Nacházíme se v době po odhalení Delphini jako dcery Voldemorta. Některá fakta nebudou dodržena. *** Daphné nezná svou minulost přesně, ale to, co si z ní pamatuje, by si za rámeček nedala. Až na pár světlých chvilek, které už jsou tak zešedlé, že lze pochybovat, zda nejsou pouhým snem. Nyní se ale situace mění a ona může alespoň zčásti vzít svůj život do vlastních rukou a jít za svým snem.
05.01.2018 (11:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1265×
Dlouhá chodba, kterou osvětlovalo slunce z mnoha vysokých oken, se stejně nebyla schopná vyhřát. Byla studená jako srdce majitele domu, jehož tělo spočívalo za těžkými dveřmi, před kterými jsem seděla. Zlaté kliky, sametové závěsy, měkké sedačky, zdobně vyřezávaný nábytek. Bohatství na mě doslova křičelo z každého koutku už pět let, ale mně to stále nic neříkalo. I když prarodiče by nejspíš byli rádi, kdybych jejich zájem o zlato sdílela. To bych se tu ale nesměla cítit jako ve zlaté kleci. Vždy mě to přirovnání přišlo směšné, dokud se můj život nepřevrátil a já se neocitla tady, v tomto zámečku nedaleko vesnice Roussay.
Seděla jsem na té lavici, která postrádala cokoliv z nepohodlnosti, aby se právem lavicí dala nazývat. Takový ten zbytečný kus nábytku, kterých tu na chodbě byla spousta. Jako by se snad služebnictvo během své práce mohlo posadit a poklábosit. Seděla jsem a špičkami nohou obkreslovala složité ornamenty dlažby. Musela jsem čekat. Byla to má povinnost. Můj osud se měl znovu převrátit a kdo ví, kam se vrtnu nyní. Nebyla jsem plnoletá a nebyl tu nikdo, kdo by se mě mohl ujmout. Snad Merlinovi díky.
Dveře se otevřely. Na to, jak byly obrovské a na pohled starodávné, se otevřely velmi neslyšně, ale mně to neušlo, když jsem seděla přímo naproti nim. Okamžitě jsem zvedla hlavu a pramen černých vlasů zastrčila za ucho. Neměli rádi, když jsem je měla rozpuštěné. A já nesnášela si je svazovat. Jeden z mnoha našich bojů.
„Slečno,“ oznámila mi tiše služebná. Zdála se velmi vystrašená. Také jsem se bála. Bála jsem se, že se můj sen nesplní. Sen o svobodě. Navenek jsem ale působila velmi klidně, protože je něco jiného bát se jen o sen, který už se vám téměř rozplýval, nebo o práci a život. „Můžete vstoupit,” uvolnila mi prostor. Na nic jsem nečekala, vstala jsem a tiše vešla do místnosti. Služebná za mnou zavřela, sama zůstala však na chodbě.
Závěsy byly stažené, a vytvořenou tmu tak osvětloval jen skomírající oheň v krbu a svíce kolem postele.
„Pojďte blíž,” promluvil na mě muž v dokonale padnoucím obleku. Pan Chevalier, muž středních let s pečlivě zastřiženým vousem, elegantně štíhlý a vždy skvěle se vyjadřující. Právník mých prarodičů, i když v případě kouzelnických rodin šlo hlavně o vykonavatele poslední vůle. Nebo obhájce při obviněních typu ublížení na zdraví nebo dokonce vražda. Pokud byl někdo tak hloupý, že by nezahladil stopy. Raději nemyslet, jak často toto musel dědeček řešit.
Poslechla jsem pobídku, jak se slušilo a patřilo, a přistoupila jsem blíž. Konečně se mi odkryl plně pohled na lůžko. Tělo, které na něm leželo, bylo slabě znatelné pod prostěradlem, jež ho krylo. Celé. Včetně obličeje.
Je to tedy pravda.
Stalo se to.
„Byla konstatována smrt,” promluvil Chevalier. Mlčela jsem. Nejspíš jsem se zdála šokovaná, jak jsem nehnutě stála a zírala na to tělo.
„Bohužel, slečno, nedalo se nic dělat. Nemoc již byla v pokročilém stádiu a váš dědeček se dožil vysokého věku,” přispěchal se svou obhajobou starý lékouzelník, který stál vedle lůžka. Snad se bál, že jsem podobné povahy jako jeho, nyní už mrtvý, pacient.
Konečně jsem se pohnula a pohlédla krátce na bílopláštníka. Měla jsem co dělat, abych udržela cukání koutků. „Jistě, věřím vám.” Můj hlas mi zněl cize. Jako by mě ovládalo něco jiného a já sama si rejdila v tom přehršli myšlenek.
Je mrtvý! Je mrtvý!
Jsem volná!
Dobře, ještě jedna překážka tu je.
„Slečno, bude dobré, když si vyslechnete hlavní část poslední vůle.” Přikývla jsem na souhlas. Chevalier tedy otevřel desky, které dosud svíral v rukách, lehce si odkašlal a začal: „Tak tedy. Pan Simael Taillefer, otec vaší matky, si přeje, abyste dál studovala magii. Studium vám bude sponzorovat ještě tento poslední rok, kdy jej máte dokončit. Po dokončení studia se dozvíte další část podmínek pro zdědění majetku pana Taillefera. Mohu jen konstatovat, že se týkají volby vašeho povolání a určitého směřování vašeho profesního i soukromého života, tak říkajíc v duchu morálky pana Taillefera.”
Neuniklo mi, jak lékouzelník protočil panenky. Téměř jsem chtěla udělat to samé, ale musela jsem se ovládnout. Srdce mi bušilo jak splašené. Byl opravdu dědeček tak otevřený ve své závěti? Aspoň pro tentokrát?
„Zmínil můj dědeček, zda se musím vracet do Krásnohůlek?”
„Ne, slečno,” odpověděl právník. „K této otázce se nijak nevyjádřil, tudíž není studium v Krásnohůlkách podmínkou jeho vůle.”
„Pak tedy volím Bradavice!”
Ten krátký úsměv, který se mi na tváři mihl, byl možná zlověstný, ale v tomto domě se odehrálo tolik zlověstných věcí, že nikoho nemohl překvapit. Jen mě. Byl to snad první úsměv po letech, co jsem tu žila.
***
Pokyny byly jasné. O vše se postaral právník, který ostatně zařizoval vše ohledně dědečkova pohřbu. Jako by se pro tu chvíli stal správcem našeho domu. Nejspíš byl dědův blízký přítel, kdo ví. I když spíš spolupracovník. Nikdy mi nepřišlo, že by měl dědeček nějaké přátele.
Každopádně ještě zbytek léta jsem byla nucena strávit na zámečku v Roussay a nyní, o posledním srpnovém týdnu, jsem se konečně směla přepravit ke svému novému poručníkovi. I když mi dědeček zcela neočekávaně dal volnou vůli k volbě školy (a nemohl čekat, že zvolím jinak, do Krásnohůlek se prostě nevrátím!), vše ostatní určil naprosto přesně. Na moment jsem měla dojem, že skončím v sirotčinci, či snad v některé kouzelnické rodině, které jezdily prarodiče navštěvovat, ale to bych byla příliš bláhová. Žít jsem měla u svého nového poručníka, kterým byl jakýsi pan Malfoye z Anglie. Podle slov pana Chevaliera šlo o váženého kouzelníka, vdovce, který měl o rok mladšího syna, jenž také studoval v Bradavicích.
„Váš dědeček měl o této rodině jen to nejlepší mínění,” neopomněl mi několikrát vtloukat do hlavy. Příliš mě to nepřesvědčilo, protože to, co se líbilo mým prarodičům, se málokdy pozdávalo mně. Vzpírat jsem se ale nemohla, stále jsem byla nezletilá. Osmnácté narozeniny oslavím až třetího října. A rok.
Sbalit jsem si mohla jen to nejnutnější, potřebné peníze už byly převedeny do banky v Londýně, kde si je pak mám za doprovodu pana Malfoye vyzvednout, abych si mohla pořídit vše potřené pro nástup do školy.
S balením jsem opravdu problém neměla. Několik kousků oblečení z těch nejkvalitnějších látek, věci osobní hygieny a několik osobních předmětů, které se mi povedlo zachránit. Vlastně dva. Medailonek s obrázkem maminky a tatínkův snubní prsten. Nechtěla jsem být sentimentální, ale tyto dva předměty jsem nedávala z ruky. A samozřejmě svou hůlku. Cesmínové dřevo, žíně jednorožce, devět palců. Všechny knihy i nový hábit si budu pořizovat až na místě, ale jednu knihu jsem si poručila doručit už nyní. Byla o historii Bradavic. Měla jsem pocit, že když ji zhltnu, budu natolik znalá své nové školy, že zapudím tu nervozitu. Mýlila jsem se. I když jsem téměř bezchybně znala dalekosáhlou historii bradavické kouzelnické školy, strachu mě to vůbec nezbavilo.
Konečně tu byl den D. Žaludek jsem měla tak stažený, že jsem sotva vypila čaj. Na snídani jsem neměla ani pomyšlení, přestože se služebné předháněly v tom, aby přinesly to nejlepší. Snídala jsem o samotě a až poté mě vyzvedl, kdo jiný, než opět pan Chevalier.
„Dobré ráno!” pozdravil mě se svým typickým úsměvem, ze kterého se dělalo člověku až trochu mrazivo. „Jste připravena, slečno?”
„Dobré ráno,” odpověděla jsem méně nadšeně a úsměv si nechala od cesty. Jako obvykle. „Ano, jsem,” utřela jsem si ubrouskem rty spíš jen ze zvyku, než abych opravdu vykonala nějakou potřebnou očistu. „Jen kufr mám na pokoji,” vstala jsem od stolu.
„Zajisté,” luskl Chevalier prsty a jeden z postávajících služebníků se ihned rozešel pro mé zavazadlo. Náš milý advokát tu rozkazoval, jako by mu to tu patřilo. Ale těžko říct, jaké výhody pro něj z práce pro mého dědu pramenily. „Přemístíme se pomocí letaxu z pracovny vašeho dědečka,” oznámil mi můj momentální průvodce a pokynul mi, abych ho následovala. Učinila jsem tak, ale ne příliš ochotně. Měla jsem na to místo své vzpomínky a ty byly stejně temné jako zdi oné místnosti. Tíživá atmosféra prostoru se starobylým nábytkem na mě dýchla hned ode dveří. Nezdálo se, že by Chevalier cítil něco podobného. Jeho tvář byla laděná do stejného výrazu na hranici úsměvu, který neurazí, takže jsem si musela do hlavy vtloukat, že je mrtvý. Můj dědeček, samozřejmě. Protože jinak bych tomu snad ani nemohla věřit.
Chvíli po nás do místnosti vklouzl i služebný s mým kufrem, který nebyl nijak zvlášť velký, ale celkem těžký. „Dovolíte, slečno,” nabídl se hned Chevalier a já jen přikývla. „Pak tedy pojďmě,” pobídl by mě, abych přistoupila blíž. Sám vhodil do ohniště trochu letaxového prášku, který ležel jen tak v misce na jednoduchém kruhovém podstavci u krbu. Bylo to praktičtější, než ho stále nosit v tabatěrce po kapsách, tedy ne že mě by se nějaké pravidelné cestování krbem týkalo. Toto bude snad potřetí. Chevalier mi nabídl rámě, do druhé ruky znovu vzal můj kufr a takto jsme vstoupili společně do prostorného krbu. „Malfoy Manor,” pronesl důrazně, kolem nás vyskočily zelené plameny a pak už se se mnou točil celý svět a přišla tma.
Trvalo to jen zlomek vteřiny, než se před námi vše zhmotnilo. Na moment jsem se chtěla zeptat, zda jsme se nevrátili zpět, zda ten prášek opravdu funguje. Tmavé prostředí, snad ještě více neosobní, než můj dosavadní domov. Z omylu mě vyvedla dvojice, která nás očekávala. Ten starší byl světlovlasý, lehce zarostlý, a i když se snažil vystupovat hrdě, bylo vidět, že život ho už něco natrápil. Snad i proto se mezi jeho plavovlasou kšticí tu a tam zatřpytil stříbrný vlas. Vedle něho stála jeho mladší kopie, jeho výraz tváře špatně ukrýval zvědavost a určitou plachost.
To už jsme i my vystoupili z krbu a ocitli se v prostorné hale s velkými okny, složitými lustry a přísně vyhlížejícími portréty na stěnách, které si mě ostražitě prohlížely.
„Vítáme vás,” podal starší ruku Chevalierovi a poté se obrátil na mě. „Vy musíte být slečna Taillefer. Jsem Draco Malfoy, majitel tohoto panství.” Jen jsem přikývla a ve slušnosti mu také podala ruku, kterou on uchopil a na hřbet naznačil polibek. Měla jsem dojem, že jsem se vrátila v čase. Tak do devatenáctého století. „A toto je můj syn, Scorpius,” pokynul mladíkovi po své pravici. Ten poslušně přistoupil a po vzoru svého otce i on naznačil políbení mé ruky. No, naznačil. Bylo vidět jeho nervozitu, takže se mu ruka třásla a nakonec se jeho rty dotkly mé kůže. V tu chvíli jsem s sebou cukla i já, ale naštěstí naši dozorci nic nekomentovali. „Je mi líto vaší ztráty, slečno. Proto doufám, že vám má drobná pomoc v poskytnutí nového domova přinese alespoň trochu útěchy,” věnoval mi pozornost pan Malfoy, než se opět obrátil k Chevalierovi. „Nejprve ale provedeme potřebné náležitosti.”
„Jistě, pane,” přikývl poslušně náš rodinný advokát. Zdálo se, že před tímto mužem trochu sklopil uši. „Slečno, u toho musíte být přítomna,” obrátil se ke mně ještě Chevalier.
„Ty, Scorpiusi, ne,” obrátil se ještě Draco Malfoy na svého syna, který, jak se zdálo, nás chtěl následovat.
Ta stejná příkrost v hlase, kterou jsem u Malfoye staršího postřehla, mě donutila se otřást. Z bláta do louže? Nebo z deště pod okap? Ani nevím, jak se to pořekadlo říká, ale přesně tak jsem to vnímala. Na tu opravdovou svobodu si budu muset ještě počkat, protože jsem nevěřila, že by se za tou sličnou tváří mohla skrývat nějaká dobrota.
Ale především musím vydržet jen pár dní, a ocitnu se v tom věhlasném vlaku do Bradavic!
***
Opět přicházím s příběhem ze světa HP. Nemůžu si pomoct, nějak mi to prostředí učarovalo. :)
Doufám, že tentokrát budu trpělivější a nic neuspěchám. A že si to najde nějaké čtenáře.
Za vaše komentáře a váš čas předem děkuji! Co víc si můžu přát!
Budu se snažit přispívat bez dlouhých prodlev, nápady v hlavě jsou, ale malá mi dává zabrat. :)
Následující díl »
Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter
Diskuse pro článek Za svým snem - 1. část:
Shaki: Díky za komentář, až teď jsem se dostala k odpovědi a hlavně tvou zprávu postřehla.
Akorát tě zklamu, nejde o pohled Delphini. Jen jsem povídku časově zařadila po odhalení Delphini (viz divadelní hra Prokleté dítě). Hlavní postavou je Daphné, mnou vytvořený charakter. :)
Jsem ráda, že ses začetla! :)
Milá Angelo,
právě jsem dočetla první kapitolu Tvé povídky a závěr je takový, že musím číst prostě dál.
Teď k věci. Rozhodně píšeš poutavě... líbí se mi, že je to z pohledu Delphini.
Budu Tvůj příběh hodnotit jen obsahově a ten se mi skutečně líbí. Zarazilo mě pouze jedno spojení: slabě znatelné... prostě mi to nesedí. Jenže se jedná jen o maličkost... takže jde se pokračovat ve čtení...
Poisson: Tak doufám, že nezklamu! :) Díky za komentář!
E.T.: Já jsem taky zvědavá, co z toho bude. :D Budu se snažit přispívat, ale dcerka je fakt malý ďáblík, takže můžu psát max po večerech, když ještě udržím oči otevřené a mysl trochu jasnou. :D Díky za komentář!
Pěkný, opravdu miluju FF HP povídky, takže jsem zvědavá, co vytvoříš. Jen doufám, že na pokračování nebudeme muset čekat moc dlouho.
No hurá, FF na HP zase z jinýho konce Pohled do nitra čistokrevných rodin mě zajímá, zvláště těch temných, takže za mě super začátek
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!