OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Pro větší dobro XXV.



Pro větší dobro XXV.Co je realita a co sen?

XXV. Sám

Nemilosrdné zimní slunce se vkradlo oknem do malé chladné ložnice. Jeho paprsky se smekly po dřevěné pelesti postele, pomalu putovaly po přikrývce až k nehybné bledé dívčí tváři na polštáři. Ozářily zavřené oči, strnulé vážné rysy, téměř průhlednou bledou pleť, plavé vlasy rozhozené okolo.

Albus nepřítomně sledoval světlo, zíral do známé tváře. Než namočil měkkou žínku do misky s vodou a začal pomalu omývat chladnou nehybnou tvář. Ne, je to jen sen. Jen špatný sen, noční můra, ze které se brzy probudí! Musí se probudit! křičelo jeho vědomí, které stále nedokázalo přijmout nic z toho, co se stalo v posledních dnech. Nedokázalo přijmout fakt, že by mohla být mrtvá, že by mohla zemřít a že on byl pryč.

Zmítal se mezi horečkou a zimnicí. Bolelo ho celé tělo, každý pohyb, bolelo ho dýchat, bolelo ho myslet. Nedokázal rozhýbat blouznící mozek k činnosti, nedokázal vidět, co se kolem něj děje. Nedokázal, a nebo nechtěl? Jen bolest, obrovská bolest, kterou neuměl identifikovat, ho naplňovala, svírala, přivlastnila si ho celého až po konečky prstů. Drtila ho pokaždé, když se nadechl, sápala jeho plíce, sápala jeho tělo, jeho mysl.

Automaticky vymáchal žínku ve vodě a pokračoval v práci. Kdy už se konečně probudí? Tak kdy?!

 

Na malém venkovském hřbitově bylo tíživé ticho. Sněhové vločky se pomalu snášely z těžkých ocelově šedých mraků a lehkými mrazivými prsty hladily po promrzlých lících několik lidí, kteří mlčky stáli kolem odkryté hrobky, jako by chtěly pod novým mrazivým kabátem skrýt všechnu blátivou špínu, která pokryla okolí, když roztál starý sníh. Jako by chtěly skrýt bolest a smutek přítomných.

Přímo před zejícím chřtánem černé temnoty smrti stáli dva mladíci v dlouhých teplých pláštích. Mladší z nich, spíš ještě chlapec, nezakrytě plakal, nedokázal zadržet slzy, nedokázal umlčet vzlyky. Jeho starší bratr ale jen nepřítomně zíral na temnou hrobku a nevnímal, co se kolem něj děje. Žádná jeho myšlenka nevzešla na povrch, nikdo nedokázal vyčíst v modrých očích, co vlastně cítí. Byly prázdné a bezvýrazné, stejně jako jeho obličej. Stáli tu společně s několika málo blízkými, které měli, a vyprovázeli na poslední cestě svou sestru. Rozloučili se s ní v tichosti, bez řečníka, bez honosné nádhery, každý utopený ve svých myšlenkách.

Aberforth se hlasitě vysmrkal a uslzené oči stočil na svého bratra. Poprvé od její smrti se mu podíval do tváře a to, co uviděl, ho popudilo. Jeho nepřítomná bezvýraznost ho udivila. Byla to jeho vina, a on neprolil jedinou slzu?! Nedal jakkoliv najevo lítost, stud, bolest? Stiskl pěsti a zkřivil obličej v nenávistném úšklebku.

„Tak co, jsi spokojený, bratříčku?! Máš konečně pokoj!“ zavrčel směrem k tomu prázdnému obličeji.

Albus sebou trhl a pohlédl bratru do tváře. Nevěděl, co by mu měl říct, sám se nedokázal vyznat ve svých pocitech, v tom blouznivém zmatku, který ho naplňoval.

„Máš konečně volné ruce, můžeš vypadnout do světa, jak sis přál!“ vpálil mu Aberforth tak hlasitě, že to slyšeli i všichni přítomní.

„Abe, prosím, uklidni se,“ konejšivě ho pohladila po rameni drobná žena.

„Nechte mě, Bathildo! Je to jeho vina!“ setřásl hrubě její ruku a vzdorně se díval bratrovi do očí. Ten měl stále stejně bezvýrazný obličej, stále stejně nepřítomně sledoval Aberforthův vztek.

„Slyšíš mě?! Copak je ti to úplně jedno?! Copak ti byla úplně ukradená?!“ nevydržel už jeho klid a začal na něj křičet, strčil ho prudce do ramene, až o krok ustoupil. Někdo ho pevně uchopil zezadu za ruce a snažil se ho odtáhnout pryč. Usilovně se bránil a nakonec se mu povedlo vysmeknout. Vrhl se na staršího bratra zaslepený zuřivostí a žalem a oběma rukama ho popadl za plášť na hrudi.

Albus se nebránil. Nechal sebou smýknout až ke zdi malého kostelíka, na kterou ho Aberforth hrubě přimáčkl. Díval se do bratrových očí plných hněvu a smutku. Miloval ho, toho hrubého, vzpurného a o tolik lepšího kluka, který mu zblízka křičel do obličeje. Dýchal by za něj.

„Ty zaslepenej namyšlenej idiote! Nezáleží ti na ničem, jen na sobě, na ničem jiným! Parchante, že se nestydíš!“ Aberforth řval jako smyslů zbavený a dříve než mohl kdokoliv zareagovat, rozpřáhl se pravačkou a pevně semknutou pěstí praštil bratra do obličeje a zlomil mu nos.

„Aberforthe, co to děláš?!“ vykřikla zděšeně Bathilda a snažila se společně s dalším mužem chlapce odtáhnout. Nakonec ho společnými silami odtrhli od Albuse, kterému z rozbitého nosu prýštila krev a odkapávala na černý plášť. Odtáhli ho pryč ze hřbitova, kde ho museli omráčit, aby nikomu neublížil.

Albus sledoval marný boj svého bratra. Rukama si zakryl tvář a šok a bolest konečně uvolnily stavidla, která zadržovala všechny ty děsivé pocity. Konečně dokázal prozřít horečnatou roušku, opar, který zahaloval jeho mysl a zákeřně ji ochraňoval před krutou pravdou. Nebyl to sen! Všechno, co se dělo, bylo skutečné!

Aberforth měl pravdu, je to jeho vina! On zavinil Arianinu smrt, jeho šílenství, zaslepenost, touha po moci. Sesunul se zády po drolivé omítce kostelíka a padl na kolena. Mezi prsty mu odkapávala krev a barvila bílý sníh před ním do ruda. Spustil ruce a zaryl dlouhé prsty do bílé ledové hmoty. Nedokázal potlačit vzlyk a slzy, které si konečně našly cestu na umazané tváře. Obrátil oči k ocelovému nebi a tiše zaštkal.

„Odpusť, Ariano!“ zašeptal do tíživého ticha a zatnul zuby. Zavřel oči a před sebou viděl její tvář. Jemně se usmívala a on si přesně pamatoval tu chvíli, kdy spolu stáli na zahradě a ona si hrála se spadaným listím. Zahleděla se na něj tenkrát svýma vědoucíma očima, pohladila ho po tváři a tiše zašeptala: „Ty nejsi šťastný, Ale.“

Tenkrát nebyl, ale nedokázal se jí přiznat. Nebyl a ona to věděla. Vycítila jeho touhu po dobrodružství, po světě, po něm. Věděla všechno! Byl hlupák. Nedokázal být spokojený s tím, co měl, a díky tomu přišel o to nejdražší a nejdůležitější, co mu zbylo. Pochopil to ale až pozdě. Jeho vinou zemřela, a to mu už nikdo neodpáře. Aberforth měl pravdu. Byl namyšlený, zaslepený, hloupý. Přál si pro ni lepší svět, ale nedal jí to, co nejvíc potřebovala, nedokázal ji ochránit, nedokázal v sobě přemoci svou sobeckou zaslepenost. S krutou cílevědomostí vykopal její hrob a možná, že ji i sám zabil. Ona mu mohla dát křídla, kdyby ji víc poslouchal, kdyby dokázal pochopit, co mu říká. On je ale zlámal, byl konec.

Ucítil jemný stisk na rameni.

„Aileen, nech mě být,“ zachraptěl, když poznal dívku, která se nad ním skláněla.

„Ukaž, dám tě do pořádku, bude to dobré,“ konejšivě ho pohladila po tváři. Nešetrně odstrčil její ruku a vydrápal se na nohy.

„Nikdy už to nebude dobré! Nech mě být! Co tu vlastně děláš?“ vykřikl a ustoupil o krok. Zarazila se.

„Slečna Bagshotová mi napsala... Albusi, prosím...“ zašeptala a vztáhla k němu ruku.

„Dej mi už pokoj! Vypadni!“ Hněvivě ji provrtával očima, nechtěl, aby viděla jeho ponížení, nezáleželo mu na ní. Zamrkala a na tváře se jí vykutálely slzy. Nechápavě zavrtěla hlavou a sledovala ho, jak proti ní stojí nahrbený, zlomený s obličejem umazaným od krve. Měla ho ráda, ale to, jak se k ní poslední dobou choval, ji bolelo a dnes už to přehnal.

„Sbohem, Albusi, žij blaze,“ zašeptala, sklonila hlavu mezi ramena a bez ohlédnutí odešla za hřbitovní zeď, kde se s prásknutím přemístila.

Uvědomil si, že ji viděl naposledy. Zranil ji, ale nedokázal cítit lítost, nemohla proniknout k jeho vinou a bolestí rozervanému srdci. Věděl, že Aileen tak bude líp, nebyla by s ním šťastná. Nedokázal by jí dát to, co potřebovala, nedokázal by to dát žádné ženě. Věděl to. Rukou si prohrábl vlasy umáčené od sněhu a nechal tichý povzdech splynout ze rtů.

Ariana byla jediná žena, kterou dokázal milovat. To teď již věděl jistě. Věděl. A to kruté vědomí mu přinesl on. On, který si přivlastnil jeho srdce, přivlastnil si ho a pak ho rozerval na kusy. Rozerval a zmizel. Nevěděl, jestli ho víc bolí duše, nebo tělo. Jestli to, co ho spaluje zevnitř, je horečka nebo žár, který v něm zažehl on.

Rozhlédl se kolem, byl tu sám. Na hroby okolo se snášel měkký sníh v tom ohlušujícím tichu. Tichu, které rvalo ušní bubínky a křičelo vřískavým hlasem beze slov. Bílá bodala do očí, pálila a tepala v mozku stejně jako vina, ta nesnesitelná vina, která se na něj šklebila z otevřeného hrobu.

Ani nevěděl, jak se dostal pryč ze hřbitova. Pryč od odkryté žalující hrobky. Nevěděl, jak dlouho tam byl, jak dlouho tam stál sám, ale všude byl klid. Chtěl pryč, pryč odtud, utéct tomu všemu, utéct bolesti, vině, sám sobě, Gellertovým i Aberforthovým slovům, která mu stále rezonovala v hlavě, aby mu rozdírala krvavé rány ještě hlouběji.

Šel, nevěděl kam, jen prostě šel sněhem, nevnímal nic, jen v namáhavém pohybu hledal rozhřešení, hledal klid, který mu byl ale zapovězený. Třásl se a nevěděl, jestli se tak třese on nebo svět okolo, který se houpal jako loď v bouři. Loď, která se ho snaží vyklopit. Nevnímal chlad, bolest, nevnímal, kam jde, nevnímal přicházející tmu, která zahalovala vše okolo. Černou dlaní skrývala vločky sněhu, skrývala vše, co nechtěl vidět, sevřela v pěsti jeho vědomí, brala mu dech, který už tak bolestivě trhal jeho plíce. Nevěděl, jestli se stmívá, nebo ho opouští vědomí. Nevnímal nic. Nevnímal chlad kolem ani těžké promáčené oblečení, jen bolestivé dunění v hlavě, které se ho chystalo připravit o rozum.

Vysíleně se opřel o cosi, co snad byl kmen stromu. Už nemohl jít, byl zmatený a únava mu podlomila kolena. Sesul se do sněhu. Netušil, kde je, a bylo mu to lhostejné. Už nevnímal třas, který ho ovládal, horkost, která ho spalovala. Otupělé vědomí odplouvalo do černého snu.

Jako z velké dálky ještě zaslechl klapot koňských kopyt a cinkání rolniček. Někdo rázně zastavil koně a seskočil do sněhu.

„Hej, pane,“ promluvil neznámý mužský hlas. „Pane,“ zatřásl mu někdo ramenem.

„Kdo je to?“ ozval se někdo druhý, byl mu povědomý, jen si nedokázal vybavit, kde ho slyšel.

„Nevim,“ promluvil znovu ten první a opatrně ho otočil na záda. „Proboha, co se mu stalo?“

Někdo se nad ním sklonil a dotkl se jeho tváře. „Bože, to je pan Brumbál, kruci, úplně hoří, musí mít horečku, nečum a pojď mi pomoct! Rychle!“

Když ho něčí silné ruce sevřely v podpaží, zasténal a něco temného mu ukradlo vědomí.

 

Drobná žena ve středních letech pospíchala za mladičkou služebnou, která ji vedla rozlehlým panským sídlem. Při chůzi si rozvázala stuhu čepce a stiskla ho v rozechvělých rukou. Snažila se zklidnit dech, když dívka zaklepala na jeden z pokojů a potichu vstoupila.

„Pane doktore, je tu slečna Bagshotová.“

„Výborně, děkuji vám,“ ozval se ze stínu příjemný mužský hlas.

„Budete si ještě něco přát, pane?“

„Ne, jen bych potřeboval promluvit s panem Derwisforthem.“

„Ano, vzkážu mu,“ sklonila služebná hlavu a vyklouzla ze dveří. Pokynula Bathildě dovnitř a potichu zavřela.

„Slečno Bagshotová,“ pousmál se zavalitý postarší muž a vyšel jí vstříc, aby si s ní mohl přátelsky stisknout ruku.

„Pane Bohmane, děkuji, že jste pro mě poslal,“ pousmála se a pohledem zabloudila k posteli. Bylo štěstí, že zdejší mudlovský lékař je kouzelník.

„Ano, slečno, vím, že se přátelíte,“ zachmuřil se.

„Jak je mu?“ stáhla starostlivě obočí Bathilda a přešla k posteli.

„Má vysokou horečku, blouzní. Vypadá to na těžký zápal plic. Už jsem mu podal nějaké lektvary, ale tady více dělat nemohu, dokud ho pořádně nevyšetřím.“

Bathilda lehce kývla, zhluboka povzdechla a zadívala se na mladíka ležícího v posteli. Měl obličej pokrytý potem, a co chvíli sebou škubl a něco zamumlal. Byl už snad předtím nemocný? Stalo se toho tolik, co nechápala. Sklopila hlavu a chvilku se zamyslela, než se otočila na lékaře.

„Pane Bohmane, bude možné ho převézt ke mně?“

Muž se zachmuřil: „Bylo by to sice nejlepší, co bychom mohli udělat, ale přemístění není v tomto stavu možné. Musíme využít mudlovského způsobu přepravy. Nesmí ale prochladnout.“

Bathilda kývla, když ale chtěla promluvit, vstoupil do pokoje vysoký muž.

„Doktore, chtěl jste se mnou mluvit?“

„Ano, pane, slečna Bagshotová právě dorazila,“ pousmál se a nechal Bathildu, aby si s mužem potřásla rukou.

„Pane Derwisforthe, ráda vás poznávám a děkuji, i za Albuse.“

„Slečno Bagshotová, vítejte. Bylo to štěstí, že ho Edwine našel. Jeli zrovna s jedním z mužů pro dřevo a byla už tma, když se vraceli. Kdyby tam zůstal do rána, nejspíš by nepřežil. Edwine si ho pamatoval, navštěvoval mé stáje ještě s tím druhým mladíkem, proto ho dovezli sem. Měl horečku a vypadal, jako by ho někdo ztloukl.“

„Je od vás moc milé, že jste se o něj postarali. Včera po pohřbu byl velmi rozrušený, už jsem si o něj začínala dělat starosti, když jsem ho nenašla doma,“ stáhla obočí Bathilda a nervózně se ošila.

„Ano, ano, zaslechl jsem o té nešťastné události. Jste jeho příbuzná?“ zkoumavě pozoroval drobnou ženu.

„Ne, jsme jen velmi dobří přátelé. Bohužel nemá příbuzné, krom mladšího bratra.“

Muž jen zachmuřeně kývl hlavou.

„Pane Derwisforthe, opravdu si vážíme vaší péče, ale ráda bych Albuse co nejdříve dopravila k sobě.“

„Pokud to zvládne... doktore?“

„Ano, pane, jen musíme být opatrní a nenechat ho prochladnout, ale postaráme se o něj, nedělejte si starosti.“

Muž pokýval hlavou. „Dobře tedy, nechám zapřáhnout do saní. Pošlu pro dva muže, aby vám pomohli. Slečno Bagshotová, rád jsem vás poznal. Doktore, hezký den,“ rozloučil se s přítomnými, a když si s nimi znovu potřásl rukou, odešel z pokoje.

 

Bathilda seděla mlčky na židli a sledovala mladíka ležícího v posteli. Týden se o něj obětavě starala. Týden o něj společně s doktorem pečovala a celý týden se zmítal v horečkách, třásl se zimnicí a nic, co mu podávali, pořádně nezabíralo. Jako by se ani nechtěl uzdravit. Měla o něj strach. Jestli to takto půjde dál, brzy bude ohrožen jeho život.

Měla ho ráda jako vlastního syna, kterého nikdy neměla. Přirostl jí k srdci už jako malý chlapec a trápilo ji neštěstí, které ho potkalo, které potkalo celou jeho rodinu. Netušila, jak jeho sestra zemřela. Stále dokola se musela ptát, zda s tím měl něco společného Gellert. To, jak narychlo odjel, ji překvapilo, bylo už pozdě na cestování, a přeci trval na tom, že musí pryč, a přitom se sotva vrátil z Londýna. Naštěstí měl odbor pro kouzelnou přepravu neustálou službu pro naléhavé případy, přesto to ale bylo zvláštní. Nechtěl se zdržet ani do rána, kdy by cestování bylo jednodušší. Povzdechla si a promnula rukama unavený obličej. Pohádali se snad? Když ho tu pak Albus hledal, vypadal hrozně a ráno se dozvěděla, že Ariana zemřela. Bylo to podivné, ale nikdo jí nevysvětlil, co se vlastně stalo. A to, co se dělo na pohřbu, jí nedávalo smysl. Opravdu zavinil její smrt?

Lehce zavrtěla hlavou, snad jí to vysvětlí, až se probudí. Vzala mokré plátno, kterým chladila jeho rozpálené čelo a vymáchala ho ve studené vodě. Omyla mu zpocený obličej a znovu mu ho položila na čelo. Pokud s tím, co se stalo, má něco společného Gellert, byla to částečně i její vina, ona je seznámila. Přesto na to nechtěla ani pomyslet. Měla radost, že v něm Albus našel přítele, byl tu tak osamělý, trávili spolu hodně času. On by přeci nikomu neublížil. Ani on, ani Albus.

 

Albus zasténal a namáhavě otevřel oči. Netušil, co se děje, kde je. Sípavě se nadechl. Bolelo ho celé tělo a cítil se nesmírně slabý.

„Albusi, konečně,“ uslyšel známý ženský hlas. Stočil pohled do míst, odkud přicházel a přimhouřil rozbolavělé oči, aby mohl zaostřit na tvář, která se nad ním skláněla. Chtěl něco říct, ale hlas se mu zadrhl v hrdle a místo toho se rozkašlal.

„To je v pořádku, drahoušku, nic neříkej,“ podepřela mu hlavu a přistrčila k popraskaným rozbolavělým ústům hrnek s voňavým čajem. Chtivě se napil a snažil se upamatovat na to, jak se sem dostal a co se stalo, ale mozek paličatě odmítal spolupracovat a vydat mu požadované informace.

Znovu se zadíval na ženu. „Bathildo... kde to jsem?“ zasípěl.

„U mě, Albusi, byl jsi nemocný, ale už to bude dobré,“ pousmála se smutně.

„Nemocný? A kde je Aberforth a Ariana?“ promnul si dlaní oči a ten pohyb ho stál mnoho sil.

Bathilda uhnula pohledem a skousla si ret. „Drahoušku, je mi to líto, Aberforth zmizel, hned po pohřbu, hledali jsme ho, ale nenašli. Ve vedlejší vesnici ho viděli, prošel tudy, ale pak jako by se po něm zem slehla.“

„Odešel? Po pohřbu?“ polkl a hrdlo mu stáhla bolest. Došlo mu to dřív, než žena odpověděla.

„Po Arianině pohřbu,“ řekla tiše a zadívala se mu do tváře.

Vzpomínky zaútočily na jeho otupělou mysl jako draví ptáci. Zakously se do něj a sápaly jeho myšlenky. Merline! Pevně stiskl zuby a zakryl si tvář rukama.

 

Albus si pomalu oblékl plášť a nasadil klobouk.

„Nechceš tu zůstat, Albusi?“ starostlivě ho sledovala Bathilda.

„Ne, Bathildo, moc si vážím toho, co jste pro mě udělala, ale už musím jít,“ pousmál se a upřel na ni prázdné oči. Byl strhaný, bledý a stále ještě velmi slabý, ale jakmile to bylo jen trochu možné, donutil se vstát, a i přes Bathildiny protesty se chtěl vrátit domů. Neodkázala ho tam udržet. Zhluboka povzdechla a zavrtěla hlavou.

„Bathildo, už tak vám dlužím víc, než bych vám dokázal splatit za celý život,“ mluvil tiše, namáhavě, tvářil se ale odhodlaně.

„Takhle nemluv, ještě nejsi úplně v pořádku.“ Sevřela jeho předloktí.

„Děkuji, už to zvládnu, nebojte se.“ Vyprostil se opatrně z jejích rukou a vykročil ke dveřím.

„Kdybys něco potřeboval...“

„Já vím,“ přerušil ji a kývl hlavou. „Děkuji za všechno. Zatím na shledanou.“ Neúspěšně se pokusil usmát, než vyšel do mrazivého podvečera.

„Proč jen musí být tak paličatý,“ povzdechla si a zachmuřeně zavrtěla hlavou.

 

Pomalu kráčel přes vesnici a sníh mu křupal pod nohama. Ledový vzduch ho bolel v nemocí oslabených plicích, cítil se slabý, unavený, ale už nedokázal zůstat u Bathildy. Potřeboval být sám, potřeboval pracovat, něčím zaměstnat mysl plnou viny, bolesti, studu, výčitek.

Pomalu, namáhavě vystoupal po několika schodech k domovním dveřím. Vstoupil do prázdného studeného domu a zavřel za sebou. Opřel se o ně zády, nadechl se tak hluboce, jak jeho protestující plíce dovolily, a úporně se bránil kašli, který se ho snažil okrást o vzduch. Rozhlédl se po temné chodbě a oči ho pálily.

Zůstal tu sám. Sám! A je to jeho vina!

Sesul se podél dveří na zem a sevřel obličej v dlaních. Je to jeho vina! Už se nedokázal bránit slzám, které se mu draly do očí. Je to jeho vina! JEHO VINA!

SÁM!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pro větší dobro XXV.:

2. Mata přispěvatel
23.11.2015 [19:46]

MataMyslíš? Emoticon Díky! Emoticon

1. susi23
23.11.2015 [19:28]

Néé, chudák Albus... to si nezaslouží. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!