OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola dvacátá

30.01.2020 (12:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 953×

V domě plném Smrtijedů

Barty s Dracem si vyměnili všeříkající pohledy, než se začali rychlým krokem hrnout kupředu každý po jedné straně chodby ve sklepení Yaxleyho sídla. Draco koukal do cel nalevo, Barty zas do těch napravo.

„Vy?!“ ozval se najednou Draco překvapeně. Barty se zastavil a kouknul přes rameno.

„Kdo to je?“ otázal se Skrk blonďáka, když se přiblížil dost na to, aby zmerčil, co se děje. Malfoy povážlivě zblednul.

Na podlaze cely seděl zbídačený hnědovlasý muž. Vypadal, že už minimálně dva dny nespal a nejedl. Byl bledý, pod očima měl kruhy. Prozatím nic atypického, pro tu šílenou dobu. Měl výrazné podlitiny na tváři, jako by ho někdo nedávno zmlátil. Pololežel, poloseděl na podlaze, hlavou opřený o stěnu. Malátně jí kolíbal ze strany na stranu, patrně z toho, jak střídavě ztrácel a nabýval vědomí.  

„Lupin. Remus Lupin. Ve třetím ročníku nás učil obranu proti černé magii,“ představil ho Draco. „J-je členem Fénixova řádu a je… ehm…“

„Vlkodlak – no jo, já vím. Chodil jsem s ním do školy. Jenom jsem ho teď v té tmě nepoznal,“ bránil se Barty.

Skutečnost, že se nechal chytit i jeden z nejlepších kouzelníků, které Řád sdružoval, nebyla nikterak potěšující. Barty by byl býval Lupinovi pomohl, ovšem nemohl tak učinit, protože tu s ním byl zatracený smrtijedský Malfoy. Neměl v úmyslu riskovat, že ho prozradí. Prostě mu nevěřil.

Jenomže on musel něco udělat.

„Ustupte,“ doporučil blonďákovi, který na něj zamrkal. Mimoděk se také vrátil zpátky k vykání.

„Co chcete dělat?“

„Dívejte se a učte se.“ Barty vytáhnul hůlku, máchnul jí směrem k zámku a špitnul: „Annihilare!“

Tlaku pokročilého odemykacího kouzla zámek nemohl neodolal, proto se rozpadnul. Kousek železa vyletěl i Dracovým směrem, jenže tomu se ho podařilo zachytit do neverbálně vytvořeného štítu. Barty mladíkovo kouzlení nenechal bez odezvy.

„Krucifix, Malfoyi,“ vyhrknul nakvašeně, „už vám bylo sedmnáct, že si tu vesele čarujete?“

„Ještě ne, ale-“ 

„No tak! To přece znamená, že máte aktivní hlídáček!“ připomenul mu rozčileně a odstrčil ho z cesty. Pak se chopil jedné z kovových šprušlí a hrubou silou dveře otevřel tak, aby se mohl protáhnout dovnitř.

Draco chvíli zvažoval, zda by měl jít dovnitř spolu s Bartym, ovšem nakonec zůstal stát před celou. Lupin by se stejně na kladení odporu nezmohl, a tak nebylo potřeba Bartymu pomáhat, ať už se pokoušel o cokoli.

„Ale já…“ snažil se bránit mladší ze Zmijozelů. Jeho myšlenky však pokus o obranu nepodpořily. Všechny do jedné se otočily na podpatku a zamířily rovnou k tomu, co to tu – před jeho očima – Barty Skrk mladší prováděl. Přidřepnul si k Lupinovi a snažil se nahmatat puls. Zřejmě ho našel, neboť bývalého Nebelvíra v určitém momentě poplácal po tváři, snad ve snaze ho probrat.

Mladý Malfoy se podezíravě zamračil. „Poslyšte, o co se vlastně pokoušíte? Lupin je teď očividně Yaxleyho vězněm. A ten s ním podle všeho ještě není hotov.“

Barty ho nejprve vůbec nevnímal. Postupně k němu sice zdvihnul pohled, ovšem k řeči se neměl. Svým neodpovídáním získal čas, aby si rozmyslel, co udělá. První možnost byla seslat na Malfoye Imperio a poslat ho zpátky nahoru, do víru party. Druhá možnost byla vymazat mu paměť a třetí… Bartyho napadl riskantní krok.

Zdvihnul ruku a zamířil hůlkou přímo na Draca. Ten znejistěl. Hlavou se mu začaly honit myšlenky o tom, že je Skrk zrádce. Naprázdno polknul a oči se mu rozšířily nefalšovaným strachem, když se brunet nadechl k řeči.

„Vicis Lunae Hodierna,“ pronesl Barty zřetelně, očima neopouštěje mladého Malfoye. Z hůlky vystřelil stříbrný prach, který se ve vzduchu před Malfoyem zformoval v cosi kulatého, co občas proběhlo mezi mraky. Nebylo těžké odvodit, že ta koule byla Měsíc. Draco navíc kouzlo poznal z hodin astronomie s Vektorovou.

„Je úplněk,“ vydechnul Barty, přičemž mu spadl ze srdce těžký kámen. Když kouzlo sesílal, netušil, zda úplněk opravdu bude. Upřímně, ani teď si nebyl jistý, jestli to, co jeho formule ukázala, opravdu byl úplněk. Nicméně koule na obloze mu byla dost podobná a Draco očividně taky nebyl odborníkem přes astronomii, takže došel k témuž výsledku jako Barty. 

Skrk si nemohl dovolit Lupina zachraňovat jen tak pro nic za nic. Potřeboval dobrý důvod, jímž měla být skutečnost, že byl měsíc v úplňku. „Máte pocit, že s tím někdo tam nahoře počítá? Že někdo z těch chudáků byť jen tuší, že se radují nad celou, ve které sedí vlkodlak?“ 

Draco se zamyslel. Něco na tom, co Barty naznačoval, se mu nezdálo… Že by vždy důsledný a mnohdy až přehnaně opatrný Yaxley nechával vlkodlaka bez zajištění, za úplňku, u sebe doma? Ještě k tomu v den, kdy jeho žena pořádala večírek? Že by si neuvědomil, že bude úplněk? Nic z toho mu nepřipadalo jako reálná možnost. Na druhou stranu, Bartyho formule jasně ukazovala, že byl měsíc jako koule.

„Nevím,“ přiznal upřímně. „Zato vím, že není bezpečné strkat nos do Yaxleyho záležitostí.“

Barty si odfrknul.

„No jistě, Luciův syn. Jak mě mohlo napadnout, že byste třeba nemusel být takový zbabělec?“ nechal se slyšet. „No tak, na co čekáte? Vypadněte! Utíkejte za tatínkem! A až budete v pohodlí domova, rovnou mu můžete říct, že u Yaxleyových dneska v noci umřou desítky Voldemortových věrných!“

Snažil se to uhrát na emoční notu. Usoudil, že Draco nebyl rád, když ho srovnávali s otcem, a tak se rozhodl, že do toho vosího hnízda trošku dloubne.

Mladý Malfoy se zaškaredil a zafuněl. Barty vzal jeho ego, zmuchlal ho do kuličky, hodil ho do ohně a ten ho spálil na popel. Nechtěl tu zůstávat a už vůbec mu nechtěl být při ruce, ať už měl v plánu cokoli. Několikrát se otočil zády k cele. Vždycky si svůj odchod ale rozmyslel a otočil se zpátky. Uvědomil si totiž, že mu Skrk stále ještě neposkytnul řádnou odpověď na jeho otázku. Chtěl jenom vědět, jestli MacDougalová, se kterou Barty pracuje, má něco společného s Isobel… Copak toho, krucinál, chtěl tak moc?!

„A co s ním jako chcete udělat? Odvést ho odsud? To se vám nepovede,“ upozornil ho blonďák. „Mezi pozvanými jsou Voldemortovi nejlepší lidi… sám jste to říkal. Jak se přes ně chcete dostat? Ještě k tomu s dva metry vysokým chlapem v bezvědomí!“

Hm, dobrá otázka. Ale i na tu měl Barty odpověď.

„Mnoholičný lektvar,“ vydechl pohotově, jako by to něco vysvětlovalo. „Aspoň jednu ampulku má doma každá kouzelnická rodina. Lupin se promění v nějakého notorického ožralu. Pak nebude podezřelé, že ho přidržuji na cestě z baráku.“

„Hm, jak tak koukám, máte to promyšlené, pane Skrku.“ Draco na něj přimhouřil oči. „Je až s podivem, že jste ten plán vymyslel v posledních několika minutách, v podstatě na koleni.“

Barty se zašklebil. „Malfoyi, jestli mě chcete z něčeho obviňovat, počkejte s tím, dokud ho odsud nedostanu. Až těm nahoře nebude hrozit nebezpečí, že je sežere vlkodlak, pak si mě nabonzujte za zradu třeba i duchovi svatému, když vám to udělá radost.“ 

Nato se mladší z mužů stáhnul. Sice mu to nedalo spát ještě nějakou tu chvíli, ovšem už alespoň nerebeloval na plnou hubu. Zřejmě ho – jako humanistu – přesvědčil důraz, který Barty prozřetelně dal na svou údajnou snahu chránit „nevinné chudáky“ tam nahoře.

Skrk se zdvihnul na nohy. Prošel pootevřenými dveřmi na chodbu a už už se chystal odkráčet do patra, za účelem najít sklad lektvarů a obstarat vlas nějakého ožraly, když se Draco konečně rozhoupal k řeči: „Malcolm Bulstrode… touhle dobou už bude zalezlý někde pod stolem. Na všech večírcích mé matky se vždycky opil jako první. Obstarám jeho vlas.“ 

Starší z mužů se zastavil a počkal, dokud mladší nedomluví. Otočil se tak, aby na něj mohl úkosem pohlédnout, než přikývnul.

No vida! Možná se v něčem přece jen lišil od papínka. No, minimálně byl všímavější.

„Dobrá. Já seženu ten lektvar,“ prohlásil rozhodně. „Sejdeme se tady, nejpozději za deset minut.“

Oba se rozešli směrem ke schodišti. Od toho už ale každý zvolil jiný směr. Zatímco Draco šel zpět do vřavy obýváku, Barty zvolil méně nápadné pokoje v nitru domu.

Jejich mise byly úspěšné. Dracovi se podařilo najít Bulstroda, Bartymu zas ampuli mnoholičného lektvaru. Když se pak sešli v Lupinově cele, s politováním zjistili, že se kouzelníkův stav nijak nezměnil. Bylo nutno přistoupit k akci.

„Jste si stoprocentně jistý, že to jsou vlasy Bulstroda?“ otázal se Barty, zkoumaje tři pravděpodobně úplně stejné vlasy.

„Ano,“ odpověděl mu Draco, „a nezdá se mi, že máte jinou možnost než mi věřit.“

Skrk přimhouřil oči a probodnul ho vyčítavým pohledem. Jenže Malfoy měl pravdu. Ušetřil Bartymu spoustu času a potíží už jenom tím, že ty vlasy sehnal.

„Quod fors feret, feremus aequo animo,“ prohlásil brunet s povzdechem, než vhodil vlasy do tekutiny a krouživými pohyby zápěstí zamíchal.

„Cokoli nám osud přinese, trpělivě přečkáme,“ přeložil Draco z latiny. „Touché. To byl Ovidius?“

Barty trhnul rameny. „Vím já? O mudlovskou literaturu se nezajímám.“

„Ale jak potom…“ začal Malfoy, ovšem včas se zarazil a máchnul nad tím rukou. Než by se se Skrkem přel o takovou blbost, radši to předem vzdal.

Barty si přidřepnul k Lupinovi, kterému otevřel ústa. Když bývalý profesor na moment otevřel oči, zmerčil nad sebou Smrtijeda, ovšem neměl dost síly protestovat. Chvíli tekutinu zadržoval v ústech, která mu Barty silou udržoval zavřená.

„No tak, chlape, polkni to,“ poručil mu Barty hluboko posazeným tónem. „Je to jenom mnoholičňák.“ 

Nebyl si jistý, že ho Lupin vnímá, každopádně polknul a Barty si oddechnul.

„Co teď?“ přišla Dracova otázka a Barty trhnul rameny.

„Musím ho přivést k vědomí,“ oznámil mu věcně. „Malfoyi, pojďte sem. Potřebuju, abyste ho podržel při zemi.“

„J-já? Ale-“ vyhrknul Draco bojácně. Barty ho okamžitě zpražil pohledem.

„Sakra, tak chcete pomoct, nebo ne?!“

To zvolání Malfoye donutilo pohnout se z místa. Lupinova podoba se měnila, což samo o sobě Dracovi přišlo dost hrůzostrašné. Nemluvě o tom, že se měl pokusit přidržet vlkodlaka v době úplňku, kdy byl ještě silnější než obvykle. Bartyho rozkazy ale zněly jasně. Nejistě vstoupil do cely a přidřepnul si k vězni. Ještě Bartyho obdařil pochybovačným pohledem, než udělal, co mu řekl. Chytil Lupina za ramena a přitlačil ho ke zdi.

Barty pak na bývalého profesora (s teď už jasnou podobou Bulstrodea) použil formuli, kterou Draco v životě neslyšel. Přivést ho k vědomí se mu nicméně povedlo až na druhý pokus.

„Kde to jsem? Co se to…?“ promluvil Remus tiše a chraplavě. Žádný ze Zmijozelů mu neodpověděl.

Draco pozoroval, jak se brunet sklonil a dal si kolem krku Lupinovu paži. Chtěl ho zvednout, ale nedařilo se mu to.

„Přestaň se bránit, Lupine! Chceme tě odsud dostat!“

Bartymu v té vypjaté situaci už docházela trpělivost. Draca ale napadlo, že by mu se zvedáním mohl pomoct, a tak se chopil Lupinovy druhé paže.

Následující události se odehrály velmi rychle. Společnými silami Remuse zvedli a vedli ho směrem ke schodům. Cestou se Barty dal do vysvětlování: „Jsme u Yaxleyových, v žaláři. Netuším, kde tě sebrali nebo kdy, ale musíme tě odsud dostat. Dneska je úplněk.“

„Skrk? Barty Skrk? Jsi to vážně ty? Pustili tě?“ otázal se slabým hlasem bývalý Nebelvír.

Bartymu se z hrdla vydral chrčivý zvuk. „Jo, už to tak bude.“

„T-ty… a Draco? Draco Malfoy,“ oznámil, když po svém druhém boku spatřil blonďatou kštici. „Proč mi pomáháte? Úplněk je přece až... kriste pane, jsem tu už tři dny?!“

Barty s Dracem si vyměnili pohledy.

„Nepomáháme vám, ale hostům večírku Blythe Yaxleyové,“ odtušil Draco věcně.

„Je už bezmála osm, za pár hodin se začneš přeměňovat,“ upřesnil Barty.

„A Yaxley vás zavřel do cely ve sklepení, kterou ale dostatečně nezajistil. Kdybyste se ve své vlkodlačí podobě dostal ven, byl by z toho masakr,“ dodal ještě Malfoy na vysvětlenou.

Pomalu stoupali po schodech, u čehož Lupin bolestivě syčel. Zjevně měl pozůstatky z čehokoli, co mu Yaxley tam dole prováděl.

„Jak mě chcete dostat ven?“ otázal se. „Yaxleyovi pořádají večírek, určitě je tu spousta Smrtijedů.“  

„Spolknul jsi mnoholičný lektvar,“ osvětlil Skrk. „Nemáš svou podobu, je z tebe Bulstrode. Stačí, když se budeš tvářit, že máš dost – střídavě ztrácíš a nabýváš vědomí, plácáš nesmysly, šlapeš si po jazyku – a ti tupci tam nahoře nic nepoznají. Našel jsem tě na záchodě, s Dracem tě odvádíme domů.“

„Hm, hádám, že nemám na výběr. Musím věřit, že víte, co děláte,“ vydechnul vlkodlak rezignovaně.

Učinili poslední krok, který je dělil od úspěšného zdolání schodů. Pak už kráčeli chodbou v přízemí, dále přes obývák směrem ke vstupním dveřím. Kupodivu je nezaznamenalo moc lidí a ti, kteří ano, se tvářili soucitně. Jiní si zas začali špitat, jak je Bulstrode nemožný, že je jeho žena chudák a on by se už konečně měl jít léčit.

Byli již skoro u dveří, když se přímo před jejich očima objevila Aretha.

„Ehm… ahoj?“ prohodila nejistě a Barty k ní zdvihnul pohled. Prohlížela si jak Draca, tak Lupina, kterého podpírali, u čehož se tvářila pobaveně. „Jé, brej večír, pane Bulstrode! Vidím, že se dobře bavíte.“

Lupin zamumlal cosi nesrozumitelného a Draco na Bartyho poplašeně kouknul. Ten si ho nevšímal.

„Jako vždycky,“ protáhnul Barty ironicky směrem k Aretě. „Našel jsem ho na záchodě, tak ho radši vezmu domů, než udělá něco, čeho by litoval.“

„Dobrej nápad. Zítra vám za to poděkuje,“ přitakala víla, než sklopila pohled a kousla se do spodního rtu. Nebylo těžké odvodit, že něco nebylo v pořádku.

„Eh… Barty, mohla bych s tebou mluvit?“ otázala se ho opatrně.

Tázavě pozdvihnul obočí, ačkoli přikývnul. „Jistě. Pane Malfoyi, vezměte pana Bulstroda ven. Trocha čerstvého vzduchu mu neuškodí.“

Draco se sice zarazil a v očích se mu objevil alespoň tisíc námitek. Nakonec ze sebe ale dostal jen tiché: „Tak dobře. Počkáme na vás před domem." 

Barty s plavovláskou na ně koukali, dokud se za nimi nezavřely dveře.

„Myslel jsem, že to, co se stalo, vidíme oba dva jako jednorázovou záležitost," ucedil Skrk chladně. „Nejlepší bude dělat, jako by se mezi námi nic nestalo."

Aretha k němu vzhlédla, v očích nefalšované obavy.

„Když si to přeješ, proč ne," pokrčila lhostejně rameny. „Ale teď nejde o mě. To Morag. Přišla domů těsně před tím, než jsem odcházela sem. Barty, ona vypadala strašně zbídačeně. Ptala jsem se jí, co se stalo, ale nechtěla se o tom se mnou vůbec bavit. Mám o ni strach.“

Její slova Skrka zaujala, ne že ne. MacDougalová mu nepřipadala jako druh člověka, který by ve svém volnu vyhledával nebezpečí. Jestli byla zraněná – což z Aretina popisu tak nějak vyplývalo – nebyla to u ní běžná situace.

„Aha, a co s tím mám společného já?“

„No, je to tvoje parťačka,“ vydechla dívka, „třeba by se ti mohlo povést z ní dostat, co se jí stalo.“

„Tomu přece sama nevěříš, Aretho,“ opáčil rozmrzele, přičemž zatnul ruce v pěsti.

„To teda věřím!“ stála si za svým víla. „A kromě toho… no, víš… já… totiž… cítím se trochu provinile kvůli tomu, jak nás předtím načapala. Nemělo se to stát.“

Chtěl jí říct, že měla počítat s nečekanou návštěvou. Byl to Moražin byt stejně jako Aretin. To byl taky jeden z důvodů, proč si s Arethou vůbec začal – bylo mu jasné, že jestli se to o něm a blondýně někdo dozví jako první, bude to právě Morag. A až se tak stane, MacDougalová možná pocítí žárlivost a pak jí snad konečně dojde, že...

Sakra práce! Zatracená ženská!

Sám se mohl jen divit tomu, k čemu všemu se kvůli ní snížil. 

Barty vydechnul z plic přebytečný vzduch, přičemž uvažoval, zda má možnost se z té nemilé povinnosti nějak vymluvit. Postupně došel k názoru, že ne.

„Fajn. Stavím se u vás, až se postarám o Bulstroda,“ dostal ze sebe nakonec.

Aretě se v očích zablýskla úleva.

„Super, díky. Odemknout si, předpokládám, zvládneš i bez klíče…“ Mrkla na něj, než se dala na odchod.

Stejně tak Barty neotálel. Rychlým krokem se rozešel ke dveřím a pak ven, vstříc Dracovi s Lupinem, respektive Bulstrodem.

Nebelvíra si přebral a poděkoval Malfoyovi za spolupráci.

„Draco!“ zavolal na něj ještě. Blonďák se otočil a zamžoural na něj bezelstnýma, bouřkovýma očima. „Je to ona… Morag je starší sestra té MacDougalové, která s tebou chodila do Bradavic.“

Draco přikývnul. Jediným projevem blonďákovy emoce bylo, že lehce zdvihnul koutky. Pak už jen vyběhnul schody a zapadnul zpět na večírek.

To Barty se, i s Lupinem, přemístil k sobě.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola dvacátá: