OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Deníky lovců a upírů 1. série: Začátek 6. kapitola

17.04.2021 (10:00) • ChloeMercer • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 401×

6. kapitola

Elena

Po cestě ze školy jsem se tedy samozřejmě nezapomněla zastavit na hřbitově. Ne, že bych to měla přímo cestou, vlastně to byla spíše pořádná oklika, ale to nevadilo.

Posadila jsem se na své dříve obvyklé místo pod kamennou sochu anděla a pohladila náhrobek, do nějž byla vytesána jména mých rodičů. Taktak jsem se ubránila slzám, ale zvládla jsem to. Vyndala jsem si tedy z brašny svůj světle zelený deník a začala si do něj zapisovat všechno, co mě dnes potkalo.

Samozřejmě jsem se nezapomněla zmínit o novém studentovi a také studentce, ale spíš jsem tam líčila své dojmy z nového školního roku. Nepřiznala bych to, ale byla jsem Julii vděčná za to, že ode mě odváděla pozornost, ačkoli to bylo samozřejmě zcela nevědomky.

„Krá – krá,“ ozvalo se náhle a pronikavě.

Jelikož se ten zvuk ozval z mnohem větší blízkosti, než jsem očekávala, polekaně jsem zvedla hlavu. Spatřila jsem velkou černou vránu, která ten zvuk vydala a posadila se na náhrobek mých rodičů.

„Tys mi tady ještě chyběla,“ postěžovala jsem si a pokusila se ji odehnat, jenomže se mi to nepodařilo.

Ta potvora se totiž začala bránit a moc nechybělo, aby mě klovla. Zaklapla jsem tedy deník, zastrčila si jej do brašny a začala se pomalu sbírat k odchodu. Nebudu se tu přeci dohadovat s nějakou pitomou vránou.

„Pro dnešek jsi vyhrála, ale příště…“ začala jsem jí planě vyhrožovat, ale ona jen zamávala křídly a znovu hlasitě zakrákala.

S rezignovaným povzdechem jsem si přehodila brašnu přes rameno a vydala se po úzké, dlážděné cestě nazpět do centra města a také domů.

Byla jsem v půlce cesty ze starého hřbitova, když jsem zaslechla jakýsi šramot, ze kterého mi naskočila husí kůže, a to rozhodně nebylo všechno, protože se náhle ochladilo a mezi starými náhrobky začala stoupat mlha, což bylo vzhledem k počasí zcela nesmyslné.

Měla jsem podivný pocit, jako by mě někdo pozoroval, ale ať jsem se snažila kolem sebe rozhlížet sebevíc, nikoho jsem neviděla. Toho vtíravého pocitu jsem se ale zbavit nedokázala.

Kdoví proč jsem se rozběhla dolů z kopce, což byla zkratka a zadýchaně se pokoušela vyhýbat kořenům. I přes veškerou svou opatrnost se mi ale jeden z nich stal přeci jen osudným. Zakopla jsem o něj a upadla.

„Kruci,“ zaklela jsem ihned po svém dopadu a zapřela se o ruce, abych se zase mohla vyškrábat na nohy.

Přesně v tu chvíli mě ale objaly čísi svalnaté paže, které mě vylekaly. Ucukla jsem před nimi a pohlédla na dotyčného.

„Stefane,“ vydechla jsem překvapeně, protože zrovna jeho bych tu rozhodně nečekala.

„Jsi v pořádku?“ staral se.

„Jasně, jen jsem se lekla,“ vysoukala jsem ze sebe a pokoušela se zklidnit nejen svůj dech, ale také zběsile bušící srdce.

„Promiň, že jsem tě polekal,“ omlouval se.

„To nic,“ ujistila jsem ho, protože jsem byla polekaná už předtím.

Sehnula jsem se, abych si oprášila kalhoty, a náhle sykla bolestí. Asi jsem se zranila, aniž bych si toho všimla. Dopajdala jsem tedy k nedalekému kameni a položila si na něj svou bolavou nohu. Pomalu a opatrně jsem si vyhrnula nohavici a spatřila odřeninu, která krvácela.

„Oh, kruci,“ zaúpěla jsem, protože tohle se fakt může stát jen mně.

„Krvácíš,“ zakoktal se mírně vyvedený z míry při pohledu na ránu, která vypadala horší, než to ve skutečnosti bylo.

„Asi u sebe nemáš kysličník, co?“ zeptala jsem se Stefana s nadějí, ale když jsem na něj pohlédla, on už tam dávno nestál.

Zmateně jsem se kolem sebe rozhlížela, ale on nikde a ani nic nenasvědčovalo tomu, že tu vůbec kdy byl. No, co tohle znamená?

***

Dopajdala jsem se domů, kde jsem se ve dveřích srazila s naštvanou Jennou.

„Co je?“ chtěla jsem vědět.

„Ale nic, jen… Jeremy mi slíbil, že mi dneska pomůže s nákupy a totálně se na mě vykašlal. Teď, abych ty tašky táhla sama. Na něj fakticky není spoleh,“ stěžovala si.

„Když chvíli počkáš, tak s tebou pojedu já,“ nabídla jsem se, protože beztak nemám žádný lepší plán.

„Fakt?“

„Jasně, jen se musím převléknout a taky… Nevíš, kde bych našla lékárničku?“ zajímalo mě, zatímco jsem se kolem ní protáhla dovnitř a sundávala si z ramene otevřenou a zaprášenou brašnu.

„Myslím, že jsem ji viděla v koupelně pod umyvadlem, proč?“ starala se.

„Ale…“ Mávla jsem ledabyle rukou. „Jen jsem trochu upadla a odřela si koleno.“

„To na sebe nemůžeš dávat větší pozor,“ povzdechla si káravě a popostrčila mě směrem ke schodům.

Raději jsem jí na to nic neřekla a běžela si sundat zakrvácené džíny. Místo nich jsem si oblékla sukni, která mi sahala něco málo nad kolena a to už u mě byla Jenna spolu s lahvičkou dezinfekce a sterilní gázou.

Sykla jsem bolestí, když mi ránu opatrně čistila, ale ne, že by se to nedalo vydržet. Koneckonců nejsem zase taková padavka…

„Dobrý?“ ujišťovala se, a když jsem přikývla, ránu mi zalepila.

Zatímco Jenna uklízela lékárničku, vypravila jsem se na nákupy. Nejprve jsem si ale potřebovala udělat prostor v kabelce, a tak jsem z ní začala vytahovat jednotlivé učebnice, které jsme pro tento rok nafasovali. Přitom jsem si ale uvědomila, že mi chybí deník.

„To ne!“ zhrozila jsem se a vcelku zbytečně obracela tašku na ruby. „To přece ne!“ 

„Co vyvádíš?“ nechápala Jenna.

„Ztratila jsem svůj deník!“ vyšilovala jsem. „Musel mi vypadnout, když jsem upadla, já… Musím se tam vrátit.“

„A co ty nákupy?“ připomenula mi.

„Snad uznáš, že tohle je důležitější, mám v něm zapsané úplně všechno. Celý svůj život,“ panikařila jsem a už byla na půl cesty ze schodů.

Zprudka jsem otevřela vchodové dveře, zcela odhodlaná doběhnout zpátky na to místo a prohledat jej do posledního zatraceného kořene…

Sotva jsem tak ale učinila, do někoho jsem vrazila. Dnes už poněkolikáté…

„Omlouvám se, já…“ začala jsem, ale vzápětí se zarazila. Tím někým totiž nebyl nikdo jiný než Stefan Salvatore.

„Tak se opět setkáváme, že?“ zasmál se, zatímco jsem na něj zírala jak vyoraná myš.

„Co tady děláš?“ nechápala jsem.

„Ehm, chtěl jsem se ti omluvit za to, jak jsem předtím zmizel. Vím, že to bylo nezdvořilé, ale…“

„Co? Vadí ti pohled na krev?“ hádala jsem a on rozpačitě přikývl. „V pořádku,“ ujistila jsem ho. „Už to ani nebolí, ale teď spěchám, ztratila jsem totiž…“

„Tohle?“ hádal a zamával mi před obličejem malou zelenou knížečkou, ve které jsem téměř okamžitě poznala svůj milovaný deník.

„Můj deník! Ale jak?“ hlesla jsem překvapeně a urychleně se pro něj natáhla, protože jsem si bez něj připadala jako bez ruky.

„Potom, co jsem si uvědomil, jak pitomě jsem se choval, vrátil jsem se. Ty už jsi tam nebyla, ale tohle jo, tak jsem si řekl, že je to nejspíš tvoje,“ vysvětlil mi, zatímco jsem knížečku láskyplně objímala a tiskla si ji k hrudi.

„Doufám, žes ho nečetl,“ napadlo mě a bylo to, jako by do mě uhodil blesk.

„Samozřejmě, že ne,“ snažil se mě uklidnit. „Taky bych nechtěl, aby někdo četl ten můj.“

„Píšeš si deník?“ podivila jsem se, protože jsem si vždycky myslela, že kluci tohle nedělají.

„Co si nenapíšu, to zapomenu a vzpomínky jsou důležité…“

„Ano, to jsou,“ souhlasila jsem s ním a pohlédla mu do očí, ve kterých bylo náhle tolik porozumění, až mě to zarazilo.

Byla jsem totálně lapená v jeho pohledu, a kdyby nepřišla Jenna, nejspíš bychom tam na sebe takhle dokázali zírat ještě hodně dlouho.

Jak je tohle ale možné? Proč se s ním cítím tak…

„Nevěděla jsem, že máme návštěvu,“ pronesla překvapeně.

„Ehm, jo. To je Stefan Salvatore, on mi… přinesl denník,“ objasnila jsem jí honem, aby si nemyslela bůhvíco.

„Moc ráda tě poznávám, Stefane.“ Potřásla si s ním Jenna rukou a představila se. „Proč svého kamaráda nepozveš dál?“

„A co ty nákupy?“ vzpomněla jsem si.

„To může počkat. Koneckonců, Jeremy by se z toho neměl tak lehce vykroutit, když už mi to jednou slíbil.“

„Dobře, tak v tom případě… Stefane, nechtěl bys…“

„Omlouvám se, ale už musím jít. Mám ještě nějaké zařizování,“ začal se honem vymlouvat, aniž by mě nechal domluvit, což bylo přinejmenším zvláštní.

„Tak, co kdybyste přišel zítra na večeři?“ navrhla Jenna pohotově plán B.

„Dobře. Moc rád,“ souhlasil po chvíli, zatímco já jsem stále nevěděla, co si o něm mám vlastně myslet.

 Děkuji za případné komentáře i opravy. :-)

Autor: ChloeMercer (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Deníky lovců a upírů 1. série: Začátek 6. kapitola: