OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Nádherný pád - 2. kapitola



Nádherný pád - 2. kapitolaDům Blacků se pomalu vzpamatovává z večírku. Bellatrix nemůže dostat z hlavy jistého „pana Smitha" a Rodolphus jí v tom příliš nepomáhá. Dokáže nejlepší duelistka ze školy udělat dojem na Pána Zla?

KAPITOLA DRUHÁ: Kam zmizel pan Smith?

„Dáte si slaninu, paní?“

Bellatrix, probraná ze svého hlubokého zamyšlení, sebou cukla a stočila pohled směrem, odkud vyšel zvuk. Hlas, který ji tak nevybíravě polekal, patřil jedné z jejich domácích skřítek – konkrétně Minsy, Bellatrixině nejoblíbenější. Dnes ale ani na ni neměla náladu.

„Jistěže si dám slaninu, co je to za pitomou otázku, Minsy?“ zavrčela na ni.

„Odpusťte, paní,“ sklopila skřítka veliké jasně modré oči k zemi a naložila na Bellatrixin talíř několik voňavých plátků. „Tady máte. Půjdu se teď potrestat za své hloupé dotazy.“

„Zakazuju ti se trestat, zase si zničíš ruce a nebudeš schopná mě česat,“ zarazila ji Bellatrix okamžitě. „Co se skřítkou, která nemůže pracovat?“

Minsy nevěděla, co na to odpovědět, a tak na svou paní jen zůstala zírat v očekávání dalších rozkazů. Bellatrix ten její důvěřivý obličej příšerně vytáčel. „Jdi mi z očí, Minsy, obsloužím se sama.“

„Jak si přejete, má paní,“ poklonila se skřítka a vycouvala z jídelny. Bellatrix si povzdechla a pomocí hůlky si přivolala čerstvě usmažená vajíčka a sklenici pomerančového džusu. Trochu ji překvapovalo, že je v tuhle hodinu ještě v jídelně sama, ale ostatní členové rodiny zřejmě vyspávali včerejší večírek.

Bellatrix by vyspávala taky, ale probudila ji sova – od Rodolphuse. Nedočkavě rozbalila lísteček, doufala, že ji Rodolphus zve na schůzku s lordem Voldemortem, ale jednalo se „jen“ o milostný dopis. Její snoubenec jí napsal sonet. Nebyl špatný. Přesto ji nepotěšil. Styděla se za to.

To s ní vážně takhle moc zamával jeden tanec? Jeden pitomý tanec. Zdálo se jí, že ještě teď cítí černokněžníkovu ruku na svém pase, že ještě pořád vnímá ostrou, opojnou vůni temné magie, která se kolem něj vznášela… že ještě pořád vidí před sebou jeho oči.

Uhranul ji.

Bellatrix znala stovky zaklínadel a kleteb, ale tohle bylo nové.

„Brý ráno, Bello,“ ozvalo se od dveří a do jídelny vstoupila Andromeda. Přes bílou noční košili měla přehozený tmavozelený hedvábný župan a pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy. „To byl večer, co?“

„To teda,“ zamumlala Bellatrix v odpověď a pustila se do jídla.

„Máma šílela kvůli těm tvým šatům,“ poznamenala Andromeda. „Mohla puknout vzteky, když to viděla.“

„Hmm,“ řekla na to Bellatrix.

„Podle mě to bylo fakt dobrý kouzlo,“ pravila její sestra a mrkla na ni. „Rodolphus na tobě mohl při tom vašem prvním tanci oči nechat.“

To Bellatrix zarazilo. „Při prvním tanci…?“ nechápala. „Ale… první tanec jsem přece netančila s Rodolphusem,“ připomněla Andromedě. Ta se zatvářila na výsost zmateně.

„S kým jiným bys tančila?“ otázala se.

Bellatrix zamrkala. „Přece… s lordem… totiž s panem Smithem. Tím mužem, kterého Rodolphus přivedl.“

„O čem to mluvíš?“ zamračila se Andromeda. „Rodolphus přišel přece sám.“

„To není možné,“ zavrtěla hlavou Bellatrix. „Přišel s panem Smithem, takový vysoký bledý čaroděj. Viděla jsi ho, ještě ses pozastavovala nad tím, že nevíš, kdo to je. A myslím, že jsi s ním potom i mluvila…“

Andromeda na ni chvilku nejistě koukala a pak se rozesmála. „Bello! Ty si ze mě už zase střílíš a já ti na to pokaždé skočím! Měla jsem sice nějaké víno, ale zas tak opilá jsem včera večer nebyla, abych si nepamatovala, s kým moje báječná sestřička tancovala! Tajemný pan Smith…“ zachichotala se a šťouchla Bellatrix do břicha. „Co ty nevymyslíš. Kde je Minsy? Dala bych si po ránu trochu kávy…“

„Poslala jsem ji pryč,“ hlesla Bellatrix. Jak to, že si Andromeda nic nepamatuje?! Dělá si z ní snad legraci? O tom dost pochybovala, její sestra nikdy nebyla zrovna vtipálek… od zábavy a komedie tu vždycky byla Bellatrix.

„Tak to abych ji zavolala zpátky,“ pravila Andromeda. „Minsy! Hej, Minsy!“ zatleskala. „Buď tak laskavá a udělej mi kávu! A přines croissant! Nebo víš co? Ty radši dva!“

Bellatrix pokračovala v konzumaci své snídaně mlčky. Zmatek, který cítila ohledně včerejšího večera, v ní zatím jen zesiloval.

***

V průběhu dne vyzpovídala kromě Andromedy taky Cissy; dokonce sebrala odvahu a zeptala se na pana Smitha i matky s otcem. Nikdo z oslovených netušil, o kom mluví. Bellatrix začínala vážně uvažovat, zda nepřichází o rozum.

Zavřela se u sebe v pokoji a znovu rozložila lístek, který jí ráno poslal Rodolphus – ten s ručně psaným, jí věnovaným sonetem. Měla by mu něco odepsat. Alespoň poděkovat za snahu. Vzala husí brk a kus pergamenu a posadila se ke stolu. Pokoušela se v sobě probudit alespoň trochu láskyplného nadšení, ale všechny její myšlenky utíkaly k dění předchozího dne.

Pan Smith. Jistěže existoval, jistěže tam byl, i když to jméno bylo falešné. Vybavoval se jí každý detail jeho obličeje, jeho ruce s dlouhými štíhlými prsty, které sevřely její dlaň, když se vítali…

Potřásla hlavou a namočila brk do kalamáře.

Drahý Rodolphusi, napsala. Měla špičaté písmo, trochu neupravené a špatně čitelné. Rychle sáhla po hůlce a začarovala pergamen tak, aby její písmo sám měnil do přijatelné podoby. Teprve když byla s výsledkem spokojená, pokračovala dál.

Drahý Rodolphusi, děkuji Vám za překrásné psaní, které mi tolik zpříjemnilo ráno. Včerejší večírek byl báječný. Kdy se uvidíme?

Vaše Bellatrix

Obvykle připisovala ke svému jménu ještě maličké srdíčko, ale dnes na to jaksi neměla náladu. Styděla se za to, stejně jako se styděla za nedostatek nadšení z toho sonetu. Dej se dohromady, Blacková, pomyslela si. Provinilost, kterou cítila, byla jako jed, který jí trávil mysl. Vždyť nic neprovedla. Jen si zatančila s hostem. Navíc na Rodolphusovu žádost.

Co jí to Rodolphus provedl? Tohle všechno je vlastně jeho vina, ona na tom nenese žádný podíl. Přišla na ten ples jako počestná snoubenka mladého Lestrange a odešla jako…

… Učednice lorda Voldemorta.

Při pouhé myšlence na to, že by mohla skutečně spolupracovat s mužem, o němž tolik slyšela, jí projela vlna vzrušení. Bellatrix hltala každý článek, který o něm vyšel v novinách. Jeden z mála kouzelníků, který se nebál něco dělat se situací ohrožující budoucnost kouzelnické Británie – totiž s oním problémem ředění čisté krve. O lordu Voldemortovi se říkalo, že mu v žilách proudí krev samotného Salazara Zmijozela; to by znamenalo, že je přes něj spřízněn v podstatě se všemi hlavními britskými kouzelnickými rody. Je jako pramen, který je všechny může očistit od té mudlovské nákazy.

Na Bellatrix nebylo co čistit, přesto by se z toho pramene ráda napila. Zhluboka. Důkladně. Vykoupala by se v něm celá, kdyby dostala příležitost. Začervenala se při té představě.

Potřásla hlavou, aby vyhnala z hlavy všechny nevhodné myšlenky, sáhla po dopisu pro Rodolphuse a zmuchlala ho do kuličky. Musí ten včerejší večer vytěsnit z mysli, pro své vlastní dobro a pro dobro jejich budoucího manželství. Waltz s nejmocnějším černokněžníkem všech dob je třeba nahradit něčím obdobně silným. Znovu se chopila brku a pergamenu.

Nejdražší Rodolphusi, děkuji Vám za překrásný večer. Přijďte dnes k nám, můj drahý! Ukážu Vám náš nový zahradní altán. Nemohu se dočkat dalšího setkání s Vámi.

Vaše Bellatrix

Spokojeně se podívala na své dílo. Tak. To je lepší. Proč by se měla trápit myšlenkami na nedostupného čaroděje, když je tu někdo tak báječně dostupný? Její Rodolphus. Rodolphus, kterého je tak zábavné znepokojovat flirtováním a sváděním. Všechny tři činnosti – totiž flirtování, svádění a znepokojování – prováděla Bellatrix k smrti ráda.

Přešla ke zdobené zlaté kleci, v níž odpočívala s hlavou pod křídlem šedivá sova, probudila ji a k nožce jí přivázala vzkaz. „Poletíš za Rodolphusem, ano?“ řekla jí. Sova tiše zahoukala, jako by říkala něco ve smyslu „kam jinam bych asi letěla“, pak si protáhla křídla a rozlétla se k oknu, které jí Bellatrix otevřela.

Odpověď přišla ještě před obědem a sova, která ji přinesla, vypadala, že letěla, jak nejrychleji mohla. Bellatrix jí nalila do misky čerstvou vodu a hladila jí peří, dokud sova nespolykala na pět speciálních sovích pamlsků. Teprve potom jí dovolila schovat se do klece a složit hlavu pod křídlo.

Na lístku od Rodolphuse stálo jeho pečlivým drobným písmem Má nejdražší, přiletím letaxem na odpolední čaj. Ta slova Bellatrix na nějakou dobu pomohla zapomenout na taneček s tajemným černokněžníkem.

***

Rodolphus se objevil o půl páté odpoledne. Když vycházel z krbu, napůl ještě pohlcen plameny zabarvenými do zelena od letaxu, k smrti vyděsil domácí skřítku Minsy, která se krb právě chystala uklízet. Pobavilo ho to. I pan a paní Blackovi se té historce zasmáli, když ji vyprávěl, usazen na židli vedle Bellatrix v zimní zahradě honosného Blackovic rodinného sídla. Bellatrix sice Rodolphuse považovala za zábavného vypravěče, ale dnes u jeho povídání velmi rychle ztrácela pozornost.

„Chtěla jsem vám ukázat ten nový zahradní altán, drahý,“ dovolila si ho zarazit poté, co se nadechl k vyprávění dalšího příběhu.

„Je neslušné přerušovat starší kouzelníky, když mluví, Bello,“ poznamenal káravým tónem Cygnus Black, Bellatrixin otec. „Přestože je Rodolphus tvůj snoubenec, neměla bys k němu ztrácet úctu.“

„Omlouvám se otče,“ sklopila Bellatrix oči k zemi, aby se nemusela setkat se znechuceným pohledem své přísné matky. Druella vypadala, že se hluboce stydí za dceřinu nevychovanost. „Ale právě kvůli tomu altánu jsem Rodolphuse pozvala,“ vysvětlila.

„A já se na něj moc rád podívám, pane Blacku,“ usmál se Rodolphus, odložil svůj šálek s čajem a vstal. „Doprovodíte mě, drahá?“ kývl na Bellatrix a nabídl jí rámě.

Ta se do něj vítězoslavně zavěsila. „Jistě… můj nejdražší,“ zazubila se na něj, vítězoslavně blýskla očima po svém otci a lehkým krokem se vydala společně s Rodolphusem zahradou pryč.

Altán, k němuž ho vedla, stál až na samém konci zahrady, skrytý mezi stromy, napůl schovaný v hustém porostu břečťanu a psího vína. Byla to v podstatě taková malá romantická zřícenina z červených cihel, úmyslně stavěná tak, aby vypadala, že tu stojí už věky. Bellatrix mrkla na Rodolphuse. „Vezměte mne za ruku, drahý,“ požádala ho a natáhla k němu dlaň. „A pojďte za mnou.“

Usmál se na ni. Měl hezký, příjemný úsměv. Co by mohla chtít víc? Jiskry v očích cizího čaroděje. A bledou ruku se štíhlými prsty zloděje, která sevřela její pas. Nechtěla na lorda Voldemorta myslet, ale bylo těžké myslet na cokoliv jiného.

Zapomeň na něj, Bellatrix. Pro své vlastní dobro. Vtáhla Rodolphuse do altánku a bez otálení přitiskla své rty na ty jeho ve vroucném políbení. Zdálo se jí, že se v její hlavě rozezněla hudba. „Bellatrix…“ slyšela Rodolphusův hluboký, trochu chraplavý hlas mezi polibky, ale nereagovala na něj. Líbala ho dál; ucítila, jak jí zajel rukou do vlasů a přitáhl si ji blíž, tělo na tělo… Projela jí horkost, žádost.

Bloudila rukama po jeho těle, rozechvělá a roztoužená jako nikdy dřív. „Bellatrix…“ Zavrtěla hlavou, aby nic neříkal a sjela dlaní až k jeho klínu. V tu chvíli ji Rodolphus odstrčil.

„Co to děláš, Bello?“ otázal se. Byl tak překvapený, že zapomněl na veškerou etiketu a oslovil ji onou zdrobnělinou, kterou pro ni obvykle používaly jen její sestry. Přestože mu dávno dovolila, aby jí tak říkal, nikdy dřív to neudělal.

Dívala se na něj trochu provinile, tváře jí hořely. „Jsme přece zasnoubení,“ řekla tiše. „Chtěla jsem… Copak ty bys nechtěl…“ Cítila, jak se červená čím dál víc a její řeč se postupně změnila v jen takové kuňkání. Ta tam byla ta sebevědomá čarodějka z včerejšího večera.

„Ale to víš, že chtěl,“ broukl v odpověď a zarděl se při tom taky. „Ale taky bych nechtěl, aby… abychom něco uspěchali. Ještě nejsme svoji, Bello.“

„Brzo budeme,“ poznamenala.

Pohladil ji po tváři a pak vzal její obličej do dlaní. Přivřela oči. Rodolphus ji políbil na čelo. „Zkrátka bych si přál, abys pro mě zůstala čistá,“ řekl její snoubenec tiše. „Abychom si to všechno nechali až na svatební noc.“

Toujours pur,“ povzdechla si Bellatrix tiše, hořce. Zasmál se. Bylo pro ni těžké zakrýt rozčarování. Narovnala se a schovala si za ucho jednu z černých loken, která se uvolnila z jejího účesu, když ji Rodolphus vískal ve vlasech. „Chcete vidět i zbytek zahrady, drahý?“ otázala se neutrálním tónem.

„Rád,“ přikývl. Už ho za ruku nechytila. Zlobila se, ale Rodolphus si jejího rozčilení nevšímal. Pořád se na ni díval s tou nesmírnou něhou v očích a na rtech mu pohrával úsměv. Nejradši by mu v tu chvíli vyškrábala oči.

Ukázala mu všechny druhy růží, které v zahradě rostly. Trval na tom, aby mu ukázala květ, který je podle ní nejhezčí. Když to udělala, utrhl ho a šikovným kouzlem proměnil ve skleněnou brož. „To je pro vás, Bellatrix,“ řekl a podal jí ho. „Už se budu muset bohužel rozloučit.“

Stiskla skleněný květ v dlani. Byl chladný a tvrdý. Zrovna jako Rodolphusovo srdce, napadlo ji. „Jdete za ním?“ otázala se.

„Za kým?“ povytáhl obočí.

„Nedělejte, že nevíte,“ nakrčila Bellatrix nos. „Přece za lordem Voldemortem.“

Rodolphus sebou trochu cukl, když to jméno vyslovila. To jí jen potvrdilo, že má pravdu. „Ano,“ přiznal nakonec. „Ale neměla byste to říkat nahlas. Nejsem si jistý, jestli by vaši rodiče ocenili…“

„Souhlasí s jeho myšlenkami,“ přerušila ho. „Jen mají strach, že je příliš radikální.“

„Možná je trocha radikalismu přesně to, co potřebujeme,“ pravil Rodolphus. „Ale nechtěl bych se s vámi bavit o politice, Bellatrix. Nechci vaší krásné tváři způsobovat vrásky.“

„Vezměte mě k němu,“ zaprosila. Jen když to řekla, projela jí vlna těžko ovladatelného vzrušení. Tolik si přála černokněžníka znovu vidět. Být nejlepší nestačí. S jeho pomocí může být o tolik víc než nejlepší. Věděla to.

„Nevíte, co žádáte, Bellatrix.“

„Vím to velmi přesně, Rodolphusi.“

„Nikdy jste se s ním nesetkala. Nevíte, jak by potrestal vaši troufalost. Nemohu vás jen tak bez ohlášení vzít na schůzku jeho tajné skupiny.“

Bellatrix se zasmála. „Nehrajte si se mnou, Rodolphusi. Oba víme, že jsem se s ním viděla včera večer. Přivedl jste ho bez pozvání na večírek mého otce, to byla troufalost.“

Rodolphus sebou znovu škubl. „To není možné. Neměla byste to pamatovat.“ Aha! Takže si „pan Smith“ pohrál s pamětí hostů na včerejším banketu? Ale s tou její ne. Že by byl ten krátký tanec natolik silným zážitkem, že na něj černokněžníkovo kouzlo nepůsobilo? Nebo lord Voldemort chtěl, abych si ho zapamatovala, napadlo ji. Z té myšlenky se jí rozbušilo srdce.

Našpulila rty. „Řekl vám, ať mě na příští schůzku vezmete s sebou a já chci jít, Rodolphusi.“

„Jak to vysvětlíme vašim rodičům?“

Pokrčila rameny. „Něco se vymyslí.“ Popravdě neměla tušení, ale odmítala se vzdát možnosti schůzky s temným mágem – zvlášť, když ji měla takhle na dosah ruky. Rodolphus si ji chvíli přeměřoval pohledem. Pak si povzdechl, ale na rtech mu při tom pohrával úsměv. „Něco se vymyslí,“ zopakoval po ní. „Tak pojďme něco vymyslet, Bellatrix.“

***

Mluvil jen Rodolphus; Bellatrix se krčila za ním a držela se ho za ruku jako bázlivé dítě. Když Rodolphus řekl, že chce vzít snoubenku na výlet k pobřeží a vrátí ji zpátky domů asi za dvě hodiny, bez potíží dostal od Druelly a Cygnuse Blackových požehnání. Kdyby o totéž požádala sama Bellatrix, pochybovala, že by jí bylo vyhověno.

Někdy ji napadlo, že by možná byli její rodiče radši, kdyby Rodolphus Lestrange byl jejich vlastním synem, a ona se měla do rodiny jen přivdat. Přestože otec tvrdil, jak je na ni pyšný – a měl proč, Bellatrix byla vynikající čarodějkou a vyhlášenou krasavicí – nemohla si nevšimnout toho, že její přání plní jen zřídka.

Když přišla s tím, že by chtěla požádat o místo stážistky na Odboru záhad, v podstatě se jí vysmál. K čemu by bylo dobré, aby ona, děvče z jedné z nejbohatších kouzelnických rodin v Anglii, šaškovala na Ministerstvu kouzel? Řekla mu, že by tam chtěla pracovat.

Otec prohlásil, že Bellatrix naštěstí díky jeho bohatství a díky bohatství rodiny, do níž se měla přivdat, nikdy nebude muset k práci ani přičichnout.

Jenže Bellatrix se představa ženušky v domácnosti ani trochu nezamlouvala. Ano, počítala s tím, že Rodolphusovi dříve nebo později – raději později – porodí pár dětí, ale nikdy nepracovat? Sedět doma a starat se o teplo rodinného krbu jako nějaký domácí skřítek? To rozhodně nebylo pro ni.

Možná proto ji tolik nadchla myšlenka, že by se mohla stát učednicí lorda Voldemorta. Nepřijal ji k sobě proto, že by byla z váženého rodu. Neudělal to proto, že by mu to nařídil její otec nebo Rodolphus. Slíbil jí, že ji bude učit, protože o to požádala. Měla pocit, že to bylo poprvé, co ji někdo bral opravdu vážně. Být nejlepší nestačí.

Než se s ní Rodolphus přemístil za nejmocnějším černokněžníkem v Británii, zavřela oči a pevně stiskla dlaň svého snoubence. Srdce jí bušilo divokou radostí. Nemohla se dočkat, až lorda Voldemorta znovu uvidí.

***

„Přišla jste,“ řekl, když se objevili těsně za ním na balkoně jakéhosi starého domu, v němž Bellatrix okamžitě udeřil do nosu pach hniloby a vlhkem prolezlého dřeva. Přišla jste, řekl a bylo to spíš konstatování než otázka. Stál zády k nim v černém hábitu z drahé látky a lehce zvlněné tmavohnědé vlasy měl stejně jako na včerejším večírku svázané sametovou stužkou. Bledýma rukama s dlouhými štíhlými prsty se opíral o zábradlí balkonu a vyhlížel kamsi do zanedbané zahrady patřící k onomu domu. Bellatrix se mohla jen dohadovat, na co se dívá a nad čím přemýšlí; tak jako tak však měla tendenci v jeho přítomnosti tajit dech.

„Přivedl mě Rodolphus,“ odvážila se promluvit.

„Kdybyste to sama nenavrhla, nikdy by vás za mnou nevzal,“ poznamenal černokněžník. „Takový měl ode mě příkaz,“ dodal a pomalu se otočil směrem k nim. Jeho hluboké tmavé oči okamžitě zakotvily na Bellatrix. Tváře jí zahořely ruměncem; ten pravý oheň však zaplál v jejím srdci. Přestaň, okřikla se. Neměla právo na něj takhle myslet. Bylo však velmi těžké na něj myslet jakkoliv jinak.

„Nechte nás na chvíli o samotě, Lestrangi,“ požádal Voldemort. Mladý kouzelník sklonil hlavu, krátce stiskl dlaň své snoubenky, pak se otočil na obrtlíku a vydal se z balkonu hlouběji do domu. Bellatrix ještě chvíli slyšela jeho rychlé kroky na rozvrzaných schodech. Mísily se s tlukotem jejího srdce, které s každou vteřinou bilo rychleji a rychleji.

„Víte, proč se scházíme tady, Bellatrix?“ otázal se jí černokněžník, jakmile Rodolphusovy kroky utichly v dálce. Naprázdno polkla; nevěděla, co mu odpovědět. „Je to metafora,“ řekl tiše. „Tenhle dům – kdysi krásný a vznešený – je dnes zpustlý a zničený stejně jako kouzelnická společnost v Británii. Mým cílem je dát všechno do pořádku Bellatrix. Obnovit slávu kouzelnického světa.“

„Po ničem jiném netoužím ani já,“ řekla na to.

„Tomu věřím,“ přikývl a usmál se na ni. Na chvíli zapomněla dýchat. „Ale nebude to snadné. Jestli se rozhodnete vyjít se mnou na tuhle cestu… neobejde se to z vaší strany bez jistých obětí. Budete muset dělat věci, na které nejste zvyklá, Bellatrix.“

„Nebojím se černé magie,“ pokrčila rameny. Naopak, tento obor ji velmi láká.

„Jen hlupák se nebojí ohně,“ poznamenal Voldemort.

„Jen hlupák se nechá spálit,“ odpověděla. Znovu se usmál. Natáhl ruku a dotkl se jejích prstů, pomalu přejel ukazováčkem po hřbetu její ruky až ke krajkovému lemu rukávu jejího hábitu. Rozechvěla se pod tím dotykem.

„Byla by škoda,“ pravil, „kdyby vaše ruce ten oheň sežehl.“ Pustil ji a znovu se od ní odvrátil. Pozorovala jeho záda, široká ramena a úzké boky, takový ten krásný lichoběžníkový tvar, který vždycky na mužích obdivovala. Přestaň, okřikla se znovu. Nezírej. Ještě že na ni teď neviděl.

„Říkala jste, že jste dobrá duelistka.“

„Nejlepší,“ opravila ho. I když mu neviděla do tváře, byla si naprosto jistá, že se ušklíbl.

„V tom případě vás vyzývám k duelu, Bellatrix Blacková,“ řekl. „Přijímáte?“ otázal se a natáhl k ní pravici. Stiskla ji. Ve chvíli, kdy to udělala, se s ní přemístil.

***

Objevili se jen o pár pater níž, na zahradě toho rozpadajícího se domu, který Voldemort prohlásil za metaforu kouzelnické Británie. Bellatrix taktak udržela rovnováhu. Když ji černokněžník pustil a odstoupil několik kroků od ní, v ruce už třímal zdobenou hůlku ze dřeva tak světlého, že připomínala kost.

Rychle sáhla do kapsy hábitu pro tu svou, připravená se okamžitě bránit, ale Voldemort zatím nezaútočil. Dodržoval pravidla souboje. Hluboce se Bellatrix uklonil – v očích se mu při tom vesele zablesklo – a potom na ni zůstal vyčkávavě hledět. Taky sklonila hlavu. Špička hůlky, již držela v ruce, se jí lehce chvěla. Ještě nikdy nebojovala mimo školní arénu. Dokáže to?

Rozhodla se používat neverbální kouzla, aby měl menší šanci poznat, co se chystá udělat. Zvedla hůlku a švihla proti němu rudý blesk. Líně ho odrazil štítovou kletbou; stejně tak i její kouzlo úplného spoutání, které vrhla jako další. Jenže Bellatrix se teprve rozehřívala – tohle zdaleka nebylo všechno, co umí.

Seslala na něj bouři blesků, před nimiž se musel chránit mnohem pokročilejším zaklínadlem. Zaútočil na ni sloupem ohně a uznale zamručel, když kouzlem vytáhla vodu z nacucané zeminy v zahradě a jeho oheň udusila. Pak přiměla kořeny rostlin, které zaplevelily kdysi zřejmě krásný park, aby ožily a pokusily se ho spoutat.

Trvalo mu jen pár vteřin, než se vyprostil. Neznámým zaklínadlem rozbil skleněné tabule všech oken v přízemí domu a střepy poslal proti ní. Proměnila je v nože a obrátila je proti němu. Zmizel jí v oblaku tmavého dýmu dřív, než nože dopadly a objevil se pár stop za ní, odhodlán ji spoutat stínovými provazci černé magie. Připomínalo jí to temné hady, dokonce měla pocit, že slyší syčení. Přesekávala je svými kouzly jako liány v džungli, ale na místě každého, který zničila, se objevily dva další. Blížil se k ní, oči mu plály vzrušením z boje a tmavé vlasy mu padaly do čela. Soustřeď se, pomyslela si Bellatrix. Jenže proč by se měla bránit jeho poutům, když celé její nitro křičelo, že ho chce mít blíž?

Temné stíny ovinuly její kotníky; zavrávorala a namířila na ně hůlku, aby se jich zbavila, ale to už se jí další dva dostaly až ke kolenům. Nezvládla to. Padla Voldemortovi k nohám. V posledním záchvěvu vzdoru obrátila seknutí, které bylo původně určeno stínům, proti němu. Nečekal to a málem nestihl zvednout štít.

Jeho temní hadi zasyčeli a omotali Bellatrixin hrudník tak, že se nemohla pomalu ani nadechnout. Hůlka jí vypadla z ruky, ležela teď mimo její dosah. Bellatrix nechtěla prohrát, natahovala se po ní, prsty ryla ve vlhké hlíně odhodlaná znovu sevřít její rukojeť…

„Dost,“ řekl Voldemort a zrušil své kouzlo. „Pro dnešek dost.“

Bellatrix vstala ze země, snažila se rozklíčovat emoce, které se zračily v jeho obličeji. Zlobil se? Přemýšlel? Neznala ho ještě natolik, aby rozuměla zachmuřenému výrazu, který nasadil. Pak si všimla, že má na rameni roztržený hábit a pod ním prosakuje krev. Poslední z jejích kouzel tedy přece jen zasáhlo cíl.

„Krvácíte,“ řekla. „Omlouvám se, já…“

„To nic není,“ odpověděl s pohledem na ránu, kterou mu způsobila.

„Mohu vám to vyléčit,“ navrhla, až příliš nadšená představou, že by se mohla dotknout jeho odhaleného ramene. „Umím hojit rány.“

„Co všechno vy neumíte,“ pousmál se, ale když se k němu pokusila přiblížit, ustoupil o krok dozadu. „Řekl jsem, že to nic není. Nechte to být, Bellatrix.“ Rozhlédl se kolem. „Před chvílí jsem vám lhal,“ poznamenal zničehonic.

„Prosím?“ nechápala.

„O tom domě,“ vysvětlil a kývl k němu. „Není to žádná pitomá metafora. Tahle ošklivá stará ruina je to jediné místo, kde bystrozory, ty poslušné psíky naší mudlomilovné ministryně, zatím nenapadlo nás hledat,“ řekl tónem, z nějž Bellatrix přeběhl mráz po zádech. „Starému světu se nikdy nelíbí, když se ho snažíte nahradit novým. Pokud se stanete mou učednicí, Bellatrix, jak jste si včera přála… nepůjde to vzít zpět. Nějakou dobu budete vyvrhelem. Budete skrývat svou totožnost i příslušnost ke mně. Pozlátko vaší čistokrevné rodiny, bankety a večírky s důležitými lidmi… to všechno skončí. Jdeme do války, Bellatrix.“

Hrdě zdvihla hlavu, přestože jí ty věci, které říkal, naháněly husí kůži. „Jsem připravená.“

Zasmál se, přešel k ní a zvedl si hřbet její ruky k ústům, zrovna tak, jako když se včera poprvé vítali. Zase cítila jeho horký dech jen pár milimetrů od své kůže a zoufale si přála, aby ucítila víc. Skutečný dotek. Skutečný polibek.

„Při vší úctě, to rozhodně nejste,“ řekl Voldemort a pustil její dlaň. „Ale zajistím, abyste byla. Lestrangi? Seznamte ji s ostatními.“ Všimla si, že když oslovoval jejího snoubence – kterého nikde neviděla – dotknul se při tom prstem svého levého předloktí.

Rodolphus se objevil zničehonic za ní a položil jí ruku kolem ramen. „Pojďte, drahá.“ Voldemort se odvrátil a vydal se pryč.

„Počkejte,“ setřásla Bellatrix Rodolphusovu ruku a udělala pár kroků vpřed. Černokněžník zastavil a otočil se k ní, vypadal však trochu popuzen tím, že si ho dovolila zadržet. „Ten večírek včera. Proč jsem jediná kromě Rodolphuse, kdo si pamatuje, že jste tam byl?“

Voldemort se usmál. „Protože jste jediná kromě Rodolphuse, kdo mě poznal. Na pana Smitha měli všichni zapomenout… ale lorda Voldemorta si tenhle svět bude pamatovat staletí.“

Věděla, že má pravdu.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nádherný pád - 2. kapitola:

2. TajemnyKvetak přispěvatel
14.10.2021 [22:47]

TajemnyKvetakDíky za komentář, Kate! Mám radost, že se ti líbí můj pohled na Bellatrix a že ti přijde uvěřitelná - to je můj hlavní cíl, ukázat ji jako trojrozměrnou postavu, ony bohužel všechny ty "padoušské" charaktery v HP byly docela placaté.
A to "aristokratično" čistokrevného kouzelnického rodu mě popravdě hrozně baví psát. Líbí se mi, že jsou ty staré rody vlastně současně hrozně neortodoxní v kouzlech (zajímají se dost
často o černou magii, spousta z čistokrevných kouzelníků zkoumá zaklínadla a vymýšlí nová kouzla), ale současně jistým způsobem zkostnatělé v myšlení. Emoticon
Myslím, že tady Voldemort působí trochu jinak než v předchozí kapitole taky díky tomu, že tady není jeho pohled na děj - jen ten Bellin. Jsem zvědavá, jak na tebe bude působit dál - i ten jejich budoucí vztah. Emoticon
Díky moc za pochvalu souboje, vždycky se snažím s tou magií pracovat aspoň trochu originálně a popravdě, ty soubojový kouzla jsou vždycky nejhorší Emoticon Vymyslet to tak, aby to navazovalo a současně to mělo šanci trochu fungovat, bylo to efektní čtivé... vždycky nad tím strávím půl století Emoticon
Tak snad zase někdy u příští kapitoly Emoticon

1. Kate3 přispěvatel
10.10.2021 [22:32]

Kate3Ahoj, tak jsem ti sem psala komentář už včera, ale omylem se mi to smazalo, tak to napravuji až teď. Kapitola je skvělá!!! Bellatrix je napsána výborně a věřím jí, že přemýšlí právě tak, jak jsi ji napsala. Emoticon Emoticon Líbí se mi, že ukazuješ, že nebyla tak úplně loutkou Voldemorta, ale že sama chtěla být jeho následovnicí, sama chtěla být nejlepší, sama má ambice na to být někým. Taky se mi líbí, jak popisuješ to aristokratické prostředí u Blackových. Nebudeš pracovat, protože máme peníze a tedy nemusíš, atd. A takové to předmoderní uvažování, že žena se na starost o manžela, rodinu, domácnost. Dokážu si představit, že tohle Bella opravdu nechtěla.
Leží mi v hlavě Rodolphus, protože to vypadá, že Bellu tak moc miluje a zároveň je tolik loajální k Voldemortovi, že by ji snad s ním i sdílel. Zvláštní. Emoticon
Voldemort je tu vykreslen tak nějak... Jako lépe. Minule byl takový podprahově zvláštní a uvnitř děsivý a byly tam ukázky toho, jaké zlo se s ním v budoucnu objeví. Tady je takový... Pohrávající si a odmítavý, ale zároveň mu musí být jasné, že je z něho Bella na větvi. No, jsem zvědavá, jak se to bude s nimi vyvíjet dál.
A ten souboj byl fakt mistrovsky napsaný!!! Výborně srozumitelné a plastické! Emoticon Emoticon Moc se mi líbil! Zapojení živlů, hustý! Emoticon
Zajímavé bylo, že jedině ten, kdo Voldyho poznal, si ho pamatoval.
Děkuju moc za kapitolu a těším se na další!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!