OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Citáty - AgataEritra

04.03.2011 (19:04) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 937×

„Vždycky se nám zdá lepší to, co nemůžeme dostat, než to, co už máme. V tom spočívá romantika a idiotství lidského života.“

Erich Maria Remarque

Stála v hloučku přátel. Smála se, když se začali smát, soucitný pohled plný asertivity nasadila  ve chvíli svěřování. Naučila se být kompatibilní s ostatními, ale sama si připadala jako cizí součástka soukolí, která nějakou záhadou zapadla a vytvořila s ostatními celek. Návod na vlastní použití nikdy nedostala. Musela si na všechno přijít sama.

A pak už nestála v hloučku přátel.

Stála na křižovatce a musela si zvolit. Poblíž nebyl nikdo, kdo by jí poradil, jakou cestou se má vydat, nebo aspoň jak se rozhodnout. Samostatné rozhodování ji vždycky svazovalo ruce. Jak nenáviděla, když ve škole dostali za úkol něco vypracovat a ona si musela vybírat z témat. Jak nenáviděla restaurace a jejich jídelní lístky plné skvělých jídel. Jak nesnášela programy biografů a divadel, protože nikdy nevěděla, co by chtěla vidět, vždyť toho bylo tolik.

A tak stála na rozcestí s hlavou svěšenou.

Dokud kolem neprojel cirkus. Celý konvoj se zastavil, zvířata nervózně přešlapovala v klecích a v očích měla očekávání krmení. Zvědavé tváře klaunů, liliputů, artistů se vyklonily z maringotek a prohlížely si dívku na cestě. Krmiči zvířat využili chvíle a urychleně házeli zvířatům krmení.

Dveře první maringotky se rozletěly dokořán a odhalily postavu. Ta sešla po třech schůdcích a už byla vidět celá. Vysoký cylindr, ve fraku a s vestou, která obepínala jeho dobře živené břicho. Napomádované vlasy těsně nalepené u hlavy a švihácky natočený knír. Levou ruku měl nacpanou v malé kapsičce vesty, v pravé ruce svíral vycházkovou hůl s ozdobnou hlavou.

„Proč tu tak stojíš?!“ zahřměl autoritativním hlasem. „Málem jsi mi splašila koně!“

Jenom se na něj podívala. Muž v ní budil respekt a strach. Bála se cokoli říct.

„Ty jsi němá?!“ dloubnul vycházkovou holí do země.

„Ne, pane,“ špitla a oči rychle upřela k zemi.

„Chceš jít s námi?“ zeptal se o něco smířlivě.

Tohle pro ni byla nová možnost. Mohla jít doprava, doleva a nebo odjet společně s cirkusem. Podívala se po barevných maringotkách. Zadívala se na klece plné zvířat. A nakonec znovu na principála.

„Směla bych?“ vydechla.

„Jistě,“ zasmál se. „Ale jsi nový člen, nemáš žádné místo v maringotce,“ vytáhnul ruku z kapsičky a pohladil si knír, nakonec se usmál a milý úsměv to nebyl. „Půjdeš za konvojem, pokud nejsi dostatečně silná, nemáš u nás v rodině co pohledávat.“

Rodina. To slovo bylo jako rajská hudba, která ji lákala k sobě jako světlo můru. Nejenže přišla její třetí možnost, ale dokonce jí bylo nabídnuto něco, v co už snad ani nedoufala. Znamenalo by to, že už nemusí být sama, že by se s někým mohla smát a plakat. Podívala se po ostatních tvářích. Každá byla tak jiná. Ano, sem by mohla konečně zapadnout. A bude to stát za to, i kdyby se za tím konvojem maringotek měla brodit v blátě, sněhu nebo za bouřky.

Kývla a počkala, než se konvoj zase rozjede. Zařadila se na jeho konec a vydala se mlčky na cestu. Neměla se totiž s kým bavit. Ani nechtěla. Všem se rozhodla dát čas. Poznají její maličkost, kdy sami uznají za vhodné.

Cesta byla dlouhá a úmorná. Opravdu se brodila bahnem, nohy jí klouzaly na všechny strany, několikrát upadla. Nebo byla cesta prašná, písek se zakusoval do plic, slunce spalovalo její tělo. Vodu dostávala jen občas, jídlo téměř nikdy. Někdy se s ní jeden z krmičů rozdělil o skývu chleba a dostala lok vody, jinak si jí ale nikdo nevšímal.

Měla chvíle, kdy se chtěla posadit na mez a plakat, nechtěla dál. Byla unavená, boty prochozené, šaty se na jejím těle trhaly a vysely, vlasy měla od prachu a mastné dlouhou cestou. Kousalo ji celé tělo a kdyby nevěděla, že je to od špíny, myslela by si, že má blechy. Avšak kráčela s hlavou vysoko zdviženou, přestože plakala. Dokola si opakovala: Tahle rodina pro mě musí mít smysl. Vždyť kdyby nebylo tak těžké jim dokázat, že jsem hodna jejich přízně, asi by nestála za nic. Musím jenom vydržet, jenom vydržet…

Po několika týdnech, kdy už skoro ani nedoufala, se konečně dostali na místo. Byl to obrovský plac kousek za městem. Lidé hned vyskákali ven z maringotek a pustili se každý po své práci. Během pár okamžiků se dali do stavění obrovského stanu, jiní nosili kůly, další zase upevňovali maringotky, odpřáhli koně, upevňovali povozy s klecemi. A ona se zmohla jenom na to, aby stála a dívala se na všechny ty pohyby, které byly předem určené. Všechno to vypadalo jako tanec. Byla to taková nádhera, až se tajil dech.

Ano, s touhle rodinou si přála žít.

Dál už nestála ani chvíli a rychle se vrhla do pomáhání. Ostatní ji zapojili velmi rychle.

A najednou šlo všechno raz na ráz. Stala se členem rodiny, byla cirkusačka. Starala se o zvířata, umisťovala, krmila, ale ze všeho nejraději se starala o koně. Kartáčem vyčesávala jejich srst a žíně, hladila je, špitala jim milá slova. Začala tuhle rodinu milovat víc než cokoli ve svém životě. A hlavně koně.

Principál si všiml její vášně a hodlal ji využít. Jeho krasojezdkyně měla zlomenou nohu a on nutně potřeboval jinou, alespoň na záskok. S vážným výrazem pozoroval její pohyby kolem koní a rozhodnutí na sebe nenechalo dlouho čekat. Zavolal si k sobě jednu z gymnastek a dal jí jednoduchý úkol: Tu dívku chce mít rychle rozhýbanou, jednoduchý výcvik voltiže na koních a krasojezdkyně se zlomenou nohou jim pomůže naučit se její číslo. Pokud chce v cirkuse zůstat, musí se prostě snažit.

Gymnastka se rozešla k dívce. Nebyla ráda, byla příliš velká, nevypadala moc ohebně a bála se, aby se jí ten těžký úkol povedl. Chvíli ji pozorovala z povzdálí a nakonec došla až k ní.

„Mám pro tebe úkol,“ řekla.

Dívka se zastavila v půlce pohybu. „Jaký?“

„Budeš trénovat se mnou, musíš se snažit, šéf tě chce jako krasojezdkyni.“

Exploze štěstí byla ničivá, zaplavila celé její tělo. Sen, ve který doufala ve svých divokých a příliš odvážných snech, se stal skutečností. S nadšením se pustila do práce. Visela na gymnastce jako na stéblu poslední záchrany, napínala šlachy a svaly proti jejich vůli, brečela bolestí, klouby jí praskaly námahou. Ale všechno to stálo za to. Chtěla být právoplatný člen rodiny, dostala šanci a hodlala ji využít do poslední kapičky.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se jednou gymnastka. „Já jsem Viola.“

Dívka se zarazila. Všechna radost šla stranou. „Už nemám jméno, nepamatuju si ho,“ špitla smutně. „Vždycky mi ale říkali Ta.“

„Ta?“ zamyslela si Viola. „Tabita se ti líbí?“

Dívce vyhrkly slzy do očí. „Dáváš mi jméno?“

„Tak líbí se ti nebo ne?“ zlobila se na oko.

„Díky,“ špitla jenom.

Žeton byl koupen, kolotoč se rozjel a nehodlal jen tak zastavit. Sliboval totiž prodlouženou jízdu. Nové přátelství, jméno, místo v rodině. Dívce se z toho točila hlava víc, než by se dalo snést. Nehodlala z toho kolotoče slézt a vzdát se. Rozhodla se bojovat, bolelo to, stálo ji to všechno úsilí, ale patřit někam byl balzám na její samotu.

S výcvikem na koni přišla nová radost, ale i bolest.

Principálovi se zdálo, že její výcvik neprobíhá dost rychle. Sám se ho ujal ve výjimečných případech sám. Křik a rány bičem se rozléhaly cirkusovým stanem. Hladina adrenalinu se vyšplhala na nejvyšší možnou míru. Vztek a strach plnil stan, koně nebyli klidní, spínali se na zadních, bič protínal vzduch se zlověstnými ranami. Záda dívky za chvíli připomínaly plameny ohně a taky se tak cítila. Principál se s ní vůbec nemazlil a její výcvik bral víc než zodpovědně.

A pak jednou, když seděla za maringotkou a plakala, se k ní přidal jeden, kterého si pamatovala jako klauna. Tiše si sedl vedle ní, hleděl před sebe. Z kapsy vytáhl tři kuličky a začal žonglovat.

„Tohle jsem se učil celý dětství,“ začal zvolna. „Vždycky, když mi to nešlo, dostával jsem rány. Otec nenáviděl, že jako syn klauna to neumím. Ale naučil jsem se to. Chce to jenom cvik.“

Setřela si slzy a podívala se na něj. Bez silných líčidel vypadal jinak. A pak, když se jí podíval do očí, uvědomila si, že veškeré veselí a jeho vždy optimistická nálada jsou jenom masky.

„Nic si z toho nedělej, jsi dobrá. Díval jsem se,“ dokončoval myšlenku. „Myslím, že v minulém životě jsi byla kentaur, na koni vypadáš tak přirozeně.“

„Díky.“

Rozmluvit ji bylo vždycky těžké.

„Nemluv, když nechceš. Je mi to jedno. Nemusím slyšet nic. Jenom jedno bys mohla,“ zadíval se jí do očí. „Chyť mě za ruku a nepouštěj.“

Dívala se na jeho nataženou ruku. Nabízel něco víc než rodinu. Svět dostával obrysy, konečně.

Přátelství s Violou a smutným klaunem se stalo útočištěm proti samotě. Rány bičem už tolik nebolely jako předtím, staly se snesitelnějšími. V těch pravých chvílích samoty, v těch, kdy usínala na slamníku v maringotce, do které táhlo, však snila o jiném světě. Během cesty se svou rodinou už viděla tolik míst, okusila tolik nového. Snad jen díky tomu si začala uvědomovat, že jinde by mohlo být líp. V těch chvílích snila o malém domku z cihel s maličkou zahrádkou a třeba jen s jediným záhonkem a keříkem rybízu.

Život s cirkusem jí najednou začal připadat malý a představy o tom, že jinde by mohlo být lépe, zaplnily nejen její mysl, ale upnula se na to celá.

„To né!“ zaplavovaly výkřiky jedno ráno ztichlý cirkus.

Zimní stanoviště se rychle budilo a výkřiky děsu se valily kolem jako vlny. Zvířata začala panikařit, přešlapovala ve svých stáních. Rozespalé postavy se hrnuly ven a zkoumaly, co se děje.

„Co s námi bude?“ - „Co všechno se musí ještě stát?“ - „Tohle nikdy nemělo být!“

Zoufalé hlasy plnily prostranství. Lidé se objímali, slzy a beznaděj udeřila jako mor.

Dívka se proplétala davem, chtěla vědět, co se stalo.

Dav se rozestoupil a první, na co padl její pohled, byla hůl se zlatě zdobenou hlavou zaražená v hrudi principála. Rudá louže krve se rozlévala kolem jeho těla zvolna, snad na znamení ukončení života - už prostě nebylo kam spěchat.

Dívce se zatmělo před očima pouze na malý okamžik. A pak se její myšlenky rozutekly.

Za tu krátkou dobu v cirkuse měla jen dvoje šaty a malý uzlíček. Rychle si je sbalila.

Teď a nebo nikdy.

Jako kdyby se nad tonoucím uzavřela hladina. Nemohla se kloudně nadechnout, chtěla utéct tak daleko, jak jen by to bylo možné.

Nejvíce jí vyděsila ztráta principála. Jistě, byl to tvrdý muž, ale vždy věděl čeho chce dosáhnout a udělal pro to cokoli na světě. Dívka vlastně obdivovala jeho tvrdou povahu. Jeho smrt v ní vyvolala nejistotu.

Naposledy se rozhlídla kolem prostranství, snažila se nemyslet na koně. Ti, co jí budou tolik chybět, vůně jejich zpocených těl po tvrdé práci, zvuk zubů, když přežvykovaly oves.

„Nemusíš odcházet,“ zastavil jí v půlce cesty smutný hlas.

Věděla, že když se otočí, bude o tolik těžší odejít.

„Vím, že nemusím. Budoucnost není to, čeho se bojím,“ stála pořád otočená ve směru cesty.

„Utíkáš? Před čím?“ nenechal se odbýt.

„Tohle není útěk, jenom poznání nového,“ oponovala.

„Necháváš mě tady,“ konstatoval ještě smutněji, i když se zdálo, že víc už to jít nemůže.

„Protože vím, že ty svoje kořeny nevytrhneš. Jsi spokojený se svým životem.“

„Ne, jen nic jiného neznám. A v tuhle chvíli svou rodinu nemohu opustit. Nastanou nám zlé doby.“

„Já vím,“ popotáhla, „snažila jsem se zapadnout. Tohle pro mne asi není. Možná tam někde v dálce,“ zadívala se do daleka, „možná tam svět nabízí i něco jiného než dřinu.“

„Život je dřina. Uvidíš, jednou to poznáš.“ Smutní klauni ví o životě spousty, možná proto se maskují tím smíchem.

„Cítím, že musím jít,“ a rozešla se.

„Jednou, až na to přijdeš, možná už bude pozdě se vrátit.“

V tu chvíli se otočila. Podívala se do smutných a životem protřelých očí, do očí cirkusového klauna, který věděl víc, než prozrazoval jeho věk.

„Možná bude pozdě, ale navždycky budeš mít místo v mém srdci,“ špitala slova.

„Jen jestli místo bude stačit,“ sklopil oči k zemi.

„Jednou se vrátím,“ udělala krok jeho směrem. On však o krok ustoupil.

„Mohl bych ti slíbit, že na tebe počkám. Ale život je tak nevyzpytatelný. Podívej. Dal mi slunce a naději v mém životě, ale zase mi ho bere. To ty mi ho bereš. Stala ses pro mě světlem a teď mi ho sama ubíráš…“

Slova bolela, zařezávala se do kůže jako tupý nůž.

„V myšlenkách budu stále s tebou.“ Jak chatrná slova útěchy.

„Myšlenky nestačí,“ otočil se zpátky ke svému domovu. „Šťastnou cestu, snad najdeš, co hledáš.“

A pak už nebyl. Zmizel s přicházející tmou, proplétal se mezi maringotkami zpátky ke svým lidem, aby se s nimi utěšil ve svém smutku a pomohl jak sobě, tak i jim najít útěchu v těžké chvíli.

Dívka se otočila a rozešla se původním směrem. Stoupala do kopce a už nezadržovala slzy. Nechala je volně vytékat z očí, snažíc se zaplašit myšlenky na návrat. Dál stoupala do výšky a snažila se přesvědčit samu sebe, že jinde ji čeká něco jiného, lepšího a snad i opravdovějšího. Naposledy vyvolávala obrazy se smutným klaunem. Opakovala si jeho slova. Ale nemohla se vrátit. Už nepatří do rodiny, už je zase sama.

Vystoupala na kopec a podívala se do dálky. Někdy v té chvíli se začal snášet k zemi první sníh. Dívala se na padající vločky, jak při doteku se zemí zase tají.

Naposledy se ohlédla k zimovišti své minulé rodiny.

„Hodně štěstí,“ zašeptala jejím směrem.

A znovu se vydala na cestu. Snad byl sníh příslibem smytí minulosti, snad ji sníh připraví novou a lepší budoucnost. Ale tohle už musela nechat osudu.

Jedno však věděla s naprostou jistotou: Vrátí se, jednou určitě… Protože i když si to nechtěla připustit, cirkus se stal její rodinou… A jejím životem…

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Citáty - AgataEritra: