OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Alespoň jedno slovo, prosím!

02.08.2013 (13:00) • MJ5 • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 948×

Kéž bys zítra o mě stál.

Kéž by sis mě všímal.

Kéž bys mě miloval.*

Střešním oknem pozoruju bílé, načechrané mráčky, plující po modré obloze. Spokojeně vzdychnu a otočím se k chlapci, ležícímu vedle mě.

„Miluju tě,‘‘ zašeptám, žádná reakce. Zamyšleně hledí do stropu a nejspíš ani neví, že na něj mluvím.

Skloním se k němu a políbím ho na tvář. Nic. Políbím ho na rty.

Odtáhne se ode mě a ušklíbne se: „Už bychom měli vstávat,‘‘ prohlásí a zvedne se z postele. V mžiku mu obtočím ruce kolem krku, zabraňujíc mu tak odejít.

„Nech mě, Marku,‘‘ zavrčí otráveně, vyprostí se z mého objetí a zamíří do koupelny.

Padnu zpátky do postele a zamračeným pohledem propaluju dveře koupelny. Tak takhle jsem si před měsícem naše společné bydlení rozhodně nepředstavoval. Když mi Tom nabídl, abych se k němu přestěhoval, byl to jeden z těch nejlepších okamžiků mého života. Ale teď už mi to tak nepřipadá. Myslel jsem si, že bydlet společně bude suprový, skvělý a že si užijeme spoustu srandy. Asi je pravda, že postupně všechno ztrácí lesk.

Z myšlenek mě vytrhne až Tomův překvapený hlas: „Ty jsi ještě v posteli? Přijdeme pozdě na promítání!‘‘

Povzdechnu si a protočím oči. „Vždyť je to jen hloupý dokument, polovina třídy stejně nepřijde. A mně se dneska do školy nechce.‘‘

Tom se zamračí. „Tak fajn, dělej, si, co chceš. Učitelům řeknu, že vyspáváš kocovinu.‘‘ Znovu se ušklíbne a jde se nasnídat.

Ještě chvíli ho nevěřícně pozoruju, pak zavřu oči a zaposlouchám se do zvuků bytu.

„Takže ty vážně nejdeš?‘‘ zeptá se Tom, když se pár minut před půl sedmou připravuje na odchod. Zavrtím hlavou.

„Myslel jsem si, že jsi jenom unavený,‘‘ zamumlá spíš pro sebe.

„Unavený jsem pokaždé a pokaždé do školy jdu. Dneska chci prostě zůstat doma.‘‘ Tom kývne a jde do předsíně.

„Tak čau!‘‘ křikne na mě a vyběhne ze dveří.

Jsem teď ještě víc naštvaný a uražený. Prostě řekne ,čau‘ a odejde? Ani se neobtěžoval zeptat, co budu celý den dělat, nebo jestli nechci, aby zůstal se mnou! Vážně to v poslední době vypadá, že ho jenom obtěžuju, ať řeknu cokoli. Ale copak by se něco změnilo, kdyby věděl, jak mi ubližuje? Ne. Prostě by řekl, že si to říkám jen proto, aby se cítil provinile, nebo abych na sebe strhl pozornost. Zkrátka by to ničemu nepomohlo. A já se přitom tak snažím! Snažím se, abych si to tak nebral, ale už to nezvládnu! Když se ke mně takhle chová, tak proč se se mnou nerozejde? Proč se mnou zůstává, když to vypadá, že ho jenom štvu? Tolik si přeju, aby nás vztah byl stejný jako před měsícem! Cítím se tak osamělý, potřebuju, aby si mě všímal. Chci, aby všechno bylo jako dřív!

Dneska jsem se vzbudila,

vzbudila naprosto probuzená

v prázdné posteli,

zírající na prázdnou místnost.

Viním se za ten stav,

v jakém dneska jsem.

Teď se umírání

nezdá až tak kruté.

A nevím, co mám říct, a vůbec, prostě nevím,

už nikdy víc.

„Nechceš dneska někam zajít? Třeba do kina,‘‘ navrhnu Tomovi a políbím ho na tvář.

Zavrtí hlavou, sedne si do křesla a dělá něco na počítači.

„Ale vždyť máš dneska volno, ne?‘‘ zmateně se na Toma podívám.

Něco nesrozumitelného zamumlá a dál se věnuje počítači.

„Neruš mě, musím dodělat ten referát,‘‘ zavrčí naštvaně.

Vytrhnu kabel od počítače ze zdi.

Tom vyskočí tak prudce, že zase málem upadne, a vražedně se na mě dívá.

 „Vykašli se na referát! Dneska máš volno! Pojď, jdeme do kina,‘‘ vyhrknu, a než stačí protestovat, táhnu ho ke dveřím.

„Co je to za film?‘‘ zeptá se Tom, když sedíme v setmělém sále, a poprvé od našeho odchodu z bytu promluví.

Pokrčím rameny. „Nějaký dokument, jsem rád, že jsme šli,‘‘ můj šepot přeruší úvodní znělka a hlas archeologa.

Pohodlně se uvelebím v křesle a opřu se Tomovi o rameno.

Pár minut po začátku filmu se sálem rozlehne neodbytné naléhavé zvonění.

Tom vyskočí a vyndá si z bundy mobil, při tom mi málem vyrazí zuby. Stačí mu jediný pohled na displej a zvedá se k odchodu.

„Kam jdeš?‘‘ šeptnu, snažím se ignorovat naštvané mumlání ostatních návštěvníků.

„Musím domů, zapomněl jsem zalít kytky a zítra mě čeká test, musím se učit.‘‘ Dál na nic nečeká a prostě odejde!

Odejde a mě nechá sledovat ten pitomej dokument o starověkých civilizacích!

Nenápadně se vytratím ze sálu a rozhlížím se po chodbě, jestli Toma ještě neuvidím. Úplnou náhodou už je pryč.

Sáhnu do kapsy u kalhot, zapnu si mobil a napíšu mu esemesku: Jsi blbec! Vymýšlíš si ty nejhloupější výmluvy! Zítra žádnej test není! Rozeběhnu se na autobusovou zastávku.

Nenávidím se za to, že tě ztrácím.

Vidím to všechno tak jasně.

Nenávidím se za to, že tě ztrácím.

Co asi děláš, když se díváš do zrcadla,

a odraz v něm je důvod, proč tady nejsem.

Já s Tomem sedíme na lavičce před školním hřištěm, ale ani jednoho nezajímá právě probíhající fotbalový zápas.

„Proč prostě nepřiznáš, že máš někoho jinýho! Nebo si myslíš, že to neunesu?‘‘ zeptám se, Tom se na mě otráveně podívá.

„Nemám nikoho jinýho, jen mám moc práce. Jsi hrozně domýšlivý a otravný,‘‘ zamumlá a kopne do míče, který u nás přistál.

„Že sis toho nevšiml dřív. Moc by mě zajímalo, jak tě můžu otravovat, když máš tolik práce?‘‘ tázavě zvednu obočí.

Tom se na mě vůbec nevšímá.

Vyskočím a zlostně se na něj podívám. „Tak už mi konečně odpověz! Řekni už, sakra, něco! To tvoje mlčení mě ubíjí! Proč se se mnou nebavíš, proč na mě kašleš?‘‘ ječím na něj a narušuju tak průběh zápasu.

Tom se na mě znovu otráveně otočí, dá si na uši sluchátka a začne kývat hlavou do rytmu hudby.

Se zatnutými zuby si sednu zpátky k němu, založím si ruce na prsou a snažím se potlačit slzy.

Z hlubin lítosti mě nevytrhne nadšený křik vítězného týmu, zvonění na začátek další hodiny, ani Tomův odchod.

Jen na pár minut zvednu hlavu a sleduju jeho vzdalující se záda. Pak začnu brečet.

Máš, co sis zasloužil

Doufám, že teď jsi šťastný,

protože každé pomyšlení na to,

že ona je s tebou, mě zabíjí uvnitř.

A teď se děsím každého dne,

protože vím, že se nemůžu ubránit té samotě

z toho, že s tebou nemůžu být.

A nevím, co mám dělat.

Nejsem si jistá, že se přes to dostanu.

Kéž bych věděla…

Je večer. Sedíme v obýváku a já se snažím soustředit na ten nudný domácí úkol, který jsme dostali.

Ale už mám toho mlčení dost!

Tom se mnou od včerejška nepromluvil. Nejsmutnější je, že není žádný rozdíl v tom, když se mnou mluví, a když ne. Vždycky je zticha nebo odpovídá nesrozumitelným mumláním a naštvanými pohledy. Když chci odpověď, musím ji z něj téměř páčit.

Vzhlédnu od učebnice, otočím se na Toma, sedícího na gauči. „Na něco se tě zeptám a chci, abys mi, prosím, odpověděl. Miluješ mě?‘‘ Se zatajeným dechem čekám na jeho odpověď.

Čekám minutu, dvě, pak mezi hysterickým pláčem na něj znova začnu křičet: „Miluješ mě? Miluješ?! Odpověz mi! Chci to vědět! Musím to vědět! Řekni to, prosím! Prosím! Alespoň jedno slovo!‘‘ Odmlčím se, snažím se dýchat.

Tom se na mě konečně podívá.

Jeho lhostejný a chladný pohled mě bodne u srdce.

Z očí se mi valí další a další slzy.

Vyskočím, vyběhnu z bytu do posledního patra a otevřu dveře na střechu, kde se zastavím.

Vítr mi suší mokré tváře a hází mi vlasy do očí.

Přistoupím k okraji střechy, podívám se dolů na ten roj světel. Je to moc hezký pohled.

Na chvíli mi je líto ten klidný běh večera narušit, ale opravdu jen na krátkou chvíli.

Vybavím si Tomův lhostejný pohled, pohled kluka, který ještě před měsícem tvrdil, že mě miluje.

Teprve před měsícem, a dneska se prostě nemohl nadechnout a říct to znovu. Samozřejmě, že by to říct mohl, ale já jsem chtěl pravdivou odpověď. Kdyby to řekl, lhal by, stejně jako lhal na začátku našeho vztahu.

Jen se nedokážu smířit s tím, že to nechal zajít tak daleko. Že mě tak trápil jen kvůli pocitu moci, který mu to dávalo.

Kéž by to byl jenom sen! Protože to tak strašně bolí.

A svět se točí,

točí a zastavit se nedá.

Všechno, cos řekl, všechna slova,

všechno byla zrada.

A tiše padá

z očí mi jedna slza za druhou.

Zhluboka se nadechnu, přelezu okraj střechy a s krátkým zaváháním skočím dolů.

Světla se slijí do jedné barevné zářící šmouhy, vítr mi hučí v uších.

Padám rychleji a rychleji. A země se přibližuje, přibližuje, dokud ji nepohltí temnota.

Nenávidím se za to, že tě ztrácím.

Vidím to všechno tak jasně.

Nenávidím se za to, že tě ztrácím.

Co asi děláš, když se díváš do zrcadla.

A odraz v něm je důvod, proč tady nejsem.

Co asi říkáš, když všechno, co jsi neřekl,

je důvod, proč jsem tě nakonec opustila.

Jak asi pláčeš, když každá slza, kterou uroníš,

ti už nic zpátky nezíská.

Nenávidím se za to, že tě miluji.

Autor: MJ5, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Alespoň jedno slovo, prosím!: