OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Odstřelovač - 57. kapitola

04.05.2017 (11:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 770×

„Kdo to byl, Hermiono?!“ cloumal s ní Ron, drže ji za ramena, až se jí z toho udělaly mžitky před očima. „A proč se proměnil ve Snapea?!“ Hrubě ho odstrčila a nasadila nejvražednější výraz, který uměla.

„Co si to dovoluješ, Ronalde?!“ obořila se na něj. „Neopovažuj se mne dotýkat!“ a namířila na něj hůlku, aby dodala svému požadavku na důležitosti. Ron zdvihl ruce ve vzdávajícím se gestu a ustoupil od ní na krok. Dívala se na něj nenávistným pohledem. Nikdy ke svému kamarádovi necítila takovou zášť jako nyní.

„Ron má pravdu, Hermiono,“ skočil do jejich rozepře Harry. „Kdo to byl?“ mluvil smířlivým hlasem, aby oba dva v napjaté situaci uklidnil. Hermiona nasucho polkla a sklonila hůlku.

„Nemůžu vám to říct, kluci, nezlobte se.“

„No to je tedy výborné!“ rozhodil naštvaně Ron rukama.

„Nejste mi schopni věřit, nebo co?“ štěkla po nich dívka. „Taky mám svá tajemství, která jsem slíbila, že neprozradím. A já slovo držím, je vám to jasné?! Jak už jsem řekla v domě, je to přítel. Nechtějte po mně, abych se rozhodovala mezi vámi a ctí, jelikož vy nemůžete vyhrát, ať vás mám ráda jakkoliv! Nejste jediní v mém životě, i když si to nejspíš myslíte!“

„Aha,“ ušklíbl se rudovlasý chlapec, „takže to byl tvůj nabíječ...“ Nebyla to otázka, ale tvrdé konstatování.

„Co to…“ vyvalila na něj Hermiona své oříškové oči. Ihned je ale zavřela, odvrátila od něj hlavu a zvedla dlaň v nesouhlasném gestu. „Na tohle nemám sílu,“ a odrázovala kus od nich, kde si dřepla do trávy.

„Ale, Hermiono, počkej,“ zavolal za ní Harry. „Rone! Ty jsi ale jelito!“ okřikl svého kamaráda, když se k němu otočil zpět.

„No co je?“ zamračil se na něj Ron.

„Ty si vážně někdy nevidíš do pusy,“ a zavrtěl hlavou. Otočil se k němu zády a rozešel se za Hermionou, která seděla jako hromádka neštěstí a trhala stébla trávy kolem sebe. Položil jí jemně ruku na rameno. Ani se nepohla, jenom si tiše povzdechla.

„On to tak nemyslel, Herm,“ a povzbudivě se na ni usmál, když k němu vzhlédla.

„Ale myslel,“ a setřela si slzu z tváře.

„Nemusíš nám to říkat, když nechceš. Já ti věřím.“ Objal ji kolem ramen a přitiskl si ji k sobě, když si přisedl k ní. Dívka zavřela oči a opřela se mu o rameno.

„Chtěla bych vám to říct, ale nemůžu. Pochop to. Je to velmi důležité. Stačí, že já mu věřím a vím, že se na něj můžeme spolehnout.“

„A je to tvůj… no...“ hledal Harry ta správná slova.

„Ne! Kriste… i ty?“ a začala se jí chvět brada, jak potlačovala vzlyky. Sama si nedokázala představit, že by kdy co měla se Severusem Snapem, přesto milovala jeho tvář. Jeho bratra. Byla to ironie. K tomu muži, se kterým byli před pár minutami, necítila vůbec nic, chvíli i zaváhala, ale vzpomněla si na slova svého milence, že mu má za každých okolností věřit. A vyplatilo se. Zachránil jim život. Kdyby jenom Harry věděl, komu za něj vděčí. Stačilo by několik okamžiků a bůh ví, co by se s nimi dělo. Nikdy by si nepředstavila, ani v těch nejdivočejších snech, že by kdy věřila Snapeovi. A teď věřila dokonce třem z nich. Ušklíbla se nad tou myšlenkou. Kdyby to jenom chlapci věděli, už by jí nevěřili. Najednou se vedle ní ocitl i Ron a nesměle jí položil dlaň na hřbet ruky.

„Promiň, Hermiono,“ zašeptal. Nepodívala se na něj, jenom tiše pokývala hlavou, že omluvu přijímá.

„Kde vzal mnoholičný lektvar se Snapovými přísadami?“ zeptal se po chvíli ticha Harry. Dívka pokrčila rameny.

„Asi ví, kde je sežene.“

„Někdy jsi tajemnější než hrad v Karpatech,“ šťouchl do ní Vyvolený prstem. Hermiona se rozesmála. Položila oběma chlapcům ruce kolem ramen a hlasitě si povzdechla.

Bellatrix vzteky rozbila téměř všechno vybavení domu. Severus do jejího běsnění nezasahoval, bylo mu to prakticky jedno. Brumbál byl po smrti, ze zbytku členů Fénixova řádu by mu stejně nikdo nevěřil, a jestli se tu někdo scházel, ať si to zase opraví. Ve skrytu duše jenom doufal, že bratra napadne, aby nevystrkoval nos, dokud se nevrátí. Nakonec se Bellatrixin hněv obrátil k již odčarovanému Fletcherovi. Věděl, co s ním provede a nějak se nedokázal donutit k lítosti. Skety nenáviděl. On sám se sice nepovažoval za něco lepšího, ale vždy si stál za svým a bojoval za dobro. Mundugus bojoval jen sám za sebe a zradit pro něj nebylo problémem. Byl dalším z prázdných pohledů, které ho nikdy strašit nebudou. S ledovým výrazem se otočil k hlavnímu vchodu a odcházel. Zelený záblesk se už rozplynul. Z náměstí se přemístil na hranici bradavických pozemků a zamířil do svých sklepních komnat. Právě včas, jelikož se mu začínala vracet podoba a on nechtěl zbytečně popíjet výluh z bratra. Vpadl do místnosti a zabezpečil za sebou dveře. Silvius seděl za stolem a podupával nohou, aby se uklidnil. Jakmile spatřil své dvojče, vyskočil z křesla a vrhl se k němu. Severus se opřel zády o dveře a zavřel oči.

„Miluju tě,“ vypadlo z něj znechuceně. Silvius se zastavil těsně před ním a nebyl schopen pohybu.

„Přeskočilo ti?“ zeptal se ho vyjeveně s otevřenými ústy.

„Ale nebuď směšný,“ mávl Severus rukou a obešel ho. „To ti mám vyřídit od Grangerové. A příště bych byl rád, kdybyste si ze mě nedělali holuba. Už sova je celkem ponižující,“ a neomylně zamířil ke skříňce v rohu místnosti. Otevřel ji, aby si nalil dvojitou whiskey. Prohlédl si obsah na poličkách a zachmuřil se. „Ty tedy mé sbírce dáváš dobře zabrat. Mohl bys ji aspoň jednou za čas doplnit. Nenasbíral jsem si ji pro to, aby sis ji proléval chřtánem!“ a prudce se k dvojčeti otočil.

„Nesýčkuj furt,“ odbyl ho bratr, „chystám se k tomu, neboj se. Je v pořádku?“

„Kdo?“ a usrkl ze sklenky

„No Hermiona, kdo asi.“

„Potter například?“ zvedl Severus obočí.

„Jo, ten samozřejmě taky,“ ušklíbl se.

„Všichni jsou v pořádku. Stačili utéct v čas. Bohužel Fletcher to odnesl.“

„Kdo?“

„Ten vetešník.“

„Další život přišel nazmar,“ povzdychl si Silvius.

„Nebyla ho zase taková škoda. Byl prolezlý skrz na skrz,“ ohrnul Severus horní ret a usadil se v křesle. Silvius zaujal pozici naproti němu na pohovce. Bez mrknutí oka ho hypnotizoval. „Co je pořád?“ a položil sklenku na stůl trochu tvrději, než měl v úmyslu, až mu tekutina vyšplíchla na desku.

„Nic… jen…“

„Potter vyhraje válku, ona tě bude milovat, vezmete se a budete mít hromadu dětí. To chceš slyšet? U Merlina, Sile, vzpamatuj se!“

„Ty jsi vážně magor,“ zavrtěl Silvius hlavou.

„No, ne větší než ty, když tě tak pozoruju.“

„A co je na tom, že ji mám rád?“

„Jsi jak posedlý puberťák. Jsi dospělý chlap a máš v rukou osud kouzelnického světa. Nemůžeš si dovolit chovat se pošetile!“

„Ty jsi ale taky s Miou!“

„Ale taky si dávám setsakramentský pozor a rozhodně se nechovám jako zabouchnutý kokeš.“

„Ale mohl bys,“ zvedl Silvius jedno obočí v němé naději.

„Já myslím, že je vůbec úspěch, že mi na někom záleží,“ utnul ho bratr.

„Heh? Tys to vážně přiznal?“ a začal se potutelně usmívat.

„Nedělej z toho kovbojku,“ zamračil se na něj Severus.

„Co že to?“

„No kovbojku, to je… hernajs!“ uhodil Severus pěstí do stolu, až Silvius nadskočil.

„Co je?“

„Kouzelník se jednou podívá na ten hloupý mudlovský nástroj, kde se ti promítají obrázky, a už to použije i do obyčejné konverzace,“ sykl s přimhouřeným pohledem do sklenky. Silvius vyprsknul smíchy, nedokázal se už udržet.

„No ještě řekni, že se ti to líbilo!“ a stále nemohl uhasit ten příval, ze kterého ho už bolela bránice. Severus jenom našpulil rty a stočil zrak bokem. Silvius otevřel pusu a vyloudil něco mezi skřekem a řevem raněného lumíka. „No to je gól!“ a pleskl se dlaněmi do stehen.

„Bla bla bla,“ mávl rukou Severus a obrátil do sebe zbytek whiskey. Vstal a zamířil ke krbu.

„Kam jdeš?“ zeptal se ho ještě s úsměvem bratr.

„Domů. Nemyslíš si snad, že se tady budu dívat na to, jak se mi směješ. Ještě bych po tobě mohl vrhnout nějakou pěknou kletbu.“

„Stejně bych ji odrazil.“

„Být tebou, tak bych to zatím nepokoušel.“

„Co není, může být,“ a vyplázl na něj jazyk. Severus protáhl obličej a přesunul se krbem pryč.

Miiným domem se rozezněl zvonek. Nikoho nečekala. Přešla k interkomu a podívala se na kameru. Stál tam Cecil Frump s bílou růží v ruce. Pozvedla jedno obočí a zkrabatila bradu. Nakonec pokrčila rameny a stiskla knoflík, aby se vrata otevřela. Frump nastoupil zpět do auta a vjel do dvora. Matka měla vrátnou kameru dobře zařízenou na zdi, aby každý musel z auta vystoupit. Ověřila si tak každého, kdo přijel. Mia to nakonec ocenila. Otevřela hlavní vchodové dveře a přivítala Cecila podáním ruky. Políbil ji na tvář a předal jí stonek květiny.

„Moc ti děkuji, Cecile. Čím jsem si to zasloužila?“ a přešla do kuchyně, kde vzala jednu z úzkých váz, natočila do ní vodu a vložila dovnitř růži. Blonďák v kuchyni ještě nebyl. Pozorně se po ní rozhlédl a následně se zadíval zpět na svou hostitelku.

„Ničím. Byl jsem dnes pracovně v Londýně, tak jsem si říkal, že se za tebou stavím,“ a lehce se usmál. Pána domu tady zatím nezavětřil, byl tedy už klidnější. Mia si už ani nevzpomínala, kdy si začali tykat. Snad při jednom obědu nebo večeři. Bylo to tak automatické, že k němu přešli bez kdovíjakých formálností. Během okamžiku připravila kávu a pokynula Cecilovi, aby se odebral do obývacího pokoje, kam sama s podnosem zamířila. Položila jej na konferenční stolek a posadila na pohovku. Frump chvíli ještě postával a rozhlížel se po místnosti. Na ten obraz, který se tu před několika týdny objevil, si stále nemohl zvyknout. Připadalo mu, jako by ho žena v něm sledovala. Posadil se vedle Mii až nepřirozeně blízko. Eileen přimhouřila oči, ale jinak se nehnula ani o píď. Tenhle muž jí byl velmi nesympatický. Nechápala, proč se s ním Mia vídala. Přišlo jí, že je falešný jako zuby. Ona měla na lidi čuch, nechtěla být ale za rýpalistu, a tak si zatím své názory ponechala pro sebe. „Byl jsem na týden v Malajsii. Přivezl jsem s sebou nějaké fotky, kdyby ses chtěla podívat,“ a vytáhl album s vytištěnými fotografiemi. Mia se k němu nahnula a nechala si popisovat veškeré zážitky, které tam během pobytu prožil. Musela uznat, že obrázky byly nádherné. Když se k jedné sklonila víc, aby zaostřila, podíval se na ni z několika centimetrů. Otočila obličej k němu, aby se ho zeptala na podrobnosti k dané fotce. Byla zaskočena jeho blízkostí a v tu chvíli nevěděla, co má dělat. Polkla. Cecil zvedl ruku a odhrnul jí vlasy z šíje. Naklonil se k ní a přisál se rty na konturu jejího krku. Okamžitě se odtáhla.

„Cecile, ne! Co to děláš?“ zeptala se ho vyděšeně.

„To, co přece oba chceme,“ a znovu se k ní natáhl.

„Nevím, co si myslíš, že chci, ale já jsem vdaná žena!“ zamávala mu rukama před obličejem.

„Ale no tak, nehraj si tu na vdanou paničku,“ ušklíbl se Frump stylem, který u něj Mia nikdy nepoznala. „Nenosíš ani prsten. Viditelně vaše manželství nefunguje. Vždyť jsem tu toho tvého úžasného hraběte nepotkal ani nepamatuju,“ a znechuceně se ušklíbl.

„Protože je velmi zaneprázdněný muž. To neznamená, že tu nebývá!“ a vstala, aby se od něj dostala do bezpečné vzdálenosti. On ale pohotově zareagoval a v mžiku k ní přiskočil. Chytil ji za zápěstí a přitáhl si ji k sobě.

„Mám pocit, že mi tu někdo lže,“ zasyčel jí do obličeje. Mia dostala strach. Kam zmizel ten příjemný mladý muž, se kterým se vídala. Nikdy nepomyslela, že by o ni jevil takový zájem. Ano, věděla, že se mu líbí, ale ani ve snu by ji nenapadlo, že by se o něco pokusil, když věděl, že má manžela. „Tak mi řekni, kdepak je teď, hm?“ zeptal se tak sladce, až by mu nejradši vlepila facku.

„Na služební cestě! Pusť mě!“ a strčila do něj, ale bez úspěchu. Eileen vše pozorovala s vytřeštěným výrazem. Ani ona nepředpokládala, že by se mohlo něco podobného stát. Na nic už nečekala a zmizela z rámu, aniž by si toho kdokoliv všiml.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Odstřelovač - 57. kapitola: