kostele jsem byla poprvé v životě a fascinovaně jsem si prohlížela malované okna, Ježíše na kříži, všechny ty květiny a hlavně varhany. Tiše jsem sledovala okolí, a aniž bych si to uvědomovala, spojila jsem před sebou dlaně a vypadala, jakože se modlím.

„Ten ti nepomůže,“ zašeptal mi někdo do ucha a já se rychle otočila. Kněz. Seděl v lavici za mnou, ani jsem jej neslyšela přicházet. „Pojď.“ Zvedl se a vedl mě do zadních dveří za oltářem. Pustil mě první a sám za námi zavřel a zamknul. Nijak mi nevadilo, že mi tyká. Ani mi to nepřišlo divné, přece jenom, vždyť je to kněz, proboha! Ale nedovolila bych si mu tykat.

„Proč zamykáte?“ Tohle se mi však nelíbilo. Byla jsem jako na jehlách, ale on se jenom usmál.

„Aby nás nikdo nerušil, protože to, co ti ukážu, potřebuje naprostý klid.“ Začala jsem se třást, tohle se mi nelíbilo. Co to jako má být?! Kněz si sedl do křesla za dřevěným stolem a mě pokynul, ať se posadím do starého, umělecky vyřezávaného, křesla před ním. Musela jsem uznat, že pohodlné bylo dost, na to, jak bylo staré.

„Víš, co znamená zlatá aura?“ Přešel rovnou k věci a to mě trochu uklidnilo. Jenom jsem však zakroutila hlavou.

„Znamená neomezenou moc. A to, že vidíš aury, je teprve začátek. Já už umím, vycestovat mimo své tělo a navštěvovat jiné světy. Sledovat ostatní. Uzdravovat. Je toho dost. Jakmile se ti podaří opustit své tělo, můžeš dělat cokoliv. Dokonce, vidět i mrtvé. I když ty už umím vidět, i když jsem ve svém těle. Jako třeba tvůj kamarád Marek, včera stál vedle tebe a smutně se díval na ostatní.“ Překvapeně jsem na něj vykulila oči a nebyla schopná mluvit. Nakonec jsem svůj zrak sklopila, a přemýšlela nad tím, co mi řekl.

„Je tady ve městě více takových jako my?“

„Ne. Nebo aspoň ti, co chodí sem do kostela, takoví nejsou. A další netuším. Proč se ptáš?“

„Jenom jsem chtěla vědět, jestli jsem jediná, kdo nic netuší, nebo ne. Naučíte mě, opouštět své tělo?“ Usmál se.

„Přesně to jsem chtěl. Uvolni se a mysli na to, jaké to je létat.“ Zavřela jsem oči a začala si představovat samu sebe, jak letím.  Bez letadel, balónu či jiných pomocných prostředků. Prostě jenom já. Jenže nic se nedělo. Až pak jsem v hlavě objevila skulinku, malou skulinku, která musela být cestou ven. Protáhla jsem se jí a vzápětí se vznášela před svým tělem a zírala na něj. Bylo bezvládné. Tak jako to knězovo.

„Tak konečně!“ nejednou se kněz proměnil v naprostou nestvůru. Vypadal stále stejně jenom, jeho výraz obličeje byl… Ďábelský. Vyděšeně jsem couvla. „Teď budu moct zabít posledního z nás! Proč myslíš, že mám tolik moci. Požíral jsem jejich duše a ta tvá nebude výjimka!“ Vrhnul se na mé tělo a začal požírat mou zlatou auru, pokusila jsem se jej nakopnout, ale má noha proletěla jeho tělem. Sakra! Jak ho zastavit?! Jak se zachránit?! A pak přišla bolest. Neskutečná ukrutná bolest, ale nedovolila jsem si vykřiknout. Místo toho jsem se snažila udržet si čistou mysl a vytěsňovala ze své hlavy jakýkoliv náznak bolesti. Jenže stejně tam pořád byla.

„Tohle jste udělal Markovi, že?!“ Na chvíli přestal jíst mou auru. A bolest zmizela. Nemusela jsem se ani snažit. Dost dobře jsem nechápala, jak může jíst, když já ho prokopla, takže zuby taky nemohly být pevné, ne? Nebo se pletu?

„Ano. Abych tě přilákal k sobě!“ Znova začal požírat, bolest se vrátila a on mě přestal sledovat. Byl si tak jistý, že on nemůže umřít. A měl pravdu. Jak bych ho mohla porazit, když on je tak mocný, a já ani nevím, jak se vrátit zpět do svého těla. A pak mě to napadlo! Když on může požírat mou auru, tak proč bych já nemohla tu jeho! Vrhla jsem se na ni a kousala, co jsem mohla. Doopravdy to šlo snadno, jakoby moje zuby byly pevné a přitom bez formy stejně, jako zbytek těla. Chutnala jako jahody. Byla to mlha chutnající po jahodách. Ani si nevšiml, že jsem začala já zabíjet jeho. Kradla jsem mu jeho Ka. Jenže on měl náskok.

Začala jsem si pomáhat rukama, cpala jsem si jeho auru rukama do pusy a žvýkala, co mi síly stačili. Zvláštní, že teď měly mé ruce formu, jenže předtím ne.  Až když jsem měla polovinu jeho aury v sobě, tak si uvědomil, co dělám. Zřejmě až teprve teď zaregistroval bolest. Vrhl se na mě, jenže mnou proletěl. Byl to závod o čas. O to kdo rychleji sní auru toho druhého. Upřímně ta chuť jahod mi už lezla i ušima, a věřím tomu, že už v životě nevezmu jahodu do ruky, ale přesto jsem jedla dál. Vrhl se znova na mé tělo, jenže tentokrát jsem byla v předstihu já.

„Stop! Takhle mu duši nevrátíš!“ Jenže já mu nevěřila. Jedla jsem dál. Určitě si chtěl jenom zachránit kůži! A pak jsem snědla poslední kousíček jeho aury. Jeho Ba zmizelo a tělo ochablo v posledním nádechu. Cítila jsem všechnu jeho moc. Všechny ty duše, které pozřel a pak i tu Markovu. Nepotřebovala jsem už rádce, věděla jsem, co mám dělat. Propustila jsem Markovu duši a usmála se na něj i na jeho ptačí verzi, která se zde vzápětí objevila, a pak se spojili v jedinou.

- Děkuju. – Jenom jsem přikývla a chtěla vstoupit zpět do svého těla. Jenže to už nešlo. Mé tělo nedýchalo. Dotkla jsem se jej znova, ale nic se nestalo. Mé tělo už nežilo. Byla jsem z něj moc dlouho pryč. Odplula jsem a viděla všechny ty lidské aury, všechny měli svou vůni, a nakonec mě zlákala jedna banánová. Ochutnala jsem ji, postupně jednu za druhou. A uvědomila si, jaký hlad jsem měla.

Tenhle život byl přece jenom lepší… Žádná omezení, mohu lítat a požírat trochu lidské aury. Nikdy však tolik, abych zabila. Nebudu jako ON!

Vždyť… Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly… Jak řekl sám velký Shakespeare.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Citáty - SafiraDarkfire: