OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět II - 10. kapitola (1/2)



Ukradený svět II - 10. kapitola (1/2)Po mnoha peripetiích se Agnes konečně dostává tam, kam od začátku chtěla - do Útočiště, ke své rodině. Bude jí fakt, že je stranou ode všeho dění, vyhovovat? A koho v Útočišti potká?

X. KAPITOLA DESÁTÁ: Útočiště - část 1.

Když Agnes otevřela oči, které měla od druhého přemístění pevně zavřené, s překvapením zjistila, že je všude kolem tma. Vysoko na nebi ještě jasně zářily hvězdy, jako by byla hluboká noc. Zmateně zamrkala a podívala se na své hodinky. Ukazovaly tři čtvrtě na devět ráno.

„Právě jsme přeskočili několik časových pásem, jsme pár mil od kanadských hranic,“ poznamenal Potter, jako by tušil, na co myslí. „Promiň, že jsem tě nevaroval před tím rozfázovaným přemisťováním – ono je to vážně daleko, a i když bych teoreticky byl schopný dostat nás do Útočiště na jeden skok, takhle to bylo rozhodně bezpečnější,“ vysvětlil jí.

Ovšem, Potterovi přece žili za oceánem; vždyť Roxana studovala paměťová kouzla v New Yorku, odkud taky do odboje přizvala profesora Gilroye. Agnes se musela pousmát, když si vybavila, jak expert na paměťová kouzla a neuromagii strávil notnou chvíli tím, že hledal vlastní hůlku, kterou ve své roztržitosti někam založil a nemohl si vzpomenout kam.

Konečně si přivykla na tmu. Stáli na zahradě, vysoká tmavá budova před nimi bude zřejmě Potterovic dům – ale rozhodně ne ten dům, ve kterém se Agnes s Harrym setkala poprvé. Tamten byl přízemní, tenhle měl patro. Žádné bližší charakteristiky v tu chvíli nedokázala rozeznat. Ne ani tak kvůli tmě, jako spíš kvůli mlze. Ta byla všude. Agnes dle její přítomnosti vydedukovala, že jsou někde u vody.

„Škoda, že jsme přiletěli v noci, nejhezčí to tady je, když nad řekou zapadá slunce,“ uvědomil ji Potter. „Zajdu probudit Angeline a nechám tě tady. Musím se vrátit na centrálu.“

„Angeline?“ zopakovala po něm Agnes. „Kdo je Angeline?“

„Tetička Angeline. Roxanina pěstounka. Žije s námi… nebo spíš my žijeme s ní,“ vysvětlil Harry. „Počkej tady,“ požádal ji a vydal se mlhou ke dveřím.

Tušila, že jakmile odejde, už toho spolu moc nenamluví. „Harry, mně je to vážně moc líto,“ oslovila ho, než jí zmizel z dohledu. „Nechtěla jsem Rox ublížit. Neměla jsem se na ty vzpomínky dívat, nedošlo mi, že…“

„Pokušení bylo příliš velké, chápu,“ nenechal ji domluvit Potter. Znělo to studeně a tvrdě. Přemýšlela, jestli si vzpomněl na to, jak si kdysi chtěla vyhledat informace o Roxaně v záznamech POOVRu.

Sklopila pohled k zemi. Slyšela, jak si kousek od ní Harry povzdechl. Když znovu promluvil, bylo to tišeji a podstatně klidněji. „Poslyš… Rox někdy říká věci, které lidi vyděsí. Pouští hrůzu. Vyhrožuje. Ale já ji znám, Agnes, ve skutečnosti by nikdy nic z toho neudělala.“

Agnes si vzpomněla na zeleně zářící špičku Roxaniny hůlky namířenou na její obličej. Na Roxanu, jak mučí Rowlingovou kletbou cruciatus… na Roxanu, jak se ptá lorda Voldemorta, jestli její matka pocházela z čistokrevné rodiny. Harry si vždycky o všech myslel jen to nejlepší.

Nebyla si jistá, jestli se v případě své ženy neplete.

Harry odešel mlhou k domu, před nímž stáli, a zaklepal na jedno z oken. Za sklem se rozsvítilo mdlé světlo. Vycházelo ze špičky hůlky maličké stařenky s kulatým obličejem, který lemovaly tmavohnědé vlasy ulíznuté do staromódního účesu. Stejně jako jeho majitelka nejspíš pamatoval obě světové války – míněno ty mudlovské – a dost možná i královnu Viktorii.

„Harry?“ oslovila stará čarodějka Pottera poté, co otevřela okno na úzkou škvíru. „Probudil jsi mě, už jsem myslela, že tě dnes nemám čekat.“

„Promiň, tetičko,“ odpověděl jí na to. „Situace se zkomplikovala, musím zase rychle zpátky na centrálu. Nechám ti tu Agnes Gebauerovou, tu novinářku, ano?“

„Ale ovšem, ovšem, už bylo načase,“ pravila tetička Angeline. „Zajdu vám otevřít.“

Agnes sledovala, jak se světélko z Angelininy hůlky vzdaluje od okna a mizí za rohem, aby se vzápětí objevilo v prosklené části vchodových dveří. Zarachotil klíč a tetička otevřela. „Víš, že nemusíš zamykat, když je celý dům pod Fideliovým zaklínadlem, teto, viď?“ otázal se Harry s lehkým úsměvem na rtu.

„Víš, že je tenhle dům na ostrově uprostřed hluboké nebezpečné řeky, viď? Někdo by mohl být náměsíčný,“ odpověděla mu na to tetička.

Harryho úsměv se ještě rozrostl. Na chvíli vypadal, jako by z něj spadla veškerá tíha. „Agnes, pojď sem!“ zavolal do tmy. „Chci ti představit Angeline Bakerovou.“

Agnes si tichým lumos rozžala špičku hůlky, aby snížila pravděpodobnost, že cestou k domu zakopne. Tetička Angelina působila zblízka ještě menší a starší, než když ji předtím viděla v okně. „Dobrý večer, paní Bakerová, “ pozdravila Agnes trochu nervózně.

„Říkejte mi tetičko Angeline, má drahá, jako všichni,“ požádala ji Angeline s úsměvem. „Navíc… pořád jsem slečna Bakerová, kdybyste na tom trvala,“ mrkla na ni.

„Ach… dobře… omlouvám se,“ zadrmolila Agnes nejistě. „Já jsem Agnes Gebauerová, moc mě těší.“

„Já vím, kdo jste,“ řekla tetička. „Ta maličká, kterou sem Harry přivedl před dvěma dny, je vaše dcera, viďte? Roztomilé stvoření. Jistě se na vás těší. Stejně jako váš manžel.“

„Snoubenec,“ opravila ji Agnes.

„Omlouvám se, ale opravdu už musím,“ připomněl jim Harry. „Ať se ti tu líbí, Agnes. Starej se o ni dobře, teto.“

„Harry, řekni Roxaně…“ začala Agnes rychle, ale nedokončila to – než ho stihla požádat, aby Roxaně vyřídil její omluvu, byl pryč. Osaměla s tetičkou Angeline kdesi na malém říčním ostrově nedaleko kanadských hranic.

„Vždycky tolik spěchá, viďte?“ zkonstatovala stará čarodějka s pohledem upřeným do míst, kde ještě před chvílí stál Harry Potter. Pak svou pozornost ovšem zaměřila k Agnes. „Pojďte dál, dítě, ať se nenachladíte,“ požádala ji.

Agnes měla na sobě jen tenkou blůzičku a kalhoty, takže jí velmi ráda vyhověla. „Zítra vám najdu nějaké Roxančiny věci, ať máte v čem chodit, Agnes… nebo mi tu zmrznete,“ poznamenala Angeline. Drobnými krůčky se šourala chodbou do další místnosti, o níž Agnes po chvíli usoudila, že to asi bude obývací pokoj.

Pomalu stařenku následovala. Angeline tiše tleskla; zaprskalo to, jak se rozžala žárovka v lustru a místnost zalilo teplé žluté světlo.

„Posaďte se, drahoušku,“ oslovila ji tetička a kývla ke kanapi, na němž bylo asi tak patnáct různých malých vyšívaných polštářků a háčkovaných deček. Všechny měly různé odstíny růžové; růžový byl i Angelinin župan a chlupaté trepky. Zřejmě si na tu barvu trochu potrpěla.

Možná trochu víc než jen trochu, pomyslela si Agnes, když jí tetička Angeline podala zářivě růžový hrnek s nějakou podivně páchnoucí tekutinou uvnitř. „Lektvar proti pásmové nemoci,“ vysvětlila jí. „Vypijte to, Agnes, hned vám bude líp. Nebojte, funguje spolehlivě… poslední dobou ho kvůli Roxance a Harrymu vařím po litrech.“

Agnes trochu nedůvěřivě přičichla k šálku. Jeho odér připomínal vlhké ponožky naložené v octu. Zacpala si nos dvěma prsty a pak se tekutiny napila. Chuť nebyla o moc lepší, přesto se jí podařilo bez nehody alespoň lok polknout. „Harry s Rox sem jezdí často?“ zeptala se.

„Míň, než by měli,“ zachmuřila se na to Angeline. „Ale snaží se… jak jim to odboj dovolí. Poslední dobou tam mají hodně práce, ale snad už se to všechno chýlí ke konci.“

Na chvíli se odmlčela. Agnes se pokusila znovu napít lektvaru, ale tentokrát se musela přemáhat ještě mnohem víc. Příšerný puch, opravdu. „Měla byste se prospat,“ poznamenala Angeline dobromyslně. „Jakmile se probudí ta vaše princezna, už toho moc nenaspíte.“

Agnes na to chtěla něco tetičce říct, zřejmě něco o tom, že před chvílí teprve vstávala, vždyť doma v Británii bylo teprve dopoledne – ale náhle se cítila strašně unavená… jako by jí najednou hrozně ztěžkla víčka…

„Á, no vidíte, lektvar už začíná působit… tak si hezky zdřímněte, Agnes, aspoň do svítání,“ slyšela odkudsi zdálky trochu skřípavý hlas tetičky Angeline. Jen něco zamručela.

Stařičká čarodějka přikryla spící Agnes dekou s výšivkami růžových květů a urovnala jí pod hlavou jeden z patnácti polštářů. Pak si šla taky lehnout.

Agnes se z nějakého důvodu se zdálo o dvou naprosto neznámých dívkách, které si spolu hrály na dvorku vysokého domu s mnoha zatlučenými okny. Jedna měla blonďaté vlasy do pasu; ta druhá, o něco menší černovláska, byla ostříhaná na krátko. Obě dvě se vesele smály, když si házely míčem, který zůstával ve vzduchu příliš dlouho na to, aby se to dalo považovat za náhodu.

***

Probudily ji ostré paprsky ranního slunce. Oproti ránům v centrále to byla příjemná změna. Agnes se přetočila na bok a zaclonila si tvář dlaní, aby nemusela mžourat do sluníčka. Měla neodbytný pocit, že ji někdo pozoruje – a když trochu ulepené oči otevřela, uvědomila si, že je to pravda.

Naproti gauči seděl na barové stoličce zády opřen o kuchyňskou linku její Tom. Srdce jí poskočilo, když ho uviděla; ačkoliv však měla sto chutí vstát a okamžitě se mu vrhnout kolem krku, neudělala to. Trochu se totiž bála, že se jí to zdá.

„Prospala ses?“ oslovil ji. Zněl trochu nepřívětivě. Trochu ji překvapilo – copak nebyl rád, že jsou konečně spolu? Že ji vidí, že ví, že je v pořádku a v bezpečí – neměl by zkrátka cítit přesně ty samé emoce, které ona prožívá právě teď?

„Kde je Emily?“ odpověděla mu na to. Snažila se nedát najevo své rozčarování z toho, jakým tónem na ni mluví, ale v nitru byla značně rozmrzelá.

„Na zahradě,“ řekl. „Hraje si s Potterovic děckama. Tetička je hlídá, jsou v pohodě.“

„Potterovi mají děti?“ povytáhla obočí Agnes. Tak tohle se jí určitě zdá.

„Doufal jsem, že se zeptáš kdo jsou sakra Potterovi, ale zřejmě o tomhle všem víš o dost víc než já,“ poznamenal Tom ne zrovna dvakrát příjemným tónem. „Dost jsi mi toho neřekla, Agnes.“

Bylo jí jasné, na co naráží. Posadila se na pohovce. Prošívaná deka, kterou byla původně přikrytá, jí při tom sjela z ramen. „Slíbil jsi mi, že se na nic nebudeš ptát,“ připomněla mu.

„A taky jsem se nikdy nezeptal,“ odvětil na to. „Ale asi jsem měl. Zatraceně, Agnes! Dovedeš si představit, jak mi bylo? Jaký jsem měl strach? Řekneš, že musíme zmizet a v tu chvíli nám vyrazí dveře bystrozorové! Objeví se chlápek, který je podezřele podobný Harrymu Potterovi, prohlásí něco jako pojď se mnou, chceš-li žít, jako by byl nějakej podělanej Terminátor, a pak mě odnese kamsi na druhej konec světa… Myslel jsem, že je tutově po nás! A ty se tu přes dva dny neobjevíš. Kde jsi zatraceně byla?“

Ještě se nestihla ani úplně probrat. Měla pocit, jako by na ni Tomovy otázky útočily jako roj rozzuřených včel. „Promiň mi to…“ zašeptala jenom. „Já… prostě jsem doufala, že se mě to už nebude týkat.“

„A teď už mi teda řekneš, co se tu sakra děje?“ otázal se. Byl naštvaný. Koulel očima jako vždycky, když byl naštvaný. A mluvil rychleji než obvykle. „Protože se moc nechytám. Tetička Angeline tu pořád vykládá něco o spiknutí, o tom, jak kouzelnickou Británii řídí nějaká tajná organizace nebo co v čele s tou mudlovskou spisovatelkou, Rowlingovou…“

„Není mudla,“ zamumlala Agnes.

„Prosím?“

„Rowlingová,“ vysvětlila. „Není mudla, je moták. Proto toho ví tolik o našem světě.“

„Moták? Co…?“ zopakoval Tom trochu zmateně; pak ale vstal ze své stoličky, rozhodil rukama, jakože se vzdává, a prohlásil: „Víš co, počkám, až se nasnídáš, pak s tebou třeba bude rozumnější řeč. Nebo líp – nasnídám se taky.“

Přešel k lednici, vytáhl z ní krabičku s vejci, na sporák postavil pánev, na niž poklepal hůlkou, aby ji rozehřál, a potom o její okraj začal rozbíjet jedno vajíčko za druhým. To, že mu do pánve padají kusy skořápek, naprosto ignoroval.

„Tetička tvrdí, že Rowlingová upravuje historii,“ poznamenal. Zuřivě přitom nad pánví s vajíčky máchal hůlkou. Zřejmě se snažil kouzlem odstranit skořápky, ale nevypadalo to, že by mu to moc šlo. Agnes spustila nohy z gauče, vytáhla z kapsy hůlku a jala se mu pomáhat. „Prý je celá Británie opletená paměťovými kouzly, která působí úplně na všechny. Taková blbost! Něco takového se nedá udělat, ani Brumbál by to nejspíš nezvládl, a to byl jó kouzelník. A jestli je Rowlingová ještě navíc moták…“

„Má na to lidi,“ odtušila Agnes. Nezdálo se však, že by ji Tom poslouchal.

Blbost, prostě. Ale… děje se tu něco divnýho. Já si válku přece pamatuju. Ne, že bych byl v bitvě o Bradavice, ale ten rok jsem přece normálně chodil do školy, byl jsem třeťák… Najednou mě napadají divný věci. Jako bych se rozvzpomínal, chápeš? Třeba včera mi došlo, že když mi tehdy Carrowovi – to byli ti smrtijedi, co v devadesátým osmým učili v Bradavicích černou magii, určitě jsem ti o nich vyprávěl – dali jeden fakt bolestivej školní trest, Hermiona Grangerová mi léčila zlomenou ruku. Hermiona. Grangerová. Ale ta tam tehdy nemohla být, chápeš? Ona, Harry Potter a Ron Weasley se přece ten rok nevrátili do školy, protože hledali způsob, jak zabít Ty-víš-koho. Ale já jsem si vážně jistý, že mi tu ruku srovnala ona. A taky mám pocit, že Potter s Weasleym se s ní tehdy moc nebavili. Běhali oba za jednou holkou z Havraspáru, myslím, že byla dokonce prefektka… Taková černovláska, měla strašně divoký oči… určitě jsem věděl, jak se jmenovala, ale kdybys mě zabila, tak si teď nevzpomenu…“

„Roxana Blacková,“ připomněla mu opět Agnes.

„No jasně!“ luskl prsty Tom. Pak se zarazil. „Moment moment… Roxana Blacková… ten článek, co nebyl v archivu…“

Agnes beze slova míchala vajíčka na pánvi a odstraňovala z nich jednu skořápku za druhou. „Ona si vážně vzala Harryho Pottera,“ uvědomil si Tom. „Nebyla to shoda jmen. Já si to… zatraceně, pamatuju si, že jsem ten článek četl. Jak je možný… vůbec se mi to nespojilo, když jsem ti ho tehdy… Jak je možný, že teď, když o tom mluvím…“

„To Mlha,“ řekla Agnes tiše. „Obaluje celou Británii. Proto si na to vzpomínáš až teď. Harry říkal, že jsme pár mil od hranic s Kanadou – sem to kouzlo prostě nesahá.“

„Agnes, nikdo na světě neumí udělat kouzlo, které by působilo na celej stát,“ pravil Tom tónem, jako by se jí snažil vysvětlit, že dva a dva jsou čtyři. „To je přece naprosto nemožné. Nejsem Dirk, abych věřil takovéhle konspirační…“

„Dá se to udělat. Když ho uděláš po částech a postupně spojíš,“ vysvětlila mu Agnes, co se dozvěděla od profesora Gilroye.

„A jakmile se začnou jednotlivé kusy spojovat, už nepoznáte, kde byly hranice. Jednotlivé úseky se přelévají, houstnou a řídnou podle toho, kde jsou zrovna víc potřeba. Proto Mlha,“ ozval se ode dveří na verandu hlas tetičky Angeline, která se naprosto přirozeně zapojila do jejich hovoru, jako by u něj byla od začátku. „Čichám čichám vajíčka!“ pokračovala naprosto nesouvisejícím tématem. „Děláte si snídani, drahoušci? Ale to jste nemuseli, plánovala jsem usmažit pár lívanců – jen co se dětičky trochu vyřádí a dostanou hlad.“

„To je v pořádku tetičko, já stejně moc nemusím sladké,“ zavolal Tom směrem ke dveřím. Agnes fascinovalo, s jakou lehkostí přeskočila Angeline od tématu Mlhy k lívancům.

„Dobrá tedy, jak se to říká – kdo nechce, už měl!“ zasmála se tetička a k úlevě obou znovu zmizela na zahradě.

Tom se otočil zpátky k Agnes. „Poslyš… to mi chceš vážně říct, že je to všechno pravda? Paměťový kouzla? Zkorumpovaný ministr kouzel? Rowlingová?“

Agnes pomalu přikývla.

„A tys to všechno věděla… od té doby, co jsi šla hledat Roxanu Blackovou… před sedmi lety?“

Znovu přikývla, podstatně váhavěji než poprvé.

Tom zhluboka vydechl, vypadalo to, jako by se snažil vypustit z plic veškerý vzduch. Sundala pánev s vajíčky z plotny a postavila ji na dřevěné prkénko na kuchyňské lince. Tom vedle ní pomalu zpracovával situaci. Vypadalo to, že jeho mozek až v tuhle chvíli uznal, že to, co mu vykládala tetička Angeline a před ní zřejmě i Harry Potter, je pravda.

„Zapletla jsem se do něčeho velkého, Tome,“ přerušila Agnes ticho. „Tehdy, když jsem se snažila zjistit pravdu o tom článku. Pomáhala jsem Potterovým – Roxaně a Harrymu – získat na Ministerstvu důkazy, které potřebovali, ale podělalo se to. Ta tajná organizace v čele s Rowlingovou mě zajala. Slíbila jsem, že ty informace nevynesu ven a oni mě za to pustí, dají mi pokoj. Ještě půl roku nás sledovali. Pak přestali. Myslela jsem, že je po všem.“

Tom přešel k jednomu z křesel a posadil se. Tvářil se hrozně vážně. „Ale ono nebylo po všem,“ odtušil. „Po šesti letech vyšel ten článek, který někdo založil do každého podělaného čísla Denního věštce. A ty jsi přesně věděla, co v něm bude.“

„Ano,“ přisvědčila Agnes.

„Takže si to shrňme,“ pravil Tom. „Nějaká ultimátně mocná organizace tě nezabije pod podmínkou, že zachováš mlčenlivost… a tobě přijde jako dobrý nápad ten slib mlčenlivosti porušit?“ otázal se.

Přistihla se, že si kouše nehet. Okamžitě toho nechala. „Neměla jsem to v úmyslu. Myslela jsem… prostě se to stalo. Po tom, co nás přestali sledovat, mě zkontaktovala Roxana Potterová. Viděla jsem ji umřít, chápeš? A najednou tam byla, živá a zdravá. Byla jsem v šoku, nevěděla jsem, co dělám. Měla jsem takovou radost, že jsou s Harrym oba v pořádku, že… že jsem jí dala svůj diktafon a film s fotkami, které jsem tehdy udělala. Nevynesla jsem ty informace ven, žádný slib jsem neporušila. Jen jsem dala ty podklady těm, kteří o všem už věděli. Jenže… ta organizace si myslí, že jsou Potterovi mrtví, takže jediný, kdo to mohl vypustit pravdu mezi lidi, jsem já. Proto si pro nás přišli lidi z Ministerstva.“

„Sakra, Agnes,“ povzdechl si Tom. „Měla jsi mi to říct. Vážně jsi mi to měla říct.“

„A jak jsem to asi měla udělat?“ otázala se. „Aniž bych nás oba dostala do ještě většího nebezpečí, než v jakém jsme už byli?“

„Nevím,“ odvětil. „Něco bys už vymyslela. Něco jako – hele, dostala jsem se do dost velkého průseru a je dost možné, že po mně půjde nějaká tajná agentura a bude mě chtít zlikvidovat, třeba?“

„To by tě uklidnilo?“ povytáhla obočí Agnes.

„Proboha, Agnes, kdybych měl tušení, o co tehdy šlo, v životě bych se neusadil v Bexleyheath! To bychom byli víc v bezpečí, kdybychom si postavili stan ve lvím kotci, pomazali se marinádou a na hlavu si plácli místo klobouků hovězí kotletu! Uvědomuješ si, do čeho jsi nás zapletla? Co si asi představuješ, že teď budeme dělat? Kam půjdeme?“

„Až se všechno vyřeší, vrátíme se domů, do té doby…“ začala, ale Tom prudce vstal ze svého křesla a přerušil ji.

„My se nemáme kam vrátit!“ oznámil a vrazil jí do ruky den staré číslo Denního Věštce. „Náš dům lehl popelem. A my s ním, Agnes. Podle oficiálních záznamů jsme mrtví. Mrtví,“ zopakoval a začal nervózně přecházet po místnosti sem a tam.

Agnes otevřela noviny. Článek o požáru kouzelnického rodinného domku byl na čtvrté straně i s velmi explicitní fotografií zbytků toho, co zbylo z jejich domova. Oheň se zřejmě rozšířil při nedovolených experimentech s magií… V plamenech zahynula novinářka Agnes Gebauerová, její snoubenec Thomas Parker a jejich společná dcera Emily (4). Agnes cítila, jak se jí stahuje žaludek. Oni pohřbili i Emily.

„Víš, co to znamená, když někoho takhle označí za mrtvého, i když není?“ slyšela z dálky Tomův hlas. „Znamená to, že jsme sakra lovná zvěř. Nikdo se po nás nebude shánět, když zmizíme, protože oficiálně už neexistujeme. Jakmile se objevíme zpátky na území Británie, chytí nás a zabijou, Agnes. Investigativní novináře vražděj v jednom kuse, i v civilizovanějších zemích, než je ta naše…“

Oni pohřbili i Emily. Její malá holčička nezapadá do příběhu. Co by s ní Rowlingová udělala, kdyby se jí dostala do rukou? Jaká cena se platí za porušení slibu mlčenlivosti? Vážně by motácká královna byla ochotná zabít čtyřleté dítě, aby se pomstila?

„Co chceš dělat?“ pípla Agnes tiše.

„Zmizet,“ odpověděl Tom a vstal. „Utéct od toho – i od Potterových. Vzít Emily a vypadnout co nejdál. Změnit si podobu, jména, začít úplně nový život.“

Stál teď zády k ní, díval se z okna na zahradu. Pořád z něj vnímala oprávněnou zlobu. Cítila, jak jí v krku narůstá obří knedlík. Položila noviny na televizní stolek. „A co mám dělat já?“ zeptala se téměř neslyšným hlasem.

„Odejít s námi, přirozeně,“ odpověděl Tom po chvíli mlčení, která se Agnes zdála nekonečně dlouhá.

Agnes poskočilo srdce. „V-vážně? Ty se nezlobíš, že…“

„Jasně že se zlobím,“ řekl Tom. „Ale jsi sakra láska mého života. Možná jsem blbej… možná toho budu litovat… ale chci být s tebou. S mámou mojí malý holčičky.“

Přešel k ní a chytil ji oběma rukama kolem pasu. „Sbalíme si kufry a vypadneme někam do Nepálu, nebo tak,“ oznámil jí. „Ty budeš učit sirotky v místní škole a já budu dělat pletený čepice z takové té hodně barevné vlny.“

„To zní příšerně,“ zavrněla a přitulila se k němu.

„Věděl jsem, že se ti to bude líbit,“ zasmál se. Hrál si s pramínkem jejích světlých vlasů, namotával ho na prst jako stokrát předtím a Agnes si přála zastavit čas, aby si tu chvíli normálnosti mohla užívat napořád.

Vtom se ovšem ozval se nějaký zvuk – to se znovu otevíraly dveře od verandy – a potom dusot několika párů nohou a dětský smích. „Lí-van-ce! Lí-van-ce!“ skandovala dvojice černovlasých děvčat, které mohly být zhruba v Emilině věku, možná o něco starší.

„Sophie, Marto, jestli budete stát v těch dveřích, tak se nedostanu dovnitř a žádné lívance nebudou!“ smála se tetička Angeline. V náručí držela Emily; v záhybech jejího tmavě růžového podzimního hábitu se schovávalo další dítě, hubený klučina se zádumčivým výrazem v obličeji. „A, Joshi, ty mě pusť, snad by ses nestyděl… strejdu Toma už přece znáš a ta paní je teta Agnes, maminka od Emily, víš?“

„Josh se bojííí!“ zapištěla jedna z malých černovlásek, ta se zapletenými copánky, a proběhla do obývacího pokoje, kde vyskočila na pohovku.

„Marto, boty dolů!“ volala za ní Angeline. „Agnes, prosím vás, vezměte si Emily k sobě…“

Agnes pustila Toma a natáhla paže ke své dceři. „Mamíí!“ vypískla Emily, když ji zaznamenala. Agnes ji k sobě beze slova přitiskla a políbila ji do vlasů. Voněly domovem, heřmánkem a trochu po bambuckém másle. „Ty už máš zase ve vlasech jehličí. Co jsi prosím tě dělala, raubířko?“ otázal se Tom. Emily jen pokrčila rameny a jen se těsněji přivinula k matce.

Agnes cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Na tu krátkou chvíli bylo všechno v pořádku.

***

„Říkala jsem ti, že v botách nesmíš na kanape, Marto,“ poznamenala tetička Angeline. „Nemůžeš se divit, že je teď celé špinavé.“ Rukama ve žlutých gumových rukavicích drhla z pohovky kusy bláta.

Marta, hubená holčička se špičatou bradou a černými vlasy zapletenými do copánků, stála teď už bosky naproti pohovce a pozorovala tetiččino počínání s nešťastným výrazem v obličeji.

„Já nechtěla, babi,“ kníkla. „To bylo omylem.“

„Příště musíš boty nejdřív sundat, a až pak skákat na kanape. I když… možná by bylo lepší, kdybys na to kanape neskákala vůbec,“ pravila tetička. „Podívej na Sophii, jak je hodná holčička, pomáhá Tomovi s těstem na lívance. Tu ani nenapadlo po něčem skákat.“

„Napadlo,“ opravila ji druhá černovláska, která jako by Martě z oka vypadla, jediné, čím se od ní lišila, byly volně rozpuštěné vlasy. „Ale neudělala jsem to.“

„Páč si blbá,“ osopila se na ni Marta.

„Bábí, Marta řekla, že jsem blbáá!“ zaječela Sophie.

„Já to slyšela, Sophi,“ odpověděla Angeline trochu unaveně. „Marto, omluv se. A ty, Sophie, nežaluj na sestru.“

Marta místo omluvy vyplázla jazyk. Vzduchem proletěla prázdná krabička od vajíček a trefila ji přímo do hlavy. Marta šokovaně vyjekla a vzápětí se rozeřvala na celé kolo, když si uvědomila, co se stalo. Tetička Angeline si sundala rukavice a pleskla s nimi o pohovku. „Tak a dost! Sophie, co jsme si říkaly o házení věcmi!“

„Já se té krabičky ani nedotkla,“ pokrčila rameny Sophie.

V tu chvíli se Marta rozvzlykala ještě víc a vyběhla po schodech nahoru do patra, div se nepřerazila. Angeline si utřela čelo a zvedla se od pohovky, aby šla za ní.

Tom se naklonil k Agnes, která vedle něj krájela banány na kolečka, aby se daly použít na zdobení lívanců. „Víš, jak jsem vždycky říkal, že chci mít aspoň pět dětí? Myslím, že to ještě přehodnotím.“

„To jsem ráda,“ odpověděla mu Agnes polohlasně.

V tu chvíli jí Emily objala kolena. „Maminečko, já bych chtěla sestřičku. Ale starší. Nemůžeme si nechat Sophii?“ zeptala se.

„Jó!“ odpověděla na to Sophie nadšeně.

„To asi nepůjde,“ krotil je obě Tom. „A, Sophi, tobě by se copak nestýkalo po Martě? A Joshovi? A tetičce Ang… totiž po babičce?“

„Marta neumí kouzlit,“ ušklíbla se Sophie. „Emily jo.“

Josh, nejstarší z Potterových dětí, který dosud seděl úplně potichu v jednom z křesel a četl si ilustrovanou verzi Bajek Barda Beedleho (ilustrovaná verze tohoto díla byla podle Agnes ještě mnohem méně vhodná pro děti než ta neilustrovaná), zprudka zaklapl svou knihu a odložil ji na televizní stolek. „Přestaň, Sophi. Víš, co říkal táta.“

„Radši tohle zamíchej,“ vložil se do toho Tom a vrazil Sophii do ruky misku s těstem.

Josh Potter vstal a vydal se ke kuchyňské lince, kde se vyškrábal na barovou židličku. „Můžu taky něco dělat?“ zeptal se.

„Jasně,“ odpověděl mu Tom. „Můžeš… ehm… třeba oloupat ještě jeden banán.“

Tetička Angeline se vrátila zpátky dolů. Martu vedla za ruku s sebou. „Marto, omluvíš se sestřičce za to, co jsi jí řekla, a ona se pak omluví tobě za tu krabici.“

Marta se jí vytrhla a s rezolutním zavrtěním hlavy si založila ruce na prsou. „Tak dobrá, v tom případě nebudou lívance. Ani pro jednu,“ poznamenala Angeline.

„PROMIŇ!“ zaječely v tu chvíli obě děvčata v podstatě současně.

Josh na barové stoličce trochu nadskočil, zjevně se ale nedal vyvést z konceptu – velice pečlivě loupal banán tak, aby na něm nezůstal ani kousek takových těch otravných vlásků z vnitřní části slupky.

„Jdeš si hrát s poníkama?“ zeptala se Sophie.

„Jasně,“ odpověděla na to Marta. „Kdo bude první v pokoji, ten má toho grošovaného!“ A rozeběhla se zpátky do patra.

Angeline si viditelně oddechla, když Sophie urychleně předala misku s těstem Tomovi, popadla za ruku Emily a spolu s ní zmizela na schodech. „Dvojčata,“ okomentovala to tetička. „S dvojčaty je vždycky kříž.“

„Já myslím, že jen s těma našima,“ poznamenal Josh. Ještě pořád nedoloupal svůj banán.

„Dovolíte, drahoušku,“ oslovila tetička Toma a kývla k míse s těstem. „Odsud si to už převezmu… před děvčaty nekouzlím, víte, snažím se, aby se Marta necítila špatně, protože u ní se ještě kouzelnické schopnosti neprojevily – což je ale naprosto v pořádku, u spousty dětí se prvních kouzel dočkáme až kolem sedmého roku, a holkám teprve bude pět – ale když tu teď nejsou, dovolím si to trochu urychlit…“

Položila mísu s těstem na kuchyňskou linku a mávla hůlkou. Lívance se začaly smažit ve vzduchu, jeden vedle druhého, a jakmile byly tak akorát, perfektně do zlatova, skládaly se na talíř do vysokého komínku.

„Podvádíš, babi,“ poznamenal Josh, když mu banán kouzlem vyletěl z ruky a sám se nakrájel na přesně odměřená kolečka, která se následně nasypala do misky vedle talíře s lívanci.

„Jako by ti to snad takhle chutnalo o něco míň,“ mrkla na něj Angeline. „Vy dva si opravdu nedáte?“ otázala se Toma s Agnes. Oba svorně zavrtěli hlavou; sotva před chvílí dojedli míchaná vejce. „Tak dobrá, co s vámi, nebudu vás nutit,“ povzdechla si tetička trochu nespokojeně.

„Zajímavý je, že nás vždycky nutíš,“ pravil Josh, sjel ze své stoličky na zem a vydal se ke dřezu, aby si umyl ruce od banánu.

„No, zrovna do lívanců vás dvakrát pobízet nemusím, ne?“ odvětila mu na to Angeline sladce, naložila na talíř jednu pořádnou porci a podala mu ji. „Jen si dej, Joshi. Chceš k tomu javorový sirup?“

„Ne, dík,“ zavrtěl hlavou. „Dám si na to čokošku. A vezmu si to k sobě.“ A už dupal nahoru do schodů. Z patra se ozýval jekot, jak se Marta se Sophií už zase o něco hádaly, ale tetička nevypadala, že by za nimi hodlala chodit a řešit, co se zase děje.

Agnes přemýšlela, jak tohle všechno Potterovi stíhají. Odboj, studium pokročilých paměťových kouzel, tři děti. Tři děti. V první chvíli ji napadlo, že je možná adoptovali, protože Roxana vážně nevypadala jako někdo, kdo by chtěl prožívat mateřství se vším všudy, ale okamžiku, kdy viděla jejich tváře, jí muselo být jasné, že jsou zaručeně pokrevní.

Josh vypadal jako miniaturní kopie svého otce – tytéž veliké, něžné oči brčálově zelené barvy, rozcuchané tmavé vlasy a trochu rošťácký úsměv. Když se tvářil vážně, vystouply z jeho obličeje tvrdé, dravčí rysy poděděné po Roxaně – zvlášť její výrazný nos, na kterém ovšem seděly brýle s tlustými skly a kulatými obroučkami; ty ještě víc zdůrazňovaly chlapcovu podobu s Harrym.

Marta a Sophie, Potterovic dvojčata, byla ze všeho nejvíc podobná sobě navzájem. Obě měly Roxaninu špičatou bradu a úzké rty, ale nosíky se jim stáčely trochu do pršáčku a oči měly jasně zelené stejně jako jejich bratr.

„Rostou moc rychle, že?“ prohodila zničehonic tetička Angeline a Agnes sebou cukla. „Vychovala jsem tolik dětí a nikdy mě to nepřestane překvapovat.“

„Tetička vedla sirotčinec pro kouzelnické děti, víš,“ řekl Tom. „Aby sis nemyslela, že jsem tady zahálel. Už jsem ji pěkně vyzpovídal, viďte, Angeline?“

Tetička se zasmála a mrkla na něj. „Máte štěstí, že pro vás mám od začátku slabost, zlatíčko, jinak by vám ta Angeline neprošla – natož ten sirotčinec. Vedla jsem školu. Konkrétně Zlatou školu slečny Bakerové pro zvláštně nadané děti – speciální program kouzelnické sirotky, kteří neměli kam jít… Vychovávala jsem je a učila, od roku 1920 až do konce sedmdesátých let, pak skončila podpora z Ministerstva, škrtali v rozpočtu. Ale jak si na mě všichni najednou vzpomněli, když bylo potřeba, aby se někdo postaral o všechna ta ubožátka, která zbyla z Voldemortova-“

-Tom trochu nadskočil, když to jméno uslyšel, nebyl z těch, kteří by ho používali běžně-

„-plánu vypěstovat rasu silnějších a čistokrevnějších kouzelníků,“ ušklíbla se Angeline. „Tehdy jsem jim byla dobrá, no jo. Slečna Bakerová, ta legrační stařenka v růžovém hábitu. Proč bychom jí nevnutili přes sto padesát dětí, aniž bychom jí dali kohokoliv dalšího k ruce jako výpomoc… Všechno jsem si musela vydupat a zařídit sama! To jen abyste věděli, mláďátka, že naše Ministerstvo nefungovalo dřív o nic líp než teď,“ prohlásila. „Ostatně proto jsem na důchod přesídlila sem.“

„Říkala jste sto padesát dětí?“ ujišťovala se Agnes. „Sto padesát dětí, ze kterých si chtěl Vy-víte-kdo vychovat novou generaci smrtijedů?“

Angeline přikývla. „Ano, a to byla jen část z celé té jeho ohavnosti. Roxana byla jedna z nejmladších, a vůbec nejmladší, na které jsme našli Znamení Zla… Roční dítě! A oni mu udělají takovouhle značku. Vždyť ještě ani nemohli vědět, jestli vůbec bude čarodějka… takové mimino moc kouzel nepředvede.“

„No, vlastně Vy-víte-koho jedno takové mimino zastavilo, že jo,“ vložil se do toho Tom.

„Voldemorta tehdy nezastavil Harry, ale ochranné kouzlo Lily Potterové, jeho matky,“ poznamenala Angeline. „Harry samotný na tom neměl žádný podíl. Ještěže měl tehdy Albus ten spásný nápad nechat ho vyrůstat mimo kouzelnický svět… Bůh ví, co by z toho kluka vyrostlo, kdyby mu odmala někdo vtloukal do hlavy, že porazil nejmocnějšího černokněžníka všech dob.“

Tom zaskřípal zuby. „Brumbál byl rozhodně mocnější než on,“ řekl.

„To nepopírám. Ale Albus nebyl, na rozdíl od Voldemorta, černokněžník,“ zdůraznila s úsměvem stařenka. Agnes pořád fascinovalo, s jakou lehkostí vyslovuje to jméno. Vypadala jako ten typ, který se rozklepe, jen co na něj pomyslí, ale pravda byla někde úplně jinde. Agnes se z nějakého důvodu nemohla ubránit myšlence, že Zlatá škola slečny Bakerové pro zvláštně nadané děti byla ve své době hned po Bradavicích to nejbezpečnější místo v kouzelnickém světě.

Z patra se ozvala rána a potom jekot jednoho z dvojčat. „Zajdu se tam podívat, jestli se nikomu nic nestalo,“ řekl Tom. „A vezmu jim pár lívanců,“ dodal a rychle shrábl ze stolu talíř.

Angeline pozorovala jeho spěšný odchod s lehkým úsměvem na rtu. „Máte báječného manžela, Agnes,“ poznamenala.

„Snoubence,“ opravila ji Agnes.

„Och, to jste si ovšem pořídili Emily v předstihu, což?“ mrkla na ni stařenka a Agnes se začervenala. Když si toho Angeline všimla, krátce se zasmála. „Jen vás škádlím, drahá, jsem holt ze staré školy. Vím, že vaše generace je už z úplně jiného těsta než ta moje. Toma byste si každopádně ale měla vzít. Je to poklad. Kdybych já byla na vašem místě, tak neváhám ani minutu.“

„Nebyla příležitost,“ zahučela Agnes.

Tetička se znovu zachichotala. „To já měla tolik příležitostí… jen nikdy toho správného chlapa. Nechcete se jít vyvětrat, Agnes? Ještě jste neviděla zahradu. Je úžasná, i když je samozřejmě nejhezčí až za západu slunce.“

Přemýšlela, jestli tu procházku Angeline navrhuje jen tak, nebo je za tím něco víc. Zdálo se jí, že ve vzduchu visí cosi nevyřčeného. „Prosím. Chtěla bych si s vámi promluvit,“ potvrdila její myšlenku tetička.

„Dobře,“ odpověděla na to. „Proč ne.“

Angeline dvěma švihnutími hůlky a pár tichými slovy uklidila celou kuchyň. „Tak pojďte za mnou – a půjčte si, prosím vás, v chodbě nějaký kabát, ať nepromrznete,“ požádala potom a vydala se ke dveřím, jimiž včera v noci Agnes do domu poprvé vstoupila.

*** 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 10. kapitola (1/2):

2. TajemnyKvetak přispěvatel
27.04.2021 [22:50]

TajemnyKvetakFluffy, já mám svého Harryho taky moc ráda a jsem ráda, že nejsem jediná Emoticon Popravdě, pohrávám si s myšlenkou, že bych tuhle "svoji" verzi Harryho popsala i v nějakém dřívějším období, v nějaké povídce zasazené přímo do období jeho studia v Bradavicích, už jenom proto, abych věděla, jestli bych ho byla schopná napsat relativně věrně předloze a současně sympaticky... ale i kdyby, ještě nějakou dobu to bude trvat, než se do toho pustím.
A jo, schválně jsem Potterovic děti vůbec nezmiňovala, chtěla jsem, aby to byl trochu šok, že je mají. Líbí se mi představa, že se jim podařilo ten rodinný a "pracovní" život oddělit, byť za cenu toho, že děti nejspíš tráví víc času s tetičkou než se svými vlastními rodiči. Nad možností příběhu v Bradavicích s "novou generací" poslední dobou uvažuji velmi, velmi intenzivně, takže se jí třeba i dočkáš Emoticon Dokonce jsem si kvůli tomu stáhla pirátskou kopii Prokletého dítěte, abych měla kostru, do které můžu velmi intenzivně vrtat a trochu si z ní střílet Emoticon
Díky za komentář! Emoticon

1. Fluffy admin
27.04.2021 [20:57]

FluffyKvětáčku,
tvýho Harryho mám fakt ráda. Někde jsem někde četla na netu (jo, citace hadr, já vím Emoticon), že když se někdo zeptá člověka na nejoblíbenější postavu z Harryho Pottera, docela zaručeně ti všichni odpoví, že je to kdokoliv jinej, jen ne Harry. Emoticon Upřímně, mám to stejně, ale ten tvůj mě zatím baví opravdu hodně. Asi mi přijde, že dospěl tím správným směrem, jak bych si to představovala já. Možná k němu tady inklinuju ještě o to víc, že je to povídka plná novejch postav a já v něm vidím něco to staré dobré známé, co mě nutí do těch Bradavic v reálném světě utíkat zas a znovu.
Nevím, proč mě tolik šokovalo, že si v mezičase Harry s Rox pořídili tři děti. Emoticon Emoticon Nějak mi to ani nepřišlo na mysl, že by mohli žít nějakým rodinným životem. Zvlášť proto, že je ani jeden z nich nijak nezmínil, nic... Takže Agnesinu reakci naprosto chápu. Ale jsem zvědavá, jestli se k nim ještě někdy v budoucnu vrátíme. Přece jen na konci první řady se Rox smála, že jejich děti budou spolu chodit do Bradavic. Že by byla tak trochu jasnovidka? Emoticon I tak mě tahle linka poměrně zajímá. Emoticon
Co se týče tetičky Angeline a Toma... Tetička je opravdu svérázná, ale není divu, od koho by to Rox taky mohla jinak odkoukat? Emoticon Sirotčinec mi připomněl jinou literaturu zas. Emoticon
A to, že je celá rodinka považována za mrtvou... no, nebudou to mít jednoduché. Ale lepší, než kdyby to byla pravda. Po zničení Mlhy určitě nebude problém zas legálně obživnout. Emoticon Myslím, že nebudou vůbec sami. Emoticon
Mizim k další kapče, za chvilku na viděnou. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!