Twist of Fate - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Zdravím. :) Rozhodla jsem se zkusit napsat ff na Teen Wolf. Děj se bude motat hlavně kolem Liama Dunbara a jeho adoptované sestry Charlie. Řekla jsem si, že se v samotném seriálu objevuje spousta nadpřirozených bytostí, tak proč tento mix nerozšířit o další? :) Příběh začíná S04E02, ale hlavní zápletka ze seriálu zde nebude to hlavní. Je to má první povídka po dlouhé době, tak prosím o shovívavost, než se do toho zase dostanu. :) Snad zaujme. E.

15.07.2015 (13:00) • Eileythyia • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 0× • zobrazeno 937×

„Liame! Charlie! Je večeře,“ zavolala žena středního věku, zatímco nandávala na talíř masovou směs z pánve. Slámové vlasy jí v neposedných pramíncích vypadávaly z halabala udělaného drdolu a lepily se jí na lehce zpocenou tvář.

„Teda, miláčku, voní to báječně,“ vysekl jí pochvalu stejně starý muž tmavší pleti a políbil ji na krk. Prohlédl si talíře a začal je roznášet na stůl. Dřevěné schody svým zaúpěním ohlásily příchod dvou dalších osob. Jako první dorazil chlapec a hned po něm vstoupila do jídelny přibližně stejně stará dívka s velmi světlými vlasy svázanými do uzlu. „Juj, Julietina slavná směs. Mňam.“ Spokojeně se zavrtěla na židli, popřála všem ostatním dobrou chuť a vrhla se na jídlo.

Po chvilce ticha přerušovaného cinkáním příborů o talíře se ozvala matka. „Tak, Liame, jak jsi připravený na zítřek?“ zeptala se s nefalšovaným úsměvem svého syna. Nechápavě na ni zůstal zírat. „První den na nové škole přeci.“

Kluk se konečně probral z transu, spolkl a zašklebil se. „Sama sis odpověděla. Je to první den v nové škole. Na to se snad nikdo netěší.“

„Ale jdi, budeš tam mít Charlie. A znáš tam Masona, zas tak nové to pro tebe nebude.“

„Na ty, co přestupují v půlce semestru, se všichni dívají divně,“ zamrmlal mezi sousty.

Do rozhovoru se vložila dívka sedící vedle něho. „Je to malá škola, není tam tolik lidí. Navíc zapadnout je celkem snadné. Pokud chceš zůstat neviditelný jako já, nikdo si tě nevšimne, ale to u tebe asi nebude nutné. Určitě zapůsobíš na prvním lakrosovém tréninku. Všichni si tě zamilují, dobrého hráče potřebují jako kočka drbání.“ Usmála se na svého nebiologického bratra a on její milý výraz zrcadlil. Tihle dva si byli opravdu blízcí. Znali se již od dětství, jejich rodiče byli velkými přáteli, Charlie však při nehodě před necelými třemi lety ztratila celou svou rodinu, a tak ji Dunbarovi přijali za svou. Od té doby byli s Liamem svázáni pevnými řetězy, které se neustále utahovaly. To, co se mezi nimi odehrávalo, se nedalo nazvat žádným z termínů vyjadřujících běžně něčí vztah. Přátelé ani sourozenci nebyli to pravé. Nejblíž se tomu nejspíš přibližovaly spřízněné duše.

„Děkuji, že ho tak podporuješ, Charlie. Vážíme si toho,“ pronesl jejich otec. Ani on k nim pokrevně nijak nepatřil, vzal si Liamovu matku, když chlapci bylo asi pět, jelikož ji manžel opustil. Nahradil tedy jeho prázdné místo a zaplnil bolestivou ránu v Julietině srdci.

„No já si myslím, že by to zvládl i bez té nadbytečné chvály. Už tak mu prší do nosu,“ poznamenala matka a pak se všichni začali smát. Byla to cíleně mířená narážka na Liamovu občasnou přehnanou namyšlenost, hlavně tedy co se lakrosu týkalo. Věděl, že je v něm skutečně dobrý – především díky svému otci, který ho učil – a neostýchal se tuto vlastnost všem hrdě ukazovat.

„Díky, mami,“ zabručel naoko vážně, ale rty se mu nepodařilo zastavit od zacukání.

***

Po zimě byly beaconhillské noci stále trochu chladné. Ulice téměř každý večer přikryla hustá bílá peřina mlhy. Líně se převalovala přes domy a proplouvala mezi stromy a zanechávala po sobě stopy ve formě drobných kapiček vody.

Nejednalo se ani o příliš klidné město, proto moc lidí svá obydlí neopouštělo, především tedy ti, co bydleli na okraji nedaleko lesa. Přeci jen se tu však jedna opuštěná postava našla. Razila si cestu skrz to rozlité mléko prozářené stříbrným svitem měsíce, který se usmíval vysoko na tmavé obloze. Z kapuce, v níž byl chodec zahalen, vycházel teplý vzduch ohřátý v plicích. Boty při každém kroku pleskly o mokrou zem.

Nevěděl, kam jde, ale již od úplného začátku své cesty se nechal vést instinktem, který mu stejně tak napověděl, z jakého důvodu mu byl nucen naslouchat. Už ušel několik bloků, stále se však ani trochu nepřiblížil k lesu, úkol jej tedy čekal někde ve městě. Cítil, že mu dochází čas, proto se naslepo rozeběhl neznámo kam. Během následujících pěti minut začal ten hryzavý pocit, jež jej vedl, sílit. Znamenalo to, že byl blízko. Vnímání okolí začalo znovu fungovat na plno. Po menším zorientování se mu došlo, kde je. Byla to veterinární beaconhillská stanice.

Co má změnit zrovna tady? Týkalo se to snad toho vlčího kluka, který zde pracoval? Jenže ten tu nebyl. Při pomyšlení na něj mu však šestý smysl prozradil, že věc, jež bude dnes v noci upravovat, se netýká konkrétně Scotta McCalla, ale jiné nadpřirozené bytosti. Doktor Deaton se stále nacházel v ordinaci, to on byl jeho dnešní cíl, u něhož musel něco pozměnit, aby to dokázalo vrátit cestu osudu zpět do normálu.

Nakráčet si to dovnitř nebylo zrovna nejlepším řešením. Osobně to tedy dnes udělat neměl. Vnuknutí myšlenky používal jen zřídka kdy a tuto schopnost nebyl oprávněný používat jindy než v takovýchto případech. Pokud se tedy zrovna nejednalo o spravování osudu dalších neobyčejných bytostí, neměl nad touto vlastností žádnou moc.

Vnuknutí vyžadovalo hodně sil, proto se musel plně soustředit pouze na danou věc. Obsah myšlenky, kterou pošle do mozku toho člověka uvnitř, neznal. Šlo pouze o zabalení jakéhosi neviditelného balíčku, soustředění energie do jednoho bodu – tedy Deatonovy hlavy – a vyčkání, než bude zásilka doručena.

Jakmile přenos skončil, opustil ten nepříjemný pocit, jenž ho vedl, jeho tělo. Místo něj bylo naplněno neuvěřitelnou sladkou úlevou. Postava sjela zády opřená o zeď k zemi a poddávala se té němé rozkoši. Netrvalo dlouho a na příjezdovou cestu veteriny zajela zelená motorka a hned za ní tmavý Jeep. Vylezla z něj holka se stejně starým klukem. Jejich pozorovatel je oba poznal. Byli to přátele McCalla, který seskočil z motorky, a spolu s druhým klukem urychleně vytáhli z auta někoho dalšího. Bezvládné tělo se pohupovalo, když si ho Scott přehodil přes rameno. Co provedli tentokrát, proboha… To oni nevědomky ovlivňují většinu věcí a házejí tak osudu neustále klacky pod nohy. A kdo je má pak sbírat...

Přes řev lijáku, který se spustil, byly slyšet jen útržky rozhovoru zevnitř kliniky, které samotné moc nedávaly smysl. Až na jeden.

„… škola, musíte… tohle vám nijak neprospívá…“ Byla to ta myšlenka. Poznal to. Znamená to, že přišel opravdu tip ťop, jen chvíli se opozdit a mohlo se to vyvíjet úplně jinak. Bylo už na čase jít domu. Doktor Deaton měl pravdu, tohle ponocování skutečně nikomu neprospívá. I strážce se potřebuje pořádně vyspat.

Autor: Eileythyia, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf