OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Stín pochybností 8. kapitola

10.07.2014 (10:00) • PetraCullen • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1480×

Přemýšlel, že se půjde nenápadně porozhlédnout kolem a prozkoumat okolí. Už tady nebyl roky. Vzpomněl si na to, jak se šel kdysi podívat na Harryho, který se zrovna nacházel v Magnoliové ulici, a jak ho tenkrát polekal. Usmál se té vzpomínce. Tehdy vše bylo jinak a lehčí. Připadalo mu to jako věčnost. Nikdo ho neměl šanci zpozorovat, a i kdyby byl zpozorován, měli by ho za toulavého psa, který nikomu nepatří. Povzdechl si a nepozorovaně se vrátil k domu číslo čtyři v Zobí ulici.

Nenápadně se schoval do hustšího křoví a čekal, dokud nevyjde Harry z domu. Čekal, než se rozední, a sledoval okolí kolem sebe. Nevěděl, kolik hodin čeká. Když konečně vyšel Harryho strýc, který měl namířeno do práce, po dalších deseti minutách Harry v tichosti vypadnul z domu. Rozhlédnul se kolem sebe a rychlým krokem se vydal po chodníku. Siriusovi se zdálo, že měl celkem naspěch. Nezaváhal ani na vteřinu a tiše se vydal za ním jako hnědočerný toulavý pes. Snažil se, aby ho Harry za žádnou cenu nezahlédnul, a to se mu celkem i dařilo.

Po chvíli začalo drobně pršet. Cítil, jak kapky deště mu stékají do kožichu, ale přesto mu to nevadilo. Následoval Harryho na opuštěné dětské hřiště a z křoví ho nenápadně sledoval. Byl mu nablízku. Přemýšlel, jestli by se mu měl ukázat jako „toulavý pes”, ale tuhle myšlenku okamžitě zavrhl. Co kdyby ho Harry poznal, i když měl ve své zvířecí podobě jisté změny?! Nemohl moc riskovat. Aspoň ne prozatím.

Utrápeně se podíval na svého kmotřence, který vypadal příliš nešťastně. Vypadalo to, že se Harry stále nevzpamatoval z jeho údajné smrti. Siriuse to nesmírně trápilo a měl sto chutí se mu ukázat a vykašlat se na Brumbálovo varování, aby se jeho kmotřenec dál netrápil v sebelítosti. Nikým nezpozorován ho sledoval dál. Sledoval každý jeho pohyb směrem k houpačce. Nic mu neuniklo. Cítil se podivně klidný, když na Harryho takto dohlížel. Dalo mu to další nadějí. Naději, že se mu za nějakou dobu bude moct ukázat. Přemýšlel, jak Harry bude reagovat - a nejen on... Jak bude reagovat Remus a zbytek Fénixova řádu, že celou tu dobu ho měli přímo pod nosem... Povzdechl si a znovu se zadíval na Harryho. Chtěl jít s pravdou ven, ale nemohl. Aspoň ne prozatím...

***

Harry si mezitím sednul na houpačku a přemýšlel. Už nechtěl jakkoliv přemýšlet. Všechny myšlenky, které měl, byly věnované sebelítosti, smutku ze smrti kmotra, ve které se pravidelně utápěl. Ten neutichající žal byla jediná připomínka toho, že ztratil jediného nejbližšího člověka, který mu byl nejvíc na blízku.

Připadalo mu to, jako kdyby se to stalo včera. Ze smrti Siriuse se nemohl stále vzpamatovat a dával si to furt za vinu. Byl z toho nešťastný a věděl, že jen díky němu Sirius spadl za ten oblouk. Kdyby tenkrát cvičil nitrobranu a nenechal se napálit, Sirius by žil a mohl s ním strávit zbytek léta. Uvědomil si, jak se tenkrát pošetile zachoval. Povzdechl si a zadíval se po okolí. Drobné kapky deště mu dopadaly do jeho vlasů. Oklepal se a nasadil si kapuci na hlavu. Nechtělo se mu vracet k Dursleovým domů. Musel by poslouchat narážky, jak je k ničemu. Normálně by to přešel bez povšimnutí, ale teď ne. Neměl chuť stát jim tváři tvář.

„Chybíš mi, Siriusi,” zašeptal najednou do prázdna a po obličeji mu skanula zbloudilá slza. Slza smutku a lítosti, z toho, že ztratil milovanou osobu...

***

To už na Siriuse bylo moc. Pohár jeho trpělivosti přetekl a hnědočerný obrovský pes vyskočil ze křoví. Musel se mu ukázat ve své zvířecí podobě. Najednou mu na ničem nezáleželo, ani tom, zda ho Harry pozná. Najednou se v tu chvíli polekal a vytáhnul na hnědočerného psa svoji hůlku. Se zděšením se díval na Siriuse jako tenkrát před dvěma lety. Sirius klidně seděl a díval se na něj uklidňujícím pohledem.

„Co tu děláš?” zavrčel na něj Harry. „Vylekal si mě.”

Mluvil ke Siriusovi, kterého již však ve zvířecí podobě nepoznával. Nemohl. Siriusovi to bylo ještě líto víc než předtím, ale byl mu nablízku.

„Kde ses tu nabral?” mluvil k němu Harry a váhavě ho pohladil po hlavě a konečně se po dlouhé době musel usmát.

Byl to šťastný úsměv. Sirius se musel pro sebe usmát, přesně tohle chtěl. Aby jeho kmotřenec byl jakkoliv šťastný za každou cenu. Bude mu oporou, aspoň takhle, když tohle jinak nejde. Sirius se díval na Harryho oddaným pohledem.

„Budu ti říkat Blasi,” usmál se na něj Harry. „A teď už budu muset vážně jít.”

Sirius souhlasně zaštěkal a jak poslušný ocásek doprovodil Harryho až domů. Když se za ním zavřely dveře domu, nenápadně odkráčel do toho parku a stočil se do křoví. Oči měl však otevřené a bedlivě sledoval okolí. Byl ve střehu...

***

Harrymu byly tyhle modré oči něčím povědomé a známé. Byl klidný. Všechno mu najednou přišlo divné. Když se mu hnědočerný pes ztratil z dohledu poté, co ho doprovodil k domu, vyšel schody do své ložnice a unaveně padnul na postel. Hedvika byla zrovna na lovu, takže se zaobíral v klidu svými myšlenkami. Musel myslet na toho záhadného psa z parku. Myslel na Siriuse, když se zničehonic objevil ten záhadný hnědočerný pes. Začaly ho napadat myšlenky typu, co kdyby to Sirius nějak přežil?! Ale jak?! Bylo to vůbec možné, aby jeho kmotr žil?! Co když na ně na všechny někdo záměrně uvalil silné matoucí kouzlo, aby si mysleli, že Sirius propadl skrz ten oblouk? Poprvé od té chvíle pocítil malou naději; a on tomu přijde na kloub, jak to vše bylo...

***

Siriuse začala pálit ta mince, co u sebe měl. S trhnutím vyskočil a proměnil se. Teď z něj zase byl pro změnu Sebastian White. Nikdo ho nezahlédnul. Vytáhl z kapsy mrňavou minci a zadíval se na ni. Rudě žhnula. Věděl jediné, co to znamená. Fénixův řád měl potíže. Někde bojovali. Okamžitě se přemístil na dané místo. Ocitnul se na odboru záhad. Členové Fénixova řádu bojovali s pár smrtijedy. Na nic nečekal, vytasil svoji hůlku a pustil se do boje. Remus měl zrovna potíže. S jistou elegancí a mrštností vykryl smrtijeda, který seslal na Remuse nějakou hnusnou kletbu.

„Ale, ale! Koho to tady máme?” protáhla za ním nějaká žena posměšně „Že by nová tvář toho řádu?”

Otočil se a krve by se v něm nedořezal. Za ním nestál nikdo jiný než jeho drahá sestřenka Bellatrix. Všichni v hrůze čekali, co se zas bude dít... Tohle měl za trest. Nanovo se strhly další boje...

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Stín pochybností 8. kapitola: