Pro větší dobro XX. • OurStories.cz ~ naše povídky

Když se na Samhain rodí nový rok, když zemřelí putují po světě a navštěvují své blízké...

16.11.2015 (10:00) • Mata • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 996×

XX. Samhain

Albus se prsty probíral Arianinými dlouhými plavými vlasy. Jemně je rozčesával, ale mysl se mu toulala ve snech, které ho od doby, kdy mu došel Bezesný spánek, provázely každou noc. Ve snech, u kterých už sám nevěděl, zda se jich chce zbavit. Ta rozervanost ho ničila, drásala mu nervy. Jedna část jeho já si zoufale přála setrvat v těch snech, a co více, prožít je i ve skutečnosti. Být s ním. Ta druhá se ale úporně bránila, vzpírala se té myšlence na vlastní zvrácenost. Děsila ho jeho nezvladatelná touha, která mu zatemňovala mysl a naplňovala ji odporným, horkým ohněm. Nemohl, nesměl se podvolit přízemnímu zvířecímu volání. Měl zodpovědnost, povinnosti. Ale chtěl. Hnusil se kvůli tomu sám sobě, ale chtěl se podvolit.

„Albusi?“

Trhl sebou, když se Ariana otočila a zadívala se na něj velkýma modrýma očima. Zamrkal a pozorně se jí zahleděl do obličeje.

„Ano, maličká?“

„Chtěl jsi se mnou mluvit,“ usmála se jemně a sledovala, jak sklopil oči a kývl.

„Ano... to je pravda. Mluvil jsem s Aileen...“

„Nechtěla jsem ti přidělávat další starosti,“ vytušila, co jí chce říct.

„Ariano, poslouchej mě,“ jemně sevřel její drobné ruce v dlaních, „chci vědět všechno, co tě trápí, jsi moje sestra. Jak ti mám pomoct, když nevím jak? Mojí starostí je i tvůj strach. Tím, že o tom se mnou nemluvíš, mě trápíš víc, než kdybys mi to řekla,“ pevně se jí zadíval do obličeje.

Její úsměv zmizel, když se zachmuřila. „A co když mě nebudeš chtít poslouchat?“

„Proč? Proč bych tě nechtěl poslouchat?“ tázavě zvedl obočí a zkoumavě pozoroval její smutnou tvář.

„Protože se bojím o tebe,“ promluvila tak tiše, že ji sotva slyšel. Jemně se vyprostila z jeho sevření a vstala. Pomalu došla k oknu a vyhlédla ven.

Albus si dlaněmi promnul tvář a několika dlouhými kroky došel až k ní. Rukama sevřel její útlá ramena a otočil ji k sobě obličejem. „Ariano, chci vědět, co se s tebou děje!“ pevně se na ni zadíval. Sledoval, jak sklopila pohled a skousla si ret. „Řekni mi pravdu, prosím!“

Mlčela a on trpělivě čekal, až najde správná slova. Když se nakonec nadechla a zvedla modré oči k jeho tváři, jen lehce kývl, aby ji ujistil, že poslouchá.

„Já... vím, že brzy odejdu a...“ když jí silněji stiskl ramena a nadechl se, aby jí odporoval, jen mu položila prst na ústa. „Nepřerušuj mě, prosím, je tak těžké o tom mluvit. Mám strach ze smrti, ale ještě větší strach mám o tebe, o tvou duši. Mám strach z toho, co bude, až tu nebudu. Z toho, o čem sníš, z toho, co si přeješ. Albusi, prosím nikdy nedopusť, aby kvůli tvým snům umírali lidé!“

„Ariano, o čem to mluvíš? Copak si myslíš, že bych chtěl, aby kvůli mně někdo umřel?“ nechápavě sledoval dívčinu tvář.

„Vím, že bys to nechtěl. Važ pečlivě svá rozhodnutí. Zachraň se!“

Albus zhluboka povzdechl. Sjel rukama až k jejím dlaním a pevně je sevřel.

„Postarám se o sebe, nedělej si starosti. A postarám se i o tebe, nikdo ti nesmí ublížit a taky neublíží, neboj se,“ sledoval, jak se smutně pousmála, a sevřel její drobnou postavičku v náručí. „Neboj se, maličká, nedovolím nikomu, aby ti ublížil!“ Slyšel její lehký vzdech a cítil, jak mu opřela hlavu o rameno. Zajel prsty do jejích plavých vlasů a pevně ji k sobě tiskl. Sotva slyšel pár slov, která zašeptala a z nichž mu přeběhl mráz po zádech.

„Můj osud nezměníš, ale svůj ještě změnit můžeš.“

Albus přecházel po své ložnici hluboce zamyšlen. To, co mu řekla Ariana, ho znepokojilo, ač nedokázal pořádně pochopit, co mu říct chtěla. Proč vždy mluví v hádankách? Mělo to nějakou spojitost s Gellertem? S relikviemi? Zhluboka povzdechl a promnul si rukama obličej. Musí dát na Arianu pozor, její smířené očekávání smrti se mu ani trochu nelíbilo. Přeci nemůže zemřít, je tak mladá! Nikdy by nedopustil, aby jí kdokoliv ublížil!

Prsty si zajel do vlasů a vzhlédl k bílému stropu. Jak ji jenom mohlo napadnout, že by chtěl, aby kvůli němu umírali lidé? Nic takového by přeci nechtěl, i když... s povzdechem se zachmuřil. Co Gellertovy plány, ke kterým se aktivně připojil? Jak vyvést kouzelníky z anonymity, aniž by padla jediná oběť? Pevně zavřel oči a skousl si ret. Nakonec si prudce sedl ke stolu, vytáhl čistý pergamen, ale když sahal pro brk, vyrušilo ho zaklepání na okno. Vzhlédl a skrz sklo uviděl dvě neznámé sovy s velkými balíky v pařátech. Rychle došel k oknu a vpustil oba velké ptáky dovnitř. Když od nich převzal oba balíky, netrpělivě otevřel obálku se znakem ministerstva kouzel.

Milý Albusi,

poštěstilo se mi pro Vás najít, alespoň prozatím, zaměstnání. Naše pomocná síla pro správu dokumentů, madam Starksová, odešla do zaslouženého důchodu. Vzhledem k tomu, že uvedenou práci lze vykonávat i externě, vzpomněl jsem si na Vás.

A teď, co od Vás budeme potřebovat. Podklady pro jednání Starostolce je nutné množit ručně, nikoliv kouzly, protože, jak sám jistě dobře víte, kouzelné kopie časem blednou a dokumenty je nutné archivovat po neomezenou dobu. V balíku naleznete vše potřebné včetně pergamenů a inkoustů, které se pro přepisy používají. Budeme Vám, já nebo někdo z našich dalších spolupracovníků, vždy na začátku týdne posílat dokumenty k okopírování, potřebné pro připravovaná jednání v týdnu následujícím. Uvedené dokumenty potřebujeme okopírovat vždy v deseti vyhotoveních a jedné rezervní kopii.

Já vím, není to moc povznášející práce, ale více pro vás momentálně udělat nemohu. Plat také není nijak závratný (jeden galeon a šest srbců týdně), nicméně doufám, že Vám to ve stávající situaci aspoň trochu pomůže.

Pokud souhlasíte, prosím, podepište přiloženou smlouvu a přidejte číslo vašeho trezoru u Gringottových. Je také nutné zavázat se ministerstvu mlčenlivostí. Potřebný formulář je též přiložen.

S přáním krásného dne se loučí

Horatio Crockford

Albus se pousmál. Výborně, jeho existenční starosti jsou prozatím vyřešeny. Udělal dobře, když se obrátil na Horatia. Plat sice opravdu nebyl nijak vysoký, ale on i sestra byli zvyklí žít skromně. Sedl si zpět ke stolu a na připravený pergamen napsal poděkování. Spolu s podepsanou smlouvou a vyplněným formulářem ho vložil do obálky a po své sově poslal zpět.

Pak se znovu zamyslel. Nakonec napsal na nový pergamen pozvání pro Gellerta na dnešní večer. Dokončil překlad další části kroniky a chtěl s ním mluvit o tom, co mu řekla Ariana. Odložil lístek stranou a pomalu vstal. Chvíli se zachmuřeně díval z okna, zhluboka povzdechl, a když slyšel, jak Ariana seběhla do kuchyně, vyšel ze své ložnice. Zítra byl Svátek všech svatých a oni chtěli dnešní večer oslavit podle starých tradic.

Albus prošel setmělým domem. Obývací pokoj mihotavě osvětlovaly svíce, které s Arianou zapálili v podvečer, ještě než se úplně setmělo. Mávnutím hůlky rozdělal oheň v krbu a pohledem zabloudil k oválnému portrétu rodičů.

Svícemi si připomněli mrtvé blízké. Bohatou večeří a světly oslavili Samhain, starý svátek zrození nového roku, zesnulých a divokého lovu. Matka vždy trvala na dodržování starých keltských zvyků, v jejich rodině se udržovaly od nepaměti, a i po tom, co se rozžehnali s příbuznými, ctili staré tradice.

Očima se vpíjel do obrazu, do dvou šťastných tváří. Sešli se konečně za tou tenkou linkou, která značí smrt? Co je vlastně po smrti?

Vzal jednu ze svící, aby ji mohl postavit do okna. Dnes prý mrtví putují po světě a navštěvují své blízké. Povzdechl a zahleděl se do tmy. Matko, kdyby ses tak mohla vrátit!

Chvíli mlčky stál, než se odvrátil od temnoty venku, několika kroky došel ke stolu a nepřítomně urovnal několik talířů s pokrmy, které odložili od slavnostní večeře. Vlastně nevěděl, proč to dělá. Nevěřil na putující mrtvé, a přesto s Arianou připravili, v rámci svých možností, bohatou večeři, rozsvítili svíce a prostřeli pro oba rodiče. Snad to podivné kouzlo krátkého sychravého dne a temného večera ho donutilo na chvíli potlačit svou pragmatickou povahu a naslouchat neskutečnu.

V myšlenkách se zatoulal do Bradavic. I tam se předvečer všech svatých slavil bohatou hostinou. V mysli si vybavil poletující svíce a vydlabané dýně, které osvětlovaly Velkou síň. Na smějícího se Elfiase, který se ládoval všemi dobrotami, které pro ně skřítci připravili. V mysli se mu vybavila Aberforthova tvář. Vždy, když si vzpomněl, jak se rozloučili, bolestivě ho bodlo. Tušil, že zeď mezi nimi narostla do nepřekonatelné tloušťky, a mrzelo ho to. Nevěděl, jak se má, jemu nepsal. Jen Arianě občas přišel dopis. Věděl, že je v pořádku, kdyby měl nějaký vážný problém, informovali by ho ze školy. Předpokládal, že přijede na svátky slunovratu. Těšil se, až ho uvidí, měl ho rád, ale zároveň měl obavu z jejich setkání. Cítil, že mu Aberforth jen tak neodpustí.

Ze stolu vzal hrnek bylinkového čaje a pohodlně se posadil do křesla u krbu. Obemkl prsty hřejivý porcelán, nohy pohodlně natáhl k praskajícím plamenům a do poklidně se přelévající mysli se vkradly myšlenky jiné, myšlenky zalétající k relikviím. Uvěřil v existenci Relikvií smrti. A co více, začaly ho fascinovat, vábit. Sledoval v kronice rodu Peverellů cestu Neviditelného pláště a Kamene vzkříšení, který ho přitahoval snad nejvíce. Mít tak v rukou možnost zavolat mrtvé nazpět do života. Pohledem zalétl zpět k portrétu rodičů. Možná, kdyby nalezl kámen vzkříšení, mohli by se vrátit, mohli by mu odpovědět na jeho otázky, mohli by... stiskl zuby a sklopil hlavu. Mohli by se postarat o Arianu a on by byl volný. Nejradši by si nafackoval za to, na co se opovážil myslet. Copak je takový sobec? Pevně zavřel oči a zahnal nevítané myšlenky. Záleželo mu na Arianě. Záleželo mu na tom, aby byla šťastná, ale zároveň ho to táhlo pryč, do světa. Za relikviemi, dobrodružstvím, poznáním. Cítil se jako vězeň v jejich malém domku na kraji vesnice a každým dnem to pro něj bylo nesnesitelnější. Čím více se dozvídal o relikviích, tím jasněji cítil jejich volání, které znělo jako rajská hudba, vábilo ho a obluzovalo, zpívalo mu do uší píseň o úspěchu, síle, moci. Tušil, že oni s Gellertem by to dokázali, dokázali by najít a spojit všechny tři relikvie. A potom? Dokázali by vyvést kouzelníky z anonymity? Dokázali by změnit současnou situaci a nastolit nový pořádek? Dokázali by vést a chránit mudly?

Ne! Pevně stiskl zuby. Nesmíš se nechat unášet sny, ač se zdají jakkoliv reálné a blízké, na dosah ruky. Máš povinnosti, máš zodpovědnost, máš... Nesmíš!

Gellert se pohodlně opřel do křesla a ze stolu vzal hromádku pergamenů, které tam Albus nechal, natočil je ke světlu a zběžně procházel. Dnes zůstali v obývacím pokoji, což přijal s povděkem. Oheň v krbu tiše praskal, příjemně hřál a světlo petrolejky osvětlovalo text, který se staženým obočím pročítal. Procházel jednotlivé listy a zcela zabraný do čtení si ani nevšiml, když Albus přinesl z kuchyně dvě sklenky a otevřel lahev vína, kterou donesl. Nezaregistroval, jak nalil jiskřivou rudou tekutinu, vzal jednu ze sklenek a upil.

Albus sledoval plavovlasého mladíka, jak studuje jeho poznámky. Vlasy mu padaly do obličeje, odkud je co chvíli bezděčně odhrnul a zastrčil za ucho. Dlouhými prsty obratně listoval v pergamenech, ve tváři soustředěný, zaujatý výraz. Nechtěl ho rušit. Snažil se potlačit nervozitu a chvění rukou, které v něm vyvolávala Gellertova přítomnost. Zhluboka povzdechl a pevně zavřel oči. Jak se má, u Merlina, ovládat?

Gellert zvedl hlavu a tázavě se na Albuse zadíval. Vycítil jeho neklid. Spokojeně se usmál a přimhouřenýma očima ho sledoval. Ve tváři se mu odráželo teplé světlo z krbu, opíral se o stolek čelem k ohni. Studoval jeho rysy, jeho domnělý klid, který ale popíraly chvějící se prsty, kterými otáčel sklenkou. Když mladík vycítil jeho pohled a zvedl oči, neuhnul. Pevně se zadíval do jasné modři jeho pohledu, která se mísila s teplem ohně, dokud prudce nezamrkal a nezadíval se zpět do plamenů.

„Už jste dočetl? Nechtěl jsem vás rušit,“ pousmál se Albus a znovu po straně pohlédl na svého společníka.

„Ne, zatím ne,“ zvedl se Gellert z křesla a došel si ke stolku pro sklenku. Opřel se vedle Albuse a s chutí se napil. „Předpokládám, že záznamy mapují to, jak si Ignotusovi potomci předávali plášť a kámen,“ pohlédl po straně na mladíka vedle sebe a s uspokojením si všiml, jak se zachvěl.

„Ano, máte pravdu,“ kývl hlavou Albus a upil ze své sklenky. „Je tam uvedeno, kdo relikvie opatroval a jak dlouho. Komu je před smrtí předal.“

„Je tam ještě něco, co by nás mohlo zajímat? Omlouvám se, ale nechce se mi studovat ten text celý,“ pousmál se omluvně Gellert.

„Ano, chápu, není nutné znát dopodrobna každého majitele relikvií,“ ohlédl se Albus na svého společníka a postavil se. Přešel ke krbu a přiložil do ohně několik polen. „Je tam ale pár zmínek, které by pro nás mohly být zajímavé,“ ohlédl se přes rameno na plavovlasého mladíka, a když kývl hlavou, zvedl se do stoje a vybral několik označených pergamenů z hromádky a podal je Gellertovi. „Pamatujete si ještě, jak se Bezová hůlka dostala mimo Británii?“

„Ano, samozřejmě, ten vrah,“ zvedl mladík oči od textu a vyčkávavě sklonil hlavu na stranu.

„Ano, tak tento vrah zavraždil Serafina Reginalda Peverella, který, když mu bylo odhaleno tajemství relikvií, začal pátrat po hůlce, našel ji a, bohužel, se mu to stalo osudným. Toužil po spojení relikvií jako právoplatného majetku svého rodu. A jak již víme, poté, co byl zavražděn, hůlka opustila Británii a zmizela někde v Evropě. Plášť a kámen po jeho smrti připadly jeho nejstaršímu synovi, který se jmenoval stejně. Než dospěl, opatrovala je jeho matka, která si na něm vynutila přísahu, že nebude pátrat po hůlce ani po vrahovi svého otce. On její přání splnil a předal relikvie svému prostřednímu synovi.“

Gellert si zamyšleně promnul bradu a kývl. Nakonec tiše promluvil: „A nikdo další z Peverellů se o spojení relikvií nepokusil?“

„Samozřejmě, že ano, ale nikomu to nebylo dáno, protože hůlka zmizela a nikdo nebyl pořádně schopen určit, kde se přesně nachází. Ostatní dvě relikvie do roku 1675, kde jsem prozatím skončil, evidentně neopustily Británii.“

„Výborně, tomu říkám pokrok. Kolik toho ještě zbývá k přeložení?“ usmál se Gellert a upil ze své sklenky.

„Už mnoho ne, ještě několik krátkých zápisů a poslední, delší, a budu mít hotovo,“ usmál se sebevědomě Albus.

„Skvěle,“ pokýval hlavou Gellert, „nezbývá, než naplánovat, kdy se vydáme na cestu.“

Albus sklopil hlavu a otočil se zpět ke krbu. Opřel se loktem o římsu a zahleděl se do plamenů.

„Nemohu odejít,“ promluvil tiše.

„Proč byste nemohl?“

„Copak to nevíte?“ zvedl Albus hlavu a probodl svého společníka zachmuřeným pohledem. „Musím se postarat o Arianu a bratra, nemůžu je opustit!“ vydechl s patrnou hořkostí.

„Váš bratr je ve škole a co s Arianou, už vymyslíme, copak nechápete, jaká je to příležitost? Třeba by tetička...“

„Ne! Nebudu sestru nechávat u nikoho cizího! Vždyť jste na vlastní kůži pocítil, co dokáže! Dovedete si představit, kdyby se s ní měl potýkat někdo, kdo ji nezná?!“ odsekl Albus.

„Jen jsem se snažil navrhnout řešení vaší situace,“ stáhl Gellert obočí a jeho úsměv zmizel.

„Ano, já vím. Jen nechat ji někde není řešení,“ sklopil Albus hlavu a promnul si kořen nosu. Čekal, že dojde na zásadní otázku, kdy se vydají hledat relikvie, a doufal, že to nebude tak brzy.

„Možná kdybychom počkali, až Aberforth dokončí školu, za rok a půl, myslím, že by se sestrou rád zůstal, umí to s ní, bude už plnoletý,“ navrhl, když se ticho prodlužovalo, a zvedl pohled k plavovlasému mladíkovi, který se zachmuřil a zavrtěl hlavou.

„Opravdu si myslíte, že tu budu moct zůstat ještě další rok a půl? Už teď čekám, kdy mi otec vzkáže, že se mám vrátit, je příliš dlouho klid. Ne, tak dlouhý odklad není možný, je nutné se po stopách relikvií vypravit co nejdříve, copak to nechápete?“

Albus si skousl ret a se sebezapřením promluvil tak tiše, že ho jeho společník sotva slyšel: „Pak se budete muset na cestu vypravit sám, je mi líto.“

„Albusi,“ stiskl mu rameno Gellert, „to přeci nebude nutné, najdeme způsob, jak to zařídit. Přeci tak snadno nezahodíte svou šanci?“

Albus sevřel rty a vzhlédl. Když se jejich pohledy střetly, polkl, aby zahnal nepříjemný tlak v krku. Gellert ho propaloval pohledem. Znal ten pohled, příliš dobře ho znal. Medové oči ho sledovaly se stejným odhodláním, stejnou podmanivou vášní, stejným nakažlivým ohněm každou noc. Syčivě vydechl a vymanil se z mladíkova sevření a ustoupil o několik kroků. „Uvidíme,“ zamumlal a promnul si kořen nosu.

Gellert ho chvíli zamyšleně pozoroval. „Copak se nechcete vypravit za relikviemi? Nechcete je získat? Nechcete konat velké věci?“ tiše promluvil a tázavě zvedl obočí.

Albus stiskl zuby a sklopil hlavu mezi ramena. „Samozřejmě, že chci,“ vydechl.

„Pak nevím, kde je problém. Přeci někdo jako vy nemůže dělat celý život hospodyni.“

„Vy možná problém nevidíte, jste volný, nemáte povinnosti, závazky, ale já ano. Nemohu se jen tak sbalit a odejít, i kdybych sebevíc chtěl,“ s povzdechem oponoval Albus.

„Důležité je, že chcete, pak se řešení vždycky najde,“ pousmál se plavovlasý mladík, „spolu přijdeme na to, jak zařídit, abyste mohl vyrazit, a pak budeme konat velké věci.“

Albus pokýval hlavou a přes rameno se ohlédl na svého společníka. „Kdyby se mi přeci jen podařilo odejít, kdybysme našli relikvie a začali revoluci, něco mi slibte. Nikdo zbytečně nezemře!“

Tomu na chvíli ztuhl úsměv na rtech, pak se ale znovu usmál. „To je samozřejmé. To přeci nepotřebujeme. Ač nelze zaručit, že při převratu takového rozsahu nebudou pro dobro všech nějaké životy obětovány.“

„Pak jich musí být co nejméně.“

„Samozřejmě, chceme přeci dobro všech, kouzelníků i mudlů. Nebo snad pochybujete?“

Albus se zarazil a sklopil pohled. Po chvilce mlčení se otočil čelem ke Gellertovi. „Ne, nepochybuji.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter