Porpentina si uvědomuje, že hrozba Temného pána není jen záležitostí britského kouzelnického světa. Vyhledá pomoc Řádu? A jak to vypadá mezí ní a Newtonem?
10.08.2017 (09:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1123×
Porpentina Goldsteinová nervózně přešlapovala v hale Ministerstva kouzel a ostražitě se rozhlížela kolem. Snažila se v různorodých skupinách kouzelníků spatřit Kingsleyho Pastorka. Nutně s ním potřebovala mluvit. Cítila se stále více zmatená děním okolo sebe samotné, okolo toho Řádu a Ministerstva. Nevěděla jak dál, potřebovala směr. Za běžných okolností by se tím už více nezabývala, jen si odpracovala své a poklidně se vrátila zpět do Států. Ale to již nebylo možné. Pokud tak sekta, kterou zmínila Queenie, byla skutečně v područí Temného pána, znamenalo to problém. A ona nutně musela vědět víc. No a potom tady byl Newton...
„Co tady vyvádíte?" Někdo ji popadl za paži a prudce s ní škubl. Překvapeně se podívala do tmavých očí toho člověka.
„Pastorku," vydechla úlevně, „hledám vás."
„Nápadněji by to nešlo?" zasyčel nebezpečně.
„Omlouvám se. J-já jen..."
„Co?"
„Přemýšlela jsem. Chci vědět více o tom vašem Řá-,"
„Mlčte!" Kingsley jí rázně skočil do řeči a obezřetně se porozhlédl. „O takových věcech se na veřejnosti nemluví, to je první pravidlo." Tina rychle přikývla a kousla se do rtu. Pastorek si ji chvíli se zvláštním výrazem ve tváři prohlížel, než opět promluvil: „Dobře tedy. Vezmu vás s sebou." Než se Porpentina stihla vůbec zeptat, kam ji vezme, přemístil je pryč.
„Co děláte?" vyštěkla, když se opět zhmotnili a vytrhla se z jeho sevření.
„Tiše," upozornil ji, ale již bylo pozdě. Úzkou tmavou chodbou, ve které stáli, se rozlehl ostrý ženský jekot. Až po chvíli si Tina uvědomila, že vychází z obrazu na stěně, dokonce sem tam rozeznala nějaké to slovo, ale upřímně se jí vůbec nezamlouvalo. Ze dveří naproti obrazu se vyřítili dva muži. Porpentina jen zděšeně sledovala celé dění před sebou. To, jak se snaží zatáhnout závěsy u portrétu, jak jim od úst odlétají nadávky. Oba úlevně vydechli, když žena na portrétu konečně zmlkla a otočili se na nově příchozí. Tina ty tváře znala. Jednoho z nich potkala před pár dny s Newtonem a fotografii druhého vídala na Ministerstvu na každém rohu. Sirius Black, uprchlý vrah. Vskutku skvělá společnost.
„Kdo je to, Pastorku?" zeptal se a podezřívavě si Porpetinu změřil.
„Tino!" ozvalo se za jeho zády potěšeně. Newton právě scházel po schodech dolů, v patách mu spokojeně poskakovala malá zrzavá holka. Předtím, než Newt zahlédl dobře známou tvář, spolu o něčem zaujatě mluvili. „Rozhodla ses?"
„Ještě ne úplně," opravila ho nerozhodně.
„Pastorku?" nedal se Sirius a pozvedl obočí.
„Jsem Porpentina Goldsteinová," představila se zřetelně.
„Mohla by nám pomoci," vysvětlil Pastorek nezaujatě a obešel Newtona, který se mezitím postavil vedle čarodějky.
„Jsem Remus Lupin," představil se vyšší z mužů. Po tváři se mu táhla hluboká jizva, která výrazně kontrastovala s jeho milým výrazem.„A tohle je Sirius Black."
„Jestli ji dotáhli z Ministerstva, ví, kdo jsem," prohlásil uštěpačně jmenovaný a nedůvěřivě si ji prohlédl. Následně i s Lupinem zmizel ve vedlejší místnosti za Pastorkem. Až po chvilce si uvědomila, že na chodbě s Newtem osaměli. Pomalu se na něj otočila, nevěděla, co si počít. Měla by se ho dotknout? Políbit ho? Vždyť předevčírem... Znamenalo to něco?
„Jsem rád, že jsi tady," promluvil do ticha. „Schůze za chvíli začne, neměli bychom je nechat čekat." Opatrně svou ruku položil na její bedra, otočil ji a pomalu vedl za ostatními. Těsně předtím, než do místnosti vstoupili, ji pustil. Netoužil po zbytečné pozornosti.
***
„Povězte mi, prosím, proč se zajímáte o naši věc?“ oslovil Tinu starý bělovlasý muž s dlouhým vousem a půlměsícovými brýlemi, Albus Brumbál.
„Jistě,“ přikývla nejistě a snažila se ignorovat zkoumavé pohledy čarodějek a kouzelníků sedících okolo stolu. „Obávám se, že nadále už to není jen váš boj. Pokud se tihle, ehm…“
„Smrtijedi,“ napomohl jí Newt netečně a ona si úlevně oddechla.
„Ano, smrtijedi. Pokud se pohybují už i v New Yorku a snaží se verbovat kouzelníky i tam…“
„Jak o nich víte?“ skočil jí do řeči Black a nevraživě si ji prohlédl.
„Má sestra se mi o nich zmínila. Chovají se prý jako sekta, kážou o svém pánovi, o tom, jak jsou mudlové podřadní. Mám o ni strach,“ vysvětlila a sklopila oči.
„Proč se bojíš o Queenie? Jste přece čistokrevné, čehož si Voldemort cení,“ nechápal Newt a pozvedl obočí.
„Žije s nečarem, takže…“
„Nečarem?“ Arthur Weasley, muž ve středních letech s řídnoucími vlasy a laskavým obličejem, se mírně pousmál.
„Mudlou,“ přeložil Newton a v mysli plácal svého mudlovského přítele Jacoba po ramenou. Queenie byla přece jen hezká a milá, trochu praštěná, ale kdo není. Ne zrovna jeho typ, ale pro Jacoba jistě jako stvořená.
„U Merlina, ti cizinci,“ prohlásil Sirius a protočil oči. Místností se prohnal pobavený šum.
„Jsem si jist, že vám mohu důvěřovat,“ ujal se opět slova Brumbál a pohlédl na Porpentinu. V jeho očích se zalesklo a Tina se nervózně kousla do rtu.
***
Molly Weasleyová Porpentině nabídla, aby se zdržela na večeři a ona neměla sílu na to dobrosrdečnou ženu odmítnout. Nakonec byla ráda, že zůstala, dobré domácí jídlo jí připomnělo Queenie a její kuchařský um. Všichni na ni byli moc milí, snažili se ji poznat a ona zase je. Dokonce i Black, ze kterého se vyklubal neprávem odsouzený, se v průběhu večera začal tvářit přátelštěji. Ze všeho nejvíce však Tinu překvapilo, kolik mládeže tento dům obývá. Málokdy vídala tolik dětí najednou.
Po večeři se tiše vypařila. Chtěla se porozhlédnout po tomhle tajemném domě. Když šla po schodišti nahoru, naskakovala jí husí kůže. Nejistě přešla k otevřeným dveřím na konci chodby a opatrně nahlédla do místnosti. Vyklubala se z ní malá knihovna. Nikdo v pokoji nebyl, odhodlala se tedy vejít. Obcházela police s knihami, přejížděla po jejich hřbetech prstem a pročítala názvy.
„Není to zase tak zlé, nemám pravdu?“ ozvalo se za jejími zády, až vyděšeně poskočila.
„Newte,“ vydechla a otočila se k němu čelem. „Je to… milá společnost,“ usmála se.
„To ano. Vím, jaké to je. I já byl ještě před pár dny úplný cizinec. A teď, cítím se tu jako doma.“ Rozhlédl se po pokoji a přiblížil se k Tině o další krok.
„Doufám, že dokážu být alespoň trochu k užitku. Vždyť se přece za chvíli vracím domů.“ Newtonova tvář se na chvíli zasmušila.
„Až za dlouhou chvíli,“ dodal nakonec s nadějí v hlase a smutně se pousmál. Za tu dobu, co ho zná, Tině přišlo, že jinak se on ani smát neumí.
„Ten zvěřinec máš tady s sebou?“ Pokusila se změnit téma, čehož se hned uchytil.
„Ano, jistě. Dokonce se rozrostl o pár kousků,“ pochlubil se a opět se k ní o krok přiblížil. Stáli od sebe snad jen na půlku paže.
„Hlavně si dej pozor, ať ti zase neutečou,“ varovala ho vesele.
„Já jsem vždy opatrný,“ ujistil ji. Chvíli mezi nimi panovalo ticho. Oba čekali, jestli se ten druhý rozhoupe a něco udělá. Ač to bylo překvapením, možná pro oba dva, Newt se pohnul jako první. Pozvedl ruku a chytil ji za bedra, tak jako předtím. Sklonil se a naklonil hlavu, ona následovala jeho příkladu. Jejich rty se již téměř setkali, Tina se zachvěla, když ucítila jeho horký dech…
„Newte, můžu ti pomoct nakrm-" Ginny bez okolků vběhla do místnosti, ale zastavila se uprostřed věty, když spatřila ty dva v tak zjevném postavení. Tina opět poděšeně vyjekla, Newt sebou škubl, ale ruku z jejích zad nestáhl.
„Jistěže, Ginny,“ přikývl, jako by se nic nedělo. „Jdi napřed.“ Dívka těkala očima od jednoho k druhému, nakonec jen přikývla, otočila se na podpatku a bleskovou rychlostí zmizela. Newton s Tinou se na sebe podívali. Oba pobaveně vyprskli. On se náhle rozhodl využít její nepozornosti, opět se k ní sklonil a konečně ji políbil.
***
„Lhal jsi mi,“ obvinila Newta zrzavá dívka, když slezl po žebříku do vnitra kufru. Ruce si založila v bok a v tu chvíli až moc připomínala svou matku. Čekala na něj, dokavaď se nerozloučil s Porpentinou. Měla vskutku zlatou trpělivost.
„Skutečně?“ Byl mírně zmatený, nevěděl, co má Ginny na mysli.
„O ní, o Tině. Řekl jsi mi, že si jí vážíš.“
„Taky že ano,“ přitakal a pohladil Dougala, který mu skočil na rameno.
„Nazvala bych to jinak než vážit si,“ ušklíbla se při vzpomínce na to, co dnes málem viděla. „Tak máš ji rád, že?“
„Tohle už trochu přeháníš, Ginny,“ varoval ji tiše a otočil se k ní zády. „To, co se děje mezi mnou a Tinou, je naše věc.“ Dívka se zarazila, nikdy předtím ho neslyšela mluvit takovýmhle tónem a docela ji to děsilo. „Pokud to ale tak moc potřebuješ vědět,“ dodal, položil Dougala na stůl a podíval se jí do očí, „tak ano, mám ji moc rád.“
Ano, ano, ANO! Já to dokázala! Jsem na sebe tak pyšná! Jo, jasně, byla to dlouhá doba, ale můžeme na to zapomenout, ne? Nevím, kdy napíšu další kapitolu, ale myslím, že vy už jste si na dlouhé prodlevy zvykli. :D
Žijte dlouho a blaze!
P.S.: Až teprve dnes jsem zaregistrovala, že Tina je správně PorpeNtina a ne Porpetina, jak jsem to psala doposud. Stane se. :D
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter
Diskuse pro článek Kufr plný záhad (Newt Scamander FF) - 7. kapitola:
Nebojte děvčata, Ginny ještě nekončí
Přesně tak, Ginny je ještě mrně, ale doufala jsem v trochu větší scénu z její strany. Se mnou by to asi pořádně zalomcovalo, kdyby se má platonická láska líbala s jinou.
To se dalo čekat, že Ginny bude žárlit, ale ono ji to zase přejde, přece jenom je to ještě pískle puberťácké
Rusalicka: Moc děkuji za komentář!
Já taky doufám, neslibuji, ale doufám
perfektne napsane po dlouhe dobe dalsi kapitola. Snad budou pribivat rychlejc. Drzela jsem pesti Giny, ze se snim da dohromady.
Přidat komentář:
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!