Ginny Weasleyová - Rusovlasá čarodějka (Prolog) • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem Ginny Weasleyová a tohle je můj příběh. Není to jen vytahovačné vyprávění o tom, jak jsem dosáhla svých cílů a naplnila své srdeční touhy, ne, je to příběh o lásce, bolesti, ztrátě, zradě, přátelství a naprosto nepředstavitelném dobrodružství, které mě dovedlo až sem. A kam to přesně je? Na to si budete muset počkat a projít si to se mnou celé znovu.

Dnes (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 39×

Prolog – Pohádka na dobrou noc

Jasně si vzpomínám, kdy jsem vůbec poprvé slyšela příběh o Chlapci, který přežil. Bylo to o Vánocích 1986, bylo mi pět, a totálně mě to vzalo. Přestože si takhle s odstupem času z toho nízkého věku moc věcí nepamatuju, tuhle konkrétní noc si vybavuju do posledního detailu. Možná mi to v paměti utkvělo proto, že právě tuhle noc jsem zjistila, co v životě chci, co hodlám dělat a kým se chci v budoucnu stát.

Ano, vím, na takovou mrňavou cácorku to může znít dost pošetile, ostatní malé holčičky se v tomhle věku zajímají spíš o kouzelnické panenky, kočárky a skřítky, já jsem však nikdy nebyla obyčejná, tuctová čarodějka.

Jsem Ginevra Molly Weasleyová a ano, jsem čarodějka. Pocházím z jedné z mála posledních čistokrevných kouzelnických rodin. Jsem nejmladší ze sedmi dětí, což bytostně nesnáším, a nejspíš právě proto také nejprůbojnější. Mamka mi často říkávala, že má tendence vrhat se do všeho po hlavě se mi jednou vymstí, ale opak je pravdou, díky ní jsem byla schopná dosáhnout dvou věcí, které jsem od života chtěla nejvíc.

Byla jsem nezmar už od mala, sotva jsem se naučila chodit, hned jsem začala neohroženě běhat, moje první slovo bylo koště a všechno, co jsem si přála k narozeninám a pod stromeček, bylo hrát famfrpál, dostat hůlku a naučit se, jak někoho brutálně zaklet, což mělo bezesporu co dočinění s faktem, že mám šest starších bratrů. Ačkoli počet sourozenců pravděpodobně nebyla hlavní příčina síly, jíž jsem jako dítě prokazatelně disponovala. Žádný z mých bratrů podle všeho nebyl v zápalu hněvu schopný zničit celou kuchyň.

Tak jako tak, tu noc jsem si tím byla naprosto jistá – až se musím smát, když si to takhle zpětně vybavím; nikdy jsem nezapochybovala o tom, co mi má budoucnost přinese.

Byl Štědrý večer, událost, kdy je výjimečně komplet celá rodina pohromadě, všech šest bratrů bylo doma jak z práce, tak ze školy, takže bylo v Doupěti opět nebývale rušno, a rodiče mě přirozeně posílali na můj vkus do postele příliš brzy. A, poněvadž jsem byla vznětlivá a tvrdohlavá, dávala jsem nejstaršímu bratru Billovi, který se mě pokoušel uložit ke spánku, pěkně zabrat. Po několika marných pokusech se vytasil s nápadem, že mi poví pohádku na dobrou noc.

Bill nepatřil k bratrům, s nimiž jde snadno manipulovat, coby bývalý primus a odklínač na pobočce Gringottovy banky v Egyptě měl své pevné zásady, taky mě ale umanutě nenutil, abych hned zavřela oči a spala, on byl ze všech mých sourozenců… nejdobrodružnější. Když to vezmu popořadě, Charlie byl největší rebel, volnomyšlenkář, a, k mamčině nelibosti, rád vyhledával nebezpečí, Percy byl přísný a nafoukaný, vždy chodil s nosem nahoru. Fred s Georgem byli třídní šašci a věční šprýmaři, svými střelenými kousky a láskou k všemožným taškařicím nás vytáčeli prakticky denně, především mamku. No, a pak tu byl můj nejmladší bratr Ron; nebyl zrovna nejpozornější a nejcitlivější, nicméně věrný až do morku kostí.

A ve věku pěti let jsem já, jediná dcera Molly a Arthura Weasleyových, již vykazovala určité vlastnosti každého z bratrů.

Řekla jsem Billovi, že už mám dost vyprávění o Čaroději a skákajícím hrnci i o Králičici Alici a jejím chechtavém pařezu, Příběh tří bratři jsem taky slyšela milionkrát, nakonec jsem ho varovala, že pokud se mi byť jen pokusí znovu přeříkat tu zatracenou bajku o Mlokově chlupatém srdci, kousnu ho do krku jako upír, o nichž jsem vždy žadonila, aby mi vyprávěl.

„Dobře, jak chceš, budeš to teda muset zvládnout bez pohádky,“ řekl frustrovaně, přičemž se z mé postele zvedl do své plné výšky.

„Jenom proto, že můj bratr, který si o sobě myslí, jak není chytrý, nedokáže přijít s žádnou lepší!“ odpověděla jsem s našpulenou pusou trucovitě.

Bill, téměř sahající na kliku u dveří, se zastavil.

Tehdy jsem nevěděla, co ho přimělo zůstat, možná mu byl fakt, že ho jeho malá sestra právě označila za hloupého, proti srsti. Dnes ale vím, že se tenkrát rozmýšlel, zda má jít dál a zbaběle opustit můj pokoj, nebo se otočit a povědět mi příběh, kvůli kterému by mohl mít u rodičů problémy.

Mí sourozenci i já jsme byli pověstní jistou neúctou k zákonům a školnímu řádu, tedy všichni až na Percyho, ten vždycky tak nějak vybočoval z řady, rovněž jsme nebyli žádní poseroutkové, co se zdráhají přijmout zodpovědnost za své činy. Pochopitelně mám na mysli ty závažné.

Největší machři v unikání trestům byli samozřejmě Fred s Georgem, to byla pokaždé podívaná. Nějakým záhadným způsobem uměli převrátit pravdu a otočit ji ve svůj prospěch, a ještě se jim u toho povedlo vypadat absolutně přesvědčivě – mamce většinou nezbývalo nic jiného než je pouze mírně pokárat. Za ta léta jsem se od nich pár věcí naučila.

Byla jsem velmi zvědavé dítě a navzdory tomu, že mi bylo teprve pět, jsem měla celkem přehled o tom, co se kolem mě děje. Většinou. Z útržků rozhovorů, které jsem tu a tam zaslechla, jsem věděla, že poměrně nedávno existoval zlý černokněžník, jehož jméno se pro jeho brutální a nelítostné činy ani nesmělo vyslovit, a že s ním ta dobrá kouzelnická komunita, včetně mojí rodiny, byla ve válce. Byla jsem neskonale vděčná, že byl chvíli před mým narozením poražen.

„Vyprávěli ti někdy mamka s taťkou o Harrym Potterovi?“ Bill se obrátil a pohlédl mi do očí; na ten jeho výraz nikdy nezapomenu, lehkou váhavost postupně vytěsnilo uličnictví, k němuž se záhy přidal i určitý respekt a ždibíček bázně.

„Kdo je Harry Potter?“

Poté, co jsem se ochotně zavrtala do peřiny, Bill si ke mně znovu přisedl. Jak mi vyprávěl ten příběh, v hlavě se mi jasně formoval obrázek, který si dodnes zcela jasně vybavuji, šlo o pohledného mladého prince mávajícího mečem a zachraňujícího svět. Nakonec se pro mě stal mým princem, jež mě přichází zachránit z domu plného milionu rusovlasých otravných lidí. Svou rodinu jsem milovala až za hrob, ale občas to bylo prostě k nesnesení.

Ale nebylo to jen tohle. Tenhle malý kluk, o kterém jsem se právě dozvěděla, neměl žádnou rodinu, neměl mámu ani tátu, ani sourozence, zatímco já jsem měla příbuzných na rozdávání. Harry Potter sice zachránil svět, pro mě to však byl ten nejsmutnější příběh, jaký jsem kdy slyšela. O to víc, že byl skutečný.

„Bille?“

„Ano?“ Jeho hlas zněl vyděšeně, asi si myslel, že už spím, ve skutečnosti jsem vedle něho jen nehnutě ležela a zírala z okna do zasněžené noci.

Viděl Harry Potter vůbec někdy sníh na vlastní oči? Měl někoho, kdo by si s ním zahrál koulovanou? Měla jsem tolik otázek.

Chtěla jsem si na ně ale přijít sama.

„Jednoho dne si ho vezmu.“

Bill chvíli nic neříkal, pak se tomu zasmál. „Koho? Harryho Pottera?“

„Uhm.“ Jemně jsem přikývla a následně zavřela oči.

„Gin, kdo říká, že ho někdy potkáš?“

„Potkám.“

Bill si musel myslet, že samou únavou už blábolím, i tak ho to velmi zaujalo. „Takže ty ho… potkáš… a vezmeš si ho?“

„Stanu se jeho rodinou. Když ji můžu mít já, on by měl taky.“

Cítila jsem, že mě Bill měkce políbil do vlasů. „Jsi neskutečná, Ginny Weasleyová, tenhle Potter nemá tušení, jaké obrovské štěstí na něj čeká.“ Nyní to v něm doslova zabublalo smíchy.

Předtím, než jsem se propadla do snu o tomhle novém klukovi v mém životě, pořídila jsem mu odpovědět: „To uvidíš, Bille, za pár let se přesvědčíš, jak moc ses mýlil, když jsi mi nevěřil.“

„Tak tedy počkáme a uvidíme.“

Říkejte tomu předtucha, říkejte tomu třeba osud, pojmenujte to jakkoli vás napadne, ale já jsem tenkrát věděla, že jednou budu ta, která na tváři Harryho Pottera vykouzlí úsměv, že budu tou osobou, díky které se bude cítit milovaný.

A to byly první Vánoce, kdy jsem své skromné přání o lásce věnovala Harrymu Potterovi.