OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět II - 1. kapitola



Ukradený svět II - 1. kapitolaAgnes možná už zapomněla na to, co se kdysi stalo. Sedm let je dlouhá doba - a právě tolik let uplynulo ode dne, kdy naše nebelvírská novinářka prožila jedno dobrodružství, o kterém ze zásady nemluví. Dříve nebo později však bude třeba si vzpomenout... setkání se starými (ne)přáteli je totiž blíž, než si Agnes myslí. (Pokračování povídky Ukradený svět. Můžeme se těšit na nové originální postavy, kreativní využití magie a taky na pár starých známých...)

KAPITOLA PRVNÍ: Slídič

Najednou to bylo všude. Nikdo nevěděl odkud, nikdo nevěděl jak. Nápisy na zdech domů, plakáty vylepené přes výlohy obchodů, letáky, které se objevovaly v ulicích, i když je nikdo nerozdával. ONI NÁM LŽOU, stálo na všech stěnách telefonní budky, jíž se vstupovalo na Ministerstvo kouzel. Nápis MYSLÍTE, ŽE VÁLKA SKONČILA? hyzdil schody Gringottovy banky. JEŠTĚ NENÍ KONEC, napsal někdo na dlážděnou cestu vedoucí středem Příčné ulice. A bylo i mnoho dalších míst, kde se podobné věci zničehonic zjevily. Zpočátku osamělé výkřiky se měnily v dennodenní připomínku toho, že všechno v kouzelnické Británii nemusí být takové, jaké se zdá.

Potom se jednu noc na londýnském nebi rozzářilo Znamení zla a začala masová hysterie. Po více než patnácti letech od konce války už celý svět myslel, že je po všem. Nikdy není po všem. Zlo nelze zničit, jen se mění jeho formy. Vypadalo to, že na tento prostý fakt všichni zapomněli.

Ministr Weasley svolal mimořádnou tiskovou konferenci, na které ohlásil, že se zjevně jednalo o nějaký nejapný žert a že se obyvatelé země ničeho – a návratu Voldemorta zvláště – nemusí obávat. Poznamenal také, že na místě, kde se Znamení objevilo, nikdo nezemřel, a nešlo tedy o klasické smrtijedské použití tohoto symbolu. Ale semínko strachu už bylo zaseto a vykořenit ho nebude snadné.

Agnes Gebauerová všeobecně narůstající napětí vnímala jen tak napůl. Měla v té době jiné starosti. Především kam umístit čtyřletou Emily do školky, když se u ní už začaly projevovat poměrně silné magické schopnosti a mudlovská zařízení tak najednou přestala připadat v úvahu.

Od doby, kdy se Agnes seznámila se svým snoubencem Tomem a mimochodem prožila i jedno dobrodružství, o němž ze zásady nemluvila, uplynulo už sedm let. Ačkoliv se toho v jejím osobním životě mnoho, včetně narození Emily, změnilo, celkově tu dobu považovala za velmi klidné období.

Z malého bytu, který si kdysi pronajali, se přestěhovali do Bexleyheath do domku po Tomově tetě, který postupně opravovali a vylepšovali. Podle Agnes jim ke štěstí nic nechybělo. A v žádném případě nečekala, že by se měl tento stav jakkoliv měnit. Popravdě už začínala zapomínat na to, co se před lety stalo.

Tudíž, když toho odpoledne přišel Tom domů z práce, přivítala ho Agnes jako obvykle otázkou, zda si s ní dá kávu. Odpovědi se ale nedočkala. Místo toho jí Tom s nadšeným výrazem vrazil do ruky tenký výtisk nějakého časopisu. „Vidělas to?“ zeptal se. „Je toho plné město. Bylo to založené v Denním věštci, ale ten se od toho okamžitě distancoval,“ řekl.

Agnes zavrtěla hlavou. „Neviděla. O co jde?“ zeptala se.

„Jen si to přečti. Je to… je to fakt síla,“ řekl Tom. „Jdu pozdravit raubířku,“ pravil, pověsil kabát na věšák a prošel kolem Agnes dál do domu.

Ta s trochu nedočkavým výrazem rozevřela první dvojstranu časopisu.

Vzápětí jako by zkameněla. Celý svět se otočil vzhůru nohama a zase zpátky. Agnes vyskočilo srdce až někam do oblasti hrtanu, bušilo tak divoce, až to bolelo. Měla pocit, že si potřebuje na chvíli sednout. A pak utíkat. Hodně, hodně daleko.

Název článku zněl Ministr kryje bývalé smrtijedy – opravdu víte, kdo je váš soused? Pod palcovým titulkem se skvěla ne zrovna lichotivá Weasleyova fotka z tiskovky svolané kvůli Znamení. Agnes cítila, jak se jí začínají potit ruce.

Obsah toho textu ji nikterak nepřekvapil; vycházel totiž naprosto jistě ze záznamů, které ona sama pořídila před sedmi lety přímo na Ministerstvu kouzel. Lehce roztřesenou rukou odložila časopis na botník a pomalým krokem se vydala za svým nastávajícím mužem.

Emily mu v dětském pokoji zrovna zaplétala ty jeho sotva dvoucentimetrové pramínky vlasů do titěrných copánků a příchodem své matky se nechala nijak rušit. Agnes ji zamyšleně pohladila po tváři a přešla k oknu.

Její dva nejvzácnější poklady se právě teď nacházely oba v téhle jedné místnosti. Najednou dostala hrozný strach, že o ně může přijít kvůli minulosti, která ji dříve nebo později musela dohnat. Měli se skrývat. Měli vypadnout z téhle země, změnit si jména a spálit všechny mosty.

Weasley věděl, že tam byla, věděl, že viděla záznamy z programu POOVR a taky věděl, co je Agnes zač, bude mu zcela jistě jasné, odkud vítr vane, a i když ten článek ve skutečnosti nenapsala ona, nikdo a nic na světě ho nepřesvědčí, že je v tom nevinně… jakmile o tom řekne Rowlingové, je po všem…

„Stalo se něco, Agnes?“ oslovil ji Tom. Trhla sebou a otočila se k němu. Měl pořád ten něžný starostlivý výraz v hlubokých tmavých očích, ten výraz, který si kdysi před lety zamilovala.

„Ráda bych odsud odjela,“ řekla tiše. „Někam daleko.“

„Kam bychom prosím tě jezdili?“ nechápal Tom.

„Aspoň ty a Emily,“ upřesnila a otočila se zpátky k oknu. „Myslím… víš, mám důvod si myslet… že tu prostě nebudete v bezpečí.“

„Jak jako nebudeme v bezpečí?“

Jeho hlas k ní zněl jako z velké dálky. Dala ty záznamy Roxaně dobrovolně. Jednou se to přece muselo stát, nemohla čekat, že tomu nadobro uteče. Najednou se rozdrnčel domovní zvonek. Agnes sebou trhla. „Zajdu otevřít,“ řekl Tom.

„Ne,“ odpověděla. Temné tušení a strach jí seděly za krkem, tížily ji, tlačily k zemi. „Jdu já.“

Než stihla dojít k hlavnímu vchodu do domu, ozvalo se druhé zazvonění a potom bušení na dveře. „Bystrozorové, otevřete,“ slyšela zvenku tlumený hlas. Nohy ji nesly ke dveřím; sáhla po klice, všechno to bylo jako v nějakém zpomaleném filmu. Došlo jí, co se chystá udělat. Urychleně ruku stáhla.

„Tak otevřete, jsme bystrozorové, nechceme vám ublížit!“

Hlas zněl naléhavě. Jen jeden prstíček prostrčíme, jen trošičku se ohřejeme… Pohádka, kterou čítávala malé Emily před spaním, zněla najednou nepříjemně reálně. Stočila hlavu směrem do chodby; viděla Toma, jak zmateně vykukuje z obývacího pokoje. „Vezmi Emily na zahradu, ano?“ požádala ho Agnes.

„Otevřete, nebo vyrazíme dveře!“

Vytáhla hůlku a namířila ji proti vchodu. Neměla sebemenší tušení, co se chystá udělat. Prostě tu bude stát, s tou nachystanou hůlkou, a bude čekat, až se jí do těla zakousnou třísky z rozstřelených dveří…

Ta rána byla větší, než Agnes čekala. Zdálo se jí, že to muselo roztrhat celý dům na kusy, ale jí samotné se nic nestalo – někdo ji totiž strhl stranou. Dopadla prudce, ale na cosi měkkého. „Promiň, Tome…“ houkla k hromadě na zemi.

„Když ti někdo říká, že vyrazí dveře, tak pro lásku Boží uhni,“ odpověděl jí ženský hlas z podlahy. „Nemůžu tě pořád zachraňovat, Agnes.“

Agnes se zprudka otočila, aby se mohla podívat, na koho vlastně dopadla. Havraní vlasy, pichlavé oči a vytahané tričko s logem Sudiček, přes něj ledabyle přehozený kouzelnický hábit sepnutý stříbrnou sponou. A káravý hlas, který by poznala kdekoliv na světě. „Roxano…?“  oslovila nečekanou návštěvu. „Jak ses tu…?“

MDLOBY NA TEBE!“ zaječela Potterová místo odpovědi a bystrozor, který měl tu smůlu, že šel do domu první, padnul tváří k zemi. „Pojď, Agnes!“ Roxana ji chytila za paži a vytáhla na nohy.

Do domu se dral další kouzelník. Agnes viděla, jak zvedá hůlku, zpanikařila a jala se kouzlit první-

„-Ebublio!“ křikla. Z hůlky vyšel fialový blesk a bystrozor se najednou ocitl v mohutné mýdlové bublině. Roxana uznale kývla hlavou. „To by mě vážně nikdy nenapadlo, že jednou někoho uvidím tuhle pitomost použít v boji,“ poznamenala a zatáhla Agnes za roh, kde ji přirazila ke zdi, až to bolelo. „Teď rychle. Kde máš naše hůlky, Agnes?“ zeptala se.

Agnes zmateně zamrkala. „Ty hůlky,“ zopakovala Roxana. „Říkala jsi přece, že ti je kdysi dala Rowlingová, kde jsou? Nemáme moc času,“ připomněla jí.

„Na-nahoře,“ odpověděla Agnes. „Na sekretáři,“ upřesnila. Roxana ji pevně chytila a přemístila se s ní do druhého patra domku. Odporně tísnivý pocit, jako by ji někdo protáhl skrz gumovou hadici, sevřel Agnesino nitro. Těsně po přemístění se jí podlomily rozklepané nohy. I za normálních okolností tento způsob přepravy snášela špatně; zdálo se však, že ve stresu je to ještě mnohem horší.

„Taky jsi mohla vyjít po schodech,“ poznamenala.

„Moc pomalé,“ odpověděla Roxana a shrábla krabičku s hůlkami do hluboké kapsy svého hábitu. Ještě se ujistila, že tam jsou obě. Na schodech se ozval dusot několika párů nohou. Roxana střelila pohledem po Agnes povalující se na zemi. „Budeme odsud muset zmizet,“ řekla.

„Promiň, nohy mě ve vypjatých situacích neposlouchají,“ odpověděla Agnes.

„Nebudeš je potřebovat,“ ušklíbla se Roxana a znovu hmátla po Agnesině ruce. Agnes instinktivně uhnula. „Sakra, Agnes, nedělej fóry!“ zaječela Roxana. Ozvala se rána; to se vedle Agnes přemístila neznámá čarodějka a zaryla nehty do jejího předloktí. „Tak pojď, ty pisálku,“ zasyčela bystrozorka. „Pan ministr by s tebou moc rád mluvil.“

Ostrá bolest v Agnes probudila dávno zapomenuté zvířecí instinkty. Útěk. Boj. Přežití. Volnou rukou uštědřila čarodějce ránu do obličeje a zlomila jí nos. Bystrozorka vyjekla a povolila sevření. Agnes se podařilo postavit na nohy a rozeběhnout se ke schodům. „Agnes, pozor!“ křikla Roxana, ale bylo pozdě; novinářka naběhla další dvojici kouzelníků přímo do rány.

Petrificus totallus!“ vyjekla Agnes jediné kouzlo, které ji v tu chvíli napadlo. Jeden z bystrozorů padl naznak k zemi, ten druhý, vysoký čaroděj s ulíznutými blond vlasy, k ní ale natahoval ruce, aby ji chytil. „Nebojte, Gebauerová, rychle ke mně!“ zvolal.

„Ani náhodou!“ prskla Agnes a ze špičky její hůlky vystřelila sprška barevných jisker. Blonďák to schytal přímo do obličeje – kouzlo mu zapálilo obočí. Čaroděj zavyl bolestí a o krok couvl. Agnes fascinovaně sledovala svůj úspěch.

Její nepozornosti využila čarodějka se zlomeným nosem, která zprudka popadla Agnesino předloktí a přitiskla k němu malý kovový štítek. V okamžiku, kdy se dotkl pokožky, z něj vyrašilo osmero tenkých nožiček a zoubky. Agnes vyděšeně zaječela, když jí ta věc zajela pod kůži.

Mdloby na tebe!“ sundala Roxana bystrozorku k zemi a přitáhla Agnes k sobě. „Mizíme odsud!“ zahlásila.

„Ne, Rox, počkej!“ snažila se jí vyškubnout Agnes.

Revetis fortis!“ zaječel popálený blonďák. Trefil zjevně překvapenou Roxanu doprostřed hrudníku. Kouzlo ji vystřelilo do vzduchu a odhodilo na protější zeď. Agnes byla volná – ovšem jen na pár sekund, než ji drapnul ten světlovlasý kouzelník, který zaútočil na Roxanu. Tomu už uniknout nedokázala.

Domek po Tomově pratetě zmizel; vše nahradila dusivá temnota tak těžká, že se v ní nedalo ani dýchat, natož se bránit únosu.

***

Voda. Slaná mořská voda ve vzduchu. Ocelově šedá obloha a hukot vln. Nepříjemné vzpomínky na jeden velmi konkrétní okamžik, který se odehrál před sedmi lety. A teď je to tady zas. Neměla odvahu se rozhlédnout kolem, bála se, že uvidí ošklivý úzký dům, který se tyčí nad útesem jako varovně zdvižený prst. Jen taktak držela na vratkých nohou; kdyby ji ten neznámý čaroděj nedržel tak pevně, pravděpodobně by upadla.

„Kam mě to vedete? Já k ní nechci!“ zakřičela ve snaze přehlušit burácení mořských vod. Zřejmě to znělo dost hystericky.

„Uklidněte se, Gebauerová!“ okřikl ji ten kouzelník, který ji držel. „Jestli mi sletíte z toho útesu, tak mě Roxana zabije!“

„R-Roxana…?“ zopakovala po něm Agnes naprosto zmateně. Ten blonďatý bystrozor nepracuje pro Rowlingovou?

Ozvalo se přes hukot oceánu těžko slyšitelné lupnutí, jak se na útes přemístil někdo další. Byla to Roxana Potterová, hůlku výhružně napřaženou před sebe, v černých vlasech napadanou omítku a natržený ret. Po čele jí stékala kapka krve. „Co si o sobě myslíš, ty zatracený kreténe?“ zaječela na blonďáka. „Vždyť jsi mě málem zabil!“

„Zachránil jsem ti kůži, Blacková,“ odplivl si ten kouzelník. „Nejspíš sis toho nevšimla, ale jedna z těch bystrozorek nasadila Agnes slídiče. Kdyby ses s ní přemístila do Útočiště, jak jsi měla v plánu, bylo by po všem.“

„No doprdele,“ okomentovala to Roxana.

„Zřejmě mi dlužíš omluvu,“ pravil blonďák.

„Omluvu?“ načepýřila se. „PRAŠTIL JSI SE MNOU O ZASRANOU STĚNU, MALFOYI!“

„NEBYLA JINÁ MOŽNOST, BLACKOVÁ!“

„JMENUJU SE POTTEROVÁ, SAKRA!“

„Kde je Tom? Kde je Emily? Co jste udělali s mou rodinou?“ přerušila jejich hádku Agnes. Spršky slané vody jí nepřestávaly bubnovat na tváře v rytmu vlnobití. Bylo to jako tenkrát – jako tehdy, když utíkali z domu Rowlingové a doběhli na útes, odkud nebylo úniku… ani dnes není kam utéct. Ne s takhle rozklepanými koleny.

Roxana a ten blonďák, kterému říkala Malfoy, se nepřestávali přeměřovat pohledem. Pak Roxana pomalu, ne dvakrát ochotně, sklonila svou hůlku.

„Tvoje rodina je v bezpečí. Harry je odvedl,“ řekla směrem k Agnes už podstatně klidnějším hlasem. V okamžiku, kdy dokončila větu, se Harry Potter přemístil jen asi metr od ní. Měl na jednom rameni roztržený hábit a vypadalo to, že dostal dobře mířenou ránu mezi oči.

„Rox, co má tohle znamenat?“ otázal se. „Měli jsme se přece sejít v Útočišti, ne na tomhle bohem zapomenutém útesu!“

„Malfoy tvrdí, že má Agnes slídiče,“ založila si ruce na prsou Roxana. „Proto ji odnesl sem.“

„Netvrdím to, ona ho vážně ,“ zasyčel jí v odpověď blonďák. Chytil Agnes za paži a vyhrnul jí rukáv. Agnes sykla bolestí. Ranka, kterou jí do podkoží vnikl ten divný kovový předmět, byla jasně viditelná.

Potter se zachmuřil. „To je komplikace, se kterou jsme nepočítali.“

„Dnes se snad stalo něco, s čím bychom počítali?“ blýskla očima jeho žena.

„C-co přesně je ten slídič? Co to znamená?“ odvážila se zeptat Agnes.

„Je to sledovač,“ odpověděla jí Roxana. „Najdou tvoji polohu během pár minut. A pravděpodobně i slyší všechno, co říkáme,“ poznamenala.

„Musíme sehnat někoho, kdo ji toho zbaví,“ řekl Potter věcně.

„A to dřív, než ji podle toho stihnou vysledovat,“ doplnila ho Roxana. Agnes nebylo ani trochu příjemné, že o ní mluví, jako by tam vůbec nebyla. Měla chuť se Malfoyovi vytrhnout a někam zmizet, ale nešlo to – ta zatracená věc pod kůži na předloktí jí snad nějak brala sílu.

„Potřebujeme Jean,“ poznamenal Malfoy. „Nikdo jiný nevytahuje ty zatracené potvory tak rychle jako ona.“

„V tom máš výjimečně pravdu,“ odtušila Roxana.

„Dobře. Takže, náhradní plán,“ promluvil Harry spěšně, aby zabránil dalšímu handrkování. „Rox, vezmi Agnes na záložní místo setkání C. O to si můžeme dovolit přijít,“ řekl. „Já tam za vámi pošlu Jean a jakmile to bude zařízeno, přidám se k vám. Draco se mezitím přemístí na centrálu a sežene posily. Srozuměno?“

„Ale ovšem,“ souhlasila Roxana a převzala od Malfoye mírně vláčnou Agnes s koleny jako ze sulcu. Těsně před tím, než se s ní stačila přemístit, novinářka na moment zachytila Harryho pohled. „Mimochodem, rád tě zase vidím, Agnes,“ řekl jí a usmál se. Chtěla mu odpovědět, ale už to nestihla. Nehostinný útes jí pod nohama zmizel. Zase ho nahradila známá černota.

***

Když dorazily do cílové destinace, Agnes se urychleně vytrhla z Roxanina sevření a jala se zvracet do nejbližšího keře. Příšerně se jí motala hlava. „Jsi v pořádku?“ oslovila ji Roxana na své poměry starostlivě a opatrně.

Agnes si otřela rukou ústa a zprudka se otočila. Zjevně moc zprudka; ztratila rovnováhu, ale nakonec se udržela na nohou – to považovala za úspěch. „Jestli jsem v pořádku? Právě jsem byla unesena z vlastního domu, netuším, kde jsem a kde je moje rodina a někdo mi do ruky narval magický sledovač, myslíš, že bych mohla být v pořádku?“ otázala se zlostně.

„Nebuď tak popudlivá,“ odvětila Roxana. „Snažíme se ti zachránit zadek, pokud sis nevšimla.“

„Poté, co jste mě dostali do průseru tím, že jste zveřejnili informace, které jste nemohli mít od nikoho jiného než ode mě?!“ prskla Agnes. „No to děkuju pěkně.“

„Ty informace jsi nám dala,“ řekla Roxana klidně. „Musela jsi čekat, že je dříve nebo později využijeme. Hlídali jsme váš dům každý den. Nebyla jsi v opravdovém nebezpečí. Kdybys nedělala pitomosti a nesnažila se nám utéct, odvedli bychom tě na bezpečné místo k tvé rodině,“ pravila. „S tím slídičem to samozřejmě nejde, to je ti doufám jasné.“

„Jo,“ ušklíbla se Agnes. „To je mi jasné.“ Byla naštvaná. Popravdě asi spíš na sebe než na Roxanu, ale bylo snazší si to vylít na ní. Ruka jí pulzovala bolestí, měla dojem, že cítí, jak se jí slídič pod kůží pohybuje. Poprvé se rozhlédla kolem. Nacházely se na malém travnatém prostranství před dřevěnou chatou, která vypadala, že má už své nejlepší roky dávno za sebou.

„Půjdeme dovnitř,“ poznamenala Roxana. „Doufám, že už je Jean na cestě, nemáme moc času,“ dodala. Zřejmě aby ještě jednou zdůraznila, jak hloupé a sobecké od Agnes bylo to, že se jí snažila utéct místo toho, aby se nechala pokojně unést kdo ví kam.

„Nemáš kapesník?“ zeptala se Agnes.

V tu chvíli se přímo před chatu přemístila další čarodějka. Agnes se znovu zvedl žaludek. Letící zvratky jen o pár centimetrů minuly špičky bot té nově příchozí. „Ahoj Jean,“ pozdravila ji Roxana, jako by si incidentu vůbec nevšimla. „Tohle je Agnes, seznamte se.“

„Agnes Gebauerová? Ta novinářka?“ otázala se Jean. Měla velice hebký, melodický hlas. Oproti Roxaninu chraplavému štěkotu to byla příjemná změna. Agnes si otřela ústa do rukávu sotva vteřinu před tím, než jí Potterová stihla podat kapesník. Naštvaně jí ho vytrhla z ruky a zvedla svůj pohled od Jeaniných bot k její tváři.

Ta žena byla jako Roxanin zrcadlový opak. Její jemný obličej působil jako by vypadl z Da Vinciho obrazů. Madona. Křehká. Něžná. Měla světle modré oči, ostře kontrastující s ocelově šedou oblohou, plné rty, ale malá ústa. Štíhlý labutí krk nesl vznešenou hlavu s vlasy bílými jako padlý sníh, které byly střiženy do krátkého mikáda. Působila v tom temném světě kolem jako zjevení. Pomněnkové oči se zadívaly přímo na Agnes. „Moc mě těší,“ pravila Jean.

„Mě taky,“ zahučela Agnes v odpověď.

„Nemáme čas,“ připomněla jim oběma Roxana. „Jean, vezmi ji dovnitř, já budu hlídat,“ řekla a gestem ruky kývla směrem k rozpadající se chatce.

„Ovšem,“ odpověděla bělovláska, mírně se usmála na Agnes, a když si všimla, jak vratký má krok, okamžitě k ní přispěchala, aby ji podepřela. S vděčností využila nabízené opory; v okamžiku, kdy se chytila Jeaniny paže, jí nos naplnila jemná, ale intenzivní vůně ibišku.

Jean odemkla chatku, pomohla Agnes dovnitř a usadila ji ke stolu. „Tak, kde to máš?“ otázala se. Agnes si trochu váhavě vyhrnula rukáv a položila předloktí na zaprášenou desku stolu. Jean se opatrně dotkla okolí rány. Zabolelo to. Agnes ucukla. „Promiň, nechtěla jsem,“ omluvila se jí Jean. „Ale bohužel to bude bolet mnohem víc. Slídiče jsou chráněné proti magii, takže ho budu muset vyndat ven ručně,“ vysvětlila. A vytáhla z kapsy malý zavírací nožík. Jeho čepel se i v tmavé chatce zlověstně zaleskla.

Agnes měla znovu pocit, že se jí zvedá žaludek, ale tentokrát to ovládla. „Dělej, co musíš,“ řekla a odvrátila od své zraněné ruky pohled. Cítila Jeaniny prsty, jak se jí velmi opatrně dotýkají, jako by se snažily zachytit kovové nožičky slídiče, aby nikam neutekl. Mohl by? Uměly tyhle věci… utíkat skrz kůži?

Znepokojivou představu podobnou scéně z Tomovy oblíbené Mumie přerušil ostrý zvuk přemisťujících se kouzelníků a Roxanino nadávání. Jean vytáhla hůlku a bleskově kouzlem uzamkla dveře chatky. „Zatni zuby, Agnes,“ požádala. Agnes jí vyhověla. A taky pevně stiskla víčka.

Čepel nože projela kůží. I když nechtěla, vykřikla. Slídič podnikl zoufalý pokus o svou záchranu, cítila ho, jak se snaží prokopat hlouběji do jejího masa, mezi svaly… příšerně to bolelo. Skrz zavřená víčka se jí draly slzy. „Už to bude…“ slyšela odněkud zdálky sametový Jeanin hlas. A taky svistot sesílaných kouzel. Roxaniny zlostné nadávky mezi kletbami. Cinknutí kovu o kamennou podlahu. Bolest trochu povolila. „Je venku! Chcípni, ty potvoro! Evanesco! Agnes? Agnes, slyšíš? Hotovo! Vezmeme Roxanu a zmizíme odsud!“

Kouzlem zamčené dveře povolily. Do chatky se vevalil studený venkovní vzduch – a vzápětí i Roxana, kterou sem vmrštilo něčí kouzlo. Stůl, na který dopadla, pod ní praskl. Teď už zanadávala i Jean, ovšem podstatně mírněji než značně potlučená Roxana, horko těžko se sbírající ze země. Jean se okamžitě vrhla ke dveřím a začala po protivnících metat kouzla jako divá.

Agnes měla problém se zvednout na nohy. Cítila, jak jí po předloktí stéká čerstvá krev, hlava se jí točila, měla strach, že brzo ztratí vědomí. „Agnes…“ slyšela vedle sebe Roxanin hlas. Silou vůle se přiměla otevřít oči a podívat se, co po ní Potterová chce.

Roxana k ní natahovala ruku a snažila se jí předat nějaký drobný předmět. „Na, vezmi si to,“ řekla rozhodně a vtlačila jí tu věc do dlaně. „Neztrať to. A použij to, když bude třeba,“ dodala. „Jean, uhni od toho vchodu!“ křikla Potterová na bělovlasou čarodějku, která jen s obtížemi bránila přesile ve vstupu do chatrče, a vstala.

Dvěma skoky byla u dveří; prudkým pohybem odtáhla Jean, právě včas, aby ji zachránila před dobře mířeným omračovacím kouzlem. „Jděte beze mě, sakra!“ ječela Roxana. „Zdržím je!“

Jedna, dva, tři, čtyři… pět kouzelníků proti jedné Roxaně. „Musíme… musíme jí pomoct…“ vypravila ze sebe Agnes.

„Ne,“ odpověděla Jean rozhodně. „Rox ví, co dělá. My tě musíme dostat do bezpečí,“ řekla a chytila Agnes za ruku. „Připrav se. Skok do hyperprostoru za tři, dva…“

Už žádné další přemisťování, prosím, pomyslela si Agnes. V polovědomí stočila pohled ke své dlani, na níž ležela ta věc, kterou jí Potterová dala. Byl to prsten – tenký kroužek zlata zdobený drobným rubínem. Agnes zmobilizovala všechny své síly k tomu, aby si Roxanin dar navlekla na prostředník zraněné ruky. Potom neochotně stiskla Jeaninu dlaň a připravila se na ten zatracený pocit nedostatku dechu. „… Nula, start!“ Jean se otočila na podpatku.

Zvuky zběsilého boje zmizely někde v nenávratnu.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 1. kapitola:

2. TajemnyKvetak přispěvatel
14.03.2021 [20:42]

TajemnyKvetakAhoj Fluffy, díky moc za koment! Čekala jsem, jestli se ozveš a jsem ráda, že jsem se dočkala - vždycky mě ty komentáře tak nakopnou do dalšího psaní Emoticon
Pobavil mě pobertí vtípek Emoticon a jsem moc ráda, že tě baví akční scény. Popravdě se v nich celkem vyžívám, protože dřív jsem je vůbec neuměla psát a vyhýbala jsem se jim - takže teď se je snažím co nejvíc natrénovat. Děkuji za zlepšení večera budu se těšit u dalších kapitol. Emoticon

1. Fluffy admin
14.03.2021 [19:03]

FluffyKvětáčku,
to bylo tedy něco! Všechno sedělo jak pr... na hrnec! Emoticon Čtení mi uběhlo, ani netuším jak, spousta akce, kterou mám fakt ráda - a ono není úplně snadné popsat kouzelnické souboje na papír -, a všichni staří známí jsou zpátky. Emoticon Agnes s Tomem a malou Emily mi tady přišli naprosto přirození, takže ten červíček pochybností (haha, skrytej pobertí vtip Emoticon), co mě nahlodával u předchozí řady, zatím svoje růžky nevystrčil. Emoticon
Roxana neztratila nic ze svojí výbušnosti, Harrymu velmi ráda mávám a na Malfoye a Jean se těším. Emoticon
Slídič byl moc pěkný detail; zase jsem přenesla do příběhů z minulého století (a pár současnějších); až mě trochu mrazí, že ten pověstný "Velký bratr" vidí všechno i tady. Emoticon
Jsem zvědavá, co sis na ně i na nás připravila. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!