OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 37

24.05.2024 (14:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 1× • zobrazeno 200×

Již při opuštění koupelny mě do nosu udeřila sladká vůně čokolády, namlsaně jsem začichala a zjistila, že zdrojem je obsah keramické misky postavené s hrnkem čaje na tácu zanechaném v nohách postele.

„Mmm, rajcovní,“ zapředl uznale Damon, sedící s nataženýma, v kotnících překříženýma nohama na své straně místnosti dominujícího nábytku, v klíně mu přitom spočíval můj malý plyšový medvídek.

„Je to taková moje pojistka, že neutečeš. Bez košile.“

„Chodíval jsem i hůř.“ Na důkaz svých slov plyšákovi ve skandálním gestu vmanévroval packy před dva černé korálky místo očí.

„Věřím. Co to je?“ zeptala jsem se rozjařeně, kynouc bradou k připravenému pokrmu.

„Instantní kaše. Běžně takhle záludně schováváte jídlo po domě?“

„Hm, ta musela být Jenny… Věčně nestíhala, protože si ráda přispala,“ promluvila jsem zahloubaně po delší odmlce, během které jsem jen zaraženě zírala na nyní ztuhlou hmotu převažující na ovesné vločky. Ochranitelsky jsem přes sebe přetáhla přední díly košile a prakticky se do zapůjčeného svršku zabalila, nadto jsem se ještě objala pažemi. Z jeho výrazu, kdy lítostivě nakrčil čelo, bylo zjevné, že by se nejradši ponořil do kádě se sporýšem, že na ten zatracený, kdo ví kde založený pytlíček natrefil.

„Nemusíš to jíst, jestli-“

„Ne, to je dobrý,“ skočila jsem mu pevně do řeči, načež jsem tureckým stylem usedla na matraci před naservírovanou snídani, chopila se misky i přiložené lžíce a vložila si do úst poctivé sousto. Ušlo to.

„Co kdybys mi třeba dovyprávěl zbytek příběhu z večera vašeho příjezdu?“ nadhodila jsem konverzačním tónem, když už mi to trapné ticho přišlo neúnosné. „Nešel jsi jenom za Dereckem.“

„Em, obávám se, že tahle pohádka se k jídlu zrovna nehodí,“ odvětil po lehkém zaváhání.

„Něco vydržím,“ utvrdila jsem ho přesvědčivě, po čemž si mě změřil hodnotícím pohledem.

Dlouze, nesvolně si povzdechl, pak se však rezignovaně zapitvořil a odevzdaně pokrčil rameny.

„Potřeboval jsem se vyvztekat, ten smrdutej vykriplenec mě solidně vytočil, tak jsem se vydal k Lockwoodům a podal si na revanš pár hybridů. Tak nějak došlo i na konfrontaci se samotným vůdcem těch zablešených pohůnků, za dobu naší nepřítomnosti se na žebříčku ze žalostnýho druhu posunul na příčku kurevsky otravnýho, ještě pár úprav a vezmou ho k Avengers,“ u poslední poznámky se pohrdavě ušklíbl. Třebaže udržoval hlas v poměrně klidné rovině, jako by mi líčil nějaký nevítaný zádrhel z dovolené, z jeho nevybíravého slovníku bylo zřejmé, že ani tahle akce nedopadla úplně podle plánu. Pustil medvídka, kterému při povídání automaticky kmital předními tlapkami, a výmluvně se ukazováčkem poškrábal za uchem, pak pokračoval: „No, úplně se jim můj vpád nehodil, Everett nebyl právě nejpohostinnější. Začínalo docela přituhovat, když se objevil Klaus a zahrál si na zachránce.“

Při poslouchání upírovy zkrácené verze oné sebevražedné mise jsem celá ztuhlá dočista zapomněla jíst. Poté, co mi lžíce s nabraným množstvím kejdy vyklouzla z ruky a s plesknutím přistála v téměř prázdné nádobě, s hrůzou v očích jsem se k němu za přispění natažené paže natočila i vrchní polovinou těla. Vzhledem ke stavu, v jakém v noci přišel, a pachu čerstvé krve, který byl znatelný i pro mě, pro obyčejného smrtelníka, jsem si byla jistá, že „podání pár hybridů“ v překladu znamenalo nepředstavitelnou řež a zmíněné přituhování ve skutečnosti prozrazovalo, že měl na kahánku.

Jakékoli výtky k zabíjení přebilo uvědomění, že jsem ho opět mohla ztratit, na prsou se mi uhnízdilo minimálně hejno závodních pštrosů těžké váhy a žaludek se mi sevřel do nepropustných kleští. Ač rád působil dojmem, že se ho netýkají problémy města a mí přátelé jsou mu ukradení, v kritických situacích až nepříjemně často nezištně nasazoval vlastní krk.

Nešlo mi na rozum, jak je možné, že to ostatní neviděli.

„To my jsme mu dali vědět, co se tady děje. Klausovi. Netušila jsem, kdy se vrátíte. Jestli se vůbec vrátíte… Everett mi řekl, že už vás nikdy neuvidím,“ prozradila jsem mu přiškrceně, při vzpomínce na onen rozhovor v ředitelně se mi mimo vnitřností povážlivě stáhlo i hrdlo.

„Ten zmrd! Nepochybně si to jaksepatří užíval,“ prskl rozezleně, „bonznout to na něj bylo chytrý, Klause to slušně nakrklo. Dorazil právě včas, na oplátku jsem odkýval, že mu pomůžeme se toho pošahance zbavit. Nevím, co přesně má v plánu, ale ze zapojení prapůvodní Hermiony mám náběh na kopřivku, i Klaus je z toho dost nervní, což neznačí nic dobrýho.“ S notně škarohlídským výrazem se zahleděl do prázdna, zároveň si nanovo začal bezmyšlenkovitě pohrávat s mým neživým parťákem.

Vlekle, zkormouceně jsem si povzdechla, potom jsem přelezla k Damonovi, sebrala mu nebohého medvěda, opřela se o jeho statnou hruď a nechala se obejmout kolem trupu.

„Myslíš, že to někdy skončí, Damone?“ zeptala jsem se tónem bohatým na pochyby, jakmile jsem se u něho uvelebila, taktéž jaksi samovolně všelijak kroutíc již nesčetněkrát přišívanými packami. Bylo to uklidňující.

„Chceš slyšet optimistickou, nebo realistickou odpověď?“

„Šla by kombinace obojího?“

„Hmm... I když jsou tví pronásledovatelé hodně urputní, jednou to určitě skončí a ty budeš moct žít klidný a nudný život doktorky, stěžovat si na nízký plat, nařízené přesčasy, neposlušné sestry a nezodpovědné pacoše,“ řekl s nádechem dobíravosti, záhy však zvážněl. „Přísahám, že do tý doby udělám všechno, co je v mých silách, abych tě ochránil,“ dodal sametový hlasem, přitom mi do vlasů na spánku vtiskl vroucný polibek.

„Do tý doby? A co budeš dělat potom?“ zajímala jsem se malinko uvolněněji.

„To záleží na tobě, zda mě budeš ve svém nechutně jednotvárném životě chtít.“

Potěšeně jsem se usmála, přesně tohle jsem toužila slyšet.

„Uvidíme, jak dlouho to s tebou vydržím,“ oplatila jsem mu to popichování a zdánlivé utahování z mého vysněného povolání. Bublavě se uchechtl do žehličkou narovnaných pramenů na temeni a přimáčkl mě k sobě těsněji.

Hodnou chvíli jsme tam jen tak mlčky seděli, dumali nad možnými nadcházejícími kroky těch dvou soupeřících monster, prahnoucích po mé krvi, a oddávali se postupně převládajícímu účinku bezprostřední blízkosti. Nehodlala jsem tyhle vzácné, společné momenty strávit hloubáním nad dost nejistou budoucností, dala jsem přednost přítomnosti, nicméně ani ta se s Damonem nedala nazvat jistou.

„Nepustíme si nějaký film?“ navrhla jsem spasný nápad na ukončení lelkování.

Téměř bolestně jsem si uvědomovala, že kromě dávného výletu do Georgie a našeho jediného rande jsem s Damonem dosud nebyla takhle „bezdůvodně“. Vždycky jsme toho druhého vyhledali, když se něco dělo, někdo byl v nebezpečí nebo bylo potřeba projednat důležité záležitosti. Nebyla jsem nervózní, akorát jsem najednou neměla ponětí, co bychom mohli dělat… Tak, jedna věc se nabízela, ale přece spolu nemůžeme pořád jenom spát? I když… Ne!

Vlastně jsem toho o něm zase tolik nevěděla, třeba co ho baví, radši jsem se zbytečně nevyptávala, nepovažovala jsem ho za typ, co se rád svěřuje. Popravdě jsem si donedávna myslela, že jedinou náplní jeho volného času je poflakování po barech, pití a svádění pěkných holek. Z té představy mě bolestivě píchlo u srdce, za století a půl napočítáte asi kvanta volného času, který lze celkem příhodně rozptýlit více či méně povolnou společností. Než jsem stačila propadnout žárlivosti a rozjet nějaké větší kalkulace, přerušil mě svou prostou odpovědí: „Můžeme.“

Silou vůle jsem ty dotěrné myšlenky odsunula do pozadí a lehce vyklonila hlavu do strany. Okamžitě toho využil, otřel se mi nosem o spánek a posléze obdaroval lícní kost poctivým polibkem, povolávajícím do pozoru miniaturní chloupky na zátylku. Přinutila jsem se odtáhnout, jinak by došlo na další sérii hrátek, na něž jsem si schovávala energii na večer.

„Skočím k Jeremymu pro noťas, snad si ho neodvezl s sebou,“ oznámila jsem mu, zatímco jsem se poměrně snadno vyprošťovala z objetí, nechal mě.

Po neschváleném vstupu do bratrova pokoje jsem se nejprve zhrozila nad panujícím bordelem, všude se válelo laxně odhozené oblečení, učebnice i další školní pomůcky, na psacím stole se kupila hora použitého nádobí, teprve po krátké adaptaci jsem se svedla soustředit na hledání přenosného počítače. Naštěstí jsem byla úspěšná hned na první pokus, byl zaruchaný v neustlaných peřinách. Popadla jsem ho a rychle vyklidila pole, silně potlačujíc nutkání mu to tam alespoň zběžně poklidit. Utvrzujíc se, že to vyřeším později, zaběhla jsem si ještě dolů pro mobil, skýtal pouze stručnou zprávu od Bonnie. Napsala ´ok´.

Když jsem se vrátila k sobě, Damon ležel na pravém boku, rukou pokrčenou v lokti si podepíral hlavu, zatímco druhou ovládal mnou předtím na stolek odložený telefon, a mračil se na něj až běda.

„Em, poslala jsem od tebe zprávu Bonnie, chtěla znát nějaké detaily té vaší výpravy,“ přiznala jsem nejistě během odkládání mého Samsungu na to samé místo, „pro svůj jsem si musela dojít dolů.“

„Mně to nevadí, ale ty ses provařila. Hádám, že bloncka s čarodějkou z výměny bratrů radostí zrovna neskákaly,“ pronesl bez servítek, aniž by spustil zrak z displeje. Věděla jsem, že použitý sarkasmus je jakousi obranou před nevyhnutelnou odpovědí.

„Mno,“ spustila jsem rozvážně, vtom se na mě vědoucně podíval a v očekávání záporné reakce povytáhl jedno obočí.

„Máš pravdu, neskákaly. Caroline je, vzhledem k vaší minulosti, zatvrzelý tým Stefan a Bonnie nemá upíry celkově v lásce, vás dva toleruje kvůli mně. Každopádně, velká debata už proběhla, řekla jsem jim k tomu svoje, teď to nechávám uležet. Ony si zvyknou,“ pronesla jsem a v odevzdaném gestu pokrčila rameny, potom jsem vedle něho znovu zaujala turecký sed, laptop umístila před sebe, otevřela ho a zapnula. Během načítání obrazovky jsem se krátce pozastavila nad tím, jak vyrovnaně to beru. Jasný, postoj holek, především Caroline, mě mrzel, nicméně jsem se jím nenechala ovlivnit; věděla jsem, co chci. Jakožto nejlepší kamarádky, které mě navíc znaly od školky, měly by mou volbu respektovat.

„Pověstný Gilbertovic optimismus,“ okomentoval můj přístup vzletně, s přivřením oka by se to dalo považovat za kompliment. Usmála jsem se a koketně se na Damona otočila.

„Někdy stojí za to věřit v dobré konce, pane Salvatore,“ poučila jsem ho o stupeň nižším tónem.

„Proto se k sobě tolik hodíme, ty věříš, já konám,“ opáčil, zároveň mi pomalým, smyslným tahem ukazováčku obkroužil do boku vytočené koleno, vzápětí pozvedl zrak a s horoucí intenzitou mi pohlédl do očí. Podél páteře mě zašimralo známé rozptylující mravenčení. Sklonila jsem se na jeho úroveň a přiblížila se na pouhých pár centimetrů.

„I upřímná komunikace sem tam dělá divy,“ zašeptala jsem proti upírovým rtům podmanivě, na což jen nesporně nadzvedl pravé rameno, současně k němu nepatrně stočil bradu a nevinně se uculil. Zbožňovala jsem, když to dělal. Zrušila jsem tu miniaturní mezeru, jemně mu přiložila dlaň kousíček nad čelist a lačně se přisála na jeho pootevřená ústa. Vášnivě jsme se políbili.

Pro vyčerpání téměř veškerých zásob kyslíku jsem se musela stáhnout, narovnala jsem si protestující obratle, abych se záhy mírně nahrbila nad notebookem, na němž jsem s využitím touchpadu najela na složku nesoucí název Filmy.

„Doufám, že tady nebude mít samý šílenosti,“ zamumlala jsem zbožně, zatímco jsem zběžně lustrovala jednotlivé tituly.

Místo verbálního vyjádření se přisunul blíž a v leže na břiše, kdy od kolen dolů ohnutýma nohama lenivě kýval ve vzduchu, mi zapíchl bradu do svalu na vnitřní straně stehna. Pravou paži si volně položil na zmuchlanou pokrývku za bedry, pouze letmo se mě dotýkala, kdežto druhou nepravidelně přejížděl po přední straně holeně.

„Když je řeč o tý komunikaci, neměl jsem tušení, že seš taková přebornice v telepatii,“ řekl po delší pauze, během níž se pokojem ozývalo akorát klikání, jak jsem posouvala postranního jezdce.

„Co? V čem?“

„V užívání mimosmyslových schopností. Dostal jsem tvoji zprávu.“ Díky zvolené poloze to znělo zvláštně huhlavě, mluvením do svalstva rovněž vysílal lechtající vibrace, postupně se přesouvající do zbytku dolní končetiny.

„Ugm, vůbec nechápu, o čem to mluvíš,“ přiznala jsem omluvně. Nejspíš jsem byla natolik zabraná do obrazovky, že mi nedocházely všechny souvislosti.

„Na tom zatraceným ostrově, kde jsem trčel několik dní zavalený v rozmetaný štole, nastal jeden moment,“ dopřál si krátkou pauzu na rozmyšlení nadcházejících slov, „bylo to jiné než obyčejné blouznění, slyšel jsem tvůj hlas, nejdřív zněl jako z velké dálky, ale přibližoval se, až se zdálo, že promlouvá ze mě... Dost naléhavým způsobem říkal, ať to sem svým radikálním stylem přijdu vyřešit.“

„Fakt?“ zeptala jsem se překvapeně, přestože jsem věděla, že mluví naprosto vážně. Bezhlesně přikývl, což mi zapříčinilo cukavé nebolestivé dloubnutí do měkké tkáně.

Na chvíli v místnosti zavládlo ticho.

„Bylo to ten den, kdy mi přišel Dereck poprvé odebrat krev. Pekelně to bolelo, cítila jsem se po tom hrozně, bídně a bezmocně, sedla jsem si do auta a bulela a myslela na tebe,“ osvětlila jsem mu okolnosti spouštějící zmíněné nadání, o němž jsem byla přesvědčená, že stoprocentně neoplývám. Muselo v tom být něco jiného. Ruka za zády mě objala pevněji a prsty její kolegyně povzbudivě stiskly.

„Byl to ten správný impuls, abych se odtamtud vyhrabal,“ dodal tlumeně. Umístila jsem mu dlaň na holou lopatku a po zběžném setrvání jí staršímu Salvatorovi instinktivně přejížděla po hebké pokožce celé plochy zad, přitom jsem se snažila si utřídit myšlenky.

„Stalo se mi něco podobného. V noci se mi zdálo o tmavém, temném místě, děsně to tam smrdělo a nebyl tam prakticky žádný vzduch. Nic jsem neviděla a dusila se, ale pak jsem odkudsi zaslechla tvůj hlas… Řekl, že se vrátíš, ať to stojí cokoli. Nejdřív jsem to měla za normální sen, leč čím víc jsem si to přehrávala v hlavě, tím skutečnější mi to připadalo,“ odvyprávěla jsem mu svou zkušenost. Cítila jsem, že se na mě zaujatě dívá, tak jsem k němu taky stočila zrak.

„Proto jsem Everettovi nevěřila, když mi tvrdil, že jste mrtví.“ Tehdy jsem to připisovala Damonovým nadpřirozeným vlohám, podle jeho ohromeného výrazu jsem si tím již tak jistá nebyla.

„Je to nějaká upíří věc, nabourat se lidem do hlavy a kontaktovat je?“

Negativně zavrtěl hlavou.

„Částečně. Umíme se lidem dostat do hlavy, vytvořit sen či falešnou vzpomínku, ale rozhodně ne na vzdálenost tisíce kilometrů. Navíc, ty ses se mnou spojila taky, a seš člověk. Nevím, čím to je, nikdy dřív jsem se s tím nesetkal.“

Vypadalo to, že to na něho udělalo dojem. Rázem jsem tomu záhadnému vzájemnému propojení připsala bod za nápaditost.

„Nejspíš budu muset nahlídnout do upírské příručky pro pokročilé,“ konstatoval nevzrušeně, pročež se převalil na záda, pod hlavu si naaranžoval polštář a přemítavě se zadíval do stropu.

„To existuje?“ Ve vteřině, kdy jsem to vypustila z pusy, mi docvaklo, že jsem mu naletěla na špek. Pobaveně se zachechtal.

„Pokud jo, určitě ji sesmolil ten tvůj Dracula.“

Zahrnujíc se barvitými nadávkami za neuvážlivost, pootevřela jsem pusu, špičkou jazyka si trudovitě přejela po předních zubech, pak jsem ji zase zavřela a s cukajícími koutky protočila panenky k lustru. Rozhodla jsem se ho ignorovat a konečně vybrat ucházející snímek ke zhlédnutí.

„Heleme se,“ zvolala jsem poté, co jsem objevila podsložku pojmenovanou Bonniiny filmy, nadšeně jsem ji rozklikla a neprodleně vyprskla smíchy, neboť obsahovala totální skvosty.

„Co Top Gun?“ nadhodila jsem zákeřně hned první z mnoha romanťáků.

„Bože, ne! Cruise nesnáším, ten jeho gayský ksicht vyloženě volá ´Pojď, ohni mě přes to dokonale natřený zábradlí na terase mýho svinsky honosného sídla´!“ Zatímco Damon si pobouřeně připlácl dlaň na obličej, já jsem se bujaře zasmála.

Tohle bude ještě sranda.

„Hříšný tanec?“ zkusila jsem další lahůdku.

„Jestli mě chceš vidět tancovat, stačí říct. Ale musím tě varovat, Swayze by sám škemral o lekci, kdyby nedostal raka.“

Překvapeně jsem na něho shlédla.

„Ty umíš ten závěrečný tanec?“

„Umím z toho filmu všechny tance,“ odrovnal mě sebevědomým tvrzením, přitom se ladně vytáhl do sedu, „na konci osmdesátek to bylo děsně populární, každý se to pokoušel napodobovat, a machrovat na zábavách. Asi ti nemusím říkat, kdo býval středem pozornosti.“ Následovalo domýšlivé uškrnutí. „Bavilo mě to natřít kdejakému snaživci.“

„Tak jo, předveď se,“ pobídla jsem ho živelně. Chvíli si mě měřil analyzujícím pohledem, jako by zvažoval, zda mu stojím za námahu, pak se však rozverně usmál a pln elánu vyskočil na nohy. Došel před postel, kde pouze v tmavých riflích, pod nimiž zaručeně nic neměl, zůstal vyzývavě stát.

„Vyber písničku.“ S rozjíveně skousnutým spodním rtem jsem netrpělivě odklepla ikonu hudebního kanálu.

„Time of my life, samozřejmě.“

Přikývl, pár vteřin si nejspíš vybavoval kroky, potom ukazováčkem naznačil, ať to pustím. Zaujal taneční pózu a čekal. Přistihla jsem se, že ani nedýchám, už při úvodních tónech mi naprosto učaroval upírův soustředěný výraz, bral to vážně. Jakmile Patrick na videu vykročil, on vykročil taky, zpočátku to působilo divně, protože v pevném úchopu před sebou neměl partnerku, nýbrž po sérii otoček jsem to přehodnotila, aspoň jsem si mohla užívat jeho ladné, plynulé pohyby, od nichž ke zdemolování nábytku kolikrát scházely milimetry, na takovou ukázku to byl holt malý prostor. Okouzleně, s divoce bušícím srdcem jsem Damona sledovala, tancování mu šlo, o tom už jsem se přesvědčila při různých akcích, narozdíl od bratra, jenž to nevyhledával, na to měl očividně vrozený talent. Najednou jsem měla povážlivě sucho v ústní dutině a v břiše stylem první jarní kytičky rozkvetla ona dech popohánějící dychtivost. Ještě vystřihl několik kreací, při nichž tanečník na obrazovce prochází uličkou nadšených pozorovatelů, naposled se otočil a malinko zadýchaně se na mě zakřenil.

„To bylo boží,“ vydrala jsem ze sebe uznale. Nepatrně samolibě protáhl koutek a hraně zaníceně se uklonil.

Ta jeho spontánnost se mi líbila. Uměl se odvázat, což mi děsně imponovalo.

„Počkej, umím i Travoltu. Zatím najdi tu s auťákem, hned jsem zpátky,“ nakázal mi a nadpřirozenou rychlostí vyběhl z pokoje.

Sotva jsem po potrefeném zachichotání do vyhledavače zadala požadované instrukce, opět stál na původním místě, tentokrát si ke kalhotám oblékl i koženou bundu. Afektovaně si uhladil vlasy, vytrčil před sebe pravačku s nataženým ukazováčkem, laškovně na mě mrknul a bradou mi dal znamení, že je připraven. Rozpustila jsem se zazubila a stiskla play. Tohle číslo bylo podstatně humornější, jistěže to uměl skvěle, já jsem si však nemohla pomoct a doslova se za břicho popadala, od počátečního odhození svršku až po legrační kmitání nohama.

S každou minutou, strávenou s tímhle svérázným, impulzivním, mnohdy sebedestruktivním, ďábelsky inteligentním a charismatickým mužem, jenž měl zároveň velké, milující srdce, které za jeho dlouhý život schytalo nespočet šrámů, jsem mu propadala víc a víc. Jak jsem milovala upírovu temnou stránku, tak jsem milovala tuhle veselou, svobodomyslnou. Při uvědomění, jehož úderná intenzita mě přiměla zalapat po dechu, jsem jako mávnutím kouzelného proutku nasadila vážnou tvář. Ještě prchlivý okamžik jsem ho pozorovala, snad jsem si dávala možnost to nějak vyvrátit, leč nestalo se tak. Svými city jsem si byla stoprocentně jistá, milovala jsem ho. Víc, než jsem si byla ochotná přiznat.

„Já tě miluju, Damone,“ vyřkla jsem s jakýmsi detekovatelným uhranutím v hlase.

Chvilku trvalo, než se k němu mé nečekané doznání dostalo, přestal křepčit a zmateně se na mě podíval. Evidentně měl za to, že se musel býval šeredně přeslechnout. Dlouze jsem se nadechla a s nyní absolutně čistou hlavou jsem to zopakovala: „Miluju tě, Damone.“

S vtipně nakročenou nohou stál před postelí, namáhavě dýchal a rozhozeně na mě zíral vypoulenýma očima. Snad po věčnosti si prohrábl vlasy, upravil postoj a neskutečně úžasně se usmál.

„Že ti to trvalo, Gilbertová,“ pronesl hebce.

Tenhle výrok jsem nečekala, tázavě jsem nakrabatila čelo a nevěřícně vypustila zadržovaný vzduch. Já se snad na začátku chovala jako sadistický psychouš posedlý terorizováním ostatních?!

Mezitím, co jsem si v duchu stěžovala, Damon přikročil k posteli, levým kolenem se zapřel o matraci, poté nahoru vytáhl i druhou nohu, rukou s unikátním prstenem si obstaral třetí vzpěrný bod a volnou pravačkou rezolutně zaklapl stále vyhrávající přístroj.

„Je ti doufám jasný, že teď se na nic dívat nebudeme,“ zavrkal polohlasně, odsunul noťas stranou a stylem k lovu nachystané šelmy se přikradl blíž. Narovnala jsem spodní končetiny, aby se po jejich vnějším obvodu mohl připlazit na co nejmenší vzdálenost, nicméně nabízenou možnost zcela nevyužil, kousek před cílem se znovu napřímil, přišoural se v pozici na holeních, načež mi překvapivě usedl na klín. Většina váhy nadaného svůdce se rozložila na jeho v kolenou pokrčené nohy, takže to nebylo nepříjemné. Naopak, vychutnávala jsem si upírovu blízkost a ihned mu přilepila rozevřené dlaně na hrudník. Pozvedla jsem zrak a zakotvila jím ve dvou lagunách pyšnících se vodou té nejmodřejší barvy, ze smyslně přimhouřených očí mu doslova prýštila upřímná radost; spolu s hotovým mišmašem dalších emocí, z nichž nejvýraznější byla láska, vděk, možná i dojetí, a neopomenutelná touha.

Jemně, takřka ostýchavě mi levou rukou zastrčil vlasy za ucho a po náhodném prameni, uvíznutém mezi prsty, lenivě sjel ke konečkům, které procítěně promnul.

„Prosím, řekni to znova,“ zaškemral absolutně nedamonovským způsobem ždibíček od mého nosu, na špičku a do oblasti těsně nad horním rtem záhy dopadl horký dech, jehož sražené miniaturní kapičky se identicky plaše vpily do senzitivní pokožky.

„Miluju tě,“ vyhověla jsem ochotně jeho prosbě.

Šťastně se usmál mým nejoblíbenějším úsměvem, kdy mu byly vidět zuby, něžně mě uchopil za bradu a po výživném hypnotizování rtů k nim energicky přitiskl své pořád drobet zvlněné. Důkladněji k sobě přimáčkl horní poloviny našich těl, po čemž spokojeně zamručel, umístil mi pravačku na zátylek a již tak žhavý polibek ještě prohloubil. Jednak z tance přetrvávající zápal, jednak mým vyznáním vyvolané nadšení promítl i do této činnosti, líbal mě abnormálně zaníceně, plynulé tahy jazykem opakovaně střídal s dovádivým okusováním a laškovným oždibováním, rovněž často měnil sklon hlavy. Nechala jsem se jeho potrhlým blázněním strhnout a snažila se mu vycházet vstříc, když mě tlakem trupu povalil do peřin a do onoho ztřeštěného laskání přibral i krk, a nadto se na mně všemožně střeleně vrtěl, neubránila jsem se bouřlivému hlasitému smíchu. Už už jsem si začínala myslet, že se z mého opětování nejhlubších citů dočista pomátl, zvolnil, až ustal nadobro.

Nadlehčuje se na předloktí, pozvedl hlavu a dlouze, výmluvně se na mě zahleděl, po předchozím divočení ani památky. Opičila jsem se a taky se šmahem přepnula do vážného módu. Zvedla jsem ruku a přiložila mu ji na líčko, přitom jsem očima pečlivě skenovala každičký milimetr Damonova krásného obličeje.

„Ukážeš mi ji?“ zeptala jsem se zasněně.

„Koho?“

„Tvou upíří podobu,“ objasnila jsem mu, co mám na mysli.

Nemalou chvilku se na mě mlčky díval se zvláštně potemnělými duhovkami, pravděpodobně sváděl vnitřní bitvu, zda to udělat či odmítnout. V momentě, kdy dospěl k závěru, jeho oči se rapidně změnily, bělmo se zbarvilo do ruda, duhovky nabily tmavšího odstínu a zorničky se mírně rozostřily, na kůži pod dolními víčky i ve vnějších koutcích vyvstaly temně modré žilky a v ústech se viditelně protáhly vražedné špičáky. Fascinovaně jsem si ho prohlížela, zatímco jsem mu po tváři zahálčivě bloudila bříšky prstů, posléze jsem jimi doputovala na kůži zvrásněnou spletí téměř černých krablatých žil a zvídavě po nich přejela. Jemně jsem prsty doťapkala zhruba doprostřed, přiložila špičku ukazováčku na tu nejvystouplejší a pomalu kopírovala její vlnitou linii, což mě dovedlo zpět na skráň. Druhou rukou jsem na příslušné polovině Damonova obličeje celý proces zopakovala, jeho zjev mě ani trochu neděsil, vlastně mi to málem vyrazilo dech, takhle zblízka jsem to nikdy neviděla. Přestože jsem si dávala na čas, starší Salvatore mě nechal ho osahávat, nehnutě držel a velmi intenzivně se do mě vpíjel transformaci prodělanýma očima.

„Takhle seš taky krásný,“ vydechla jsem omámeně a nato jsem přemístila pozornost na pár prodloužených zubů.

„Pozor, jsou hodně ostrý,“ varoval mě, to už jsem však na ten pravý vztahovala ruku. Opatrně jsem po něm sjela, jenže mi na hladké sklovině sklouzl prs a přistál přímo na špičce, o níž jsem si nepatrně rozřízla kůži na ukazováčku. Překvapeně jsem sykla a učarovaně civěla na pozvolna se zvětšující kapičku krve. Bez velkého rozmýšlení jsem udělala první věc, co mě napadla, vytočila jsem prst a bezhlesně tu karmínovou baňku, které každým zlomkem vteřiny hrozilo odkápnutí, nabídla Damonovi. Stěží postřehnutelně se zamračil.

„Co to děláš? Zkoušíš, co vydržím?“ otázal se se zjevným nesouhlasem.

„No, možná si tě tak trochu testuju, pro pozdější účely,“ odpověděla jsem tajemně.

Aniž by přerušil oční kontakt, s jakousi posvátností sevřel krvácející prst mezi ukazováček a palec a neuspěchaně si ho přitahoval k ústům. Třebaže jsem nadobro zapomněla dýchat, nebála jsem se, bezmezně jsem mu věřila. Jakmile si poraněný článek vsunul do pusy, ona nadpřirozená podoba byla ta tam, uměl se ovládat, něžně místo olízl špičkou jazyka a pak krátce sál, dokud krev nepřestala vytékat. Blaženě u toho zavřel oči. Poté, co mě pustil, mocně jsem do plic vehnala scházející množství kyslíku, přitom se mi divoce nadouvala hruď. I Damon zrychleně dýchal.

„Chci tě, Eleno,“ zapředl ochraptěle, „co ses objevila v mý košili, nemyslím na nic jinýho.“

„To bych ti ji měla asi vrátit,“ odtušila jsem šeptem, nepřerušujíc to spalující oční spojení.

Potěšeně se pousmál a s původní vervou si uzmul mé vyčkávající rty.

***

I když zbožňoval ty nerušené chvíle, kdy se sklenkou vytříbeného pití seděl v salónku, z křesla před krbem koukal do ohně a v celém domě kromě praskání hořícího dřeva panovalo absolutní ticho, tentokrát se nedokázal naladit na onu pokojnou, jindy tolik uklidňující atmosféru. Tentokrát ho Damonova nepřítomnost vyloženě užírala. Ač se snažil uchlácholit nespočtem možných míst, kde by se starší bratr mohl nacházet, ve skutečnosti přesně věděl, kde je. S Elenou. Strávil s ní podstatnou část pátku, noc i následující ráno, a dosud se nevrátil, přestože se povážlivě schylovalo k pozdnímu odpoledni. Fakt, že společný čas stoprocentně nevyplňují hraním deskových her, ho vytáčel do stavu, kdy měl vskutku neodolatelnou chuť rozsápat co nejvíce dostupných hrdel nevinných spoluobčanů. Podstatně tomu přispělo i dávné náhodné odhalení některých upírových oplzlých praktik.

Ztrápeně si dlaní přejel po pravé polovině obličeje, pak frustrovaně zavyl, vstal a s prázdnou broušenou sklenicí se přemístil k baru. Zatímco si naléval poctivou dávku bourbonu, znovu si v mysli přehrál včerejší sourozenecký rozhovor; ze vzteku a ukřivděnosti Damonovi řekl spoustu ošklivých věcí. Chtěl ho ranit, což se mu povedlo na jedničku. Viděl mu to ve tváři. Byl sebevědomý v posteli, v oblasti citů si však dostatečně nevěřil, vždycky tomu tak bylo, a Stefanovo sebejisté připomenutí jejich neotřesitelně silného pouta ho evidentně rozhodilo.

Byl si jistý, že jsou s Elenou spřízněné duše, vždyť se do sebe zamilovali prakticky na první pohled, zároveň lásku svého života znal natolik, aby si dobře uvědomoval, že by si s Damonem nezačala jenom kvůli jeho profláknutým dovednostem a ukojení sexuálních potřeb, nepopiratelně k němu něco cítila, a to ho nehorázně deptalo. Pevně věřil, že se jedná pouze o nějaké pobláznění, zkrat či dočasné pomatení smyslů, z kterého brzy vystřízliví, až mu zase rupne v bedně a bezhlavě někoho zabije. A to se nepochybně stane!

Další neznámou té zatracené rovnice je, jak moc to Damon myslí vážně, ať si sebevíc nalhával, že usiloval hlavně o to se s ní vyspat a pomstít se mu, ve skrytu duše si byl vědom, že se ono nařknutí nezakládá tak úplně na pravdě. S Elenou nešlo jen o nový zářez na pažbě. Proto plánu Caroline nedával nikterak velké naděje, byl by blázen, kdyby to zmrvil tím nejhloupějším způsobem a podvedl ji.

Jediným mocným lokem do sebe oklopil veškerý obsah nahnědlé tekutiny, rozhodně ze stolku popadl klíčky od auta a vydal se s touhle zapeklitou situací něco udělat.

Zaparkoval před domem, mimo nepochybně najatého zahradníka, jenž na pozemku protějšího domu stříhal živý plot, se v sousedství nenacházelo živáčka, celá ulice působila zvláštně ospalým dojmem. Vystoupil, zabouchl dveře sporťáku a odhodlaně zamířil k vyvýšenému zápraží, jemuž dominovala jakási mýtická, dozajista pěkně drahá socha vlčice kojící malá dvojčata. Okamžik na ni jen tak bezvýrazně hleděl, posledně tu totiž nebyla, pak opět upřel zrak před sebe a bez zaváhání či pozastavení nad dodržováním základní etikety stiskl kliku a směle vešel dovnitř. Prošel spoře osvětlenou chodbou, načež si to troufale nakráčel do hlavní místnosti vilky, odkud zaznamenal zvuk připomínající trhání papíru.

„To, že jsme se dohodli na určité formě spolupráce, ještě neznamená, že si sem můžeš lozit, jak se ti zlíbí,“ upozornil ho Klaus lehce káravým tónem, aniž by se otočil od vybalování mastně se jevících obrazů.

„Mám pro tebe návrh,“ odpověděl nepohnutě, s rukama vraženýma v kapsách džínů došel k obrovské dřevěné bedně, k níž se hybrid se zalamovacím nožem v pravačce nahýbal, pozadím se opřel o zadní opěradlo gauče a takticky čekal na pobídku.

„Zastihl jsi mě v dobré náladě, před pár hodinami se mi za slušnou cenu zadařilo vydražit tuhle skvostnou sbírku,“ podělil se s ním o tu radostnou novinu milovník umění, přičemž vytáhl další dílo, prozatím skryté v hnědém balícím papíru. „Poslouchám.“

„Dejme tomu, že přemluvím Elenu, ať ti poskytne trochu své krve k vytvoření skupinky hybridů, kteří nám pomůžou zabít Everetta a zbytek jeho odboje, za to ji necháš s Jeremym na pokoji, aby mohla v klidu dostudovat,“ řekl s neprůstřelnou sebedůvěrou v hlase. „Čím víc jich přežije, to záleží, jak moc se budou snažit, tím větší počet poskoků budeš nakonec mít.“

Když sem s tím nápadem šel, byl připravený na všemožné reakce, pobavený smích bohužel patřil k těm méně očekávaným. Po zběžném uzření Stefanova zmateně až nelibě staženého obočí se přestal zaobírat zakoupenými čmáranicemi, ležérně se opřel o vrchní rám bedny a věnoval mu plnou pozornost.

„Omlouvám se za svou nevychovanost. Nabídka je to věru zajímavá, jen mi přijde vtipné, jak odlišný přístup k tomu s Damonem máte,“ poznamenal rozjařeně, koriguje spontánní veselí na umírněné cukání koutků. „Posledně mi dost osobitě varovným způsobem oznámil, ať na Eleninu krev zapomenu, prý mi ji nedá dobrovolně ani nedobrovolně. Vzhledem ke stavu, ve kterém se nacházel, to bylo dost přehnané. Pak k tomu měl ještě takovou úsměvnou poznámku, ale tou tě teď nebudu zatěžovat.“

„Proč? Dosud ti rozhlašování, že spolu spí, žádný větší problémy nečinilo…“

„Ah, tak už to víš?“ otázal se s nefalšovaným zájmem, očividně mu celá tahle aféra vynášející široké veřejnosti známý milostný trojúhelník na vyšší úroveň zpestřovala nudné dny v Mystic Falls. Vždyť je mohl již nesčetněkrát zabít, popadnout Elenu a zmizet za kopečky, leč neudělal to, v jejich dynamickém soupeření se vyloženě vyžíval.

„No jo, sám Damon mi to řekl,“ odvětil s ne právě lehce nastavenou netečností.

„Nepovídej. Ti dva jsou samé překvapení, nemyslíš?“

Když jen neurčitě pokrčil rameny, původní se odlepil od té škatule a v dobrém rozmaru dřívějšímu kumpánovi pokynul, aby ho následoval k baru, kde do jedné třetiny naplnil dvě sklenky na bourbon, načež mu tu bližší štědře podal.

„Spíš mě překvapuje, že se s tím můj bratr pochlubil zrovna tobě,“ podotkl, zatímco se ujímal pití té nejlepší značky.

„To ani ne. Řekněme, že mám na tyhle věci čich,“ odpověděl s potutelným mrknutím, demonstrativně si přivoněl k obsahu ve sklenici, nato ji pozvedl a dramatickým hlasem pronesl přípitek: „Na ženy, které nám zlomily srdce.“

K tomu neměl Stefan co dodat, mlčky ho napodobil, poté oba vyprázdnili tmavou tekutinu do dna. Za jiných okolností by si to božsky jemné aroma vychutnal mnohem víc.

„Zpět k mému návrhu. Můžu ho považovat za odsouhlasený? Elenina krev výměnou za dopřání klidu do maturity?“

„Měsíc za každého přeživšího hybrida,“ neodpustil si vyjednávání.

„To se nám moc nevyplatí. Budeš si holt muset při konkurzu dát záležet. Do maturity, ani o den míň,“ prohlásil kategoricky.

Na to se Klaus akorát povrchně ušklíbl.

„Co tě vede k domněnce, že na to Elena přistoupí? Tipuji, že s Damonem jste to taky moc neprobírali, co?“

„Ten do toho nemá co mluvit, bude to pouze její rozhodnutí,“ informoval ho rozhodně, na což majitel vily reagoval uznalým kývnutím.

Ze Stefanova postoje ihned poznal, že za jeho plánem je něco víc, kromě prachobyčejné soutěživosti o místo ochránce číslo jedna mělo být vyšachování staršího sourozence jakýsi druh trestu za svedení jeho milované. S vědoucně pokřiveným úsměvem jim nalil další rundu; být to kohoutí zápas, asi by měl dilema, na kterého adepta si vsadit.

Z vědomí, že mu Klaus vidí až do žaludku, se upír s rozparovačskými sklony sotva znatelně ošil. Ano, částečně se řídil mstivým našeptáváním raněné ješitnosti, nemohl si pomoct. Ideálním řešením by bylo, kdyby Elena přijala možnost na získání času, jež hodlal využít na vymyšlení způsobu, jak ji zbavit břímě chodícího pytlíku s krví, a s Damonem se pro rozcházející názory pohádala, ten by ze vzteku samozřejmě propadl svým vraždícím choutkám a rázem by bylo po románku.

„Dobře. Myslím, že si plácneme.“

To šlo celkem hladce.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 37: