Ti druzí - Kapitola 1. • OurStories.cz ~ naše povídky

Co když má Elena sestru, dvojče? A snaží se ji usilovně najít? A co když Mia nechce být nalezená? Co se stane, když se Elenino přání stane pravdou? 15+ kvůli slovníku

05.03.2014 (19:00) • Kristennie • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 5× • zobrazeno 1376×

„A do háje!“ V okamžiku, kdy jsem ho viděla, jsem malém spadla z tyče, u které jsem jako každý večer měla vystoupení. Ano, živím se jako tanečnice u tyče, nebo jak já tomu říkám - prodávám své maso.

Jen doufám, že si mě nevšiml. Je nemožné, aby si mě všiml, on je opilý a já mám škrabošku, snažím se samu sebe přesvědčit. Zbývá ještě pár toček a invertů a můžu jít domů. V okamžiku, kdy hlas z rozhlasu řekne: „Tak, pánové, to byla naše Záhadná Mia.“, na sobě spatřím jeho pohled. Moje srdce začne bít jako o život, jen ať si nedá dvě a dvě dohromady, prosím! Ještě pár posledních úklon a falešných úsměvů a bude po všem.

To jsem se ale šeredně pletla. V okamžiku, kdy jsem za sebou zavřela dveře od zadního vchodu, mě chytl pod krkem a přitiskl na stěnu toho pajzlu, kde jsem byla nucena pracovat.

Cítila jsem, jak se celá třesu a malá slza mi stéká po tváři. Jedna jediná slza, slza smíření. Smíření s osudem, pro který jsem se rozhodla. Sebrala jsem všechnu odvahu, podívala se mu do očí a zašeptala: „Zabij mě.“

V tu chvíli pro mě svět zčernal.

Probudila jsem se v něčí posteli. „Až toho debila uvidím, vysvětlím mu rozdíl mezi slovem zabít a praštit po hlavě. Nejlépe názorně,“ řekla jsem si naštvaně pro sebe předtím, než jsem otevřela oči.

„Kočička má i drápky?“ ozval se něčí hlas ode dveří. Jeho hlas.

„Má a ráda ti je ukáže,“ odpálkovaka jsem ho a pokusila se vstát. To byla velká chyba. Zamotala se mi hlava a málem jsem upadla. Naštěstí mě někdo zachytil. Už jsem se nadechovala, že poděkuji, místo toho jsem se podívala na svou přesnou kopii, která na mě s obavami v očích hleděla.

„Ne, ne, ne. Tos neudělal,“ řekla jsem směrem k Damonovi a pokusila se od ní dostat co nejdál. V útěku dveřmi mi zabránil on, naštěstí bylo poblíž okno, a tak jsem skočila. Bylo mi jedno, jestli je to přízemí nebo dvacátý patro, jen jsem ji chtěla zachránit. Ženu, která se o mě patnáct let starala.

Naštěstí to bylo první patro a dopadla jsem jen s lehce bolavým kotníkem, a já se hojím rychle.

Věděla jsem, že se mi nepodaří jim utéct, kór když po mně tak dlouho pátrala, proto jsem alespoň chtěla varovat mámu. Doběhla jsem k nejbližší telefonní budce, mobil mi sice sebrali, ale peníze mi nechali, idioti, a vyťukala její číslo.

„Schovej se, našli mě,“ vyhrkla jsem rychle.

„Kdo tě našel? On nebo...?“

„Ti druzí,“ přerušila jsem ji. „Jeď k nim, oni ti pomůžou. Mami... Děkuju za všechno, miluju tě.“ Po tvářích už mi tekly slzy.

„Taky tě miluju, zlatíčko. Tohle není sbohem.“ Já už to nevydržela a hovor ukončila.

„Obě víme, že je. Miluju tě,“ pošeptala jsem a potlačila jsem slzy. Teď na ně není čas. „Půjdu dobrovolně,“ řekla jsem mému dvojčeti a jejímu upířímu příteli.

„Já věděl, že se kvůli mně vrátíš, zlatíčko,“ řekl mi Damon, hned jak mě spatřil vcházet.

„Máš pravdu, něco jsem ti slíbila, a já své sliby plním.“ Přišla jsem k němu a sebrala jsem mu jeho láhev skotské, a než stačil něco namítnout, kopla jsem ji do sebe.

„Tak fajn, co chceš vědět? A mimochodem, Stefane, vlastně i Damone, na mě ovlivnění neplatí, takže se o to nepokoušejte. Jen mě to naštve. A to nechcete.“ Zase jsem Damonovi, který teď na mě zíral se skoro otevřenou pusou, sebrala sklenku skotské, kopla ji do sebe, vrátila mu prázdnou sklenku a sedla si na gauč.

„Tak začneme třeba tím, jak je možné, že nás znáš a víš, co jsme?“ začal Stefan a stále stál Eleně ochranitelsky po boku.

„Máme společného přítele,“ pokrčila jsem rameny.

„Koho? Katherine? Isobel?“ Poprvé za celou dobu promluvila Elena a sedla si na křeslo, vzdálené ode mě co nejdál. Ušklíbla jsem se.

„No, s naší drahou maminkou a její psychicky narušenou kamarádkou jsem měla tu čest, ale poměrně rychle mě nechaly na pokoji. Ironií osudu kvůli největšímu kreténovi, kterého znám. Takže abych odpověděla na tvůj dotaz, je to Niklaus,“ řekla jsem s větším klidem, než který jsem cítila, a nedovolila své paměti, aby se vrátila do doby, kdy jsem ho poznala. Do doby před deseti lety.

„S tebou ještě bude sranda,“ řekl Damon s jeho úsměvem alá “Vy se tu trápíte a já se dobře bavím“ a podal mi sklenku skotské.

„Chytrý upír, možná nebudeš tak ztracenej případ. A aby bylo jasno, nebudu vám tady vykládat o svým životě nějaký podrobnosti. Byl podělanej. Jedinou osobu v mým životě, kterou jsem milovala a která pro mě obětovala všechno, co měla, ten kretén a vy dva jste poslali na smrt. Takže promiň, drahá sestřičko, ale nebudou z nás nejlepší kamarádky, poslední rok hledáním mě jsi promrhala. Měla sis myslet, že jsem zemřela, a já měla v jednadvaceti začít sloužit Klausovi. Ona měla žít.“

Elena sklopila provinile hlavu. „To mě mrzí. On ji už...“

„Ne, to bych poznala. Ale nepodaří se jí to. On má styky i tam.“

„Kde?“ Chvíli jsem přemýšlela, jestli odpovědět, nakonec jsem jen zavrtěla hlavou.

„Nemůžu vám říct, kde to je, jen že je to něco jako čarodějnické ghetto, ale skryté. Tak tajné, že jen některé výjimečné čarodějnice v ohrožení o něm vědí.“

„A tvá matka je čarodějka?“ V tu chvíli jsem nebyla schopna se pohnout. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Jsem silnější, opakovala jsem si v duchu, a s velkou námahou se mi podařilo zavřít oči. Vyčistila jsem svou mysl a pokusila se ke svému jednovaječnému dvojčeti vyslat myšlenku - Ať Stefan odvolá otázku. Jsem ovlivněna, nesmím na to odpovědět.

A pak jsem vyčerpáním omdlela.

Je to moje první zveřejněná povídka, tak snad se vám bude líbit. :)) Komentář, ať už kladný nebo záporný, potěší. :)

Následující díl »

Autor: Kristennie, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries