OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola dvacátá druhá

11.02.2020 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 880×

Dám jim vraha

Odkašlala si, aby na sebe upozornila, jen co došla do obýváku. Položil jednu z mnoha fotografií zpět na její původní místo na parapetu a otočil se k ní. Oba si byli vědomi, že to nebude příjemný rozhovor. 

Pohled na ni ho, nicméně, překvapil. Jestli se mu svým outfitem mstila za to, jak ho našla polonahého v Aretině ložnici, pak se jí to dařilo skvěle. Pohled na její holé nohy mu přinesl dost peprné myšlenky. Vyschlo mu v krku, když si představil, jak hmatem zkoumá jejich vnitřní stranu, od kolene až ke slabinám. Nemluvě o tílku, které nejen že těsně obepínalo její trup, ale také dávalo na odiv podstatnou část jejího hrudníku. Neměla podprsenku a triko nebylo dost hrubé na to, aby ukrylo tvar jejích hrdě se tyčících Venušiných pahorků. Srdce se mu rozbušilo, když mu mysl předhodila do detailů propracovaný obraz. Shlížel na Moražinu nahou formu tak, jak shlížel dnes v podvečer na Arethu. Nemohl si pomoct. Byla tak blízko! Stačilo by se natáhnout a…

„Hej.“ Luskla mu prsty před očima. Nevšimnul si, kdy se dostala dost blízko na to, aby to gesto mělo efekt, ale stačilo to. Přišel k sobě. „Musíme si promluvit,“ pokračovala o dost vážněji.

„Já vím. Zbabral jsem to,“ prohlásil na férovku. „Přišel jsem se ti za to omluvit, MacDougalová. Najít svého parťáka v posteli se svou nejlepší kamarádkou, to by asi zamávalo i s ostřejšími náturami.“

„Prosím tě, nech toho. Oba víme, že tady jde o víc než o to, že jsem vás přistihla, Barty,“ kula, dokud bylo železo ještě žhavé. Cítil, že by na to něco měl říct, ale nebyl si jistý, co by bylo vhodné. Zarazil se, čehož bruneta náležitě využila: „Miluješ ji? Myslím Arethu.“

„Ne,“ přiznal popravdě. „Párkrát jsme spolu byli na skleničce. Možná ji mám rád, ale rozhodně ji nemiluju.“  

„Tak proč ses s ní vyspal?“ ptala se dál.

Arogantně si odfrknul, ovšem faktem bylo, že váhal, jak jí odpovědět. Bylo tu tolik možností. O to větší problém mu dělalo rozhoupat se k volbě.

Protože jevila zájem. Nebyla nedosažitelná, na rozdíl od tebe. Protože jsem věděl, že ti to ublíží. Doufal jsem, že tě to vyprovokuje k akci.

„Co je to za otázku, MacDougalová?“ zaprskal nerudně.

„Taková, jakou ti klade člověk, který se snaží pochopit, co se ti honí v té dubové palici,“ odpověděla klidně. „Přitahuje tě? Je moc hezká, to je fakt. Má skvělou postavu, dlouhé nohy, je vysoká, modrooká blondýna… vlastně mě to vůbec nepřekvapuje. Má vílí krev, chlapi jí nedokážou odolat. A vůbec, hodíte se k sobě, víš to? Jste oba vysocí, moc hezcí, a-“

„Mlč, prosím tě,“ nevydržel to a skočil jí do řeči, když už ty její závěry nemohl poslouchat. „Mně nejde o Arethu. Nikdy mi o ni nešlo. Ano, byla zpestřením, a neříkám, že nepříjemným,“ na malou chvíli se odmlčel. „Já se ale zakoukal do jiné.“

Morag se na něj zamračila. „Takže tys ji využil,“ vydechla ohromeně. „Ale proč? Sakra, já to nechápu! Nechápu tě, Skrku! Vždycky, když si myslím, že jsem přišla na způsob, jakým uvažuješ, vyplyne na povrch něco, co moje teorie vyvrátí!“ Frustrovaně rozmáchla rukama, přičemž očima utekla jinam. „Když jsem myslela, že mi chceš zničit život, začal jsi mi pomáhat, vyléčils mě a kryls mě před Yaxleym. Když jsem myslela, že jsi záporák, ukázalo se, žes k tomu všemu měl sakra dobrej důvod. Předtím, než jsem vás přistihla in flagranti u nás, myslela jsem, že se ti líbím. A teď…“ vydechla, nechajíc zbytek věty vyšumět do neznáma. 

Semknul rty do úzké linky, než k ní přistoupil. Byli sotva pár centimetrů od sebe, a přece se nedotýkali. Poslouchal spršku její kritiky a nemohl než obdivovat, že upřímnost ji neopouštěla ani v boji se stresem, způsobeným frustrací. Na krku se jí vyrýsovaly žíly, tiskla k sobě dlaně a do tváří jí už zase stoupala růž.

Vydal nesouhlasný, zastřený hrdelní zvuk. V její tváři zpozoroval zmatení, strach, zklamání a nejistotu, ale taky cit a lítost. To vše v kombinaci, které by odolal snad jen člověk s kamenem místo srdce. „Ptala ses, proč… proto, že s ní to bylo daleko jednodušší než s tebou. Oběma nám šlo o totéž. Nemiluju ji, ale mám své potřeby. Nejsem svatý, sakra!“

„Jednodušší,“ zopakovala tiše. „Jako, že vám oběma šlo jenom o sex?“

Zašklebil se. „Přesně tak. Žádná ale. Žádné servítky, žádné ostýchání. Prostě…“

„Jste na to vlítli – jasný.“ Tentokrát se šklebila Morag. „Takže – jestli jsem to správně pochopila – ty se nechceš vázat. Chceš mít s ženami sex, protože máš svý potřeby, ale city do toho jednoduše míchat nechceš.“

Barty se zhluboka nadechnul, přičemž záporně zakroutil hlavou. „Ne. Teda, s jinými ženami možná, teoreticky, ale-“

„Jinými ženami? Ty jich máš víc?“ zděsila se. 

Barty měl sto chutí frustrovaně rozmáchnout rukama.

„Pro Merlina, ne!“ odpověděl okamžitě. „Aretha byla první od Azkabanu.“

„A před Azkabanem?“ ptala se dál, třebaže věděla, že do toho jí nic není.

Barty přimhouřil oči, ale byl si vědom, že k ní musí být upřímný, jestli ji chce získat. „V životě jsem měl jenom jednu dívku, těsně po škole. Yaxley se mi párkrát snažil někoho dohodit, ale… já už měl jiný smysl života.“

„Práci pro Voldemorta,“ špitla sotva slyšitelně. Neochotně přikývnul. „A co Bellatrix? Říkal jsi, že tě objevila. To jste spolu za ta léta vůbec nic neměli?“ 

„Ne,“ prohlásil rezolutně, než se zarazil. „No, vlastně jednou, na večírku, jsme se prý líbali, ale byli jsme oba úplně na mol. To mi mimochodem řekl její manžel, když mi za to další ráno přišel dát přes hubu. Ale jinak nic.“

Výraz v její tváři se změnil. Vrásky na chvilku zmizely a v očích se jí mihly jiskry pobavení. Byl to krásný pohled. Bohužel, než se stihnul nadát, vrátila se k vážnému standardu.

„A co já?“ otázala se nejistě. „Jakou roli ve svým dramatu jsi přidělil mně? Jsem prostředek tvojí pomsty Nottovým?“

„Už dávno ne,“ odtušil okamžitě, tudíž Morag odvodila, že neměl čas vymýšlet lži. Při tom se rukama opatrně dotknul jejích. Neucukla, jen k nim sjela očima, a když vycestovala zpátky k těm jeho, spatřil v nich náznak čehosi hlubokého. Uvažoval, že by se k ní sklonil a přitisknul své čelo na její, ale nechtěl způsobit, že by znervózněla ještě víc. Musel k ní přistupovat opatrně, protože pod tvrdou slupkou vyšívanou zmijozelskou lhostejností, odtažitostí a opatrností, se u ní skrývalo křehké jádro a v něm velké srdce plné ryzího citu, které se mu už jednou téměř podařilo zlomit. Poučil se. I kdyby k němu necítila zhola nic, plánoval před ní vyložit karty.

„Tak jak mě teda vidíš? Jako mladou průšvihářku, kterou musíš neustále zachraňovat a bránit, co?“

Zašklebil se na ni, sklopil pohled a propletl prsty s jejími. Pokoušel se získat čas, aby si mohl uspořádat myšlenky. Ty se totiž bouřily na barikádách jako Francouzi za posledních let krále Ludvíka XVI. a řvaly na něj, ať už ji konečně vyvede z těch jejích bludných názorů.

„Jestli jsem tě tak kdy vnímal, hodně rychle jsi mě vyvedla z omylu,“ zahučel. „Líbí se mi, jak jsi neústupná. Máš svoji hlavu a nebojíš se jít se svým názorem ven, i proti takovým, jako je Yaxley. Jsi spravedlivá – obdivuju, že dokážeš všem měřit stejně. Odvahy máš tak moc, že nechápu, proč tě Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu. Občas bys sice mohla prozradit, co máš za lubem, a asi by bylo fajn, kdyby ses přestala bránit radám zkušenějších, ale…“ zarazil se v půli věty. Ani nedutala. „Líbíš se mi taková, jaká jsi, nic bych na tobě neměnil.“

Koukala na něj bezelstným pohledem a on se neubránil drobnému úsměvu. Jednu ruku vyndal z její, načež ji pohladil po tváři.

„Takže,“ zafuněla, ve tvářích rudá rozpaky, „já se ti vážně… ehm, líbím?“

„Kdyby jenom to,“ brouknul, než jí dal dlaně na pas, ale nepřitáhnul si ji blíž. To rozhodnutí nechal na ní. Naklonil se k ní tak blízko, že ucítila známou vůni jeho kolínské, zatímco jeho dech ji šimral na tváři. Cítila, že se schyluje k něčemu daleko intimnějšímu, než s čím měla doposud zkušenosti, ale z nějakého důvodu se toho nebála. Z jeho těla šla elektrizující energie, jíž dala za důsledek skutečnost, že jí vstaly snad všechny chlupy na těle.

Nebyla překvapená, když ji políbil. Zpočátku sice nereagovala tak, jak by měla, ale brzy pochopila co dělat. Snažila se. Uvažovala nad jejich polibkem v prvních vteřinách více, než by bylo hezké. Bartymu se ale brzy podařilo najít tempo a vzorec, který vyhovoval oběma.

Podvědomě se k němu přitiskla, a to i choulostivými partiemi. Barty lehce zasténal a jazykem vyhledal ten její. Začali se přetlačovat v souboji, který neměl vítěze. Rukama definitivně pustila ty jeho, takže jí ty své mohl obmotat kolem pasu. Ucítil její ruce na bocích svého trupu. Vsadil by se, že nevěděla, co s nimi, přesto vycítila, že spojit je za jeho bedry nebylo špatné řešení.

Líbali se dost dlouho. Barty Morag vysadil na kuchyňský pult, čímž ji dostal výš, a tedy se nemusel tak hrbit. Překvapeně vyjekla a na moment se v důsledku toho oddělili, ale využili pauzy smysluplně, ke smazání kyslíkového deficitu. Pak už Morag zvedla ruce k jeho tváři a napodruhé to byla ona, kdo inicioval symfonii. Barty jí rukama oddělil kolena a vměstnal se mezi ně. Prsty jí bezmyšlenkovitě jezdil po vnější a horní straně skoro úplně holých stehen tam a zase zpátky. Tu a tam vyjel až k Moražinu břichu a ona v takové chvíli vždy zalapala po dechu.

Její ruce chvíli cítil na svém hrudníku a břiše, které si důkladně osahala. Přes košili prozkoumávala jeho tělo a jemu ne jednou naskočila husí kůže, když prsty nevědomky přejela přes nějakou z jeho jizev z dob dávno minulých. Párkrát si pohrávala se spodním okrajem jeho košile, ale netroufla si pod ni vjet rukou. Barty to respektoval. Něco si taky museli nechat na příště…

Poté, co se od ní odtáhnul, potěšeně sledoval své dílo. Ztěžka oddechovala, ve tvářích byla rudá. Vypadala božsky, jak na něj mžourala rozšířenými, rozostřenými čokoládovými kukadly. Dal jí ruce na pas a chtěl jí říct, že je nádherná, ale než to stihnul…

„Barty? Stalo se něco?“ vypravila ze sebe poplašeně, překvapená jeho nečinností.

„Půjdeš se mnou na večeři?“ otázal se jí najednou, úplně bez kontextu. Několikrát na něj zamrkala.

„C-cože?“ vytřeštila na něj oči a on se už už nadechnul k řeči. „Teda… ehm, večeře? Nó, to si budu muset ještě rozmyslet.“

Naklonil hlavu na stranu a pozdvihnul obočí. Nebaštil jí tuhle její odmítavou pózu, ne po tom, co tu předváděla necelé dvě minuty zpátky.

„Uch, nedívej se na mě tak! Nic z toho, co se tu dneska stalo, ještě neznamená, že jsem tě vzala na milost,“ osvětlila mu.

Teď už se regulérně zamračil. „Aha, a co by si madam MacDougalová přála, abych ještě udělal? Omluvil jsem se ti. Řekl jsem ti, co k tobě cítím. Myslím, že jsem dal dost okatě najevo, že to s tebou myslím vážně!“

„A co tvoje smrtijedství, hm?“ vypálila pohotově. „Tohle je pro mě hodně důležitý, Barty, přes to prostě nejede vlak. Na čí straně jsi? Víš to vůbec?“

„A je to tu zas! Morag, proboha,“ zaúpěl. „Proč máš potřebu se v tom šťourat?!“ 

„Protože je to pro mě zásadní, Barty!“

Protočil oči v sloup, za což ho odměnila pohledem typu: To jako vážně?

„Fajn, tak když to musíš vědět, nevěřím, že Voldemortova vize má budoucnost.“

„To znamená…?“ tlačila na pilu.

„To znamená, že nejsem loajální,“ vysolil rázně a MacDougalové se znatelně ulevilo. Odměnila ho krásným, širokým úsměvem, ale tím to neskončilo. Rukama vycestovala k jeho tváři, kterou vzala do dlaní. Pak zdvihla hlavu a políbila ho. Lehce a krátce, přesto je oba ta jediná pusa zahřála u srdce. Rukama jí něžně sjel od ramenou, přes paže, k pasu.

„Předpokládám, že to znamená, že jsem prošel,“ špitnul, jen co se oddělili. Brunetka se uculila.

„To se uvidí po té večeři,“ prohlásila žertovně. On se naoko zachmuřil.

„Vidíš, je skvělé, že jsme se dostali k tématu večeře, protože já mám hlad, že bych vraždil,“ informoval ji prostě. „Je v okolí nějaká dobrá restaurace?“  

Chvíli na něj koukala, jako by si nebyla jistá, zda si náhodou nedělá srandu.

„Ty chceš jako jíst? Teď? Vždyť je,“ vyklonila se, aby koukla za něj, na hodiny nad televizí, „půl jedenácté!“

„Právě! Nejlepší čas na druhou večeři.“ O kousek ustoupil a natáhnul k ní ruku ve snaze pomoci jí seskočit z pultu. Nebránila se a raději spolkla hromadu výtek, kterou měla k tak pozdnímu jídlu.  

„Merline, to je teda životospráva,“ zhodnotila kriticky. „Tak počkej, musím se zamyslet, co je v tuhle dobu ještě otevřený. Hm, Subway má do půlnoci, ale to není žádnej zázrak, jenom bagety.“ Barty se přidal k pokojné negaci. „Za rohem, na Burnsové, je otevřené hladové okno, které patří k indické restauraci. Tam to mám ráda, ale záleží, jak jsi na tom s pálivým.“

Barty se zaškaredil. „No, řekněme, že nejsme nejlepší kamarádi.“ 

„Ale podívejme!“ dobírala si ho, přičemž ho prsty dloubla do žeber. „No tak dobře, dneska to oželím. Ale připrav se, že tě tam stejně jednou vezmu, ty hrdino,“ zakřenila se čarodějka. „Pak už nám ale zbývá jenom non-stop dovoz pizzy.“

„Hm… to zní lákavě. Pizzu jsem neměl roky. Ale, no… nemohli bychom si ji vyzvednout osobně?“

Morag na něj pobaveně přimhouřila oči. „Eh… ne? Barty, pointou dovozu pizzy je skutečnost, že ti ji dovezou až domů.“

„Já vím, jenže…“ nadechnul se, vydechnul a rukou si frustrovaně vjel do vlasů. V těchhle mudlovských věcech pořád ještě plaval. „Tak v tom případě vyhrává hladové okno – ať už je to cokoli.“

„Seš si jistej? Devadesát pět procent jídel tam je pálivých a zbylých pět mi nechutná.“

Barty se ušklíbnul. „Správný voják musí něco vydržet, no ne?“

Statečnost ho přešla, jen co si dal dvě lžičky echt indického kari. Morag se nahlas smála tomu, jak se pokoušel hasit svůj rozpálený jícen sójovým mlékem (které si, na její popud, rovněž objednal), ale moc se mu to nedařilo. Nakonec si musela objednat ještě jednu pomerančovou sodovku, neboť tu, již si objednala ona, jí zkonfiskoval její doprovod, a ještě k tomu Bartymu zachutnala, takže chtěl svoji vlastní.

„Hm, tohle je moc dobrý,“ zahučel poté, co mu Morag dala zkusit jedno ze svých pěti churros ze španělského stánku odnaproti. V tuto hodinu už sice nebyl otevřený, ale bylo teplo, a tak se majitelé, kteří pořádali rodinnou oslavu, uvolili vzdát se nějakých těch churros pro hladový pár. „Jak že se to jmenuje?“

„Churros,“ zahuhlala s plnou pusou. „Správně by se měly máčet v čokoládě, ale vzhledem k tomu, že můžem být rádi, že jsme je vůbec dostali…“

Barty jedno ze svých churros namočil v mléce. Pak se rozhlédnul po zpustlém centru a usoudil, že je bezpečné vyndat hůlku. Morag ho skepticky pozorovala. Dokud neproměnil mléko v čokoládu, nechápala, oč se pokouší.

„Dáš si?“ Nenechala se pobízet. Dal jí kousnout ze své podlouhlé španělské koblihy, v důsledku čehož slastně zavrněla. „Tak co, chutná?“

Zavrněla v souhlasu. „Božíčku, ta čokoláda je vynikající! Co je to za formuli?!“

„Saporem est scriptor – taková šikovná pomocnice z domácí magie. Způsobí, že jídlo chutná přesně tak, jak ho má kdo nejradši.“

„Páni,“ vydechla unešeně. „Ty vážně znáš kdejakou nepodstatnou formulku. Existuje nějaký obor magie, ve kterém se nevyznáš?“

„Rád bych řekl, že ne,“ odtušil s úšklebkem. „Ale bohužel, mám mezery, třeba právě v domácí magii.“

MacDougalová nad tím jen máchla rukou. „Prosím tě, tu přece bohatej chlap nepotřebuje.“

Barty na ni pobaveně zamžoural. „Proč myslíš, že spadám do téhle kategorie?“

„Ale no tak,“ prohodila lehce. „Tvůj otec byl ministrem kouzel. Některých věcí s ním spojených – hlavně tedy dividend – se prostě nezbavíš.“

Uchechtnul se její věcné logice.

„To je sice pravda, ale já peníze po otci používám jenom na údržbu baráku a pro Theu,“ vysvětlil, než jí dal blíže kelímek s čokoládou, aby si do ní mohla namáčet své churros.

Znovu zavrněla, když laskala své chuťové buňky. Kapička jí zůstala na spodním rtu, proto se Barty postavil před ni a opatrně jí ji setřel. Morag na něj zamžourala a vzala svůj spodní ret mezi zuby.

„Vidíš, Thea… jak se vlastně má?“ 

„Upřímně, nemám tušení,“ povzdechnul si. Pokračovali v chůzi zpět k domu. „Platím jí ošetřovatelku a kapu jí do pití lektvar na dobré spaní, takže je soustavně v limbu.“

„Hm, tak to sis celou tuhle situaci dost podstatně ulehčil.“

Barty nesouhlasně pohodil hlavou. „To není pravda. Prakticky pro mě její aktuální stav není jednodušší, než kdybych s ní byl v jednom kuse.“

„Proč myslíš?“ otázala se ho s nefalšovaným zájmem o věc.

Pokrčil rameny.  „Stejně o ní přemýšlím asi tak dvacet tři hodin denně. Jestli se jí nepřitížilo, jestli mě ještě vůbec pozná, až se probere. Jestli mi odpustí, že jsem ji zdrogoval, abych mohl… no, žít svůj život.“

Nejprve sledoval, jak si postupně olízla všechny prsty poté, co dojedla poslední ze svých sladkostí. Podal jí ubrousek, kterých od Španělů dostal víc než dost, a ona mu poděkovala.

„A stojíš vůbec ještě o její odpuštění?“ pokračovala v krasojízdě, utírajíc si ruce do utěrky. Nekoukala na něj, což se ovšem s ním v souvislosti s její osobou rozhodně říct nedalo.

„Co je to za otázku? Jistě, že stojím,“ prohlásil možná až příliš rychle.

„Je to vražedkyně, Barty. Chladnokrevně zabila pět lidí a zabíjela by dál, kdybychom jí to nezatrhli.“

„Ale pořád je to moje sestra, sakra! Provázela mě valnou většinou mého života. To ona mě držela nad vodou, když po mně můj otec šlapal. Jenom kvůli ní jsem v tom baráku nezešílel – i když, i to je diskutabilní.“ Strčil si do pusy poslední sousto, které předtím náležitě vymáchal v čokoládě.

„Můžu to dopít?“ MacDougalová mu jukla přes ruku do kelímku, v němž se skvělo několik posledních kapek čokolády. Nebránil se a předal jí ho.

„Díky,“ zamumlala, než se znovu chopila slova. „Takže, zpátky k tvojí sestře. Barty, přece ji nemůžeš do nekonečna schovávat a lít do ní lektvary. Co je to za život? Takhle ho ničíš sobě i jí.“

Barty se zastavil, což donutilo zastavit i Morag. Obdařila ho pronikavým pohledem a on se zamračil. Věděl, že má pravdu. Jeho samotného úvahy v poslední době často vodily tímtéž směrem.

„Napadlo mě, že bych jí sehnal psychiatra. Peněz máme kupu, kdyby se nějaký z lékouzelníků nechal podplatit a kdybych měl záruku, že se na nic nebude ptát…“ nedokončil větu. „Ale je to šíleně riskantní.“

„To teda jo,“ povzdechla si žena. „A co kdybys jí našel nějaký ústav v zahraničí? Slyšela jsem, že u mudlů je to běžná praxe. Když nějaký boháč někoho zabije, hodí to na své mentální zdraví a nechá se zavřít do ústavu pro bohaté, kde si žije jako v bavlnce. Thea by v takovém zařízení byla v bezpečí. U moře… v Itálii, Francii, nebo ve Španělsku – jenom si to představ.“

„Je vidět, že netušíš, jak funguje jurisdikce Ministerstva kouzel v Yaxleyho režii,“ zhodnotil chladně. Tuhle diskusi vedli snad stokrát a nikdy se nedobrali kompromisu.

„Barty,“ oslovila ho naléhavě. „Já chápu, že Yaxleymu nevěříš. Sice nechápu proč, když jste takoví kamarádi, ale chápu, že se o svou sestru bojíš. Jenže tahle věc nikdy nebyla jenom o Thee. Mluvila jsem s Nottovými. Ví o těch vraždách. Podezírají z nich tebe a myslí, že já tě kryju. Nezastaví se, dokud nenajdou vraha, chápeš?!“

Barty naprázdno polknul a chvíli mlčel. Z jeho výrazu bylo jasné, že se pokoušel přijít s nějakým řešením.

„Chtějí vraha? Dobře. Tak já jim ho dám,“ pronesl nakonec pevně.

„Aha? A jak to jako hodláš-“ Morag se sice nadechla k protestu, ale to už Barty zničil vzdálenost mezi nimi a doslova ji umlčel rty přitisknutými na ty její. Tenhle jejich polibek byl daleko divočejší než ty předchozí. Líbal ji hladově a nemohl se jí nabažit. Bral si vše, co mu byla ochotna nabídnout. Cítila, jak se jí veškeré připomínky a dotazy k Bartyho poslednímu tvrzení vykouřily z hlavy a jí se div nepodlomila kolena pod intenzitou toho polibku. Byla si jistá, že kdyby neměla ruce obmotané kolem jeho krku, rozklepaná kolena by ji zradila.

Ani si nevšimla, kdy ji přemístil domů, a už vůbec nezaznamenala, kdy ji uložil do postele. Pamatovala si, že jí uvařil čaj a že se ještě nějakou dobu přeli, jenže pak… měla okno. Musel jí do čaje něco nakapat, protože jinak by tak lehce neusnula.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola dvacátá druhá: