OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Kouzelník a čarodějka

22.10.2012 (20:00) • SaDiablo • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 9× • zobrazeno 2819×

•  •  •

Špičky prstů měla namočené do vlažné vody.

„Lily, vyndej ty nohy, no tak! Vždyť je ta řeka špinavá,“ hudroval.

„Když mně je takové horko, co mám dělat?“ pokrčila rameny. „A ty na sobě máš vlněnej svetr,“ zakroutila hlavou. Shýbla se, nabrala do dlaně trochu té tekuté špíny a mrštila ji po něm.

Desítky kapek se přímo před ní proměnily v led a Lily překvapeně zamrkala.

„Severusi…“ vydechla obdivně. Tenké rty se mu zvlnily do šťastného úsměvu jako pokaždé, když vyslovila jeho jméno.

 „Jak to ale děláš?“ ztišila hlas. „Bez hůlky?“

„Lily,“ povzdechnul si. „Jsme kouzelníci, do jedenácti let bez hůlky čarujeme. Jako bys to nevěděla. Ještě rok a přijde nám dopis od samotného Albuse Brumbála,“ napřímil se a nechal jméno mocného - možná nejmocnějšího! - čaroděje v Lily doznít. „A potom – potom si půjdeme vybrat hůlky. Za samotným Ollivanderem!“

Lily až doteď nechápavě žmoulala hnědé stužky na ledabyle zapletených copech. Po chvíli si oba přehodila na záda a zadívala se na zakalenou, vlnící se hladinu.

„Ty budeš mocná čarodějka a já známý kouzelník,“ malý Severus pyšně vypnul hruď a ignoroval Lilyin smích. „A až vyrosteme, každý o nás bude vědět.“

„Jo,“ řekla už vážně. „A nikdy nás nic nerozdělí.“

 • • •

Sklonil hlavu k nohám a zjistil, že stojí na mramorové podlaze. Bosý. Udivilo ho, že nestudí, ba naopak – příjemně hřála.

Snažil se pohledem zaostřit do šera před sebou, jako by vše bylo v jakémsi oparu. Zmatenost z toho, že je zmatený, vystřídal údiv. Kde to je? Co se stalo? Proč je bosý?

Nad hlavou mu náhle vystřelila nažloutlá koule. Ze zvyku rukou rychle zašátral v kapse černých kalhot, a když zjistil, že je prázdná, sevřelo se mu hrdlo. Stínová magie, soustřeď se.

Koule už byla ale několik set metrů před ním. Drobné svítící paprsky z ní unikaly do všech stran a vyplňovaly prostor kolem něj. Všimnul si vysokých, do nicoty se tyčících lamp, které světelné jiskry přitahovaly. Až teď si všimnul, že prostor, ve kterém se nachází, nemá stěny ani strop.

Zamračený studoval prostředí, ve kterém se ocitl bůhví jak, když tu ho něco zatahalo za hábit. Mrštně uskočil, když na stehnu ucítil ostré jehličky.

Černé oči se mu zablyštily, když se podíval k místu, kde před chvílí stál. Z nohy na nohu tam kolébavě přešlapoval břichatý skřet.

„Můžu vám pomoct?“ zaburácel a studenou dlaní si uhlazoval látku svého oděvu.

„Omlouvám se, pane,“ skřetovi se levý koutek zvlnil do nepatrného úsměvu a dlouhými pařáty se snažil podrbat za uchem, „měl bych si je konečně ostříhat, když dnes tu máme fofr, abyste věděl, nevím, jak –“ 

„Fofr?“ ztišil hlas a výhružně přimhouřil oči. „Pokud mi ihned nesdělíte, co tu dělám, skřete, a kde mám – u Merlina! – svoji hůlku, nedopadne to pro vás dobře.“

„Pan Snape zřejmě neměl dobrý den,“ pokýval skřet hlavou a ve vteřině se prostorem linul jeho pronikavý smích. Snape toho začínal mít dost. Nezmohl se ale na slovo, když prostorem začaly poletovat drobné lístky hýřící barvami tyrkysové a černé. Jako by měly křídla, šustily mu nad hlavou a začaly se zhmotňovat do parvius anguitus. Se zájmem se na ten zvláštní jev nad svou hlavou díval.

Skřetovi se v očích objevila hrůza. „Ne, ne… pan Snape mne nepochopil… Zmijozela bych neurazil, to ne…“ drmolil a vykulenýma očima sledoval drobného, štíhlého hada, jehož jazyk k němu nebezpečně kmital.

„Kdyby toto byla má práce,“ pozvednul Snape obočí, „na nic by nečekal.“ Skřetovu reakci si náležitě vychutnával. Chvíli slyšel pouhý šustot suchého listí a ještě stačil ustoupit, když zasypalo měkkou, mramorovou zem. Nepamatoval si, že by u Gringottů používali podobná kouzla.

Skřet se napřímil a pravou dlaní si pohladil svůj objemný pupek; Snape si znechuceně odfrknul. Lusknul prsty a u Snapeova boku se objevilo tmavě zelené křeslo.

„Sedněte si,“ pokynul mu skřet.

„Ne, dokud mi nevrátíte hůlku,“ zavrčel Snape.

„Ta tady ale není, pane.“ Skřet zmateně zamžikal. „A nejste u Gringottů,“ ztišil hlas. Řekl jsem to snad nahlas? „No tak, prosím, posaďte se.“

Snape se zlobil. Z očí mu sršely blesky. To odporné stvoření stálo před ním a nevědomky podupávalo deformovanou skřetí nohou. V dálce znovu zaslechl povědomý šustot.

Skřet se zakroucenými nehty podrbal na čele. „Pane, prosím, uklidněte se. Podívejte se na mě. Ano, tak je to správně –“

„Nemluvte se mnou jako s imbecilem, skřete!“

„Pan Snape by měl vědět, že to listí, které přivolává, je z vrby mlátivé. Znáte ji, není-liž pravda?“ přimhouřil skřet oči. „Když jste byl malý, chodil jste k ní. Chodil jste k ní s Lily Potterovou, rozenou Evansovou, pane Snape. Pamatujete si?“ Muž s havraními vlasy hlasitě nabral do plic vzduch. Lily…? 

„Chránila vás, když jste jí to dovolil. Vyslechla vás a snášela vaše rány a bolest. Mlátička padla taktéž v boji, jako by umřel i kus vás. A teď, teď jste jí dovolil, aby si vás znovu našla.“

„Ale… jak? Kde to jsem?“ Zlomil se mu hlas. V nitru cítil prázdno; nevěděl, kde se ocitl, jako by se ztrácel ve vlastní mysli…

„Jmenuji se Garbol. Byl jsem pověřen uvést vás do našeho světa a velmi se stydím za své negobliní chování. Myslel jsem… Tak nějak jsem se nechal unést, každý tady nebude mít to štěstí, aby vás uviděl…“

Příště nemyslete, dralo se Snapeovi na jazyk, z úst mu ale vyšel pouhý nářek.

Garbol trhaně zakroutil hlavou. „Jste mrtvý, pane,“ nadechnul se a neodvažoval se na Snapea pohlédnout. „Byl jsem vyslán, abych vám navrátil vaše vzpomínky, které mohou být rozmazané či dokonce poškozené, protože k jejich sdílení došlo za těžké situace, na prahu odloučení, a odcházet musíte s každým střípkem na svém místě, laicky řečeno. Musíme předejít veškerým možným nepříznivým následkům.“

„Kde to jsem?“ V kouzelnickém nebi? Odfrknul si.

„V podstatě ano,“ pokýval skřet hlavou.

Snape po něm střelil očima.

„Každý kouzelník, který koná dobro a zemře, se ocitá zde. Někteří nás opustí hned, pokračují v cestě kouzelných duší, jiní si tu chvíli pobudou kvůli jistým… nedořešeným situacím, abych tak řekl.“

Garbol cítil, jak se mu pohled propaluje do každé části jeho skřetího mozku, jak pátrá, zkoumá, snaží se omráčit. Hodný, je to hodný Smrtijed. Hodný. Jinak by tady ani nebyl, je hodný…

„Nelezte mi do hlavy,“ skřípal Snape zuby a dlaně křečovitě zatínal v pěst. Snažil se na nic nemyslet. Šlo to překvapivě snadno. Zavřel oči a soustředil se na zklidnění dechu. V nekonečné černotě ho pálila pronikavá barva zeleně.

„Pane, je to moje práce,“ ozvalo se mu u ucha a ve chvilce nepozornosti se mu kolem zápěstí omotal skřetí pařát. Snape prudce otevřel oči a snažil se z pevného stisku vymanit, Garbol ale věděl, co dělá. Ostrou špičku nejméně deseticentimetrového nehtu Snapeovi zabodl do spánku a zamumlal revelio.

Černá vysoká postava byla paralyzována, jak skřet odhaloval všechny myšlenky a veškeré vzpomínky, co mu v paměti zůstaly. Čas jako by se zastavil. Tu a tam skřet uznale pokýval hlavou nebo nesouhlasně zamručel, úlekem a údivem měl zornice rozšířené po celou dobu.

Jediné, co Snape mohl ovládat, a to s námahou, byly prsty u nohou. Bolestně se mu kroutily z rozrušení; na větší protest neměl sil.

Ke křeslu z černého vyřezaného dřeva dolevitovala mistička o velikosti čerstvě vylíhnutého dubofíka toulavého. Byla zapečetěna ochrannými kouzly a skřet jediným mávnutím obsah misky vyprázdnil. Snape ucítil řezavou bolest uvnitř hlavy.

Desetiletý shrbený kluk netrpělivě postával u jednopatrového cihlového domu a se zájmem vykoukl zpoza oprýskaného rohu. Mastné dlouhé vlasy si zastrčil za ucho a na tváři se mu objevil úsměv. Holčička si to trochu nejistě rázovala jeho Tkalcovskou ulicí a přestože se bojácně rozhlížela do všech stran, šla rovně s vypnutou hrudí. Ta ulice je špinavá, Lily, stejně jako on, nesmíme tam chodit, zněl jí v hlavě sestřin hlas. Jakmile ho uviděla, zamávala, přeběhla kamenitou silnici a cupitala k němu. Severus se smíchy držel za břicho. Když se dovtípila, že se směje jí, zamračila se.

„Kdybys viděla svůj výraz,“ popadal dech.

„Seve,“ plácla ho po rameni naoko rozzlobeně, hned ji ale přemohlo nadšení. „Petty se ještě neuzdravila, takže mi rodiče dovolili jít se projít samotné. Sice jen do parku a kousek do vedlejší ulice,“ drmolila, „ale maminka mě z kuchyně stejně nemůže vidět, takže mi to projde. Ale Seve, nesmím tu být dlouho.“ Zatvářila se provinile.

„Neboj,“ chytnul ji za ruku a už ji táhnul ke dveřím. Před prahem se k ní ještě naklonil a zašeptal: „Táta je v práci, takže to bude v pohodě, má dobrou náladu. Říkala, že se těší, až pozná…“ Sklopil oči a zatřepal hlavou.

„Seve?“ pohladila ho Lily bříšky prstů po smutné tváři.

„Řekla, že je zvědavá na člověka, který se s někým jako já chce kamarádit.“

Pevný stisk nepolevoval a do nitra jako by mu vlili jed. Donutil jsem ji tenkrát lhát, mihlo se mu v myšlenkách. Už tenkrát jsem ji kazil.

Stála tam. Smaragdy přetékaly odporem.

„Dobrovolně ses přidal na stranu Zla. Myslíš, že to nevím, Severusi?“ Hnusil se jí. Nemusel se ptát.

„Zničí tě to. Ničí tě to každým dnem víc a víc, copak to necítíš?“

Pohrdavě se na ni podíval.

„Ty máš Pottera. Všechny Nebelvíry. Koho mám já, Lily Evansová, koho?“

„Měl jsi mě…“ Teď už plakala, tvář v dlaních.

„Moc dobře víš, že jsem tě ztratil, jakmile sis vedle toho… Pottera sedla poprvé na Křiklanových lektvarech,“ řekl pevně. Do srdce se mu ale zarývaly tisíce střepů.

Pár Havraspárů běželo se smíchem kolem nich, jakmile ale uviděli údajného nového Smrtijeda, alespoň to se o něm říkalo, v hrobovém tichu je obkroužili. Severus se samolibě zašklebil.

„Černá ti i duše, Severusi…“ vzlykala Lily a rusé vlasy jí padaly přes třesoucí se ramena.

„Tohle nebudu poslouchat,“ vyštěknul, otočil se na patě a s vlajícím hábitem chvátal přes bradavické pozemky.

Garbol si tiše povzdechnul. Snape ztrácel poslední zbytky rozumu, co mu zbyly. Do pravého spánku mu skřet vyvrtal díru, musel. Jinak si ten tlak zažírající se do každičké skuliny jeho hlavy nemohl vysvětlit.

I v šeru bradavických zdí ji viděl. Z pronikavých zelených očí po lících sklouzla jediná slza.

„Mrzí mě to, Lily. Neměl jsem to udělat, neměl jsem to říct.“ Sklonil hlavu. „Odpusť mi.“ Udělal krok vpřed a natáhnul před sebe bledé štíhlé prsty.

Z portrétu za ní slyšel tiché oddechování Buclaté dámy.

Rázně zavrtěla hlavou. „Mudlovskými šmejdy nazýváte kdekoho, tak proč ne mě, Severusi?“ Napřímila se a osamocená slza jí sklouzla po bradě.

Zavrtěl hlavou. „Nechtěl jsem…“

„Zastala jsem se tě před nimi tolikrát, Severusi. Tolikrát,“ selhal jí hlas. „Ano, Potter je idiot. A Lupin, egoista Black a zavšivený Pettigrew?“ Napřímila se. „Ale nikdy nepoužili černou magii. Ani jednou.“

Kdesi dalece slyšel nepěkné nadávky Buclaté dámy, když zprůchodnila cestu k nebelvírským věžím. Odešla. Nechala ho tam stát. „Lily, prosím…“ Ve zdech se nesl šepot tmy.

Snapeovi z očí vytryskly slzy; bolest prostoupila zátylkem. Neustávala. Zkroucené prsty vzdorovaly skřetovu doteku.

Fawkes si nad Brumbálovou hlavou čechral nachové peří.

„Nikdy vás nezajímalo, jak se cítím já, Brumbále, nikdy,“ šeptal temný stín v rohu ředitelovy pracovny. Vlasy černé jako sama noc splývaly s profesorovým hábitem.

„Klamal jste mne. Říkal jste, že ji zachráníte. Zemřela.“ Hlas se mu třásl. „Tvrdil jste, že vše odčiním, když budu chránit Harryho. A vy mi oznámíte, že jste ho celou dobu choval jako vepře na porážku?“

Do vrásčité tváře se za léta vepsal žal. Starý muž mlčel. 

„Kdo zradil jako první, Albusi? Kdo?“ Profesor se čelem opřel o chladnou stěnu. Tepna divoce bušila a žaludeční šťávy se vařily vztekem. „To jsi nemohl sílu vynaložit i na život? Chováš smrt ve svých spárech a nezáleží ti na jediné možné naději, kterou nám ten tupec dává!“

Otočil se a stařec přes lesk v očích viděl hlubokou nenávist. Přesto se řediteli po tváři mihnul letmý úsměv. „Že by ti ten chlapec přece jen přirostl k srdci, Severusi?“

Snape se hořce zasmál a vztekle švihnul hůlkou. „Expecto patronum!“

Z její špičky se do prostoru ladně vznesla laň. Obklopovala ji zář panenské čistoty, a zvolna obkroužila Brumbálovu pracovnu. Šokovaný ředitel se sesunul do svého křesla. Profesorův patron proskočil zasněženým oknem a průzračná zář na okamžik prozářila oblohu.

„Zneužil jste mě.“ Dveře práskly a Albus za nimi ještě stačil zaslechnout tlumený sten.

Snape sebou smýkl ve vypolstrovaném křesle a z úst mu uniknul hlasitý skřek. Tentokrát se ani nesnažil svoje utrpení skrýt.

Garbol uvolnil Snapeovo zápěstí a obě ruce si složil do klína.

„Gratuluji, pane Snape,“ vycenil na něj křivé pahýly v náznaku úsměvu. Snape byl zničený, tvář mrtvolně bledou a staženou do kamenné masky.

„Zabil bych vás,“ procedil skrz zatnuté zuby. „Nechal bych vás zemřít napodruhé.“

„Myslím, že si na mě za chvíli ani nevzpomenete. Podívejte se, pane. Podívejte,“ tahal ho za volný rukáv od hábitu jako nějaké děcko a rukou mával před sebou.

Snape se na něj nenávistně zadíval a Garbol cítil, jak mu tuhnou svaly v celém těle, nejen v rozradostněném obličeji.

„Bylo mi ctí, pane,“ snažil se nezakoktat se. „Hrdina jako vy si zaslouží dostát pokoje. Prosím, vstaňte, pane. Počkejte tu na ně. Však už jdou.“

Přestože by mu rád pomohl na nohy, neodvážil se ho dotknout. Ten se ale stále nehýbal, proto lusknul prsty; křeslo zmizelo. Snape tvrdě dopadl na zem a z hrdla se mu vydral přidušený výkřik. Už by se ke skřetovi dosápal, kdyby taky nezmizel. Zbabělec. Až tě potkám, vrčel v duchu, slibuju ti, že si ani nestačíš –

„Severusi?“ zaslechnul slabé volání.

Snape si vsedě mnul naražená záda a tiše nadával. Kdesi nad ním zazněl smích.

„Severusi, no tak,“ konejšil ho známý hlas, „vždyť tady už nic nebolí.“ Rameno mu pevně stiskla křehká dlaň. Jiný pár rukou, hebký jako samet, ho uchopil za zápěstí a Snape při tom doteku zkameněl.  

„Lily,“ hlesl.

Brumbálův hlas ozvěnou tiše prostupoval okolím.

Poprvé se odvážil zvednout zrak.

Natáhnul dlaň a zlehka ji přitisknul na jemné rysy. Teplo meruňkových tváří se mu rozlévalo skrz prsty, paže, pronikalo do celého těla. Křeč v nohou polevila, Snape se odvážil kleknout si na kolena.

Koutky úst se mu samovolně zkroutily v prožitém utrpění, začal naprázdno polykat. Cítil vřelost dlouhých paží, co ho pevně objaly. Třásla se mu hruď. Nebo to byla její? Tak blízko byla… Zabořil tvář do hustých rusých vlasů. Voněly po louce, po květinách, tak přece nezapomněl…

„Severusi,“ zašeptala, když se maličko odtáhla. Palcem jí stíral kanoucí slzy. „Čekala jsem tu na tebe, víš? Celou dobu. Když Harry… Když mi Albus řekl, cos všechno udělal…“ plakala. „Nemohla jsem jít dál, aniž bych na tebe nepočkala.“ Neschopen slova ji hladil po zádech. Čekala?

Harry!

Nemotorně se vyškrábal na nohy a Lily Potterovou vytáhl s sebou.

„Co… se stalo…?“ zachroptěl a knoflíky na rukávech si srovnal se strojenou přesností.

V očích Albuse Brumbála se zračilo dojetí. Ředitelovy pevné rysy za ty dva krátké roky vystřídal mír. Zlehka se na něj usmál.

„Harry je v pořádku. Voldemort byl poražen.“

„Ale – jak? Jak to víte? A jak mohl ten proradný skřet vědět, že jsem… hrdina?“ To slovo ho na jazyku pálilo, hrozilo, že se mu rozhoří hrdlo, že ho pohltí plameny.

Lily mu stiskla dlaň. „Hodně těžce zraněných zemřelo na následky až po bitvě. Než od nás jejich duše odešly, sdělily nám to. Mnoho kouzelníků, co tady dlouhé roky čekali jen na pád Pána zla, po této zprávě našlo klid. Každý tě bude znát, Severusi,“ usmála se a z drahých smaragdů jí čišelo štěstí.

Brumbál nechal ruce volně viset podél těla. Zhluboka se nadechnul a chvíli v tichu přemýšlel. „Nechci, abys mi prominul, Severusi. Nečekám, že mi odpustíš všechna ta zmařená léta. Chci jen, abys věděl, že Bradavice nikdy nepoznaly čestnějšího a statečnějšího kouzelníka. A já na tebe byl vždy neskonale pyšný.“

Snapeova dlaň se roztřásla, druhou mu stále chránila Lily. „Mrzí mě, že jsem ti to nebyl schopen říct, když jsem žil, když jsem ti působil bolest. Nedokážu si představit, co jsi musel –“

Poslední slova Snape zadusil v pevném objetí. Na černý hábit mu dopadla stříbřitá slza a ředitelův laskavý úsměv se rozplynul stejně jako Brumbál sám. Kolem Snapea vířila mlha prolitá sluncem a pomalu stoupala vzhůru. Lily se s dojetím dívala na tisíce jisker, které vířily vzduchem, dokud jim nezmizely z očí.

„Příteli,“ ozval se jim za zády hluboký hlas. Severus Snape se otočil a hleděl do kulatých brýlí Jamese Pottera. Lily mu dodala kuráž pokýváním hlavy.

„Chtěl sis ji ohlídat, že?“ prsknul tiše Snape.

Potter mlčel. Přistoupil ke své ženě a k Snapeovi a podal mu ruku. Ten ji nepřijal.

Lily se zlehka vyprostila ze Severusova sevření a políbila Jamese na rozloučenou.

„Za chvíli se potkáme,“ řekla s úsměvem a pohladila ho po tváři. „Bude to dobré.“

James věděl, že ano.

„Děkuji, příteli,“ zahleděl se na Snapea a v mlžném oparu prozářeném zlatými provázky se nesl vzhůru. Severus nepatrně kývnul.

Chvíli se v naprosté tichosti pozorovali. Nad hlavami jim tlumeně cinkaly zvonečky a kolem se linula vůně bylinek ze zahrádky madame Pomfreyové. Severus usoudil, že na takovém místě nejspíš není nemožného nic.

„Poppy nás vždy nechala hrát si s jejími lektvary, pamatuješ?“ vzdychla Lily, když nasála do nosu pronikavý odér vanilky a máty s kapkou přízubu strakatého.

„Narostl ti knír, ubohá Poppy nevěděla, co s tebou, a já ti záviděl,“ zabručel Severus.

„To až potom, cos zjistil, že tě nešmíruje Crabbe a že si špatně nenamíchal mnoholičný lektvar!“ Lilyin zvonivý smích se nesl vzduchem. „Málem jsi mi dal pěstí!“ Při vzpomínkách zářila, zářila tu, na zemi, v nebi, mrtvá či živá, zdála se šťastnější, než v dobách, na které si Severus pamatoval.

Stisknul oči největší silou, jakou to šlo. Přerývavě dýchal, ramena svěšená. „Je mi to líto, Lily. Je mi to tak líto…“

Lily k němu přistoupila, objala ho kolem pasu a tvář mu zabořila do ohybů černého pláště. Po chvíli mu bradu opřela o prsa a zadívala se mu do těch nádherných, tmavě lesklých diamantů.

„Jednou mi malý kluk ve směšném svetru řekl, že budu mocná čarodějka a on známý kouzelník.“

Už neplakala. Usmívala se na něj. Napnula se na špičkách a jemně ho políbila na bledé čelo.

„A mně jednou jedno copaté kvítko řeklo, že ty dva od sebe nikdy nic neodloučí.“

Naposledy se jí zadíval do pronikavě zelených očí. Zůstaly takové, jaké si je pamatoval. Přitisknul si ji k sobě a cítil, jak se kolem nich rozvířil vzduch. Vítr jim cuchal vlasy, vůně květů zesílila. Lilyino tělo se mu rozplynulo v náručí.

Jsem tady, linulo se nebem zašeptání.

Černý blesk se prohnal kolem líně se valících smaragdových kapek. V úderu hromu se do oblak vyřítila laň… Vběhla do mraků, netopýří barva se mísila se sytě bělostnou; zelené oči jí odhodlaně žhnuly do dáli.

Navždycky. 

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Kouzelník a čarodějka: