OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 61

24.09.2026 (12:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 98×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Se stále zavřenýma očima jsem propletla prsty obou rukou, následně jsem takto spojené dlaně vytočila od sebe a propnula paže, přitom jsem se lehce prohnula v bedrech. Dlouze jsem vydechla nosem, cítila jsem každý sval, nebyla to vyloženě bolest, spíš taková přátelská připomínka včerejších, a především nočních aktivit.

Překulila jsem se více na záda a levou nohu protáhla do dáli, druhou jsem prozatím nechala pokrčenou. Od prvního momentu, co jsem procitla, jsem věděla, že se nenacházím ve své posteli; nebylo to jen to božské povlečení, které příjemně hřálo a při každém pohybu téměř hladilo mé nahé tělo, byly to vůně, okno na opačné stěně, než jsem byla zvyklá, jímž do pokoje mezerou mezi závěsy velmi neprůbojně pronikal ranní svit, zejména však to zvláštní ticho. Ticho, které vlastně vůbec nebylo tiché, sem tam se ozvalo slabé vrznutí nebo někde něco zalupalo, jak už to ve starých domech bývá, nicméně nejvýraznějším a zároveň nejhezčím rušivým elementem byly pravidelné nádechy a výdechy osoby vedle. Jakmile jsem si vybavila zakončení posledního dne toho bídného, a přece nejdůležitějšího roku mého života, hlavně pak vstup do nového, koutky se mi samovolně roztáhly do blaženého úsměvu. Otevřela jsem oči a upřela je do nadále potemnělého stropu, muselo být jen krátce po rozednění.

Ve skutečnosti mě aktuální čas nezajímal, hlavou se mi honilo milion jiných, přednějších věcí. Události, které se odehrály předtím, násilné činy, k nimž mohlo dojít, kdyby se tam Damon neobjevil. Nedělala jsem si iluze, Caroline byla sice upírka, ale taky byla poměrně… družná, nikdy s tím neměla nijak výrazný problém. Když se jí někdo líbil, byla svolná dotáhnout to až do konce. Možná by po těch práškách úplně neodpadla, než by se však vzpamatovala natolik, aby mi byla schopná pomoct, bylo by po všem, ti kluci to pravděpodobně nedělali poprvé, na to vystupovali až moc sebevědomě. Chyběl jen opravdu malinkatý kousíček od toho, abych se probudila někde docela jinde, pohozená v keři v parku, špinavá, zneužitá, sama, se slzami hanby.
Pomalu jsem stočila hlavu ke straně, Damon ležel na boku směrem ke mně, takže jsem se mohla kochat neomezeným výhledem do jeho pohledného, bezchybného obličeje. Pro větší pohodlí jsem taky zaujala pozici na boku a dychtivě očima mapovala a současně si ukládala do paměti každičký milimetr jeho skvostné tváře. Nejenže mě zachránil před znásilněním, rovněž mě ujistil, že se mnou po střední půjde kamkoli budu chtít a prakticky mi nabídl společné bydlení.
Zamyšleně jsem si špičákem skousla spodní ret, nemělo cenu se tomu bránit, tenhle charismatický, impulzivní, okouzlující upír s černým humorem a vysokým sebevědomím byl středobodem mého vesmíru, chtěla jsem ho víc než cokoli jiného, vzdala bych se kvůli němu všeho, i vlastního života. Možná to máme, my dvojnice, předem dané – stát se upírky a tím Klausovi zamezit realizaci jeho mocnářských plánů.
Můj spolunocležník se pohnul, čímž mě vytrhl ze značně filozofických úvah nad bojem proti předurčenému osudu, a rázem si opět získal veškerou mou pozornost. Zatímco jsem učarovaně pozorovala jeho mírumilovný výraz, neuspěchaně jsem pozvedla ruku a neskonale jemně mu promnula roztomile rozcuchané vlasy na levém spánku. Celkově vypadal, jako by prolétl hodně hustým roštím, což byla moje práce; milovala jsem jeho vlasy. Milovala jsem na něm všechno.

„Přiznávám, že mi tohle tvý ranní zírání chybělo, myslím, že se mi to začíná líbit,“ promluvil lehce zastřeným hlasem nečekaně. Trošku poplašeně jsem zamrkala a když jsem znovu otevřela oči, setkala jsem se s těmi nebesky hříšně modrými. Poněkud posmutněle jsem se pousmála, přitom jsem mu nepřestávala prsty nepřítomně čechrat do sebe zamotané prameny.

„Co ta vážnost, někdo přes noc umřel?“ zeptal se obezřetně. Němě jsem zavrtěla hlavou.

„Včera…“ Těžce jsem polkla, z požitého alkoholu jsem měla sucho v krku. „Nebo dneska.“ Znovu jsem se zarazila, štvalo mě, že můj hlas zní tak divně zdrsněle. Potřebovala jsem to říct, tak jsem pokračovala: „Nepoděkovala jsem ti za to, co jsi udělal v tom baru. Zachránil jsi mě… nás. Kdybys tam nepřišel, mohlo to dopadnout hodně špatně. Mohla jsem teď být…“

Radši jsem tu větu ani nedokončila, tak hrůzná představa to byla.

Tentokrát Damon sotva znatelně zakroutil hlavou.

„Nikdy, nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil, Eleno. A takoví tři kreténi už tuplem ne,“ řekl pevně, během toho mi intenzivně oplácel můj zapálený pohled.

„Já vím, jen… nechci, aby sis myslel, že to beru jako samozřejmost, jsem ti za to vděčná. To, jak jsi zakročil a co jsi jim řekl,“ na kratičkou chvilku jsem se odmlčela, „seš můj hrdina.“ Nedobírala jsem si ho, myslela jsem to smrtelně vážně. Tu situaci zvládl bravurně, vzhledem k jeho pověstné horkokrevnosti.

„Jen to ne.“ Afektovaně si připlácl dlaň na tvář, pak si tou samou rukou upravil polštář a pohodlně si ji pod něj zastrčil. „Nejsem žádný hrdina, Eleno, ani zdaleka ne. Já bych ten blbej prsten do Mordoru nevzal,“ oponoval mi lehce pobaveným tónem, šmrncnutým kapičkou jeho typického cynismu. To pobavilo i mě, na rtech se mi usadil jakýsi rozverný úsměv, navíc to podstatně odlehčilo atmosféru.

„Nemyslím hrdinu typu Spiderman nebo Kapitán Amerika, spíš jako Iron man. Nebo Hancock,“ dodala jsem uličnicky. „Osamělý, sarkastický a věčně opilý drsňák, který svými zásahy pustoší město, ale nakonec vždy udělá tu správnou věc.“ Zadumaně protáhl levý koutek, přitom nepřesvědčivě nakrčil čelo.

„Takhle mě fakt vidíš?“ zeptal se nedůvěřivě. Jelikož jsem se vší silou snažila nesmát, pouze jsem přikývla, k tomu ještě neurčitě pokrčila nezalehlé rameno.

„Kruci, kam se poděla moje pověst?“ zalkal naoko zhrozeně, chvilku nato se nelibě ironicky uškrnul. „Tohle už jsme jednou řešili. Moje neexistující hrdinství,“ dodal poté, co jsem zmateně povytáhla obočí. „Nepamatuješ si to, protože jsi u toho nebyla. Tehdy, když se za tebe vydávala Katherine a povídali jsme si na verandě, řekl jsem, že ve mně není nic dobrýho a ona na to odvětila, že možná je. Byl to přesně tvůj styl, vidět dobro i v odepsaných případech, proto jsem si myslel, že seš to ty. Proto jsem tě políbil,“ přiznal nefalšovaně.

Překvapeně jsem pootevřela pusu, kromě toho dne v nemocnici, kdy to zmínil poprvé, jsme se o tom nijak podrobněji nebavili, o okolnostech, které ho k tomu kroku tenkrát vedly. Bála jsem se to vytahovat, tak jsem se raději neptala. Teď to dávalo větší smysl.

„Věděl jsem, že Bonnie dovolila Stefanovi vytáhnout mě z toho hořícího domu kvůli tobě, protože jsi věřila, že stojím za záchranu. Že to ve mně je. Ty jediná.“ Poslední slova řekl o poznání tišeji, i tak jsem ho slyšela dobře. Chystala jsem se mu povědět, že já bych to řekla stejně, ale ono ujištění se mi zadrhlo v hrdle, neboť znenadání uchopil mou ruku, kterou jsem si ojediněle pohrávala s jeho vlasy, přitáhl si ji k ústům a gentlemanským gestem mě zamilovaně vtiskl polibek na její hřbet, pak ji krapet odtáhl, jen tak, aby na ni viděl, a palcem mi procítěně jemně přejel po sedřených kloubkách.

„Z nás dvou jsi tady hrdinka ty, zachránkyně nevinných imigrantek,“ pronesl s neochvějným respektem. Když pozvedl obdivem sálající zrak k mé tváři, neubránila jsem se mírnému zčervenání.

„Jak to víš? Od šerifky?“ vydrala jsem ze sebe zaskočeně. Nenapadal mě totiž nikdo jiný, nikomu jsem se s tím divokým zážitkem nesvěřila.

„Jop. Ale není to tak, že by mi donášela, byl jsem u ní v kanclu a všiml si na stole složky s tvým jménem, tak mě přirozeně zajímalo, do čeho ses to zase připletla. Jsem zvědavej kluk,“ dodal na vysvětlenou, zároveň na mě spiklenecky mrknul.

Popravdě, na tohle jsem pro všechno to ostatní drama skoro zapomněla.

„Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Věděla jsem, že potřebuje pomoc, tak jsem tam bezhlavě vtrhla,“ pustila jsem se do váhavého vyprávění. I u téhle akce jsem měla ohromné štěstí, taktéž to mohlo dopadnout jinak.

„Proto tě tolik miluju, pro tvou bezmeznou starost o druhý,“ pronesl tlumeně, až podbízivě.

Cudně jsem sklopila oči k pravačce, za kterou mě předtím držel, momentálně miniaturním pohybem přejížděl po mé otevřené dlani svou, potom dráždivě propletl naše prsty a povzbudivě mě stiskl. Kapánek samolibě jsem k sobě stiskla rty, jeho chvála mi neskutečně lahodila.

„Takže mě budeš chodit navštěvovat do vězení?“ otázala jsem se nevinně a statečně vrátila pohled do jeho tváře. Nyní se Damon zatvářil nechápavě.

„Otec toho hajzla je velká ryba v nemovitostech, určitě synáčkovo napadení a obvinění z pokusu o znásilnění nenechá jen tak. Čekám, že mě dají k soudu za křivé nařčení a ublížení na zdraví,“ svěřila jsem se mu se svými pádnými obavami.

„Nedají,“ prohlásil nekompromisně. Až podezřele přesvědčivě.

„Co jsi udělal?“ vyzvídala jsem s napjatě staženými útrobami, bylo mi totiž jasné, že ani Damon to jen tak nenechal.

„Trochu jsem mu promluvil do duše,“ pravil netečně. Jako by mi mezi řečí oznamoval, že se konečně osmělil napomenout pošťáka, aby nám věčně neházel noviny do kytek.

„Damone.“ Patřičným důrazem jsem mu dala najevo, že s tímhle odbytým tvrzením se rozhodně nespokojím. Zdráhal se mi povědět pravdu.

Odevzdaně vydechl, přizvedl hlavu a vzápětí si ji v oblasti spánkové kosti podepřel pravou rukou ohnutou v lokti, takže na mě nyní shlížel z výšky.

„Fyzicky jsem mu neublížil, i když jsem měl sto chutí, zasloužil by si to. Liz říkala, že na něj bylo vzneseno podobných obvinění z obtěžování víc, ale tatíček to vždycky rafinovaně zametl pod koberec.“ Opovržlivě si odfrkl. „Nebo dělal jeho obětem ze života peklo, dokud je nestáhly samy. Soudce ho stejně pustí na kauci, tak jsem mu poradil jeden takový spešl bar, pro gaye, který by měl navštívit. K nováčkům se tam chovají dost drsně, ale věř mi, nakonec se mu to bude líbit, samá vytříbená společnost, něco na styl Modré ústřice. Tihle zazobaný zmrdečci jsou v podstatě buzeranti, kteří si na bezbranných holkách jenom snaží dokázat opak. Aspoň si to vyzkouší i z druhý strany.“
Nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli s jeho osobitým řešením sympatizuji nebo ne, pravdou bylo, že i malá vidina spravedlivého trestu se mi zase tolik nepříčila, tak jsem na upíra jen mlčky koukala.

„Ale kdyby na tebe sáhl, tak bych mu zpřelámal všechny končetiny a zauzloval mu je takovým způsobem, že by mě odznak mladého sviště neminul,“ dodal pro upřesnění nelítostně, což poněkud kontrastovalo s něžností, s jakou mi přejížděl po pramenech ledabyle rozprostřených po polštáři. Pohnutě jsem se usmála, nemohla jsem si pomoct. Jeho péče a oddanost byla bezedná.

Přirozeně ihned vycítil změnu, neohroženě se sklonil a po letmém ducnutí nosem do mého mě chtivě políbil. Bez jediné známky zaváhání jsem mu vyšla vstříc, přisála jsem se k jeho žádostivým rtům a pootevřením svých je zakrátko překryla, čímž jsem mu dovolila polibek prohloubit. Pravou ruku jsem mu zabořila do vlasů a celou vrchní polovinou těla se přisunula blíž. Damon mi omotal paži kolem pasu a majetnicky přitáhl k sobě, spokojeně zamručel. Líbali jsme se táhle a dlouze. A dlouho. Když se odtáhl, oba jsme těžce dýchali.

„Můžeš dneska zůstat, neutečeš mi?“ zeptal se s neskrývanou nadějí zastřeně, jakmile sťukl čelo s mým.

Bezhlesně jsem zavrtěla hlavou, pak mi však došlo, že asi neví, na jakou část otázky vlastně reaguju.

„Můžu. Myslím, že Jeremymu je beze mě doma líp,“ uniklo mi spontánně. Z hořkého rezignovaného tónu mého hlasu poznal, že u nás něco není v pořádku a že mě to pekelně trápí. Maličko se vzdálil, následně zakotvil soucitným pohledem na mé tváři.

„Co se stalo?“ zeptal se jemně.

„To, čeho jsem se nejvíc bála a co jsem věděla, že navzdory veškerému mému snažení dřív či později přijde,“ řekla jsem neurčitě. Ačkoli tomu moc nerozuměl, nenaléhal, dopřál mi čas na zvážení nadcházejících slov. Nejdřív se mi o tom nechtělo mluvit, ale v opačném případě bych ho taky chtěla vyslechnout a být tu pro něj.

„Jeremy se opil a vyčetl mi, že smrt rodičů je moje vina,“ prozradila jsem mu zkormouceně, najednou mi přišlo, že se nemůžu pořádně nadechnout, na hrudi jsem cítila takovou zvláštní nesklepatelnou tíhu. Můj posluchač se nešťastně zapitvořil, asi předem tušil, čeho se to bude týkat.

„Musel bys ho vidět. Říkal to s takovou nenávistí… nesnáší mě,“ zaštkala jsem zlomeně. Při vzpomínce na bratrův obličej plný zloby se mi zalily oči slzami, bezradně jsem si na ně přiložila rozevřenou dlaň.

„Ššš, to bude dobrý, lásko. Vím, že to tak nemyslel,“ konejšil mě Damon zúčastněně, přičemž si mou zmáčenou tvář přitáhl na klíční kost. Ochranitelsky mě objal a zamilovaně políbil do vlasů.

„Cítí se osaměle, ublíženě a ztraceně a neví, jak se všemi těmi negativními emocemi naložit. Potřebuje nějakého viníka, ale jsem si jistý, že ve skutečnosti tě tak nevnímá, jsi jeho sestra, jediná rodina, která mu zbyla, miluje tě. Jen to neumí správně vyjádřit,“ šeptal mi tlumeně kamsi na temeno, zatímco mě k sobě útěšně tiskl.
Bože, tolik jsem tomu chtěla věřit. Nejhorší na tom bylo, že jsem si tu vinu připisovala taky, kdybych se nepohádala s Mattem a nevolala domů, nikam by nejeli a byli by naživu. Ti lidé by šli jen po mně. Nějak by se mě nepozorovaně zbavili a bylo by to vyřešené, nikdo jiný by zemřít nemusel, naši, Jenna… John.

„Měl pravdu, měla jsem tam tu noc zůstat s nimi, utopit se. Tolik lidí kvůli mně-“

„Hej,“ zastavil ostře mé beznadějné blekotání, pustil mě, aby mě záhy poměrně hrubě chytil za ramena a odtáhl na vzdálenost natažených končetin.
„Takhle nemluv,“ napomenul mě naštvaně. Po nějaké době, kdy jsem se před ním choulila s obličejem schovaným v dlaních jako uzlíček neštěstí, podstatně pookřál, když znovu promluvil, v jeho sametovém hlase nebylo po rozčílení ani památky, naopak, byl plný něhy a lásky.

„Ovšemže to před ním jakživ nepřiznám nahlas, ale to, že tě Stefan zachránil, bylo bezesporu to nejlepší, co vůbec kdy udělal. Nikdy mu za to nepřestanu být vděčný, odčinil tím všechno, za co jsem se mu chtěl pomstít. Možná to bude znít děsně pokrytecky, ale ničeho nelituju, protože všechna má rozhodnutí mě dovedla sem, k tobě. Neuplyne den, abych neděkoval Bohu, že jsem se tehdy potuloval na tý odlehlý silnici.“

Dojatě jsem k němu vzhlédla, do zmučeného výrazu se mi naboural rozměklý úsměv, kterým jsem celou tu nevzhlednou grimasu dovršila, musela jsem vypadat jako nějaký hodně nepovedený mutant.

„Časem se to spraví, přísahám. Jeremy si to v sobě srovná a přijde k rozumu, a to neříkám jako tvůj přítel, který se tě za každou cenu snaží ukonejšit, ale jako někdo, kdo je na světě už hodně dlouho a viděl toho spoustu,“ řekl jemně, vemlouvavě. Rozechvěle jsem k sobě semkla rty a nadějeplně přikývla, modlíc se, aby se nepletl, ale Damon se většinou neplete, to mě uklidňovalo.

„Mám využit příměří a našeho hráčského vztahu a promluvit s ním?“ nabídl se, zatímco mi láskyplně zastrkoval vlasy za ucho.

„To by asi k ničemu nebylo, myslím, že zase bere drogy,“ připustila jsem suše. „Budu se tu pro něj snažit být, když bude potřebovat, ukazovat mu, že na to není sám.“ A nemyslet na to, že mě vlastní bratr nenávidí. Nemůžu to s ním vzdát. V žádné rodině to prý není ideální.

„Ačkoli… asi bych s něčím přece jen potřebovala pomoct,“ vysoukala jsem ze sebe vážně.

„Uhm?“ zamručel povzbudivě, čekaje, co ze mě vypadne.

„Rozbila se nám pračka,“ oznámila jsem mu pohřebním tónem tu truchlivou zprávu. Pobavené odfrknutí rozhodně nebyla reakce, jakou jsem v dané situaci očekávala.

„Co?“ zeptala jsem se popleteně. S neopadajícím šklebem zavrtěl hlavou.

„Nic, já jen… To nic. Em, jasný, nevidím v tom problém, koupíme novou. Aha, dobře, tak… opravíme tu starou? Aby měla Greta radost,“ dodal po uzření mého ne přímo souhlasného výrazu. A opět se mu povedlo mě rozesmát.

„Kouknu na to,“ přislíbil odhodlaně.

„Ty?“ uniklo mi překvapeně. Až na tu scénku z mého snu jsem ho nic opravovat neviděla.

„Ah, to mě ranilo,“ nechal se slyšet s rukou na srdci a hranou dotčeností, současně si totiž lísavě přilehl blíž.

„Pro tvou informaci jsem schopný kutil, mám šikovný ruce,“ zapředl podmanivě, během čehož mi jeho horký dech dopadl na líčko. Nekontrolovaně mi přejel mráz po zádech. Omotala jsem mu ruce kolem krku a nadmíru ochotně se přitulila.

„Tak to rozhodně,“ vydechla jsem upírovi těsně pod nos obdobně smyslně. Trošičku se odtáhl, aby mi viděl do tváře; pravděpodobně ho potěšilo, co se v ní zrcadlilo, neboť spokojeně protáhl koutek, načež se natáhl a náruživě mě políbil.

„Miluju tě, Damone,“ rozdychtěně jsem mu vydechla do pusy, po čemž jsem na rtech zaznamenala, že se rošťácky zakřenil, a připlácla se celou plochou nahého těla k jeho.

Ležela jsem na Damonovi, což byla moje oblíbená poloha – takhle jsem mu byla blízko, tělo na tělo, kůže na kůži, hrudník na hrudníku, když jsem se zasoustředila, byla jsem schopná cítit splašené údery jeho srdce. Byla jsem příjemně unavená, kdybych zavřela oči, jistě bych do vteřiny usnula. Ale to jsem ještě nechtěla, chtěla jsem si vychutnat ten okamžik doznívající euforie po milování, to, jak mnou prostupoval klid a mír. V takovýchto chvílích jsme existovali jenom my dva, v našem vlastním světě.
Hlava mi pravým spánkem spočívala těsně pod jeho klíční kostí, neviděla jsem mu do obličeje, nehnutě jsem koukala na okno, za nímž již nějakou dobu panoval nový den. Kdyby mě prsty lenivě nehladil na zádech, podezřívala bych ho, že usnul, jinak se totiž nehýbal. Neuspěchaně jsem mu levým ukazováčkem opsala širokou kružnici kolem bradavky, pak jsem mu po ní přejela bříšky prostředníčku, prsteníčku a malíčku, načež jsem malinko vytočila hlavu a jemně ho políbila na hranici vnitřní strany prsního svalu.

„Mmm,“ zapředl rozkošně. Vytáhla jsem se v krční páteři a vzhlédla, lokty jsem si zapřela podél upírovy hlavy a do dlaní sloužících coby podpěrky jsem se čelistí položila. Zkoumavě jsem se na Damona zahleděla, nic jsem neříkala, jen jsem si ho poctivě prohlížela. Zvídavě nepatrně povysunul jedno obočí, nicméně setrval potichu.

„Po kom je máš?“ zeptala jsem se uhranutě.

„Hm?“

„Oči,“ upřesnila jsem svou otázku. Nejdřív to vypadalo, že ani neodpoví, trvalo to docela dlouho, počas toho mě studoval kalkulujícím pohledem.

„Po matce,“ řekl snad po věčnosti.

„Musela být moc hezká,“ pronesla jsem konverzačním tónem.

„To byla,“ potvrdil mou domněnku po další odmlce. „Po všech stránkách.“ Všimla jsem si, že se znatelně uvolnil, dosud byl z mého vyptávání v citelné tenzi, která postupně odcházela. Bylo to zvláštní, dřív bych to brala jako varování a upustila od toho, teď však ne.

„Narodila se ve špatné době, na tehdejší poměry byla hodně… kontroverzní. Dělala a zajímala se o věci, které lepší společnost netolerovala. Neustále musela krotit svůj temperament, aby otci ve vyšších kruzích nezpůsobila potíže, málokdy mohla být sama sebou,“ rozhovořil se s patrnou rozvahou v hlase, přitom mi pomalými tahy rukou jezdil po ramenou.

„Četla nám knížky, které by se otci rozhodně nelíbily, vyprávěla bláznivé příběhy, často chodívala v noci ven, bosa, sbírala bylinky a tancovala s námi kolem stolu, když nebyl doma. Jednou k nám přivedla tulačku, byla zima a ona neměla ani boty. Pustila ji ohřát, dala jí polévku a obnošené gumáky, jenže se otec nečekaně vrátil domů… Byl jsem dítě. O tom večeru se mi ještě dlouho zdálo-“ Zadrhl se a odvrátil zrak stranou, nemusel pokračovat, tušila jsem, co se tam asi odehrálo.
Namáhavě jsem polkla, bylo mi z toho smutno. Zároveň jsem pociťovala neskutečnou pýchu, že mi prozradil alespoň něco, něco, na co má bolestivé vzpomínky. Položila jsem předloktí na polštář a něžně ho prsty hladila a osahávala na tváři i za uchem ve vlasech. Snažila jsem se mu dát najevo, že se mi může svěřit absolutně s čímkoli. Tentokrát od pravdy zbaběle neuteču, ať už bude jakkoli hrozná.

„Když odjel příště, udělala to zas,“ dodal tlumeně s hlavou stále odvrácenou. „Chytřeji. Pak už ji naštěstí nikdy víc nenachytal.“

„To mi někoho připomíná,“ okomentovala jsem to na hranici šepotu, nato jsem se sklonila a šnečím tempem se ho jala rty laskat z boku na čelisti. Lehoulince se pousmál. „Máš dobré a ušlechtilé srdce po ní.“ I kdybych byla jediná na celém širém světě, kdo to v něm viděl, věděla jsem, že to tak skutečně je.

Nicméně Damon nesouhlasně minimalisticky zavrtěl hlavou.

„Ne. Jsem parchant, Eleno. Sobeckej hajzl, kterej nemá dost prozřetelnosti a velkodušnosti na to, aby tě nechal jít a dopřál ti vytoužený život, jaký si zasloužíš. Normální lidský život, po jakém toužíš, s dětmi, velkou rodinou…“ Otočil se na mě, čímž utnul mé něžnosti; tvářil se vážně, v očích se mu zračily nekonečné lány provinilosti. Statečně jsem čelila jeho raněnému pohledu.

„Neříkám, že jsem to nikdy nechtěla. Dřív, ale teď je to jiné. Víš, myslím, že dvojnice nejsou předurčeny k tomu, aby vedly normální život, ne se vším tím nadpřirozenem kolem. Já vím, co chci, Damone. Chci tebe, být s tebou, dokud mě budeš chtít ty,“ řekla jsem se zřetelně zatajeným dechem – má smrtelnost byla poměrně ožehavým tématem.

„Já tě budu pořád chtít, Eleno. To se nezmění.“

Levým špičákem jsem si jemně skousla spodní ret, i tak jsem to neukočírovala a takřka vzápětí se se špičkou jazyka vmáčknutou mezi předními zuby rozverně zakřenila.

„I když budu stará, seschlá a nemohoucí?“ Ač jsem to pronesla v žertu, bylo to něco, co mi dělalo těžkou hlavu.

„I tak,“ odpověděl bez zaváhání. A já mu věřila. Opakovaně mi to sděloval – pohledem, každým dotekem.

„To bychom byli dost výstřední dvojka. Viděl jsi Podivuhodný případ Benjamina Buttona?“ Takhle daleko bych to nechtěla nechat zajít. Zajíček v nejlepších letech a senilní stařenka.

„Je i jiná možnost,“ připomněla jsem mu obezřetně, přestože jsem věděla, že o mé přeměně nechce ani slyšet a brání se jí zuby nehty.

„Slib mi, že ji do budoucna úplně nezavrhneš,“ zažadonila jsem, než stihl cokoli říct. Přestože jsem si byla plně vědoma, co by to obnášelo, skutečnost, že by šanci zůstat spolu navěky, razantně smetl ze stolu, by mě bolela. Nejspíš se mi to odrazilo ve tváři.

„Dobře. Slibuju, že ji nadobro nezavrhnu,“ řekl přesvědčivě, přitom se na mě zvláštně díval.

„Můžeme to na pár let nechat uležet. Řekněme do pětadvaceti,“ nadhodila jsem deadline.

„Do padesáti,“ navrhl značně vyšší číslo.

„Do třiceti,“ handrkovala jsem se s sním dál, víc jsem ustoupit nehodlala. Ztrápeně si povzdechl, očividně kvůli tomu nechtěl rozpoutat hádku. Věděla jsem, že ta prospěchářská část v něm, o které před chvílí mluvil, to chce taky.

„Fajn, ve třiceti si o tom promluvíme.“ Podlehl. V duchu jsem se vítězně ušklíbla, navenek jsem se však snažila zachovat dekorum. Jedenáct a půl let byla spousta času, pevně jsem věřila, že Damon za tu dobu něco vymyslí. Nebo se mu omrzím a sám mě pošle k vo- Jako by mi četl myšlenky, znenadání nás energicky přetočil, takže jsem se ocitla zaklíněná pod ním, což mi v nejmenším nevadilo.

„Nikdy jsem u ničeho dlouho nevydržel, všechno mě dřív nebo později přestalo bavit, ztratil jsem zájem. To se s tebou nestane, Eleno. Tím jsem si jistej jako ničím. Miluju tě a budu tě milovat, dokud na týhle planetě nevydechnu naposledy,“ prohlásil tlumeně, během toho mi očima intenzivně těkal po tváři. Nasucho jsem polkla, to bylo taky jediné, na co mi dopřál prostor, neboť ono doznání záhy stvrdil lačným polibkem.

Když jsem se probudila podruhé, byla jsem v posteli i v pokoji sama. Muselo být už docela pozdě, protože do místnosti, jež se nacházela ve východním křídle domu, již nedopadalo tolik světla. Určitě jsem spala až do pokročilého odpoledne. Posadila jsem se a roztaženými prsty si prohrábla rozcuchané vlasy. Nechtělo se mi vstávat, nejradši bych v tomhle luxusním kusu nábytku zůstala navždy. Ale měla jsem hlad. A strašnou žízeň.
Zdálo se mi, že jsem zaslechla nějaké hlasy, tak jsem se pozorně zaposlouchala, a skutečně, z venku se ke mně donesly dva známé mužské barytony. Nerozuměla jsem, co říkají, pak se Damon zasmál, zazněly pozdravy, ozvalo se bouchnutí dveří od auta, nastartování motoru, a nakonec pod koly zakřupal štěrk na příjezdové cestě. Vytáhla jsem se na kolena a vyšponovala krk, abych viděla, kdo to odjíždí – právě včas, ještě se mi podařilo zahlédnout zadní část Ricova auta, pro které si pravděpodobně přišel.

Chtíc nechtíc, musela jsem vylézt, potřebovala jsem totiž děsně čůrat. Když už jsem byla venku, dala jsem si rychlou sprchu a pak se ve spodním prádle a tílku vrátila do stále vyhřáté postele. Sotva jsem se usadila do tureckého sedu, v otevřených dveřích se objevil Damon s podnosem plným jídla. Můj zachránce! Jakmile jsem zrakem spočinula na těch dobrotách, uvědomila jsem si, jak strašně vyhladovělá jsem.

„Při tom kručení v břiše se nedalo spát,“ poznamenal sametově uličnickým tónem. Pobaveně jsem se zasmála, zároveň jsem se nevinně zaculila.

Jen co se nožky dřevěného servírovacího stolku dotkly matrace, uzmula jsem si kus sýra a pár kuliček hroznového vína, které jsem ještě zcela nerozžvýkané zapila dobrou polovinou sklenice pomerančového džusu. Další mou volbou byl máslový croissant.

„Tak si říkám, jestli jsem neměl radši chytit a porazit divočáka,“ zavtipkoval na můj apetit, přitom si sám sáhl pro osminku jablka. Rádoby otráveně jsem nad těmi jeho postřehy protočila oči a dál se nerušeně cpala.

„Alaric si přišel pro auto? To tomu předsevzetí moc nedal,“ podotkla jsem poněkud šťouravě.

„Ale jo, přišel si pro něj pěšky,“ odtušil nepohnutě.

„Vážně. Co se mezi vámi včera stalo, Damone?“

„Nic, kvůli čemu by sis měla dělat starosti. Nech to být, už jsem mu to odpustil,“ řekl rozšafně. Rozhodla jsem se poslechnout a víc do toho nevrtala, evidentně to bylo něco, co si zvládli vyřešit sami.

„Tak mě napadlo,“ spustil po chvilce ticha rozvážně, což mě samozřejmě ihned zaujalo, zvídavě jsem se na něho otočila, „co si takhle vynahradit ty nepovedené Vánoce? Opožděně si střihnout štědrý večer, můžeme ozdobit strom, pustit si koledy, upíct sušenky…“ Vyjmenoval mi činnosti, které měl na mysli, neboť jsem se na ten návrh tvářila drobet zaraženě.
Překvapil mě.
Zatímco jsem kousala další sousto sýra, nenápadně jsem po něm zašvidrala, třebaže zaujímal ležérní polohu, kdy se opřený o předloktí v jakémsi polo lehu polo sedu povaloval na boku s jednou nohou pokrčenou a druhou od kolene spadající přes okraj matrace, poznala jsem, že mu na tom záleží víc, než by si byl sám ochoten připustit. Vypadal jako kluk, který před spolužáky frajersky rozhlašuje, že Santa neexistuje a Vánoce jsou trapný, jenž se ale ve skutečnosti nemůže dočkat, až si rozbalí první dárek. Nemohla jsem si pomoct, shledávala jsem to děsně roztomilý.

„Proč ne?“ Co jsem na to jiného mohla říct? „Zbožňuju tyhle svátky a tradice s nimi spojené, ráda si to zopakuju.“

„Super, tak se pořádně najez, protože jdeme kácet strom, a ten se sám do domu neodnese,“ oznámil mi s neomylnou dychtivostí, nato do pusy po předchozím vyhození do výšky umně zachytil kouli hrozna, energicky se zvedl a zamířil ke dveřím na chodbu. „Čekám dole.“

Nakažena jeho rozpoložením, horlivě jsem do sebe naházela, co mi zrovna přišlo pod ruku, pak jsem se oblékla, dole v obýváku se nasoukala do kabátu, jelikož počasí za oknem nepůsobilo dvakrát přívětivě, a s knoflíky zapnutými až pod bradu za ním vyšla na zahradu.
Společně, kupodivu jsme se celkem rychle shodli, jsme vybrali konkrétní jedli, které Damon pilkou uřízl špici, tu jsme následně dopravili do penzionu a bez větších obtíží ji umístili do stojanu.
Se zvukovou kulisou v podání koled jsme náš úlovek ověnčili různorodými ozdobami a světýlky, jenž Damon při svém nostalgickém kramaření ve starém haraburdí vyštrachal na půdě, načež jsme, usazeni na gauči nejblíž u krbu, dokreslujícím praskáním hořících polínek tu dokonalou atmosféru, obdivovali výsledek odvedené práce.

„Vypadá fakt dobře, trochu retro, ale má to svý neodolatelný kouzlo,“ ohodnotila jsem náš výkon s hlavou mírně stočenou ke straně.
Bylo to zvláštní, rozvěšovat na jehličnan kouličky a všelijaké doplňky, převážně z přírodních materiálů, které by si zaručeně nepamatovala ani moje babička. Nepochybně se jednalo o jedny z prvních foukaných ozdob. Bylo mi divné, že by se v domě po Zachovi a jeho ženě nenašlo něco novodobějšího, brzy jsem dospěla k závěru, že Damon právě tyhle vybral schválně, u některých dokonce přiznal, že je vyráběl sám, bylo to pro něj osobní. Byla jsem z toho naměkko.

„Jako většina starých věcí,“ podotkl znalecky, současně mi z ramen sňal přehozenou levou paži, trupem se přehnul přes boční opěradlo pohovky a chvíli tam cosi lovil. Poté, co se vrátil do původní pozice, strčil mi pod nos do papíru s motivem vloček, sobů a polární záře úhledně zabalený balíček.

„Šťastný a veselý, Eleno,“ řekl melodicky. Vyjeveně jsem zamrkala, nečekala jsem žádný dárek. Vždyť já pro něj nic nemám! Ne, že bych mu nic nevybírala, minimálně desetkrát jsem měla nutkání staršímu Salvatorovi něco koupit, nakonec jsem si to vždycky razantně zakázala – co by potom to odloučení, o kterém jsem do včerejška neměla nejmenší tušení, jak dopadne, mělo za význam, kdybych mu kupovala dárky? Zdá se, že tady někdo žil v naději až do poslední chvíle.

„Doufám, že tam není poník, když je týden po,“ zavtipkovala jsem dojatě a s neochvějným respektem si od něho balíček převzala. Byl to měkouš. Že by nějaké oblečení?

„Ne. Až tak jsem si nevěřil, abych tam dal něco, co podlého expiraci,“ zareagoval pobaveně. Pohnutě jsem se usmála a nedočkavě se pustila do sápání recyklovatelného obalu. Netrvalo dlouho a dívala jsem se na dva páry černých punčoch. Velmi krásných a draze se jevících punčoch, mimochodem. Přesně, jak by se od prvotřídního dárce dalo předpokládat.

„Jsou nádherný, děkuju,“ špitla jsem rozechvěle, vytočila se v krční páteři a procítěným polibkem mu vyjádřila svou vděčnost.

Potom, co jsem slíbila, že upírovi v darovaných kusech šatstva později udělám módní přehlídku, jsme se přesunuli do kuchyně, kde jsme se vrhli na kulinářskou část programu. Podávala jsem suroviny, z kterých Damon uhnětl těsto, to následně zkušeně vyválel na tenkou placku, z níž jsme pak vykrajovátky tvořili všelijaké tvary a dávali je na plech. Stejně jako jsme vyváděli skopičiny u zdobení stromku, kdy se mě Damon hned několikrát pokusil omotat řetězy, u pečení to nebylo jiné, buď na mě znenadání foukl mouku, nebo se mě snažil opatlat těstem.
Mezitím se nám na plotně prohříval základ pro punč. Sem tam mi šéfkuchař nakázal, ať tam přidám to či ono, už teď to vonělo přímo božsky. Ujal se umístění plechů do trouby a mě požádal, abych ten doslova vymazlený nápoj míchala. Po přidání poslední ingredience jsem trochu punče nabrala na lžičku, tu jsem mu po poctivém vyfoukání jejího obsahu přisunula k ústům.

„Hm, je to dobrý, ale klidně jsi tam mohla vymačkat víc citronu,“ mentoroval mě u uklízení zaneřáděné pracovní plochy.

„Příště se polepším,“ odvětila jsem přičinlivě. „Můžeme z toho udělat tradici.“

Způsob, jakým se na mě podíval, mě přiměl vzhlédnout od hrnce a věnovat veškerou pozornost muži stojícímu vedle. Okamžitě jsem se střetla s jeho žhavým pohledem obohaceným ještě o cosi, co rázem zdvojnásobilo stahy srdce, jež v lidském těle fungovalo jako čerpadlo. Jakákoli narážka či náznak společné budoucnosti v něm evidentně vyvolávala silné emoce, jako by mu ta možnost přišla stále těžko uvěřitelná. Jako by si takové štěstí vůbec nepřipouštěl.
Povzbudivě jsem se na Damona usmála, a to byl ten spouštěč. Usmál se totožně zasněně, pak mi položil ruce na boky a hladce vmanévroval mezi sebe a skříňku, o kterou mě opřel, sotva pár vteřin nato mě dychtivě políbil. Omotala jsem mu ruce kolem krku a vehementně upírovi odpovídala. Když se ke mně rozdychtěně přitiskl, roztouženě jsem zavzdychala. Párkrát mi rozpálenými dlaněmi přejel po bocích, potom je zahákl pod zadek a lehce mě vysadil na desku kuchyňské linky. Ve chvíli, kdy jsem rozkročila nohy, se opět přimáčkl. Dlaní s roztaženými prsty jsem mu zajela mezi lopatky a zase zpět, nyní jsem vyslala obě ruce, přejela jsem mu po šíji, obkroužila ramena, načež jimi po co největší ploše zad smyslně sestoupila na bedra, kde jsem do pěsti semkla ucházející množství černého trička.
Levou nohu jsem mu kotníkem zaklesla těsně pod pravou půlkou a vyvinutým tlakem si ho nenasytně přirazila na sebe, záhy jsem volnou rukou zabrousila na druhou polovinu Damonova vypracovaného pozadí. Mezi polibky jsem mu vykasala tričko, to jsem následně chytila za lem a horlivě ho staršímu Salvatorovi přetáhla přes hlavu. Dráždivě mi skousl spodní ret, pak těmi svými letmo sklouzl po líčku na krk, kde nanejvýš oblažovacími technikami zahájil svůj mučivý rituál.
Bylo mi absolutně putna, že mě odložil do rozprášené mouky a přilepených pozůstatků těsta, ochotně jsem Damonovi udělila plnou moc a dovolila mu, aby mě rovněž zbavil tílka a zanedlouho i podprsenky. Nechápala jsem to, jednu chvíli jsem vykrajovala sněhuláky a druhou hlasitě vzdychala, neboť péči svých šikovných rtů zaměřil na mé odhalené poprsí. Nepopiratelně oplýval nějakým skrytým talentem, prostě vyslal náboj, návnadu, a já se, jako nějaká cvičená ryba, okamžitě chytila. Uměl mě naladit líp než ten nejlepší virtuóz svůj nástroj.
Začala jsem být netrpělivá, nedočkavě jsem mu rozepnula pásek a vzápětí i kalhoty a náruživě mu zasunula ruku do boxerek. Jakmile jsem ho pevně uchopila, Damon slastně zamručel. Stáhla jsem mu je níž, abych měla lepší přístup, zároveň jsem opět vyhledala jeho rty, když vtom se za námi ozval rozzlobený hlas: „Sakra, Damone, několikrát jsem volal, že jsem doma, musel jsi mě slyšet!“
Polekaně jsem sebou trhla, v momentě, kdy mi došlo, co se stalo, mi divoce proudící krev doslova zmrzla v žilách. Stefan nás načapal inflagranti!

„Kurva,“ uniklo staršímu ze sourozenců spontánně kamsi pod můj nos.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 61: