OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » Když je všechno jinak - 7. kapitola

09.06.2015 (10:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 1× • zobrazeno 1205×

7. kapitola

„Kde vůbec jsou?“ zeptal se Scott.

„V jednou malém městečku poblíž Washingtonu. Čekají mě do konce týdne.“

„Dobře,“ řekla jsem, „měli bychom vyrazit co nejdříve…“

CAROL

Podařilo se nám projít si prozatímní plán. Myslím si, že se stejně všechno změní. Se všemi jsme se rozloučili. Nakonec jsem zůstala u dveří sama s Argentem.

„Děkuji vám za všechno,“ řekla jsem směrem k němu.

„Nemáte zač,“ odvětil mi mírně překvapeně. „A já se omlouvám za ten můj plán. Není to nejlepší nápad, vás takhle vystavovat nebezpečí a…“ Rychle jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, je to dobrý plán. Nic lepšího bychom asi stejně nevymysleli. A navíc, pro svého bratra jsem ochotna udělat cokoliv, ať je to jakkoliv nebezpečné.“ Zvláštně si mě prohlížel.

„Rodina především,“ šeptl tiše a uznale kýval hlavou.

„Přesně tak,“ přikývla jsem. Má matka tohle slovní spojení často používala. A teď mě to dovedlo až sem. Snad by na mě byla pyšná. Argent se na mě naposledy usmál a také odešel. Zavřela jsem kovové dveře a otočila se. Derek stál u okna, ruce měl zřejmě zkřížené na hrudi. Díval se ven a ani se nehnul. Pomalu jsem přešla k němu. „Dereku?“ vyslovila jsem jeho jméno. Neotočil se. Dále se díval ven a v obličeji bolestný výraz. Pomalu jsem ho pohladila po paži. Nakonec se ke mně otočil.

„Carol, vůbec se mi to nelíbí,“ řekl tiše a pohladil mě po tváři. „Nechci, aby ses vystavovala takovému nebezpečí. Nejraději bych šel místo tebe a…“

„Ale to nejde,“ dokončila jsem za něj. „Neboj se, nic se mi nestane a já i Brian budeme v pohodě.“ Měla jsem z toho všeho smíšené pocity. Nebála jsem se, ale ani jsem si tím nebyla jistá. Ale pro Briana to podstoupit musím. Ať to stojí, co to stojí.

„Nejsi až nějak moc optimistická?“ usmál se smutně. Zavrtěla jsem hlavou.

„Prostě tomu věřím… A teď už na to nemysli.“

„To nejde…“

„Co můžu udělat, abys na to myslet přestal?“ zeptala jsem se rozpustile. Napadala mě jedna věc. Vyhoupla jsem se na špičky, abych dosáhla na jeho rty.

„Napadla mě úplně ta samá věc,“ šeptl mi do ucha, když jsem jeho rty pustila. Usmála jsem se. On mě vzal do náruče a pomalu mířil k posteli. Vychutnávala jsem si každý jeho sebemenší dotek a polibek. Nechtěla jsem na to myslet, ale někde v zákoutí mé mysli se mi stále vynořovala myšlenka, že tohle je možná naše poslední společná noc. Nemyslela jsem si, že za záchranu Briana zaplatím životem, ale i přesto jsem měla divný pocit. Pokaždé, když se ta myšlenka vynořila, jsem se rychle co nejvíce zaměstnala Derekem. A to nebylo zrovna moc těžké…

Ráno jsme tedy nastoupili do Derekova auta a vyjeli k sídlu Argentových. Derek byl celou dobu zamlklý. Krajina míjela a my jsme po chvíli zpozorovali, že se za nás napojil Stilesův jeep. Cesta netrvala dlouho. Překvapilo mě, kolik lidí vyskákalo ze Stilesova auta. Byli tam všichni.

„Neměli jste je brát,“ sykl Derek na Scotta a Stilese a při tom se díval na holky.

„Mohly bychom se vám hodit,“ pokrčila rameny Lydie a Kira ji hned doplnila.

„Bude lepší, když nás bude víc.“ Derek přejížděl očima z jedné na druhou a nakonec se jeho pohled zastavil u Stilese.

„Nedaly si říct,“ řekl omluvně Stiles, „a zkus se ubránit naštvané Kitsune, vlkovi a Banshee s tímhle,“ řekl a pozvedl baseballovou pálku. To mě hrozně rozesmálo. I Derek se pousmál, poprvé za dnešní ráno.

„Tak hele,“ svolal si nás Argent dohromady, „musíme probrat plán. Takže pojedeme až do Aberdeen, kde teď momentálně Veirellovi přebývají. Někde na kraji města zastavíme. Carol si přeleze ke mně do dodávky a bude hrát moji,“ zarazil se. Chvilku přemýšlel, ale potom dořekl: „Kořist. Vy ostatní zastavíte na místě, které vám ukážu, a já s Carol budeme pokračovat až k lovcům,“ dokončil svůj plán Argent. Všichni jsme souhlasně přikyvovali. Nakonec jsme začali nasedat do aut. Ke mně a Derekovi se přidali ještě Scott s Kirou. Vyjeli jsme za Argentovou dodávkou.

Cesta probíhala vcelku klidně.

„Rodiče ví, že jedete až do Aberdeen?“ zeptal se Derek a podíval se na ně do zpětného zrcátka.

„Jo, máma to ví. Už jsem byl přece i v Mexiku, takže Aberdeen je jen menší zajížďka,“ pokrčil Scott rameny a Kira přikývla.

„Přesně tak.“

„A řekla jsi vašim o té zprávě?“ zeptala jsem se jí a otočila se na ni dozadu. Zavrtěla hlavou.

„Ne, nechtěla jsem je zbytečně stresovat,“ řekla tiše.

„Jo, jasně…“

Jeli jsme po lesní cestě, když Argent začal zpomalovat a odbočil na malý plácek na kraji cesty. Následovali jsme jeho příkladu a za chvíli jsme byli všichni venku z aut.

„Teď přijde jedna z těch méně příjemných částí,“ řekl mi Argent a otevřel zadní dveře dodávky. Tam ležela pouta a další všemožné lovecké blbiny. Přikývla jsem. Musela jsem vypadat zuboženěji a slaběji. Vysunula jsem drápy na rukou a na některých místech si potrhala tričko. Potom jsem si poklekla a trochu se zašpinila hlínou. Nakonec jsem si ještě rozcuchala vlasy. Argent kývl, ale očividně mu něco nesedělo.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Chtělo by to, no, trochu krve,“ řekl mírně, jako by se bál, že mu jedna přiletí.

„Chápu,“ přikývla jsem a otočila se čelem k Derekovi a Scottovi. „Jeden z vás mě musí poškrábat.“ Derek prudce zavrtěl hlavou.

„Tohle bych nedokázal,“ šeptl tiše. Přikývla jsem a podívala se na Scotta. Ten si povzdychl a vysunul drápy na rukou. Pak se zarazil.

„Nejlepší to bude na tváři a na rukou,“ nasměrovala jsem ho. Znovu si povzdechl a napřáhl se. Já zavřela oči. Ucítila jsem bolest ve tváři a Scottovy drápy, trhající mou kůži. Naštěstí to bylo rychle a já cítila, že se rány už pomalu hojí. Nezapomněla jsem si krví zamazat i oblečení.

„Lepší?“ otočila jsem se směrem k Argentovi a on přikývl. Potom mě chytil za ramena a vedl k dodávce.

„Sedni si,“ řekl a kývl hlavou. Sedla jsem si. Vzal jedna pouta a připoutal mi s nimi nohy.

„Nebojte a utáhněte to pořádně! Jste přec lovec a oni vám musí věřit,“ řekla jsem mu rázně. On si povzdychl a pouta utáhl. Pak mi spoutal i ruce. Bylo to nepříjemné, ale nebolelo to.

„Víš, co musíš dělat?“ zeptal se mě Argent. Přikývla jsem.

„Doufat, že mě dají k Brianovi, nést sledovací čip a čekat na vaši záchranu,“ vyjmenovala jsem své funkce zjednodušeně. Přikývl. „A taky přežít,“ dodala jsem si spíše pro sebe, ale zřejmě to slyšeli všichni. Argent si šel dát ostatním další instrukce, ale Derek zůstal u mě. Sedl si na kraj dodávky a pozoroval mě.

„Vypadáš hrozně,“ řekl mi.

„Díky,“

„Bojíš se?“ zeptal se.

„Já ani nevím,“ šeptla jsem. Smutně se usmál. Potom se přisunul blíž ke mně, chytil můj obličej do dlaní a políbil mě.

„Proč mi přijde, jako by sis myslela, že je to náš poslední polibek?“ zeptal se strnule.

„Ani nevím. Upřímně doufám, že se vrátím,“ řekla jsem s mírným sarkasmem ve hlase. Derek se usmál.

„Vrátíš se.“ Za námi se ozvalo tiché zakašlání.

„Je čas jet,“ řekl nám Argent. Až teď mi došlo, že nás všichni pozorují. To už ale bylo stejně jedno. Derek se zvedl a přešel k ostatním.

„Tak hodně štěstí,“ popřál mi Stiles.

„No, díky,“ usmála jsem se. Argent mi pomohl lehnout si doprostřed dodávky. Pak se ke mně sklonil.

„Až se tyhle dveře znovu otevřou, nikdo se k tobě nebude chovat hezky a ani já nebudu moct. Nemůžu ti ani slíbit, že ti nebudou ubližovat.“

„Já vím,“ řekla jsem, ale hlas se mi mírně zachvěl.

„Ještě si to můžeš rozmyslet,“ nabídl mi. Zavrtěla jsem hlavou.

„Rodina především,“ řekla jsem statečně svůj důvod, proč tohle dělám.

„Dobře,“ přikývl a připíchl mi na nohavici kalhot sledovací čip, „taky ti přeji hodně štěstí.“ Dveře se s bouchnutím zavřely a já se ocitla ve tmě. Dodávka se kodrcavě dala do pohybu. Bylo to hrozné. Je tma, vy se nemůžete hýbat a ještě k tomu jedete přímo do spárů lovců…

Netrvalo to dlouho a dodávka zastavila. Slyšela jsem, jak Argent vystoupil a jak s někým mluví. Bylo tam mnoho hlasů. Potom jsem uslyšela, jak několik lidí obchází dodávku a pomalu otevírá dveře. A je to tady…

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek Když je všechno jinak - 7. kapitola: