OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Za stínem tajemna 2/2

Chvíli jsem stal na místě, jako přimražený, dokud mě nedrcla Hermiona do žeber. A dále to byl Siriusův hlas, který na mě křičel, jakoby spíš řval, jak mi tohle chybělo. Přihlouple jsem se usmál.

„Harry! No tak! Slyšíš mě? Sedíš si na uších?" rozčiloval se Sirius a já se naplno musel rozesmát.

„Bavíš se dobře?" ozýval se jeho hlas ložnicí.

„Siriusi, promiň," řekl jsem nervózně a vytáhl jsem to dvojcestné zrcátko z kapsy.

„No to je toho dost, můj drahý kmotřenče." Snažil si udržet naštvaný obličej, ale pak se rozesmál.

Sirius se vůbec nezměnil. Vypadal pořád stejně, ale vypadal mnohem upraveněji. Všechny stopy žertování vyprchaly a teď si mě prohlížel ustaranýma očima.

„Stalo se něco, Harry?" Najednou znejistěl.

Copak jsem mu měl říct, že kvůli mně umřel na odboru záhad v bitvě?! Přišlo mi to absurdní, ale nakonec jsem se zmohl na zavrtění hlavy. Neuvěřil mi to.

„Chtěl jsem ti říct, že Fénixův řád dostal zprávu, že smrtijedi napadli odbor záhad," pověděl mi Sirius, jako kdyby právě nic neřekl.

Při slově odbor záhad jsem zezelenal. Hermiona vedle mě napjatě poslouchala.

„Jak je to možné?" zeptal jsem překvapeně, ale jenom jsem to hrál.

„Voldemort se snaží získat tu zbraň a neuvěříš, co mi Brumbál nařídil," pronesl zděšeně Sirius. „Zakázal mi, abych se zúčastnil!"

Oddechnul jsem si, tohle bylo o fous. Hermiona zdvihla palec ve vítězném gestu a mně zacukaly koutky. Sirius si to zřejmě špatně vyložil.

„To není vtipné." Zpražil mě nakrknutým pohledem. „Kdyby si tam byl ty, tak bych tam šel a nikdo by mě nedokázal zastavit," pokračoval Sirius.

To už vím, pomyslel jsem na to, jak to dopadlo špatně, když na něj poslala Bellatrix osudný paprsek rudého světla, a jak do něj ten paprsek narazil. Vybavil jsem si jej, jak padal za oblouk a už se nevynořil. Měl jsem znovu jeho posměšný úsměv před očima a oči plné překvapení. Snažil jsem se potlačit slzy, které si chtěly prodrat cestičku ven.

„Jasně, Siriusi, je to katastrofa," snažil jsem se s ním žertovat.

„Je to katastrofa, sedět doma na zadku," žertoval Sirius.

Tohle byl celý on. Zlehčoval situaci.

„Jak to bude zítra?" Musel jsem se zeptat.

„Zítra na tebe budeme čekat s řádem na nádraží, nezapomeň," oznámil mi ještě rozesmátě a rozloučil se semnou.

„Dobře, Siriusi. Měj se," rozloučil jsem se s ním.

Chvíli jsem měl ještě zamračený výraz a pak jsem se začal přihlouple usmívat.

„Harry, nechci ti kazit radost, ale musíme jít! Chyť se mě!" Hermiona mě popadla za ruku a vše se začalo vracet zpět.

Já mohl jen doufat, že to vyšlo a zda je Sirius naživu. Seděli jsme znovu v kupé, tak jak jsme to tady opustili. Bradavický expres uháněl k Londýnu a já byl jako na jehlách, zda ten pošetilý plán vyšel. Snažil jsem se pomyslet na to, co kdyby to nevyšlo a znovu se mi stáhlo hrdlo. Vlak se začal přibližovat čím dál tím víc k Londýnu a žaludek se mi začal nervózně svírat. Ron se po chvíli probudil a zmateně se rozhlížel.

„Pavouci, to jsou pavouci," koktal zmateně.

My jsme s Herminou hlasitě rozesmáli.

„Jsou všude kolem tebe, Rone," utahovala si z něj Hermiona a dala si obraceč času pod mikinu.

„Nejsi ani trochu vtipná." Chtěl ji urazit Ron.

Bavilo mě sledovat jejich hádky a smál jsem se jim do té doby, než mě oba probodli varovnými pohledy.

„Já se ničemu nesměji," ohradil jsem se a nakonec se oba rozesmáli.

I když Hermiona se smála víc, než bylo u ní zvyklé. Ron se na ní překvapeně podíval a Hermiona spiklenecky mrkla.

„Co vy dva máte za tajemství? Já to chci také vědět," vyzvídal.

„Žádné tajemství nemáme," řekl jsem přesvědčivým hlasem.

Naštěstí mi uvěřil. Vlak začal zpomalovat a pomalu se přibližoval k nádraží. Oba dva jsme s Herminou na sebe rychle pohlédli a já byl napjatý. Vlak dojel na nádraží a já jsem počkal na Hermionu s Ronem. Všichni se chtěli protlačit ven. Nikam jsem nespěchal. Nebylo kam spěchat. Nikdo tam na mě nečekal kromě Fénixova řádu. Byl jsem nešťastný, že záchrana Siriuse se nepovedla. Loudal jsem se za svými přáteli. Vystoupil jsem z vlaku a byl jsem hrozně smutný. Automaticky jsem došel před Tonksovou, Lupina a Moodyho. Weasleyovi postávali okolo. Nerozhlížel jsem se kolem v naději, že uvidím velkého černého psa, ale stejně jsem se musel podívat. Ujistit se, že jsem se špatně podíval, a pak něco po mně skočilo a veškerou rychlostí mě to srazilo na zem a radostí mi to oblízlo obličej. Byl to velký černý pes, který vrtěl ocasem. Byl to Sirius ve své zvířecí podobě. Obrovsky se mi ulevilo, že se vše podařilo.

„Čmuchale!" vykřikl jsem nadšeně a byl jsem nesmírně šťastný.

Pes radostně zaštěkal a znovu mi oblíznul obličej.

„Fuj!" řekl jsem mu, aby toho nechal, ale hlasitě jsem se rozesmál.

Pes hravě zavrčel, ale slezl ze mě. Vstal jsem a díval jsem se na toho velké černého psa. Díval jsem na Siriuse. To, že propadnul za oblouk, nic neznamenalo. Byl tady a byl zachráněný jako před dvěma lety. Sirius mi pokynul svojí hlavou, abych ho následoval a já šel za ním. Řád se za námi znepokojeně díval, ale já ho následoval. Bylo to odlehlé místo, kde nešlo vidět. Proměnil se přímo před mýma očima a na jeho místě stál Sirius ve své lidské podobě.

„Nazdar, Harry," pozdravil mě Sirius a pobaveně se usmíval, když spatřil můj udivený výraz.

„Ahoj, Siriusi," pozdravil jsem ho poněkud zaraženě a objal jsem ho.

Oplatil mi objetí a po chvíli mě pustil.

„To jsem ti tak chyběl?" Zasmál se svým štěkavým smíchem.

„Jo," přiznal jsem se.

„Pojďme, řád čeká," proměnil se zpátky a přede mnou stál černý pes.

Sirius, kterého jsem měl tolik rád, a který mi chyběl, když propadnul obloukem na odboru záhad, tu teď stál živý a zdraví v plné síle. To bylo to hlavní. Vyšli jsme vstříc našemu osudu...