OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Mít naději...



Mít naději...Po válce se změnili všichni. Někdo se stal znovu šťastným, někdo se ale propadl na úplné dno. A tak se stane, že si dávní nepřátelé k sobě najdou cestu. Ukážou tomu druhému, jak důležité je mít naději?

HG/DM

 „Stačí docela malý kousek naděje, aby se zrodila láska.“ - Henri Stendhal 


 

„A-ale já… já nemůžu!“ křikla vztekle.

Její nadřízený se na ni podíval s ledovým klidem. „Ale můžete, slečno Grangerová. Musíte.“

„Jenže… on je vrah,“ namítla.

Sakra, celý svět se zhroutil jako hrady z písků, které jako malá ráda stavěla. Potratila, její a Ronův vztah nešel slepit dohromady, vyhodili ji z práce a teď, teď musí obhajovat vraha, aby nepřišla o tu nynější!

„A vaší prací je přesvědčit soud, že tomu tak není,“ opáčil její nový šéf.

Hermiona zavrčela a vstala ze stoličky tak prudce, až se zakymácela a spadla. „Já ho obhajovat nebudu! Nebudu obhajovat Malfoye, to prostě nejde!“

„Tak v tom případě si asi nemáme co říct,“ odvětil pan Dickeens. „Popravdě se mi nezdá, že byste byla v situaci, kdy byste si mohla vybírat. Ale upřímně, budu rád, když to nabídku nepřijmete. Někoho tak prostořekého, jako jste vy, na oddělení doopravdy nepotřebujeme.“

A přesně tahle poznámka ji donutila tu práci vzít.

***

V Azkabanu strávil dlouhých osm měsíců. Vlastně by si ani nemyslel, že se někdy bude osm měsíců tak táhnout.

Připadal si jako ve svém osobním pekle. Všechna ta beznaděj, kterou někdy prožil, se nahromadila do pěti měsíců plných pláče, pláče, pláče… a tmy.

A tma byla možná ze všeho nejhorší. Netušil, kde končí a kde začíná jeho cela, neviděl si ani na špičku nosu. Netušil, co se skrývá v těch temných stínech, co za zrůdy jsou připraveny ho polapit do svých spárů. Netušil, proč mu tak hrozně vadí, že mezi ty zrůdy patří i on.

Draco Malfoy nikdy nebyl dobrý člověk. Pro mnohé z bradavických studentů představoval ztělesnění zla – byl podlý, vypočítavý, drzý, arogantní, nechutně bohatý. A věděl to o sobě – co víc, on si svou zkaženost užíval. Užíval si, že se ho lidé bojí. Užíval si, že ho každý poslouchá na slovo. Jen si… užíval.

Občas i na něj ale padla slabá chvilka a on přemýšlel o různých věcech. Proč se přidal na temnou stranu? Měl přece na výběr, ne? Proč nepřijal Brumbálovu nabídku? Proč ho prostě nedokázal zabít? A proč už nemá vůbec žádnou šanci?

Oh, věděl to. Věděl, že je bez šance – spáchal příliš mnoho, aby se někdo ohlížel na těch pár dobrých skutků, které (většinou nedobrovolně) vykonal. Ani kdyby ho obhajoval sám Salazar, nebylo by mu to platné o nic víc, než ta nepříjemná advokátka, které se z něho zvedal žaludek. Možná to byl jeden z důvodu, proč se jeho líčení asi pětkrát odvolalo. Bylo mu to ale jedno. Už mu to všechno bylo úplně jedno.

Jediné, co nějak vnímal, byl příchod a odchod mozkomorů. Jinak se den dělil na dvě části – na tu část, kdy se koupal v lítosti, a na tu druhou, kdy zíral na šedou zídku oddělující cely od sebe a snažil se nemyslet na to, co s ním bude, i když mu to bylo vlastně jedno. Smrt nebo doživotí, vždyť je to jedno. Ale neustále si v duchu opakoval, aby nedostal mozkomorův polibek. Snad všechno by bylo lepší, než právě mozkomorův polibek. Představa, že se bude potácet Merlinví jak dlouho a přitom nepřemýšlet, nemoct přemýšlet, ho naplňovala čirým děsem. A bylo už jen opravdu málo věcí, kterého naplňovaly čirým děsem.

Najednou si uvědomil, že slyší zvuky. Ne zvuky mozkomorů a jejich plachtění nebo jejich šustění plášťů. Dokonce to ani nebyly výkřiky těch, kteří se ještě nezbláznili, a ani to nebyl pláč. Byl to rytmický klapot podpatků někoho, kdo si je vědom toho, co chce. Jasně věděl, že ta osoba není vězněm, jinak by jí chyběla ta cílevědomost, ta jistota. Vím, že mě zítra nikdo nezabije. Vím, že se zítra nezblázním. Vím, že mi nehrozí žádné nebezpeční.

A možná by tomu zvuku ani nevěnoval pozornost, kdyby se nezastavil těsně u dveří jeho cely. Zachrastily klíče a měsíční světlo náhle ozářilo siluetu postavy. Natočil hlavu směrem na ni a poznal, že to je žena.

„Tak pojď, Malfoyi,“ vyzvala ho důvěrně známým hlasem. „Přišla jsem tě zachránit.“

*** 

Když viděla, jak leží na podlaze té studené cely a dívá se do prázdna, chtělo se jí otočit a utéct. Samozřejmě očekávala, že na tom nebude dobře, ani psychicky, ani fyzicky. Ale pohled, který se jí naskytl, předčil všechno.

Ty šedé oči, němě na ni vzhlížející. Skoro si přála, aby se v nich znovu odrážel posměch a nadřazenost, jen aby nebyly… tak prázdné. Ta prázdnota ji děsila. Vlastně celý jeho postoj dával najevo prázdnotu jeho duše. Ležel zkroucený do klubka otrhaných šatů, hubený, bledý. Vždy bílé a perfektně upravené vlasy odrostlé, špinavé, pokryté jemnou vrstvou prachu. Změnil se, a nejen vzhledově.

A kdo se od školy nezměnil? Harry se začal věnovat své slávě víc než vlastnímu životu. Ron už dávno nebyl ten kluk, do kterého se zamilovala, chtěl být uznávaný, milovaný a chtěný. Ginny se po rozchodu s Harrym uzavřela do sebe a o pár měsíců později se odstěhovala do Států. Lenka odjela na lov muchlorohých chropotalů a už se nikdy nevrátila, což Nevilla dohnalo k sebevraždě. A ona? Kdysi nejchytřejší čarodějka své generace, které všichni přislibovali zářnou budoucnost. Teď je z ní troska.

Nebyl to nejlepší čas na lítostivé polemizování vlastního života, když na zemi ležel její bývalý spolužák a nynější klient. V duchu se za to okřikla a opatrně se k němu sklonila. Zblízka vypadal mnohem hůř.

„Mohl bys teď jít se mnou? Potřebuju s tebou probrat pár věcí ohledně soudu,“ požádala ho jemně.

Nic neřekl, jen pomalu vstal. Poznala, že jí nevěří – ten obezřetný pohled už viděla tolikrát…

„Pokud nebudeš chtít na něco odpovídat, plně to chápu,“ dodala.

Nejistě přikývl a přešlápl z jedné nohy na druhou. Při tom pohybu se mu bolestivě zkroutil obličej.

„Můžeme?“ zeptala se a pohledem kmitla na konec chodby.

Znovu přikývl, ale při prvním kroku tiše zasténal.

Naprosto přirozeně ho podepřela, ale jakmile si uvědomila, co udělala, už bylo pozdě.

Vytřeštěně pozoroval ten malý kousek kůže, kterým se dotýkali. Pohledem přešel k ní a pak zase zpátky na ruku, jenž ho podpírala. Ucukl, jako kdyby byla popálená, a v tváři se mu zračil odpor smíšený s překvapením.

Oproti její vůli se jí to dotklo, ale vzápětí ji na malou chvíli přepadla lítost. Věděla ale, že by ho svou lítostí jen urazila. I když to nebylo vidět, věřila, že někde hluboko v něm je ten Malfoy, kterého tak dobře znala.

A to byl možná jeden z důvodů, proč dělala, že si toho nevšimla.

***

Kráčel chodbami Azkabanské pevnosti s Hermionou Grangerovou po boku, která tvrdila, že mu chce pomoct.

Jen ta věta sama o sobě byla hrozná, a o to víc, když si uvědomil, že to byla skutečnost.

Proč by zrovna ona chtěla pomáhat jemu? Nedávalo to vůbec žádný smysl, a nechtělo se mu věřit, že to dělá jen tak, z dobroty srdce. I na ni, člověka, který pomáhal téměř každému, komu mohl, se mu to zdálo moc.

Na druhou stranu neměl ponětí, co se stalo nebo nestalo v jejím novém, poválečném životě, a z vlastní zkušenosti věděl, že člověk míní, život mění. Přesto si nemohl pomoct, bylo to zkrátka divné.

Ale všechny tyhle myšlenky přerušila bolest v jeho noze. Nemohl s ní hýbat – toho si všiml už dávno – ale nemyslel si, že by ji už někdy potřeboval. Překvapila ho ovšem reakce Grangerové na jeho tiché skuhrání. S naprostým klidem, jako kdyby něco takového dělala každý den, ho podepřela.

Fajn, tak to bylo doopravdy divné.

Ještě než se stihl zeptat, proč to všechno, sakra, dělá, se octili u nějaké místnosti, kde se Grangerová zastavila a pustila ho dovnitř. Rozhlédl se kolem. Ta místnost byla stroze vybavena – jen stůl s dvěma židlemi a lampičkou. V rohu stál muž oděný v černé a v ruce měl něco, co vzdáleně připomínalo obušek.

Vyzvala ho, aby si sedl. Úlevně přijal, protože pulzující bolest v jeho noze už překračovala hranici únosnosti. Sama si sedla naproti němu a pozorně se na něj zadívala.

Měl pocit, že vidí do každičkého koutu jeho duše, že bedlivě studuje jeho tvář, že se snaží porozumět každému nervu a každé myšlence, nacházejících se v jeho těle. Nepatrně se na té chladné kovové židličce zavrtěl. Ten pohled mu byl nepříjemný.

„Před tím, než začneme,“ promluvila náhle a on sebou trhl. „Máš nějaké otázky?“

Neodpověděl, jen se trochu víc opřel o opěrátko židle, až působil dojmem, že napůl zmizl.

Sledovala, jak se vrtí, a potom se otočila na muže stojícího nehybně v koutě. „Běžte,“ nakázala mu stroze. Uvolnil se ze své strnulé pozice a nevěřícně na ni zamrkal.

„Nemůžu vás tady nechat s ním samotnou, slečno Grangerová,“ namítl.

„Snad nepochybujete o tom, že to nevím,“ pozdvihla na něj obočí a potom ukázala na dveře. „Chci si promluvit se svým klientem o samotě.“

Strážný se pomalu vydal ke dveřím, ale ještě než odešel, vrhl pohled na tu podivnou dvojici – zatímco on se choulil do té malé židličky, ona poněkud bezradně pozorovala. Oba dva mohli jasně slyšet, jak si pro sebe mumlá: „Jsou to blázni.“

Po odchodu strážce se místností rozhostilo ticho. Takové to ohlušující ticho, u které hrozí protrhnutí ušních bubínků. Hlasitě se povzdychla, přesto ho to nedonutilo vzhlédnout a něco říct, i když ho ta otázka pálila na jazyku.

„Začneme,“ zamumlala si spíš pro sebe a vytáhla stoh několika papírů.

***

Ta mlčenlivost ji pomalu doháněla k šílenství.

Kolikrát na něm viděla, že by chtěl namítnout, poznamenat nebo prostě o sobě dát vědět, nakonec jen znovu sklopil oči k desce stolu a mlčel.

Mlčel. On, Draco Malfoy, který dával najevo názor všem, které to mnohdy ani nezajímalo, mlčel!

Začínala být frustrovaná a vzteklá. Jakkoli se snažila, aby alespoň odpověděl na otázky nebo naznačil, co si myslí, neudělal to. Nikdy to neudělal.

Trávila u něj skoro všechen svůj čas. Většinou mluvila, on ji poslouchal – nebo alespoň doufala, že ji poslouchal. Často ale jen seděli naproti sobě a pozorovali se. Probodával ji tím šedým pohledem a jeho oči na ni pořád křičely jednu a tu samou věc.

Proč? Proč to děláš? Proč mi pomáháš?

A ona mu vyprávěla. Vyprávěla mu, co se dělo po válce, jak dopadly členové té slavné Brumbálovy armády. Taky mu vyprávěla o tom, v co věřila, když ten necelý rok pátrali po viteálech, a o tom, jak se nic z toho nevyplnilo. Zmínila se o své holčičce, o zrušení svatby s Ronem. Snažila se, aby znal každičký detail jejího života, aby pochopil, že jí může věřit.

Neměla ponětí proč. Proč ji ale vážně tak neuvěřitelně štvalo, že jí nedůvěřuje? Protože to byl právě důvod, proč s ní odmítal mluvit. A ona věděla, že důvěra je základ jakéhokoli vztahu, obzvlášť toho křehkého, který spolu měli. Pokud by nezačal mluvit, nemohl by odpovídat na otázky, které mu Starostolec položí. Nemohl by jim poskytnout důkazy o své nevině, což by znamenalo jen dvě věci. Doživotí nebo polibek mozkomora.

Nechtěla na žádnou z těch variant ani pomyslet. Prostě si nedokázala připustit, že by přišel o duši, nebo jen o možnost žít. Nezasloužil si to. Nikdo kromě Voldemorta si nic takového nezasloužil.

Vypůjčila si všechny spisy, ve kterých byla byť jen zmínka o něm, a po nocích je studovala. Pátrala po různých věcech, jenž by mohly být připočítány k dobru, a zkoušela zmírnit ty, jenž by mohly být připočítány ke zlu. Dokonce si domluvila schůzky s pár jeho spolužáky – s Pansy Parkinsonovou, Blasiem Zabinim, s Theodorem Nottem – a ptala se jich na naprosté maličkosti z jeho života, před, po i během Bradavic.

Dokonce mu vyléčila nohu, protože se nemohla dívat na to, jak se při sebemenším pohybu třese bolestí. A došlo to tak daleko, že mu přeměňovala papíry v čokoládu, aby se cítil alespoň o trochu líp. Trochu ji ničilo, vidět ho tak… zlomeného.

Draco Malfoy se jí dostal pod kůži dřív, než to vůbec stačila zaregistrovat a než tomu stihla zabránit.

***

„Proč?“ zachroptěl náhle dlouho nepoužívaným hlasem.

Ta otázka ho na jazyku pálila už mnoho dní, zdálo se mu o té otázce a o ní. Ve dne i v noci přemýšlel nad tím, proč se mu snaží pomoct, proč je na něj tak milá, proč?

Nedokázal to pochopit. Ne, jednoduše nechápal, proč mu vyprávěla o svém životě, proč se mu svěřila s věcmi, o kterých nikdo jiný pravděpodobně nevěděl. Neměla k tomu žádný důvod, neměla důvod předstírat, že mu záleží na tom, jak se má. Neměla důvod mu pomáhat, neměla důvod. Neměla důvod být dobrá, už ne.

A přesto to dělala. Přesto ze všech lidí pomáhala zrovna jemu, který jí mnohokrát nazval mudlovskou šmejdkou, který jí ve škole rozpoutal peklo na zemi, který na ni dlouhou dobu žárlil. Nechtělo se mu věřit, že ještě existuje někdo, komu není úplně lhostejný. Očividně tomu však bylo, a jeho to hřálo skoro víc než ta čokoláda přeměněněná z prázdných listů papíru.

Překvapeně vzhlédla a zastavila se ve své řeči o tom, co se od něj Starostolec očekává. „Jak to myslíš?“ zeptala se nechápavě, ale on moc dobře věděl, že to jen hraje, aby ho přinutila mluvit dál.

„Proč tohle všechno děláš?“ zopakoval svou otázku v plném znění, její zmatený výraz se však nezměnil.

„Pořád nechápu,“ hlesla.

„Proč mi pomáháš? Proč se mě neustále snažíš přimět, abych ti věřil? Proč jsi na mě tak milá, i když si to nezasloužím? Proč mě prostě nemůžeš nechat na pokoji, oba dva víme, že stejně nemám žádnou šanci!“ vykřikl a ani si neuvědomil, kdy se během svého monologu postavil a začal divoce gestikulovat.

Ona oproti tomu zůstala naprosto klidná, jen ho sledovala těma velkýma hnědýma očima s náznaky zlaté na okrajích. „Protože si myslím, že si to nezasloužíš,“ odpověděla a znovu se sklonila zpět k papírům, aby si tam něco odškrtla.

Pomalu se posadil, ale pořád měl pocit, že kdyby to šlo, pravděpodobně by mu z uší vycházela pára. Na jedné straně ho neuvěřitelně popuzovalo, že mu takhle bez důvodu pomáhá – ale hlavně, protože se cítil být jí dlužný. A on nechtěl být nikomu dlužný, a už vůbec ne jí. Ale na druhé straně si nedokázal představit, že by ty tmavé, ponuré dny nenaplňovala svou přítomností. Byla jeho sluncem, které prozáří den. Přesně věděla, co říct, aby mu zvedla náladu – a čemu se vyhýbat, když neměl na nic náladu.

A tehdy mu došlo, že ona nemá důvod předstírat, že je dobrá – ona dobrá byla.

***

Když poprvé promluvil, byla to událost, která jí náhle vymazala všechny myšlenky z hlavy.

Několikrát se připravovala na to, jak reagovat, až něco řekne. Ale bylo to úplně jiné, než si představovala. Zeptal se: proč?

Samozřejmě, věděla, že ho to zajímá, a ona by se koneckonců chovala úplně stejně. Jen nedokázala na to nic říct, přes ten veliký opar štěstí a naděje, který jí náhle zamlžil myšlenky. Skoro si připadala jako matka, jenž se dočkala prvního slova svého prvorozeného potomka. To bylo divné – a ještě divnější proto, že to byl Malfoy.

Nakonec se zmohla na pár zakoktání, ale vevnitř stále zářila jako sluníčko. A ten pocit jí zůstal, i když šla ke své matce na návštěvu, což rozhodně nepatřilo k častým jevům.

Po válce, jakmile našla své rodiče, zjistila, že zatímco ona zachraňovala kouzelnický svět, její rodiče si žili spokojným životem v Austrálii. Až do doby, kdy měli autonehodu – a v případě otce smrtelnou. Matka od té doby chodila jako tělo bez duše, a nezměnilo to ani zrušení Oblivate. Pokaždé, když u ní byla, nemohla se dívat na to utrpení, které měla její matka vepsané v tváři. Vlastně si to dávala za vinu, protože kdyby za ní nechodila, nepřipomínala by matce otce ani to, že jí vlastní dcera oklamala.

„Mami,“ objala matku šťastně. „Jak se máš?“

„Hermiono,“ usmála se na ni. „Fajn. Ale co ty, co je u tebe nového?“

A tak matce vyklopila celý příběh, jak musela přijmout tu práci, ale že teď je ráda, že ji má. A že Malfoy dělá pokroky doslova před jejíma očima a taky že se doufá v pozitivní výsledek soudu.

„A Mio, holčičko,“ začala opatrně její matka a tím ji přerušila ve vyprávění. Trochu zmateně potřásla hlavou, aby se zbavila myšlenek na blonďáka zavřeného v Azkabanu. „Nezdá se ti, že to s prací přeháníš?“

„Jak to myslíš?“ zeptala se zamračeně.

„No, mám o tebe strach,“ vysvětlila matka a jemně se pousmála. „Znám tě a vím, jak se do každé věci, kterou děláš, dokážeš položit. A ten chlapec je bývalý kriminálník, hrozí mu doživotí. Nechci, abys byla zklamaná, kdyby to nevyšlo.“

„Ale on je přece nevinný!“ namítla, protože náhle ucítila nevysvětlitelnou potřebu Malfoye bránit. „Samozřejmě, nebyl to dobrý člověk, ubližoval spoustu lidem, ale strávil osm měsíců v Azkabanu. To je docela dost času na přemýšlení o svých činech.“

Její matka nakrčila obočí, ale nic neřekla. „Já ti věřím, Hermionko, ale připrav se, že ne všechno, co si v životě přejeme, nám vyjde.“

Když odcházela, její dobrý pocit zmizel, ale nahradila ho touha. Touha vyhrát a všem ukázat, že se lidé mění.

***

Termín soudu se kvapem blížil.

I když to nepřiznala na rovinu, věděl to. Poznal to na těch velkých kruzích pod očima, které brázdily její ztrápenou tvář. Zhubla, oblečení na ní znovu viselo a chodila mírně shrbená, jako kdyby nosila na bedrech tíhu celého světa.

Nechtěl si to připustit, ale trápilo ho to. Ale ještě víc ho trápilo to, že za to její trápení mohl sám.

„Grangerová, neboj se, dopadne to dobře,“ chlácholil ji jemným hlasem, zatímco se díval na tu hromádku neštěstí.

„Hm,“ popotáhla, ale jinak nic neřekla. 

Neměl ani ponětí, jak utěšovat brečící čarodějky, které nemají ve zvyku brečet. Lépe řečeno – nemají před ním ve zvyku brečet. A pokud by mu Grangerové nebylo líto, rozhodně by to bylo trapné. Teď to bylo trapné, a ještě k tomu mu jí bylo líto.

„Uvidíš, že to zvládneme,“ plácl první pitomost, která ho napadla, což nebyl úplně nejlepší nápad. V té větě na sebe upozornil víc, než mu bylo příjemné, protože tím Grangerové na sebe práskl dvě věci. Tou první bylo množné číslo, které vyznělo vyloženě tak, že v tom jedou společně, což byla pravda, jenž si nikdo nechtěl připustit. A tou druhou byl ten tón, který na ni použil. Jemný a chlácholivý. To bylo špatně. Úplně špatně. Neměl by přece utěšovat Hermionu Grangerovou, to je proti přírodě.

„Myslíš?“ ožila náhle.

„Samozřejmě,“ přikývl nejistě. „Jsi přece nejchytřejší čarodějka naší generace, ani nevíš, co to znamená prohrát. Věřím ti,“ prohlásil, ale opět měl chuť se plácnout do čela. K jeho seznamu věcí, které na sebe Grangerové práskl, náhle přibyla nová položka: přiznal, že jí věří. Našel důvod, proč mu o sobě vyprávěla. Protože chtěla, aby jí věřil. A on, ani si nestačil uvědomit, kdy přesně se to stalo, zjistil, že jí doopravdy věří. Že by jí klidně svěřil život, kdyby to bylo třeba. Místo života jí ale svěřil svou svobodu, a to se pro něj řadilo do stejné kategorie jako život. Bez svobody není žádný život – a bez života není žádná svoboda.

Byla ale taktní a nad tím náhlým prohlášením ani nemrkla. „Mám strach,“ zašeptala úzkostlivě. „Celá tvoje budoucnost závisí jen na mně.“

„A co by se stalo, kdybys ten soud prohrála?“ provokativně se zeptal a přitom ignoroval skutečnost, že když už v předchozí větě úspěšně použil množné číslo, měl by ji použít i v této. „Zachránila bys smrtijeda, který spáchal mnoho zločinů.“

„Mluvila jsem s Pansy, Blaisem i Theem,“ oznámila jednoduše. „A vím, že tvoje znamení zla bylo trochu nedobrovolné. A taky vím, že pokud to nebylo úplně nutné, akcí ses nezúčastnil.“

„Ale když jsem se měl zúčastnit, tak jsem to neudělal,“ zamumlal si spíš pro sebe než pro ni. Stále ho v nočních můrách sužovaly její bolestné skřeky při Bellatrixině mučení. Tehdy se na tři dny zavřel do pokoje a nevycházel. Bylo mu špatně – z války, z Voldemorta, z její červené krve a ze sebe samého. Teď se ale všechny ty věci nahromadily a znovu se vrátily. Možná proto, aby se cítil ještě vinější než předtím, protože k ní už necítil čiré nepřátelství.

„Myslíš tím -?“ nedokončila to, protože ji zastavil.

„Nebudu o tom mluvit, Granegrová,“ zarazil ji hlasem ostrým jako břitva.

„Co se stalo ve válce, stalo se,“ řekla a napřímila se v křesle, takže byla stejně vysoká jako on. „Ale je jen na tobě, jestli se budeš topit v minulosti, nebo myslet na budoucnost.“ Prudce se zvedla a schválně si vykasala rukávy tak, aby nápis mudlovská šmejdka byl jasně čitatelný. Potom se otočila a rychlým krokem odešla, zanechávajíc ho v té temné místnosti napospas temným myšlenkám.

***

Tu noc nemohla vůbec spát.

Ležela na obrovské posteli ve svém bytě a neustále se převalovala. Nejdříve na pravý bok, potom na levý bok, na záda a nakonec na břicho. A když si vystřídala sadu těch jednoduchých pohybů, začala od znova.

Pravý bok, levý bok, na záda, na břicho.

Ruce rozložila do prapodivné pozice tančícího slona a doufala, že ji časem přemůže spánek. Pokud nezaspí, bude ráno unavená. Pokud bude ráno unavená, nebude se moct soustředit. Pokud se nebude moct soustředit, Starostolec nerozhodne pro její prospěch. Pokud Starostolec nerozhodne pro její prospěch, Malfoy zůstane v Azkabanu a celá její dvouměsíční snaha si sbalí kufry a odjede na dovolenou.

Pravý bok, levý bok, na záda, na břicho.

Možná kdyby si ještě jednou nekontrovala všechny údaje a důkazy, nejenže by si to všechno zopakovala, ale usnula by ujištěna, že je vše tak, jak má. Ale to by nemohla být víčka tak těžká…

Pravý bok, levý bok, na záda, na břicho.

Pokořena svou vlastní neschopností nechala své myšlenky uhánět všemi možnými směry ve snaze ukolíbat svou rozbouřenou mysl, ale ony se samozřejmě rozutekly přímo k soudu a k blonďákovi, právě ležícímu na studené podlaze Azkabanské pevnosti, obklopen mozkomory.

Už jen z té představy jí naskočila husí kůže. Nechtělo se jí věřit, že by ten soud nevyhrála. To by přece nebylo fér! Život sice není fér, ale pro jednou by snad mohl udělat výjimku. Už jen proto, aby si ještě někdy užil měkkost postele, vůni čerstvého oběda, teplou vodu. Chtěla mít možnost potkat ho na ulici, s úsměvem na tváři, po boku nějakou blondýnu, aby spolu mohli být peroxidové děti. Chtěla mít možnost potkat ho šťastného.

Pravý bok, levý bok, na záda, na břicho.

Kdyby ten soud prohrála, navždy by si to vyčítala. Už jen proto, že si nedokázala připustit možnost, že by jeho šedé oči opět zahalila mlha a že by se jeho duše opět stala prázdnou a dutou. A taky proto, že by se mu to zranění v noze určitě zhoršilo a nikdo by mu nepomohl.

Podruhé za jedinou noc jí z nějaké představy naskočila husí kůže.    

A pak, ona by ten soud ani prohrát nemohla. Kvůli tomu jeho nadšenému výrazu, když mu přeměňuje z papírů čokoládu.

***

Měla tři minuty zpoždění.

Samozřejmě, tři minuty sem, tři minuty tam, jenže tohle byla Hermiona Grangerová, která pozdě zásadně nechodila. A tohle byl nejsledovanější proces za poslední rok, na který bylo téměř nepřístupné přijít pozdě, což ona si plně uvědomovala.

Už i tak byl neuvěřitelně nervózní, ale tohle uvědomění mu na třes rukou rozhodně nepomáhalo.

Mohlo se jí stát prakticky cokoliv. Mohla zaspat. Mohla si vyvrtnout nohu, když chodila na těch velkých podpatcích. Mohla se jí ztratit hůlka. Mohl na ni zaútočit nějaký z těch mnoha šílených fanoušků. Třeba jí mohlo přejet auto, jedno z bláznivých mudlovských dopravních prostředků.

Náhle ho polil studený pot. Merline, vždyť na ni nebezpečí mohlo číhat na každém kroku!

Věděl, že je mocná čarodějka a že si dokáže v krizových situacích poradit, jen… jen by byl možná radši, kdyby měla nějakého osobního bodyguarda, který by jí chránil na každém kroku.

Přesně v té chvíli se otevřely dveře a dovnitř vpadlo jeho slunce.

„Omlouvám se, že mám zpoždění,“ zahalekala. „Musela jsem si ještě projít pár věcí ohledně obhajoby.“

Překonal touhu rozběhnout se k ní a zkontrolovat, jestli je v pořádku.

„Grangerová,“ pozdravil ji poněkud stroze, když k němu došlo.

„Draco!“ vykřikla překvapeně, jako kdyby si snad ani nebyla jistá tím, že přijde.

Ale to mu bylo úplně jedno. Právě prožíval jeden z největších šoků za poslední měsíce. Ona ho právě oslovila jménem!

„Ještě jednou se omlouvám,“ zašeptala provinile jenom k němu a pohledem kmitla na hodinky.

Přikývl. „To je v pohodě, chápu to.“

„To jsem ráda,“ usmála se na něj. Právě prožíval šok číslo dvě. Ona se na něj usmála! Ne, neušklíbla se, nezvlnila rty do toho klasického profesionálního úsměvu, který rozdávala každému na počkaní. To byl úsměv – šťastný a úlevný, vyvolávající pocit, že je všechno tak, jak má být. „Ale před tím, než půjdeme – chtěla bych ti říct, že ať už ten soud dopadne jakkoliv, jsem moc ráda, že jsem měla možnost tě poznat. Nemyslím Draca Malfoye, myslím tebe, toho člověka, který se skrývá uvnitř. A pokud vyhrajeme, můžeš se na mě vždycky se vším obrátit. Start do nového života bude určitě náročný, takže jestli budeš potřebovat pomoc, doufám, že budeš vědět, za kým můžeš zajít.“

Start do nového života. Popravdě, nad tím ještě nepřemýšlel. Byl si zkrátka tak jistý, že ten soud dopadne hrozně, a tak nad životem po Azkabanu vůbec nepřemýšlel.

Mohl by se pokusit získat nějakou slušnou práci na Ministerstvu nebo v Gringottově bance. Taky by práce nemusela být špatná v Denním Věštci – a osobně by se postaral o to, aby už nevydával články házející špínu na Zlaté trio. No, Zlaté trio mu bylo úplně ukradené, ale myslel hlavně na jediného člena, který momentálně stál před ním a něco mu vyprávěl.

Taky by mohl kontaktovat matku, jak si asi vede po smrti otce, a mohl by jí pomoct s opravami na Manoru. Možná by bylo fajn sejít se zase s přáteli ze školy – s Theem, Blaisem. A Pansy, po těch marných pokusech ho sbalit se stala příjemným člověkem na povídání o životě.

Bylo potřeba udělat si pořádek ve svém soukromí, ve svém životě. Ale před tím, než by s tím vším začal, by pozval jednu osobu na večeři jako poděkování za to všechno.  

Potřásl hlavou, aby se trochu vzpamatoval, a pohybem ruky ji zastavil uprostřed řeči. „Ani nevím, co na to říct,“ přiznal se rozpačitě.

Znovu se široce usmála, až se jí ve tváři objevily dolíky, a v očích jí zajiskřilo něčím, co nedokázal pořádně identifikovat.

Při pohledu na ni se mu tělem rozlil příjemný a hřejivý pocit. Byla to… naděje.  


Moje nejdelší jednorázovka - 4 308 slov. Proto bych byla moc ráda, kdyby mi sem každý, kdo byl tak statečný a prokousal se až na konec, hodil komentář. Vždycky je potřeba něco zdokonalit. :)

Tethys



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mít naději...:

11. T.
14.12.2014 [21:53]

Parádní povídka, vážně Emoticon Sice tam na mě bylo těch smrtí a nešťastných konců všech okolo bylo až moc, ale chápu, že to bylo schválně... Jinak to bylo perfektní, a ten konec! Nejsem zrovna fanouškem otevřených konců, ale tenhle je prostě skvělý Emoticon

10. Jessica
19.05.2014 [15:25]

Super, vážně máš talent. Nechtěla bys k tomu napsat nějakou další kapitolku? :D Fakt super. :)

9. milia přispěvatel
11.05.2014 [11:59]

miliaPerfektní, nemohla jsem se odtrhnout a neustále teď musím myslet na to, jak ten soud dopadne, rozvíjím různé teorie a fantazíruju. Máš úžasný talent. Já bych to dala do kapitolovky, prostě mi jednorázovky nejdou. Fakt se mi líbilo to s tou čokoládou. krásné, božské, briliantní (a Dracoidní). Potěšila si mé srdce, které patří právě tomuto blonďákovi. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Tethys přispěvatel
10.01.2014 [21:13]

TethysTak to mi ani neříkej, nechci si brát iluze. Emoticon

7. mima33 admin
10.01.2014 [20:59]

mima33By si sa divila, ale ani nie Emoticon Emoticon

6. Tethys přispěvatel
10.01.2014 [20:54]

TethysTo vůbec nevadí, já to chápu - povinnosti admina jsou asi mnohem větší, než si dokážeme představit. Emoticon

5. mima33 admin
10.01.2014 [20:33]

mima33Nie sú to žiadne báchorky! A ja tvoje poviedky čítam rada a jediný dôvod, prečo sa stane, že nenapíšem koment je ten, že to jednoducho prehliadnem Emoticon ale pokúsim sa v tomto smere polepšiť Emoticon Emoticon

4. Tethys přispěvatel
10.01.2014 [20:02]

Tethysmimi, díky za tvůj koment.
Já... popravdě jsem si myslela, že je to tak hrozné, že předstíráš, že jsi to nečetla. Emoticon Samozřejmě ti nic nevyčítám, tvá slova chvály totiž přebila nějaký špatný pocit z téhle jednorázovky. Vážně děkuju, děkuju. Emoticon Emoticon
A na shrnutí ti nadávat nebudu - nemůžu nikoho nutit, aby četl ty moje báchorky. Emoticon

3. mima33 admin
10.01.2014 [19:36]

mima33Panebože Emoticon Emoticon Emoticon ja nechápem, ako som to mohla prehliadnuť. Som totálne Emoticon blbá!!!
No dobre, ale keď už som tu, musím chváliť. Napísala si to úplne skvele a ja skladám pomyselný klobúk pred tvojím talentom.
Krásne mi to ubiehalo, ani som si neuvedomila, kedy som dočítala a keď som uvidela, koľko to má slov, tak som sa fakt divila Emoticon
Na začiatku bolo cítiť temnotu a ponurosť, bolo to také beznádejné a predstavy, ako - v podstate - zle všetci dopadli... Emoticon chcelo sa mi z toho plakať. A ako to postupne plynulo, musela som sa usmievať. Mať nádej - a ja som ju mala až do posledného písmenka a neverím, že by to dopadlo inak, ako dobre.
Takže, ospravedlňujem sa, že komentujem tak neskoro Emoticon Nabudúce, keď do týždňa nedám koment, pokojne mi nabehni na zhrnutie a vynadaj mi Emoticon Emoticon
Skvelé, nesmierne som si čítanie užila Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Tethys přispěvatel
22.12.2013 [13:36]

TethysLeylon, děkuju mockrát. Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!