Mystic Falls je městečko se spoustou tajemství, záhad a nadpřirozených bytostí, které nejsou vždy jen přátelské. Některé totiž mají vcelku zlolajné plány, se kterými se zkrátka musí něco udělat. V centru dění samozřejmě stojí nám všem velmi dobře známá, mladičká Elena Gilbertová, která zrovna přišla o rodiče, a spolu s ní i její rodina a přátelé. Zní vám to povědomě? Aby taky ne, ale pojďme si ten příběh povědět znovu, ovšem tentokráte trochu jinak… Povídka je crossoverem mezi seriály Upíří deníky a Buffy, přemožitelka upírů. Doufám, že jí budete věnovat pozornost, zalíbí se vám a zanecháte mi nějaký ten komentář, ale teď už vzhůru do čtení.
14.04.2020 (09:00) • ChloeMercer • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 2367×
Prolog
Robert Chadwick
Venku lilo jako z konve, když se skupinka mužů i žen shromáždila před viktoriánským sídlem jedné ze zakladatelských rodin města. Patřilo místnímu starostovi, panu Richardu Lockwoodovi.
Nebylo to ani první, ani poslední zasedání, ale tohle bylo něčím speciální.
Není to dlouho, co jsme si uvědomili, že je naše město zamořené. Je tu už tolik nadpřirozených bytostí, že člověk se hledá jen stěží. A proto jsme byli dnes tu. Toužili jsme najít způsob, jak ochránit ty, co zbývají. Nás i naše blízké.
Zasedli jsme do kruhové zasedací místnosti, jež nám sloužila právě a jen pro tyto chvíle, a Richard Lockwood se ujal slova.
„Takže, město má už zase problémy s upíry. Otázkou je, co s tím budeme dělat?“ shrnul to ve stručnosti, ostatně jako vždy, neboť to byl spíše muž činu.
„To je jasné, musíme se spojit proti zlu, které sužuje naše město,“ prohlásila Liz Forbesová odhodlaně.
„To jistě, ale jak toho docílit?“ chtěl slyšet konkrétní plán a takovéto motivační řeči mu nevyhovovaly.
„Z Whitmorské univerzity máme o jejich druhu spoustu záznamů, se skutečně pozoruhodnými poznatky. Mohli bychom do nich nahlédnout a najít způsob, jak…“
„Když dovolíte, já bych jistý návrh měl,“ vmísil jsem se jim do toho.
„Posloucháme,“ řekl Richard, naklonil hlavu ke straně a netrpělivě si upravil kravatu.
„Před časem jsem přišel do kontaktu s jistou tajnou organizací. Pokud jsem pochopil správně jejich záměry, mají k dispozici nějaké zabijáky, kteří mají jediný cíl, a sice totální likvidaci upírů.“
„Co je to za organizaci?“ ptala se Carol Lockwoodová.
„Přesný název neznám, neboť jak už jsem říkal, je velice tajná, ale mám na ně kontakt. Pevně věřím, že pokud je kontaktujeme, mohli by sem přinejmenším jednoho z těch zabijáků poslat na misi,“ odpověděl jsem neurčitě, přestože odpovědi na jejich otázky jsem znal, ale říkat jsem jim je nemínil.
Vystavilo by to totiž nebezpečí někoho, na kom mi velice záleží…
„To stojí za pokus,“ zhodnotil můj návrh starosta, přestože to v celé místnosti zašumělo pochybnostmi a rozhořčením nad tím, že jim odmítám říci všechno.
„Můžeme jim zavolat třebas hned,“ navrhl jsem a vytáhl si z náprsní kapsy u obleku bílou kartičku s kontaktem na ně. „Už jsem s nimi totiž předběžně jednal a popsal jim místní situaci.“
„Perfektní,“ souhlasil s mým návrhem a protesty ostatních, že nemám žádné právo mluvit o tom s cizími, zarazil mávnutím ruky. „Snad nemají nic proti videokonferenci.“
Začal vyťukávat dané číslo do příslušného přístroje a ovladačem rozhrnul dřevěnou stěnu, za kterou se schovávala obrovská televizní obrazovka. Věděl jsem o ní, že je napojená na většinu městských kamer, takže tu měl v případě potřeby celé město hezky na dlani.
Místností se rozlehl zvuk hlasitého vytáčení. Ostatní členové rady mu naslouchali se zatajeným dechem. Dosud černá obrazovka se rozzářila a v rohu se objevila žádost o specifický kód.
„Heslo je Robert Chadwick, Mystic Falls, Virginie.“
„Chytré,“ ušklíbl se, ale heslo tam zadal přesně dle mých pokynů.
Věděl jsem, že jim nejde o to, aby bylo heslo chytré, ale přehledné. Nebrali totiž hovory jen tak od někoho. Má rodina byla ale výjimkou.
Brzy došlo ke spojení a na obrazovce se objevila veliká místnost s malovaným stropem, neméně podobné těm kresbám, co se nacházely na zdech kostelů a chrámů. Všude bylo plno stojanů a polic s knihami. Všechny byly vázané v kůži, jako kdyby se jednalo o lexikony, ale jsem si jist, že v nich o nic přirozeného nešlo.
Postarší muž s prošedivělými vlasy a kulatými brýlemi zasedl před obrazovku do velkého koženého křesla spolu s jakousi složkou v rukou. Na malém stolečku po jeho pravé ruce se nacházel porcelánový šálek s čajem, ze kterého se ještě stále kouřilo, jak byl horký.
„Rád vás opět vidím, pane Chadwicku,“ pozdravil mě silně britským přízvukem.
„Odkud se vlastně znáte?“ optala se Liz Forbesová, aniž by dbala na zdvořilosti.
„A vy jste?“ zeptal se muž z obrazovky, aniž by jí odpověděl a prstem ukázal na celé osazenstvo.
„Rada potomků zakladatelů Mystic Falls,“ uvedl nás starosta formálně a postavil se, jako by chtěl dotyčnému podat ruku. „Richard Lockwood, starosta města.“
„Zajímavé.“ Přejel ho nepříliš zaujatým pohledem, neboť to já byl předmětem jejich zájmu a ne on. „Předpokládám ale, že se jedná o naši mnohem novější záležitost, že, pane Chadwicku?“
„Ano, už jsem vám říkal, že se do našeho města vrátili upíři a my se před nimi snažíme město chránit, ale jakou proti nim můžeme mít šanci my lidé?“
Muž přikývl, otevřel složku, co měl v rukou, a sklopil k ní zrak.
„Upíři, vlkodlaci, duchové, a dokonce také čarodějnice,“ předčítal šedovlasý muž z papírové složky s nápisem Mystic Falls. „Vaše město skutečně bylo napříč historií velice podivuhodně zamořené.“
„To víme, a právě proto jsme vás taky kontaktovali,“ připomenula mu Carol Lockwoodová nevrle.
Muž však pokračoval, jako by vůbec nic neřekla…
„Prostudovali jsme všechny spisy z našich archivů, včetně deníků samotných zakladatelů, jejichž kopie jste nám tak laskavě zaslali, a rozhodli jsme se, že k vám skutečně pošleme specialistu.“
„Specialistu?“
„Dorazí k vám během následujících několika dní, ale nepokoušejte se jej kontaktovat.“
„Musíme ho přeci varovat. Sdělit mu informace, které se nám již podařilo nashromáždit. Musí se nám zodpovídat a my nad ním musíme mít kontrolu.“
„Je to náš člověk, ne váš, na to prosím nezapomínejte. Nebude se zodpovídat vám, ale nám, takže pokud budete něco chtít, kontaktujte přímo nás.“
„Takže nebudeme znát totožnost té osoby?“ ujišťoval se starosta s nelibostí.
„Ne, ale věřte mi, že je velice schopná. Postará se o sebe, o ně i o vás.“ S těmito slovy ukončil konferenční hovor a obrazovka zčernala.
Na Angličana nebyl příliš zdvořilý, musel jsem uznat, protože se jim ani nepředstavil, ale nahlas jsem nic říkat nemínil, protože do toho, kde toto společenství sídlí, nebo čím ještě se zabývají, jim nic není. Nestál jsem totiž o to, aby odhalili jisté tajemství, co velice úzce souviselo se mnou a mou rodinou.
„Takže, co tedy budeme dělat?“ zeptala se Liz Forbesová, jakožto místní šerifka.
„Zdá se, že nebudeme dělat nic. Jen čekat…“ usnesl se Richard Lockwood.
Nikomu ze zde přítomných se to sice nelíbilo, ale neměli na vybranou.
***
Když bylo zasedání ukončeno, vrátil jsem se k sobě domů. Cestou jsem ale ještě zašel zkontrolovat svou místní živnost. Provozoval jsem tu místo zvané Mystic Grill, kde se scházely všechny generace místních občanů. Měl jsem to tu moc rád, a ještě raději jsem měl svou provozní Charlie, kterou jsem pozdravil pouze mávnutím ruky, když jsem ji míjel při cestě do svého bytu nad barem.
Byla to jediná žena, ke které jsem něco cítil od doby, co si má láska ze střední vzala mého bratra. Nikdy jsem to ani jednomu z nich nevyčítal, na to jsem je oba až příliš miloval, a zrovna tak jejich dceru, která z toho vztahu vzešla.
Zabouchl jsem za sebou dveře svého bytu, aniž bych se jej obtěžoval zamknout. Byt jsem užíval sám, ale i přesto jsem v něm vycítil cizí přítomnost.
Zmocnilo se mě mrazení, když mi došlo, že už mě zase vyhledala a skutečně, když jsem se otočil, byla tam.
Krásná žena s blond vlasy, celá zalitá stříbrným světlem, stála nedaleko mě a výraz v její tváři byl krutý a nemilosrdný. To proto jsem se jí bál, neboť její krása nemohla přebít tu krutost.
I přesto, že jsem v jejích modrých očích viděl také dobro a celou škálu různých emocí, v jejím výrazu se při pohledu na mě, nic z toho neodráželo. Bál jsem se jí.
„Udělal jsem, co jste chtěla,“ začal jsem vyděšeně koktat. „Souhlasili, že sem někoho vyšlou.“
„To je dobře,“ řekla prazvláštně ozvěnovitým hlasem a přiblížila se ke mně o něco blíž.
Přesto, že se zcela nepochybně pohybovala, nebyly slyšet žádné kroky. Skoro jako by se vznášela těsně nad zemí jako nějaký duch.
Couvnul jsem před ní, zády narazil do vchodových dveří a rukou nahmatal kliku pro případ, že bych před ní musel urychleně utéct.
„Necháte nás teď být?“ potřeboval jsem ujištění, že tomu tak skutečně je.
Namísto toho jsem se ale stal svědkem pouze toho, jak se pousmála. Jako by ji pobavila má vlastní absurdnost a hloupost. Začal jsem tušit, že to nemyslela tak vážně, jak tvrdila.
„Slíbila jste to,“ připomenul jsem jí.
„To ano,“ připustila. „Ale na tohle čekám už tak dlouho… Musím mít něco v záloze a nemohu si dovolit selhání, ale ujišťuji tě, že nám jde všem o to samé.“
„Chci jen to, aby byla má rodina v bezpečí,“ zdůraznil jsem a pochyboval, že právě o to jde i jí.
„Hlupáku,“ zasmála se. „Nikdo není v bezpečí. Už dávno ne.“
Než jsem se nadál, prostrčila mi ruku hrudním košem…
Cítil jsem její dotek uvnitř svého těla, kde zcela cíleně našla mé srdce. Její prsty se kolem něj nemilosrdně sevřely, a když pak následně ruku s prudkým škubnutím opět vyndala, ucítil jsem přímo neskonale silnou bolest na hrudi.
Chytil jsem se za místo, kde se ještě před chvílí nacházela její ruka. Ačkoli pokožka byla neporušená, u mého srdce tomu tak nebylo.
Popadl jsem kliku, otevřel dveře a vypotácel se z nich ven. Žena mi v tom nijak nebránila, což bylo taky mé jediné štěstí v neštěstí.
Dopotácel jsem se až dolů do baru, ale ze schodů jsem spíše padal, než šel. Nohy se mi podlamovaly a nakonec jsem se zhroutil docela.
Poslední, co jsem uviděl, než jsem upadl do bezvědomí, byla tvář Charlie. Skláněla se nade mnou s vyděšeným výrazem ve tváři, křičela mé jméno, ale nebylo jí to nic platné.
Pohltila mě temnota…
Ahoj všem, kdo si tuhle povídku rozhodli přečíst. Trochu se obávám toho, zda se tu vůbec někdo takový najde, ale na téhle povídce pracuju už docela dlouho a říkám si, že by asi byla škoda, kdybych se o ni nikdy s nikým nepodělila, a tady už jsem nebyla věky. Snad si ale své čtenáře najde a taky doufám, že mi prominete mou nepříliš skvělou gramatiku. Samozřejmě budu vděčná každému, kdo mi dole pod článkem zanechá svůj názor…
Jinak koncept této povídky je takový, že po skončení seriálu Upíří deníky mi ty postavy tak neuvěřitelným způsobem chyběly, že jsem se pustila do psaní, a jelikož ve fantazii se meze nekladou, rozhodla jsem se spojit hned dva své oblíbené televizní seriály. Tedy Upíří deníky a Buffy, přemožitelku upírů, která se k nám v průběhu příběhu postupně přidá a začlení se do komunity Mystic Falls. V této části jsme mohli vidět Gilese a není vyloučeno, že se nám tu objeví i jiné nám všem dobře známé postavy ze Sunnydale.
Hodně věcí bude stejných, nebo přinejmenším podobných jako v Upířích denících, takže kdokoli, kdo měl ten seriál rád, by si jej tímto způsobem mohl připomenout a snad si i časem zamiluje odlišnosti, co jsem vytvořila a vymyslela já, protože úplně se opakovat bych nejspíš taky nechtěla. Přesto je to pořád nám všem velice dobře známý příběh, v poněkud novém pojetí s Buffy, přemožitelkou upírů jako třešničkou na pomyslném dortu. První série je taková úvodní, ale i tak doufám, že si ji užijete aspoň tak, jako jsem si já užila její psaní.
ChloeMercer
Následující díl »
Autor: ChloeMercer (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries
Diskuse pro článek Deníky lovců a upírů 1. série: Začátek Prolog:
Přidat komentář:
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!