OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Záblesk života - Prolog a Kapitola 1

06.01.2016 (10:00) • IlonaAndrejova • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1114×

Prolog

Postava v dlouhém černém plášti se pomalu šourala po bradavických pozemcích směrem k honosnému kamennému hradu, který sloužil jako prostory Bradavické školy čar a kouzel už od svého postavení. Nicméně človíček pod plachtou se opíral proti prudkým závanům větru a smršti kapek, které zcela jistě nalezly cestu pod pevnou vrstvu látky. Z dálky bylo sotva vidět, jak se přiblížil ke kamennému mostu a poté zmizel za zdmi nádvoří.

Netrvalo dlouho a mohutné dveře z masivního dřeva se samy od sebe otevřely před návštěvníkem, který přemýšlel, zdali je tak nečekaný, jak původně plánoval. Bylo to vcelku jedno.

Hned za dveřmi shodil plášť, až se kapky rozlétly do všech stran, a bylo jasné, že je to žena, spíše babička. Paní se dál šourala s pláštěm přehozeným přes ruku. Prošla skrze místnosti a všechna schodiště, jako by byl hrad jejím domovem. Nedalo se tvrdit, že ne, ale taky byste nedokázali říci, že ano. Stará žena laskala prsty stěny a zábradlí a rámy obrazů, vystoupala po nezbedném, měnícím se schodišti až před obrovského zlatého orla, který strážil vstup k točitému schodišti, které vedlo do věže, kterou obýval stávající ředitel Bradavic Albus Brumbál.  

„Citronová zmrzlina,“ ozvalo se chraplavě z té udýchané stařenky. Hypogrif se odkroužil stranou a schodiště uvnitř se začalo točit nahoru. Paní udělala jeden rychlý krok a už se spokojeně vezla. Tato chvilka jí dala alespoň možnost uklidnit svůj dech a svoje staré srdce.   

Jakmile se schody zastavily, tak se vydala směrem ke dveřím rovnou naproti. Byly nejvíce vidět, protože na ně svítil značně tlumený paprsek světla vycházející z menšího okna. Praví obyvatelé hradu ale věděli, že ve stínu se ukrývají další dvoje dveře. Jedny jsou od ředitelovy ložnice a druhé jsou pro jeho případnou rodinu. Jelikož pan Brumbál žádné potomky ani ženu neměl, pak tyto komnaty zůstávaly prázdné, pokud se ten prostor nerozhodl využít jinak.  

Stařenka chytila za kliku, zhluboka se nadechla a bezhlesně vstoupila do nitra pracovny pana Brumbála.  

Postava za obrovským stolem z masivního kusu dřeva na své židli poněkud poskočila, ale hned nato se uklidnila a snažila se svoje překvapení jakkoliv zamaskovat. Pan ředitel vypadal sice jako starší pán, ale ve světě kouzelníků byl ještě poněkud mladým mužem. Kdo by to byl řekl, že žena stojící před ním je o necelých šedesát let mladší než on sám.  

„Dobrý den, potřebujete něco?“ zeptal se pan ředitel a svým dlouhým prstem si popostrčil půlměsíčkovité brýle po svém velkém a zvědavém nose nahoru. V jeho modrých očích bleskla jiskřička zájmu.  

„Dobrý den, pane řediteli, chtěla jsem vás jen o něco požádat,“ řekla žena a přišourala se k velkému stolu. Brumbál se postavil a natáhl k ní svoji kostnatou ruku v tom nejklasičtějším gestu.  

„Já jsem Albus Brumbál, těší mě,“ pousmál se na stařenku. Zřejmě si myslel, že je to babička jednoho z jeho žáků, anebo chce vyjednat přestup teď přes prázdniny. Neměla však ani ruský, ani francouzský přízvuk.  

„Já vím, i mě těší,“ pokynula hlavou žena a stiskla nabízenou ruku velice jemně. Neměla dost síly na stisk jako za mlada. Profesorovi se vyhouplo jedno stříbřité obočí vysoko po čele. Nebyla nezdvořilá, to ne, jen překvapující. Nečekal, že stará dáma dobrých mravů mu nedopřeje znát její jméno.  

„Posaďte se, prosím,“ pokynul jí k obrovskému čalouněnému oranžovému křeslu. 

„Děkuji,“ opatrně složila svoje kosti do křesla a podívala se svýma utrápenýma bledýma očima na ředitele. „Chtěla bych vám něco dát, pane Brumbále,“ řekla lehce a začala šátrat po svém hábitu, než našla opravdu nezměrně objemnou kapsu, ze které vylovila usmolený kousek papíru složený do tvaru obálky a převázaný kouskem fialové stuhy.  

„Ale, ale proč?“ zeptal se zaskočeně, když pokládala maličko vyboulenou obálku před něj do papírů.  

„Není to dárek, nebojte,“ trochu štěkavě se rozesmála, až to přešlo v dávivý kašel. Ubohá žena, pomyslel si Brumbál a vzal obálku do rukou. Zkoumavě si ji prohlížel.  

„Tak co to je?“  

„Potřebuji, abyste to pohlídal pro moje potomky,“ upřeně se podívala do jeho očí. Ty její se zableskly fialově a to ho donutilo, aby přestal váhat. Přijal balíček a opatrně, aby nerozvázal stužku, jej položil do šuplíku, který byl na klíček, který nosil u krku.  

„Aha, no, a co to je?“ zeptal se, jakmile zavřel tu tmavou skrýš.   

„Nebuďte přehnaně zvědavý, pane řediteli,“ vychraptěla ze sebe žena, pomalu zatínající svaly proti dřevu. Na chvilku jako by zamrzla, ale potom se pomalu zvedla. „Děkuji vám, někdo si pro to určitě přijde,“ pousmála se smutně.  

„Už odcházíte?“   

„Cožpak to není očividné, pane?“ podívala se na něj. Zvedl se ze svého křesla a přešel okolo stolu k ní.  

„Mohu vás tedy doprovodit?“ otázal se, nabízeje svoje rámě. Dáma pouze přikývla, zavěsila svoji starou a nemocnou ruku do té jeho, nenápadně se odvrátila hlavou a sáhla si ke krku. Rychle odzátkovala lahvičku a vyprázdnila všechen její obsah jedním pohybem do sebe. „Co to…?“ nestihl se ani zeptat Brumbál a už jen přichytil její tělo, které se snášelo k zemi. Opatrně ji položil a podepřel hlavu, jakmile na ni ale chtěl promluvit, tak její kůže začala zářit. Raději od ní odstoupil, no, a poté mohl sledovat pouze to, jak se bezvládné tělo staré dámy ztrácí v běloskvoucí záři. Zmizela a on to nikdy nepochopil.  

Kapitola 1

Mladá dívka se přemístila do maličké vesnice poblíž bradavických pozemků – do Prasinek. Cesta z vesnice byla nejjednodušším řešením, jak se dostat na smluvenou schůzku s panem Brumbálem včas.

Psala mu asi před pěti dny dopis, zda by se mohli sejít. Ředitel neprotestoval a navrhl datum a čas schůzky. Jenomže ona šla pozdě. Zase. Za tohle se nenáviděla, ale absolutně nechápala, jak se jí to vždycky podaří. Zakroutila hlavou. Počkala, až ji dostihne její žaludek po přemístění, a rozešla se vyšlapanou cestou lesem do kopce.

Šla poněkud rychleji, než měla ve zvyku, ale vzhledem ke zpoždění neměla jinou možnost. Neměla ani čas vybavit si všechny ty vzpomínky. Nevadilo to, neměla na ně ani moc náladu.

Došla k obrovské kované železné bráně, která se kroutila květinovými vzory, mezi nimiž skotačila zvířata kolejí. V čele byl vytepaný obrys erbu a v něm bylo velké zlaté B.

Dívka došla až k bráně, ale nikdo tam nebyl. Myslela si, že na ni někdo bude čekat, když má schůzku domluvenou předem. Rozhlížela se okolo, ale její oči nespatřily živou duši. Nechápala to. Dotkla se prstem brány a ta se znenadání sama otevřela. Trochu zavrzala, ale to jí neubíralo na kráse.

Počkala, až bude brána úplně otevřená, a s pokrčením ramen vesele vstoupila dovnitř, na pozemky bradavického hradu. Brána se za ní zase začala zavírat. Sledovala to jen s pootočením hlavy, ale víc tomu svoji pozornost nevěnovala.

Z malého okna ve vysoké věži se na miniaturního človíčka dole díval starý ředitel bradavic, pan Albus Brumbál, držitel Merlinova řádu I. třídy. Očekával starší ženu, která se s ním chce nejspíše domluvit o přestupu své dcery, ale pomocí přibližovacího kouzla, které uplatnil na svoje půlměsíčkové brýle, jasně viděl, že k němu míří mladá slečna. Trošku se podivil, ale jak bylo jeho zvykem, tak se pousmál. Zvědavost byla jednou z jeho charakteristických vlastností.

Dívka přešla k hradu a stejným způsobem, jako u železné brány venku, se dostala dovnitř. Až na to, že za těmito dveřmi na ni čekal doprovod do kanceláře pana ředitele.

Slečna se trošku zaskočeně dívala na malého skřítka, který na ni koukal svýma obrovskýma hnědýma očima. Měl na sobě bohatě vyšívanou dětskou vestičku do obleku, ale chybělo jí pár knoflíků, přesto byl ale vystrojený. Měl oblečené volnější tmavě hnědé kalhoty, které ladily k meruňkové barvě jeho svršku. Na nohou měl černé pantoflíčky a vypadal úctyhodně.

„Dobrý den, slečno, já jsem Terri. Dnes vás má Terri doprovodit do kanceláře pana ředitele Brumbála. Prosím, následujte Terriho,“ řekl trošku nervózně. Pravděpodobně svůj úvodní proslov dlouho nacvičoval.

„Dobrý den, malý pane Terri," řekla a skřítek hned nato zčervenal a choval svoji obrovskou hlavu s velkýma plandavýma ušima pod zdobený lem oranžové vestičky. „Nemusíte se stydět, příteli, pěkně mě vezměte za ruku a odveďte mě, kam je potřeba," natáhla k němu ruku a skřítek na ni jen chvíli zůstal zírat. Potom mu došlo, jak se zachoval nezdvořile, a dupnul si jednou nohou na tu druhou. „Ale ne, to nedělej," vyhrkla dívka, jak nejrychleji uměla, a vyděšeně k němu natáhla ruce. Nedotkla se jej však, nechtěla zapříčinit další sebetrestání malého tvora, který na ni vyděšeně kulil očka. „Odvedeš mě tam tedy?" zeptala se opatrně, když se skřítek tak nějak uklidnil a jen na ni zíral. Ona natáhla ruku a on ji přijal. Držel ji jako klenot a nebyl ochoten pustit, dokud nesplnil svůj úkol.

Dívka se jen pousmála nad bojácností malého tvorečka a nechala se vést vzhůru. Terri ji provedl přes měnící se schodiště a těmi nejhezčími chodbami ji vyvedl až před zlatého grifina, kde řekl heslo - lékořicové hůlky. Svýma drobnýma nožičkama hned skočil na ten nejvyšší schodek, jakmile se kámen začal pohybovat. Ona hbitě udělala stejný pohyb a doskočila na čtvrtý nebo pátý schod pod něj, takže měli hlavy ve stejné úrovni. Dívka se pousmála. Skřítek se nervózně ošíval, ale potom se na ni alespoň pousmál. Oči se mu rozzářily, když uviděl mohutné dřevěné dveře do ředitelny. Hubenou ručkou ukázal do prostoru a navedl tak její oči, které ho stále ještě se zájmem sledovaly, aby se podívaly tím směrem.

Pocítila smutek, ale navenek se usmála na skřítka, který byl tak ochotný. Dělala, že je okouzlena. A skřítek neměl námitek. Byl chytrý a všiml si něčeho podivného, co se s touhle slečnou dělo. Byl však zdvořilý a tak neřekl nic, nebyla to jeho věc.

„Děkuji, že jste byl tak hodný a dovedl mě sem, malý pane Terri," pokynula mu hlavou, pustila se jeho ruky a jedním krokem opustila prostor schodů a vykročila ke dveřím. Než zaklepala, tak se na něj ještě ohlédla. Malý tvoreček jí zbrkle poděkoval, rozloučil se a seběhl schody dolů. Potom už po něm nebylo ani vidu, ani slechu.

Opatrně, ale zvučně zaklepala na ty děsivé dveře před sebou. Zevnitř se ozval jen tlumený hluboký hlas, který ji zval dál. Nečekala tedy dál, sáhla po bohatě zdobené železné klice a zatlačila. Dveře se pohnuly s lehkostí, kterou nečekala, takže dovnitř pomalu vpadla, a nebýt svých rychlých reflexů, pak by se natáhla jak široká, tak dlouhá na zem před ředitelem, který ji dnes měl přijmout na Školu čar a kouzel v Bradavicích.

Po tom, co se vzpamatovala z klopýtnutí, které pan profesor Brumbál okázale ignoroval, k ní vzhlédl teprve, až ona sama upřela svůj pohled na něj.

Brumbál snad nestárne, pomyslela si.

„Dobrý den, pane řediteli," řekla dost nahlas, aby ji slyšel, a přešla před jeho pracovní stůl.

„Dobrý den, slečno Whiteová," opětoval jí a postavil se z křesla, kde předtím podepisoval nějaké dokumenty, nejspíše pro ministerstvo, jestli si dobře povšimla znaku v hlavičce popsaného papíru. „Tak tedy, nechcete se tady u mě posadit," vyzval ji, aby se posadila, nebo spíše ponořila do obrovského křesla, ve kterém si připadala tak malinká. „Ohledně toho, o co jste mě žádala. Pokud to chápu dobře, tak chcete přestoupit na naši školu, je to tak, slečno?" zeptal se a najednou zvedl zkoumavé oči k ní, pohrávaje si s jejím dopisem v ruce.

Jistě, to on uměl. Snažil se přimět lidi, aby ho měli rádi a aby mu ve všem vyhověli, ale ona byla na takový nátlak zvyklá. Sladce se na něj usmála. Doloval z ní informace tím nejstarším způsobem, jaký uměl.

„Nechci přestoupit na vaši školu, doposud jsem do žádné školy nechodila, takže bych chtěla nastoupit k vám jakožto na nejprestižnější školu v okolí," usmála se a zamrkala na něj dlouhými řasami, které rámovaly její fialkové oči.

„Proč vás, u Merlina, rodiče nezapsali na nějakou školu už od jedenácti let?" zeptal se.

„Byla jsem zapsána. Moje jméno se při mém narození zapsalo samo na listinu žáků, kteří obdrží dopis, jenomže ten mě nikdy nenašel, a pokud ano, pak ho nejspíše moje chůva vyhodila. Neměla pro toto moc pochopení a radši mě učila sama doma. Moji rodiče jsou po smrti, pane řediteli, a ona byla prohlášena mým zákonným zástupcem, což vyplývá ze závěti mojí babičky, Ellise Whiteové, která zemřela krátce po nich a po níž jsem zdědila také své jméno," vysvětlila lehce. Nacvičovala to doma dlouho. Dívala se při tom řediteli do očí, aby nepojal nejmenší podezření, že by mohla lhát. Chvíli se na ni mlčky díval a potom v jeho očích poznala, že jí uvěřil.

„Dobrá tedy, slečno, nechám vám poslat dopis s tím, co potřebujete do následujícího školního roku, abyste se mohla připravit. Měla byste nastoupit do šestého ročníku, pokud se nemýlím, že ano?"

„Ano, pane řediteli," pokývla hlavou.

„Nejsem si ale jistý, zda máte potřebné vzdělání a nebudete v učivu pozadu, slečno," zavrtěl hlavou, přemýšlel, jak má tohle vyřešit.

„Jen se nebojte, pane, moje chůva dbala na to, aby mě vše pořádně naučila. Používali jsme dokonce stejné učebnice jako vy. Moje NKÚ dopadly velice dobře, jen z Věštění a Dějin čar a kouzel jsem měla N. Jinak to byla samá Véčka. Komise mi poskytla šanci udělat zkoušky soukromě," usmála se. „Ostatně, notářsky ověřený výpis mám s sebou," řekla a vytáhla z kapsy na čtvrtinky složený kus papíru, který rozložila a podala řediteli do rukou.

„Och, to je výtečné, slečno, pak tedy myslím, že nebude žádný problém," usmál se na ni a založil její výpis pod stoh dalších papírů. Na další papírek si napsal, že jí má poslat dopis s pomůckami, a už se na ni zase díval těma svýma modrýma očima. „Pokud to je všechno, slečno," nenápadně jí naznačil, že může odejít, ale ona se nezvedla k odchodu.

„Není, pane, přišla jsem si i pro nějaké věci, které tu babička u vás před lety nechala. V její závěti bylo napsáno, že všechno dědím já, a byl zmíněn nějaký majetek ve vašem držení," pozvedla tázavě obočí.

„Ale jistě, slečno, čekal jsem to," řekl, vzal do ruky klíč z řetízku na hrudi a odemkl jeden ze šuplíků, tam se chvíli hrabal, až úplně vzadu našel zaprášenou buclatou obálku. „Tady to je," řekl a díval se na tu věc ve svých rukách. „Vždy mě zajímalo, co je uvnitř," nechal se slyšet zkoumavě a podal balíček Ellise.

„Děkuji vám, pane řediteli," řekla s úsměvem a přijala obálku, kterou hned nato schovala dovnitř cestovního pláště. „Do toho, co je uvnitř vám, ale nic není," zase mu dopřála úsměv.

„A víte, že přesně to jsem čekal, slečno? Je vidět, že krev se nezapře, vaše babička by mi opověděla úplně stejně," zavrtěl hlavou. „Tak se mějte, slečno, a zacházejte s těmi starými poklady tím nejlepším možným způsobem," podíval se na ni významně, zřejmě měl nějakou mlhavou představu, co by mohlo být uvnitř, respektoval však její soukromí a nevyptával se dál. Byl sice zvědavý, ale měl své meze.

„Děkuji, pane, na shledanou v září," pokývla hlavou, zvedla se z křesla a odcházela pryč. Kancelář vypadala jako vždy neuspořádaně, ale ohromná knihovna ji nadchla. Podobnou měla totiž doma. Když byla u dveří, všimla si, že zevnitř byly úplně obyčejné.

„Na shledanou, slečno Whiteová, pěkné prázdniny," ozval se ještě, když brala za kliku. Přišlo jí zbytečné odpovídat, a tak jen prostě vyšla ven, pozorujíce sedící postavu vousatého šedivého muže s dlouhým vousem sepnutým šňůrkou s korálkem, jak škrábe zeleným inkoustem své dlouhé jméno na všechny ty listiny. Ani trochu se nezměnil, pomyslela si, když za ní zapadla klika. Otočila se ode dveří, když se před ní s malým, sotva slyšitelným prásknutím objevil zase ten milý malý skřítek Terri, který ji předtím dovedl nahoru. Brumbál nepředpokládal, že by našla cestu zpět hradem, když v něm nikdy nebyla. Byla za to vděčná, alespoň nemusela dávat pozor na cestu a mohla jen přemýšlet a jemně svírat kostnatou ručku stvořeníčka, které znalo hrad jako vlastní boty.

Před dřevěnou branou se naposledy rozloučila s Terrim, přivedla jej znovu do rozpaků a sama se vydala přes rozlehlé pozemky až za bránu, kterou strážily hlavy dvou divokých kanců. Jakmile za ní železné mříže zaklaply, tak vešla do lesa a na půli cesty Prasinek se sama přemístila zpět domů. Bylo to dost daleko, ale to se mělo o prázdninách změnit. Čekalo ji menší stěhování, nehledě na to, že se právě přemístila, a to ještě nebyla zletilá. Jenomže nikdo nemusel vědět, že její hlídáček nikdy nefungoval.

Autor: IlonaAndrejova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Záblesk života - Prolog a Kapitola 1: