Cesty daleké 1/2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Lenka, Monika, Honza a Mirek. Čtyři kamarádi, kteří se rozhodli, že jejich poslední společné prázdniny budou dokonalé. Maturita za nimi, celý život před nimi. Cesta křížem krážem Evropou vypadá jako dobrý nápad, jenže hned první večer se jim porouchá auto. Co se může stát uprostřed ničeho, když se ke slovu přihlásí i strýček alkohol? Letní oddychovka, kde se nic moc neděje (aspoň tedy ne v téhle půlce), ale snad si najde svoje čtenáře.

17.05.2012 (14:00) • Sasanka • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1243×

Když jsme míjeli bývalý hraniční přechod mezi Českou republikou a Polskem, srdce mi radostně poskočilo. Tohle léto bude skvělé. Nejlepší prázdniny na světě. A taky nejspíš naše poslední.

Honza letí na konci srpna do Ameriky na stáž, kterou mu zařídila jeho teta. Mirek nastupuje na podzim do Brna na VUT a Monika se s rodiči stěhuje do Českých Budějovic. Já zůstávám v Praze a snad si najdu brigádu. Nevzali mě totiž na vysokou, takže následující rok strávím přípravou a potom to zkusím znovu. Naše cesty se rozejdou, ale aspoň tohle poslední léto si užijeme na plné obrátky. A proto jsme si taky naplánovali tenhle výlet. Křížem krážem po Evropě, jen my čtyři a Honzovo Audi.

Začneme v Polsku, máme naplánovanou Osvětim a Varšavu, potom se přes Německo vydáme do Beneluxu a potom do Francie a Španělska. Když nám vyjde čas i peníze, stavíme se ještě v Itálii a celé dobrodružství zakončíme v Chorvatsku na pláži. S sebou máme jen pár kousků oblečení a kartáčky na zuby (i když tak trochu podezřívám Mirka, že ten kartáček vynechal). Nic není dopředu naplánované, prostě někam dojedeme, přenocujeme, pojedeme dál. Spontánnost, svoboda, poslední možnost nic neřešit a prostě si užívat. Až se vrátíme, budeme muset vzít naše životy do vlastních rukou a starat se sami o sebe. Dětství definitivně končí.

Stáhli jsme si okýnka a nechali teplý letní vítr foukat do auta. Honza po mě pokukoval přes zpětné zrcátko a smál se tím klukovským způsobem, který mu strašně slušel. Tmavé vlasy mu lítaly do obličeje a každou chvilku musel pohodit hlavou, aby vůbec viděl na cestu.

Mirkovi do obličeje nic nepadalo. Vsadil se s námi, že jestli udělá přijímačky, nechá se ostříhat na ježka. A on nejen, že přijímačky udělal, ale ještě měl druhé nejvyšší skóre ze všech, takže jsme ho s Monikou vzaly skoro do hola. Na hlavě mu zbyly sotva tři milimetry vlasů. Ale nutno dodat, že mu to slušelo, rozhodně víc než ty dlouhé vlasy po ramena, co nosil předtím.

Monika se zasněně koukala z okýnka a nevypadalo to, že se nějak hodně baví. Jenže to už byla Monika. Tichá, nevýrazná a poměrně plachá. Ale když už něco řekla, vždycky to byla perla. Šťouchla jsem do ní, a když se na mě podívala a chystala se mi vynadat, protože se strašně lekla, mrkla jsem na ní a ukázala na malinkého pavoučka, který lezl Mirkovi po rameni. Mirek měl hroznou fobii z pavouků, a když nějakého viděl, ječel jako holka. Honza naše potutelné hihňání zaregistroval a podíval se na nás jako na blázny. Mlčky jsem ukázala na pidi pavoučka a už se hihňal taky. Nakonec jsme se rozhodli, že Mirkovi nic říkat nebudeme. Byl by schopný vystoupit z auta a vzít si stopa zpátky domů.

„Po dvou set metrech odbočte vlevo,“ hlásila Honzova navigace. Jenže po dvou stech metrech žádná odbočka vlevo nebyla. Možná kdysi dávno, ale teď to tam vypadalo jako nekončící travnatá džungle.

„Krám jeden pitomej,“ ulevil si Honza a zastavil na krajnici. „Leni, podala bys mi mapu?“ zeptal se mě a já začala šátrat v kabelce po mapě.

„Hlavně, že jsi tvrdil, že mapu potřebovat nebudeme,“ rýpla jsem si. Honza své GPSce bezmezně důvěřoval, a nad mými námitkami, že bychom měli mapu přibalit taky, ohrnoval nos. „Teď ti bude dobrá, co?“ dodala jsem a podala mu polorozpadlý autoatlas Evropy. Byl sice celkem nový, naši ho kupovali před třemi lety, ale moje mladší sestřička Adélka si s ním hodně ráda hrála na cestovatelku a taky hodně ráda trhala listy, takže tam chybělo v podstatě celé Rusko a velká část Skandinávie.

Honza chvilku zkoumal mapu a tvářil se zoufale. „Hele, tohle je nějaký divný. Podle té mapy jsme tu odbočku minuli, ale tam žádná nebyla.“

Mirek si povzdechl, vyrval Honzovi mapu z rukou (a na podlahu Auta se snesl kousek Finska) a otočil ji vzhůru nohama.

„Nejpozdějc za půl kilometru dorazíme na křižovatku. Vy zbohatlíci už vůbec neumíte žít bez těch svých technických udělátek.“

Všichni jsme se smáli, dokonce i Honza, proti kterému byl vtípek mířen. Věděl, že to nemyslíme špatně. Vlastně nám všem hrozně vyhovovalo, že je Honzův táta notář a mamka primářka nemocnice, protože jenom díky nim jsme si celý tenhle výlet mohli dovolit. Honza totiž dostal auto za složení maturity. Já dostala kytku, kterou mamka natrhala na zahradě jedné své kamarádky, a bonboniéru s prošlou dobou minimální trvanlivosti. Ne každý si může dovolit vyhazovat z kopejtka.

„Tady je, potvora jedna!“ ulevil si Mirek. Ukázal prstem na mapu a všichni jsme mu nakoukli přes rameno na místo, kam ukazoval. Skutečně jsme odbočku minuli. Jenže podle mapy to byla uzounká polní cesta a tu jsme mohli snadno přehlédnout. „Takže čelem vzad, kapitáne!“ řekl Mirek, podal mi mapu zpátky a Honza otočil auto. Cestou necestou, polem nepolem. Vysvětlovat Honzovi, že ne každá cesta, kterou mu navrhne navigace, je správná, by bylo jako házet hrách na stěnu. Hodně tlustou stěnu.

Najeli jsme na polňačku, Mirek pustil cédéčko se starými písničkami od ABBY a všechno vypadalo skvěle. Sluníčko svítilo a před námi byly prázdniny snů…

* * *

„Fakt pecka!“

„Kdybys dal na mě a jel podle mapy, tohle by se nikdy nestalo. Ale to ty ne, GPSka řekla tohle, tak pojedeme tam.“

„Už se v tom motoru hrabeš hodinu. To čekáš, že odtamtud vyskočí skřítek?“

„Nemůžete chvilku držet jazyk za zuby?“ rozčiloval se Honza.

Asi po dvou hodinách jízdy polní cestou začalo v motoru prapodivně škytat a za dalších patnáct minut jsme už stáli uprostřed ničeho, z motoru se kouřilo a nevypadalo to, že se v nejbližší době posuneme kousek dál.

„Nemáme radši někoho zavolat?“ navrhla jsem.

„Ty máš číslo na nějakou polskou odtahovou službu?“ rýpnul si nabručeně Honza. „To je sice strašně fajn, ale pokud si dobře pamatuju, tak tady nikdo polsky neumí. Monča sice mluví plynule anglicky, německy a francouzsky, ale s polštinou díru do světa taky neudělá.“

Když jsem na tohle neměla odpověď, vrátil se zpátky ke své práci a dál se rýpal bezvýsledně v motoru. Přidala jsem se k Monice, která si z toho všeho jako jediná nedělala těžkou hlavu i klidně se v kraťasech a podprsence opalovala na trávě pár metrů od auta.

„Asi tady nemáš opalovací krém, co?“ zeptala se mě.

„Ne, to nemám. A stejně si myslím, že bychom měli někoho zavolat. Přinejhorším můžeme brnknout našim a oni se můžou podívat na internet na nejbližší českou odtahovku. Bylo by to sice drahý jako prase, ale když se složíme, zas tak nás to nezruinuje.“

„Můžeš volat, komu chceš, ale stejně se nedovoláš. Jsme tady úplně bez signálu,“ prohodila Monča tónem, kterým většinou oznamujete, že k obědu nebudou slibované hranolky ale brambory.

„Cože?“ Okamžitě jsem zkontrolovala mobil, ale zjistila jsem, že Monča má pravdu. Ani jedna čárka a velký nápis NO SIGNAL na displeji. „Tak to je bomba, co budeme dělat?“

Monča pokrčila rameny a otočila se na břicho, aby si opálila i záda. Naprosto v pohodě. Však ono se nic neděje, jen jsme uvízli kdesi v Polsku, sami ani nevíme, kde. Navigace nám už asi padesát kilometrů tvrdila, že jsme uprostřed lesa. Podle mapy se tahle cesta měla stáčet chvilku od města, ale nakonec zase navazovat na hlavní silnici. Ale silnice nikde. Na jedné straně byla pole od nevidím do nevidím, na druhé straně asi desetimetrový pruh trávy a hustý les. Skutečně jsme byli v prdeli, omluvte mi ten výraz.

Mirek se opíral o auto a kouřil. Sice nejsem kuřák, ale ve chvíli jako je tahle jsem si od něj nabízenou cigaretu vzala. „Jsme v prdeli,“ zopakovala jsem svou předchozí myšlenku nahlas. Pak mě něco napadlo. „Mirečkuuuu?“ protáhla jsem. „Jak hodně rozumíš autům?“

„Na to ani nemysli,“ ohradil se. „Jednak mě Honza ke svýmu drahouškovi nepustí a i kdyby, stačilo by mi někde přepojit špatně hadičku a ten magor by mě zabil. Ani náhodou. Nechám ho se v tom šťourat.“

Potáhla jsem z cigarety a pomalinku vyfukovala kouř z pusy. Trochu se mi zamotala hlava a došlo mi, že jsem od rána vlastně nic nepila a už hodinu stojím na přímém sluníčku. Natáhla jsem se tedy do auta pro pití, které bylo teplé jako chcanky. Nechala jsem lahev kolovat a za chvilinku byla prázdná. Sešlápla jsem ji a hodila zpátky do auta – Lenka by se zbláznila, kdybych tu flašku někam pohodila.

Honza rozčileně třísknul kapotou a kopnul do pneumatiky. Nikdy jsem ho neviděla chovat se ke svému autu takhle, to muselo být vážné. „Zatracený krám, že já tu maturitu nepodělal!“ Zanadával. „Tohle nespravím ani za milion let.“

„Říkala jsem ti to,“ zamumlala jsem potichu, aby mě neslyšel.

„Leni,“ otočil se směrem ke mně, „zavoláš teda někomu?“ Muselo ho stát hodně sil to říct. Chlapi a jejich hrdost.

„Nezavolám, není signál.“

Honza už nic neřekl, jen kopnul znovu do pneumatiky. Monika zvedla hlavu a jedním okem na nás proti sluníčku zamžourala a hned zase padla obličejem do trávy a dál se na plné obrátky věnovala opalování. Mirek típnul cigaretu a z batohu vyndal lahev tequily.

„Ráno vyrazíme po cestě zpátky a to by v tom byl čert, abychom někam nedošli,“ řekl, zatímco otevíral lahev. „Nemám sice sůl ani citrony, ale aspoň dneska večer se všichni vykašleme na problémy s autem a signálem. Vždyť o tom to celé je, ne? Poslední prázdniny společně, nezkazíme si je takovou prkotinou jako je tohle.“

Monča odněkud vyčarovala plastové kelímky, Honza nakrájel na kousky dvě jablka místo citronů a já sáhla po další cigaretě. Dokonce si jednu vzala i Monika a to už je co říct! Honza posbíral na kraji lesa nějaké větve a udělali jsme si pár metrů od auta na cestě ohniště. Když jsem vytáhla z kufru kytaru a začala brnkat těch pár písniček, co umím, večeru k dokonalosti skoro nic nechybělo.

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné