Ginny Weasleyová - Rusovlasá čarodějka 4 • OurStories.cz ~ naše povídky

Konečně! Konečně jsem se dočkala dne svého nástupu do Bradavic, jímž odstartovala nová éra mého života. Byla jsem přesvědčená, že mě čeká rok plný dobrodružství, zábavy a poznávání. Ale o tom, co se mi v prvním ročníku přihodilo, se mi nezdálo ani v tom nejhorším snu.

27.09.2026 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 59×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Kapitola čtvrtá – Tom
Děj odpovídá 2. knize: Harry Potter a Tajemná komnata

Jedu do Bradavic. Jedu do Bradavic! Nemohla jsem uvěřit tomu, že konečně jedu do Bradavic. Jelikož jsem zatím téměř nikoho neznala, seděla jsem v kupé Bradavického expresu s Fredem a Georgem a jejich nejlepším kamarádem Leem Jordanem, kterého jsem párkrát viděla, když dvojčata o letních prázdninách navštívil v Doupěti.
Chviličku poté, co jsme se rozjeli, přisedly si k nám ještě dvě dívky, nejdřív jsem si myslela, že jsou to sestry, měly totiž identicky tmavé vlasy a maličko snědší pleť, jako by strávily převážnou část léta u moře, ale vzápětí se ukázalo, že nejsou. Jedna mi byla představena jako Angelina Johnsonová a druhá jako Alice Spinnetová, obě hrály za nebelvírský famfrpálový tým na pozici střelkyň. S respektem vepsaným v očích jsem si s nimi potřásla rukou, Angelina se na mě mile usmála a spiklenecky mrkla. Obdobně uličnicky jsem se zakřenila zpět.

„Těšíš se, Ginny?“ zeptal se George, vytrhl mě z pozorování té fascinující scenérie za oknem, z kterého jsem se šťastným úsměvem zírala.

„Jasně že jo,“ odpověděla jsem zaníceně. „Nemůžu se dočkat! Jsem si jistá, že taky skončím v Nebelvíru.“

„No, já nevím. Umíš být děsně záludná, třeba tě Moudrý klobouk pošle do Zmijozelu,“ utahoval si ze mě Fred.

„Ne,“ opravila jsem ho s mírně našpulenou pusou sebejistě, „nepošle.“

„Nebo do Mrzimoru,“ pokračoval na stejné vlně George. „Seš i dost houževnatá.“

„Nebelvír,“ prohlásila jsem pevně, čemuž se holky pobaveně zasmály.

„Mohla bys být i v Havraspáru,“ vmísil se do hovoru Lee. „Tamní studenti jsou pověstní svou chytrostí, a ty jsi chytrá, Ginny.“

„Budu v Nebelvíru, jinak do Bradavic nenastoupím,“ odvětila jsem umanutě. Nechtěla jsem tam jen proto, že právě v téhle koleji byla po mnoho generací celá moje rodina, chtěla jsem tam především kvůli sobě.

„Tak to Moudrému klobouku radši řekni, ať si pro tebe naši nemusí hned jet.“

„To jde?“ podivila jsem se nehraně. Pochopitelně jsem věděla, jakým způsobem jsou studenti rozřazováni do příslušných kolejí, netušila jsem však, že o tom lze smlouvat. Nebyla jsem si jistá, jestli si ze mě dvojčata taky nestřílejí, minulý rok Ronovi napovídala spoustu různých hovadin, tak jsem svůj tázavý pohled obrátila na Angelinu, ale ta jen pokrčila rameny.

„Zkus to a uvidíš,“ řekl Fred.

Váhavě jsem přikývla a znovu se otočila k malebné krajině za špatně vyčištěným sklem.

Zanedlouho ke dveřím dorazila obsluha s vozíkem s občerstvením, jež vyloženě přetékal všemožnými sladkostmi, viděla jsem Dýňové taštičky, Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, Fondánové mušky i Čokoládové žabky. Fred mi za drobné, co nám mamka dala, jednu koupil. Byla jsem trochu zklamaná, když jsem ji otevřela, protože v ní byla kartička s Merlinem, a těch jsem doma měla hromadu. S nepatrně protaženým koutkem jsem si ji zastrčila do kapsy a vtom se ve stále otevřených dveřích objevila Hermiona.

„Ahoj,“ pozdravila osazenstvo kupéčka neadresně, pak ale její zrak padl na mě, povzbudivě se usmála. „Oh, ahoj, Ginny.“

Záhy její sympatizující úsměv opadl a místo něj se jí mezi očima vytvořila starostlivá vráska.

„Neviděli jste někdo Rona nebo Harryho? Už jsem se po nich dívala všude,“ sdělila nám s patrnými obavami v hlase.

„Vlak jim ujel,“ informoval ji Fred.

„Přepážka se prostě nějak uzavřela, než stihli projít. Mají na tyhle ošemetné situace docela talent, co?“ navázal nezúčastněně George.

„Mamka s taťkou nepořídili přijít na to proč, určitě to tam ještě pořád řeší,“ doplnil své dvojče obdobně netečně Fred.

Zatímco se spolu bavili, měla jsem konečně možnost si Hermionu prohlédnout důkladněji. Vzhledem k tomu, že se na ni upíraly oči všech, nebylo to nijak výrazně nápadné. První, co mi problesklo hlavou, bylo, že na první pohled není moc hezká – možná jsem na ni malinko žárlila, vždyť s Harrym trávila tolik času! Co když se do ní Harry bezmezně zamiluje? Je výborná studentka, Ron o ní tvrdil, že je dokonce nejchytřejší z ročníku. Třeba se Harrymu líbí tyhle intelektuální typy.
Obhlédla jsem ji kritickým okem možné konkurence, nepochybně byla o něco vyšší než já, štíhlá, udržovala si sebevědomý, vzpřímený postoj. Kaštanově hnědé, husté střapaté vlasy vypadaly, jako by nabyly dvojnásobného objemu, připomínaly naježenou lví hřívu. Měla plné rty a pěkný, souměrný úsměv, který ovšem trošku kazily větší přední zuby. Dominantou jejího obličeje s drobným nosem byly rozhodně hnědé oči, jež vám během pouhé vteřinky prozradily, že se na vás dívá velmi inteligentní osoba. Od Rona jsem rovněž věděla, že je posedlá knihami a studium je u ní na prvním místě.
Vzhledem k bratrově lenosti a jeho celkovému postoji ke vzdělání jsem jeho úsudek brala spíš vlažně, hodlala jsem si na ni udělat vlastní názor.

„Oh, díkybohu. Už jsem si vážně dělala starosti,“ řekla se znatelnou úlevou. „Nebude vám vadit, když si přisednu?“ Než stihl kdokoli odpovědět, vměstnala se dovnitř a zavřela za sebou, překročila dva páry nohou, načež si sedla vedle mě.

„Ron mi o tobě všechno vyprávěl, Ginny. Těšíš se? Živě si vzpomínám, jak děsně jsem byla minulý rok nadšená já, když mi přišel dopis z Bradavic. To víš, hrozně mě překvapilo, když jsem zjistila, že jsem čarodějka. Ty to víš odjakživa, tak to možná neprožíváš tolik, jako jsem to prožívala já.“

„Ale ne,“ vyvrátila jsem její domněnku sdílně. „Čekala jsem a těšila se na nástup do Bradavic snad od narození, všechno, co mi o nich můj nejstarší bratr Bill vyprávěl, znělo tak úžasně a lákavě.“

„Přesně tak,“ souhlasila Hermiona. „Jako příběh z nějaké dobrodružné knížky.“

Nakonec jsem byla ráda, že jsem měla možnost Hermionu lépe poznat, i když na můj vkus až příliš mnoho mluvila, mimoto se zdálo, že má odpověď absolutně na všechno, to ale nebyly nijak extrémně špatné vlastnosti, vlastně se mi docela zamlouvala.

Když jsme vjížděli na nádraží v Prasinkách, Hermiona se s námi rychle rozloučila, popřála mi štěstí při rozřazování a vydala se do svého původního kupé pro věci. Fred s Georgem mě vyprovodili z vlaku, pročež mě nasměrovali k obrovskému muži s dlouhými tmavými vousy a bujnou kšticí.

„Prváci sem ke mně!“ zahřměl hlasitě.

„Nazdárek, Hagride!“ pozdravila ho dvojčata radostně.

Obr vzhlédl od nováčků, kteří se kolem něho poslušně shromáždili, a široce se usmál.

„Čau, vy dva,“ zahulákal a vzápětí se podíval na mě. „Oh, ahoj, Ginny. Weasleye poznám všude.“

Pohlédla jsem vzhůru a zdvořile se na něj usmála. „Ahoj, Hagride. Ráda tě poznávám.“

„Dej pozor, aby nespadla do vody, Hagride. Je dneska pěkně roztěkaná,“ řekl s laškovným podtónem Fred.

„Neboj se nic,“ ujišťoval ho svědomitě. „Ginny, můžeš jet se mnou na první loďce.“

Poté, co mě bratři utvrdili, že se brzy zase uvidíme, i oni se rozloučili a odklusali za spolužáky. Nasedla jsem k Hagridovi do pramice a přes jezero se zadívala ke hradu, jehož silueta vyplňovala většinu prostoru před námi. Přestože se podstatně zešeřilo, byla jsem v dálce schopná vidět tmavé obrysy vrcholků hor, bylo to mnohem krásnější, než jsem si to představovala. Uchváceně jsem ten úžasný, členitý komplex pozorovala a snažila si ten nádherný obrázek vrýt do paměti. Světlo z oken se na vodní hladině třpytivě blyštilo, jak jsme se přibližovali, celý výjev působil dojmem, že se v každém okně svítí, navozovalo to hřejivý pocit upřímné pohostinnosti.

Hagrid pomohl všem prvákům vystoupit z loděk a poté nás dovedl k vysoké, velmi přísně vyhlížející profesorce ve smaragdově zeleném hábitu, jež se nám záhy představila jako Minerva McGonagallová. Věděla jsem, že zastává funkci zástupkyně ředitele, zároveň je ředitelkou nebelvírské koleje a vyučuje přeměňování. Dle bratrů byla přísná, ale spravedlivá. Profesorka McGonagallová nám autoritativním hlasem přikázala, abychom utvořili dvojřad. Zatímco jsme se krapet chaoticky rovnali do požadovaného seskupení, všimla jsem si, že si všechny nováčky bedlivě prohlíží; možná se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že se nepatrně pousmála, když očima, skrytými za hranatými brýlemi, spočinula na mně.
Poslušně jsme cupitali za ní do Velké síně, která mi naprosto vyrazila dech, okouzleně jsem vzhlížela k očarovanému stropu, jež vypadal jako skutečná obloha, neskutečně autenticky zobrazoval denní dobu i počasí. Momentálně nad námi poblikávaly miliony hvězd.

Před dlouhým, hlavním stolem, za nímž již byli usazeni zbývající profesoři, stála stolička s Moudrým kloboukem, přesně tak, jak to popisovali Fred s Georgem. Zjevně velmi starý, ošuntělý klobouk začal zpívat nějakou píseň, ale byla jsem tolik ohromená Velkou síní, ostatními studenty, spořádaně sedícími u stolů svých kolejí, a profesory, že jsem té zvláštní produkci moc nevěnovala pozornost. Byla jsem předposlední v řadě, takže jsem se snažila napínat uši, abych náhodou nepřeslechla své jméno, až ho bude profesorka McGonagallová vyvolávat; rozřazování totiž právě začalo.

Hubený blonďatý kluk, jmenovitě Colin Creevey, byl vybrán do Nebelvíru, málem zakopl o vlastní hábit, jak se nadšeně hnal ke stolu. Po něm šel na řadu vysoký, vyčouhlý mladík, slyšící na jméno Timothy Dinkley, ten byl umístěn do Mrzimoru.
A tak to pokračovalo, student po studentovi usedali na židli, někteří tam byli kratičkou chviličku, jiní o něco déle, všechny však Moudrý klobouk pevným, rozhodným hlasem postupně přiřazoval k jedné ze čtyř kolejí. První dívkou, která byla vyvolána z tenčící se řady čekajících nováčků, byla drobná blondýnka s poněkud nepřítomným, zasněným výrazem a nevídaně rozcuchanými vlasy, které jí sahaly až do pasu. Kromě účesu měla i dost neobvyklý náhrdelník, na němž byl přidělaný korkový špunt od máslového ležáku, a náušnice. Ihned mi došlo, kdo to je, znala jsem ji osobně, jmenovala se Lenka Láskorádová, bydlela s otcem v i na kouzelníky hodně netradičním domě, připomínajícím svým tvarem velkou, kulatou konvici na čaj, poblíž vesnice Vydrník svatého Drába, která se nacházela za kopcem od Doupěte. Párkrát jsme si spolu hrály, když jsme byly menší, pak jí při nějaké nešťastné nehodě zemřela matka a od té doby se pan Láskorád začal chovat hodně podivně. Lenka byla poslána do Havraspáru.
Zatímco jsem sledovala, jak se zdraví s novými spolužáky, přemýšlela jsem nad tím, podle čeho Moudrý klobouk rozhoduje, kam koho pošle. Dívka s tmavším odstínem pleti, jejíž soustředěný obličej rámovaly černé kudrnaté vlasy, se jmenovala Demelza Robbinsová a byla umístěna do Nebelvíru. Dívka, která šla hned po ní, s nevídaně popelavě blonďatými vlasy se jmenovala Willow Starlingová a rovněž byla umístěna do Nebelvíru.

Profesorka McGonagallová zahlásila mé jméno, konečně jsem byla na řadě, těžce jsem polkla a rozechvěle se vypravila ke stoličce. Jakmile jsem si sedla, profesorka mi na hlavu nasadila klobouk, byl příliš velký, okamžitě mi sklouzl přes oči až na nos, takže jsem nic neviděla.

„Hmmm,“ do ucha mi zašeptal jemný hlas, přesto jsem ho slyšela naprosto zřetelně. „Další Weasley… první děvče po sedmi generacích chlapců… všichni tví bratři prokázali, že jsou pro svou odvahu a šlechetnost hodni zařazení do Nebelvíru, ale ty… cítím ohromnou loajalitu. A sílu, pro Mrzimor bys byla velkým přínosem.“

„Ne!“ pomyslela jsem si zapáleně. „Musím být v Nebelvíru.“

„Hn, hn,“ povzdechl si ten magický předmět na mé hlavě, „není třeba se hned čertit. Vím ze všech nejlíp, kam až tvá hluboká oddanost sahá, a proto jsem rozhodnutý tě umístit do…“
Samým napětím jsem ani nedýchala.

„NEBELVÍR!“ zakřičel Moudrý klobouk přes celou Velkou síň.

Všichni jásali, když jsem s širokánským úsměvem seskakovala ze stoličky, pusa od ucha k uchu mi vydržela, i když jsem usedala vedle bratrů a Hermiony. Fred mě pyšně poplácal po zádech, načež ke mně přistrčil tác s na plátky nakrájeným krocanem a obří mísu s kaší. Rozzářeně jsem se na něj zazubila, jediné, co mi kazilo tu šťastnou chvíli, byl fakt, že u stolu chybí Harry s Ronem.

Po hostině nás, studenty prvního ročníku, Percy odvedl nahoru do společenské místnosti a ukázal nám pokoje, kde budeme příštích deset měsíců přebývat. Jakmile jsem vstoupila do ložnice, zaznamenala jsem pět masivních postelí s nebesy v červené a zlaté barvě, v nohách druhé zprava stál můj poděděný, omlácený kufr.
Mými spolubydlícími byly Demelza a Willow, ty jsem si pamatovala z rozřazovacího ceremoniálu, pak už mi ta jména jaksi splývala. Zbylé dvě dívky se mi představily jako Leslie Hayesová a Monica Chadsworthová; všechny čtyři se zdály přátelské a sympatické, těšila jsem se, až je lépe poznám, momentálně jsem však netoužila po ničem jiném, než se zachumlat do té lákavě vypadající pokrývky a pořádně se na první školní den vyspat, ze všech těch nových věcí a zážitků jsem byla příšerně unavená.
Sehnula jsem se ke kufru, otevřela ho a začala hledat pyžamo, s vybalováním jsem se neobtěžovala, to do zítra počká. Odhrnula jsem na sebe naskládané knihy, vzhledem k tomu, že jsem při balení byla myšlenkami v Bradavicích – v hlavě jsem již seděla s Harrym a ostatními u nebelvírského stolu – nepřikládala jsem umisťování věcí do obřího loďáku potřebnou důležitost; ten zatracený kus oblečení bude nepochybně až na dně. Měla jsem dojem, že jsem v té spleti šatstva zahlédla nohavici spodního dílu pyžama, pevně jsem ji chytila, aby se mi zase neztratila, a silně zatáhla. Nejspíš až moc silně, protože se zničehonic uvolnila i její identická sestra a vystřelila mi do obličeje, spolu s kalhotami na povrch vyvěrala i menší černá, viditelně použitá kniha, kterou jsem předtím neviděla. Po bližším obhlédnutí prázdných stránek jsem usoudila, že je to deník. Mamka mi ho asi koupila a ve všem tom zmatku mi o něm zapomněla říct. Položila jsem ho na noční stolek a jala se pídit po vrchní polovině úboru.

Jak jsem čekala, první den mého studia v Bradavicích byl hektický a trochu chaotický, především však plný nových vjemů a poznatků. Přišlo mi, že převážnou jeho část jsme strávili blouděním po hradu a hledáním správné učebny.
Zvolení chybného schodiště a ocitnutí se zčistajasna v úplně jiné chodbě byla ve výsledku jen chabá příhoda oproti tomu, co se probíralo u snídaně. Když jsem ráno vešla do Velké síně, nikdo nemluvil o ničem jiném než o tom, jak Harry Potter s mým bratrem Ronem přiletěli do školy autem, které před nádražím v Londýně bez dovolení sebrali taťkovi. Jednalo se o stařičký Ford Anglia, jež taťka, známý svou vášní pro vše mudlovské, nelegálně očaroval, aby létalo. Onu dobrodružnou cestu završili tím, že nabourali do starobylé kouzelné vrby s poněkud vražednými sklony, čímž nejenže značně poničili samotný vzácný strom, taky zrušili naše jediné auto, které po té kolizi zmizelo neznámo kam, a kvůli kterému se bude muset taťka zodpovídat příslušným úřadům.

K tomu všemu dostal Ron přede všemi od mamky Huláka – dopis, jehož prostřednictvím je možné předat na dálku rozzlobený a velmi hlasitý projev jiné osobě. V tu chvílí jsem myslela, že se hanbou propadnu.

Tehdy jsem si začala utvářet jasnou představu o tom, jaké to je, chodit do kouzelnické školy se skvělým Harrym Potterem, nejúžasnějším kouzelníkem naší éry, a armádou Weasleyovic hochů.

Co jsem však absolutně nečekala, bylo, že to, jako jediná dívka ze sedmi dětí, dokážu o tolik „trumfnout“, jak se mi naneštěstí v mém prvním ročníku neúmyslně podařilo. I dnes je pro mě stále hodně těžké a bolestivé na tohle období vzpomínat, na období, jež mělo bývalo být radostné a bezstarostné, v němž jsem měla navazovat nové vztahy, seznamovat se, učit se dostat pod kontrolu svou magii, smát se a být sama sebou, namísto toho jsem si z něj odnesla hrůzy a jizvy, které se nikdy zcela nezahojily.

Další věc, která mě solidně zaskočila, byl totální nezájem mých bratrů. Jasný, nedělala jsem si přehnané iluze o tom, že na mě budou ve dne v noci dohlížet, že spolu budeme sedět při každém jídle, dělat společně úkoly a vtipkovat, jako tomu bylo doma, nebo že se mě budou denně ptát, jak se mám a jestli je všechno v pořádku, to ne, chápala jsem, že mají vlastní životy a přátele, za to bych se na ně ani nemohla zlobit.

Jenže oni se chovali, jako bych tu vůbec nebyla. Fakt, že žiju se čtyřmi sourozenci ve stejné budově, ve stejné věži, kde sdílíme stejnou společenskou místnost, a od uvítací večeře se od nich nedočkám, byť jen mizivého, uznání vlastní existence, setsakramentsky bolel.
Jistě, nebyla jsem v jejich ročníku, byla jsem pouhopouhý prvák, malá holka, i přesto jsem přece pořád byla jejich sestra. Báli se snad, že je ztrapním? Že jim udělám ostudu? Byla jsem zvyklá, že se oháněli argumenty, že jsou starší a rozumnější, když vyváděli nějaké klukoviny a nechtěli mě u toho, leč teď mě vyloženě přehlíželi. Zdálo se, že od doby, co všichni začali chodit do školy, na mě zapomněli. Doufala jsem, že mě zase budou brát na vědomí, až nastoupím taky do Bradavic. Ale mýlila jsem se.

Strávila jsem hodně času tím, že jsem je tiše pozorovala z rohu společenské místnosti.
Percy byl Prefekt a vynikající student, jdoucí si přímočaře za svým cílem a vysněnou kariérou; když zrovna nebuzeroval studenty či neležel v knížkách, běhal za dívkou jménem Penelopa. Dvojčata byla proslulá svou zálibou v legráckách a vylomeninách, byli to přirození baviči, věčně byli s Leem Jordanem někde v trapu a tropili kdo ví co, a Ron byl nejlepší kamarád velkolepého Harryho Pottera.

Harry, Ron a Hermiona, zářné trio, jak jsem si je pojmenovala, se uzavřeli do jakési bubliny, kam nikoho nepustili. A tak tomu bylo ještě dlouhá léta. Nemohla jsem si pomoct, záviděla jsem jim jejich pouto. Přiznávám, že od Rona mě taková míra ignorace ranila nejvíc, byl mi nejblíž, byla jsem zvyklá s ním trávit čas a tady mě totálně zazdil. Žárlila jsem, že může být s Harrym, mluvit s ním, kdežto já v jeho přítomnosti nedokážu zformovat ani jednoduchou větu. Připadalo mi to jako zeď, kterou nedokážu překonat, zeď, jež nezvládnu zbourat a být sama sebou; něco, co mě drželo zpátky, a nedovolilo se posunout dál.

Přirozeně jsem se snažila najít si vlastní přátelé, ale postupně jsem nabývala dojmu, že si mě pro mé rusé vlasy vrstevníci automaticky zaškatulkovali jen jako dalšího Weasleye, který nemá co nového nabídnout, a neobtěžovali se mě víc poznat. Žila jsem ve stínu mých bratrů, byla jsem nikdo.

Holky z pokoje byly fajn, chovaly se mile, nicméně mezi námi byla znát určitá finanční propast. Willow byla jedináček, kterému rodiče pořídí vše, co mu na očích vidí. Z Demelzina vyprávění jsem pochytila, že Robbinsovi nedávno zdědili celkem velké množství galeonů po jakési tetičce a rodiny Leslie a Monicy se řadily ke střední vrstvě. Když se bavily o tom, jak strávily léto a kde všude byly, akorát jsem zarytě mlčela a poslouchala jejich úchvatné zážitky.
V tu chvíli jsem si teprve uvědomila, s jak malými prostředky naši disponují a jak těžké pro ně musí být nám zajistit alespoň základní potřeby. Nepamatuji se, že bychom někdy byli na nějaké dovolené, výletě, nové věci, které jsem dostala a nikdo je přede mnou nenosil nebo nepoužil, bych spočítala na prstech jedné ruky. Co šlo jsem měla po bratrech, oblečení mi mamka buď kupovala z druhé ruky, nebo sama upletla. Třebaže jsem se do takových poměrů narodila a byla na ně zvyklá, tady jsem to nesla podstatně hůř.
Když jsem na hodině kouzelných formulí náhodou přistihla Monicu, jak se zhnuseně mračí na mou opotřebovanou učebnici, nápadně jsem zrudla a zahanbeně sklopila hlavu.

Po vyučování se šly holky poflakovat ven na nádvoří, kdežto já jsem zamířila opačným směrem, s náladou pod psa jsem za sebou hlasitě zabouchla dveře pokoje a rozlíceně si hrcla na postel. V očích mě štípaly slzy marnosti a zrady, ale nedovolila jsem jim uniknout, umanutě jsem je zatlačila zpět a sáhla po deníku s ošuntělými deskami.

Opřela jsem se o pelest, připravila si inkoust a brk a nalistovala první stránku.

Nenávidím to! Naškrábala jsem ve vzteku, jenž mnou zmítal. Nasupeně jsem zírala na ta dvě slova a přemýšlela, co konkrétně mě tak nazlobilo, už už jsem se chystala celý list vytrhnout a zase knihu zavřít, když jsem si všimla, že se pod mým stručným sdělením formuje ještě kratší.

Ahoj. Objevilo se tam.

Zaraženě jsem na ten úkaz hleděla, pak jsem se podívala po místnosti, jestli tam se mnou někdo není a jen si ze mě nestřílí. Nikdo jiný tu nebyl. Vrátila jsem pozornost zpět k deníku, na jehož dalším řádku mezitím přibyl nový text.

Jsem Tom Riddle. A jak se jmenuješ ty?

Ginny Weasleyová. Odpověděla jsem automaticky. Nijak zvlášť jsem se nad naší komunikací nepozastavovala, občas mě v kouzelnickém světě překvapily i banálnější věci.

Zdravím tě, Ginny. Kde teď jsi?

Ve škole čar a kouzel v Bradavicích. Prozradila jsem tomu zvědavému magickému předmětu bez zaváhání.

Vážně? To mě zajímá, napiš mi o tom víc.

A tak jsem Tomovi, ať už to byl kdokoli, napsala všechno, co mě v danou chvíli napadlo. Sdělila jsem mu, co mě trápilo, co jsem tolik někomu potřebovala říct, ale až dosud neměla komu. Nejenže se mi strašně ulevilo, že jsem to ze sebe mohla konečně dostat, Tom mi odpovídal, radil a povzbuzoval. Jako správný přítel, po kterém jsem tolik toužila.

Spěchala jsem na hodinu bylinkářství, do jejíhož začátku zbývalo pouhých pár minut. V noci se mi zdály příšerné sny, o tom, že nezapadám do Bradavic, že nemám žádné přátelé, nikoho, komu by na mě záleželo, a co víc, v každém útržku jsem ze sebe před Harrym znovu a znovu udělala naprostou blbku.
Vzbudila jsem se kolem čtvrté, celá jsem se třásla a byla durch propocená, posadila jsem se na posteli, odhrnula si mokré vlasy z čela a neklidně očima zatěkala po místnosti. Ostatní dívky naštěstí tvrdě spaly. Táhle jsem se nadechla, přičemž jsem se urputně snažila sklepat dotíravý pocit, že ty noční můry byly opravdové. Zabralo mi asi hodinu, než se mi podařilo zase usnout nepokojným a trhaným spánkem. Poté, co jsem se probudila podruhé, s hrůzou jsem si uvědomila, že nejenže jsem zmeškala snídani, ke všemu dost reálně hrozilo, že přijdu pozdě na bylinkářství, pokud si nepohnu.

Během překotného klusání přes školní pozemky jsem se pokoušela povysadit si popruh těžké tašky víc na rameno, při tom jsem dávala pozor, abych cestou omylem nesmetla někoho ze studentů druhého ročníku, kteří právě vycházeli ze skleníku. Na poslední chvíli jsem si všimla, že se jedná o Nebelvírské a Mrzimorské. Prázdný žaludek právě vystřihl ukázkové salto a v ústech jsem měla náhle úplně sucho. Sklopila jsem hlavu k zemi, doufajíc, že se schovám za vlasy, jež mi pro rychlé tempo příhodně spadaly do obličeje, a nepozorovaně se pořídím protáhnout kolem početné skupinky, která se smála u rozebírání hodiny s profesorkou Prýtovou.
Ze vzdalujících se hlasů jsem usoudila, že jsem se vyhnula nejhoršímu, aniž bych musela s někým mluvit, obzvlášť s jednou konkrétní osobou ne, když vtom se v mém zorném poli objevily odřené černé boty, do jejichž majitele jsem pro neschopnost tak rychle zastavit setrvačností bezmocně vrazila.

Riskla jsem pohled vzhůru, očima jsem pomalu sklouzla po hábitu s nebelvírskými prvky, přes zpola do kalhot zastrčenou košili jsem je přesunula na laxně uvázanou kravatu a následně je upřela do nádherných zelených očí zastíněných malinko křivě posazenými brýlemi. Další potvrzující indicií, že jsem právě dost hrubě nabourala do Harryho Pottera, byly černé, na temeni rozčepýřené vlasy. Namáhavě jsem polkla a zamumlala jakousi zadrhávanou omluvu, přičemž jsem k sobě coby štít bezradně tiskla brašnu s knihami. Ke vši hrůze jsem po zběžném obhlédnutí zjistila, že s ním jako naschvál tentokrát není Ron ani Hermiona.

Zatraceně, mohlo to být ještě horší?

„Oh. Ahoj, Ginny!“ zareagoval bystře Harry a mile se na mě usmál. „Máš teď bylinkářství?“

„Er,“ vysoukala jsem ze sebe. „Jo.“

Bylo to ještě mnohem horší! Snažil se mě vtáhnout do konverzace. To dočista zapomněl, že v jeho přítomnosti nejsem schopná vyplodit kloudnou větu?!

No tak, Ginny, vždyť o co jde? Je to jenom kluk, hecovala jsem se v duchu.

No jo, ale ten kluk je Harry zpropadený Potter!

„Bylinkářství je pro mě zatím jeden z těch lepších předmětů,“ řekl Harry sdílně. „Nejsem v něm úplně marnej jako v lektvarech. A co ty? Jak se ti ve škole líbí?“

Oh, u Merlina, byl tak sladkej. Jako kdyby ho opravdu zajímalo, co si myslím a jak se mi vede. Sakra, nezapomněla jsem si v tom zmatku ráno učesat vlasy? Nebo vyčistit zuby? Bylo mi jasný, že vypadám hrozně. Neměla jsem nejmenší ponětí, co bych mu měla říct, hlavu jsem měla naprosto vygumovanou, plus jsem už takhle šla pozdě na hodinu.

„P-Přijdupozděnahodinu,“ vyhrkla jsem, mrštně se kolem něho prosmýkla a pádila směrem ke skleníkům.

„Oh, jistě, promiň,“ řekl k mým zádům lehce zmateně, načež se vydal k hradu.

Celý zbytek cesty jsem si nadávala. Naskytla se mi krásná příležitost si s Harrym trochu pokecat, a dokonce bez Ronových vědoucích pohledů, které by na mě nepochybně házel, a Hermioniných nabádavých, jenže jsem ji prachsprostě zahodila. Nejen to, ke všemu jsem od Harryho utekla, jako by měl prašivinu, jako bych mluvení s ním považovala za ztrátu času. Co si o mě musí myslet?

Ten večer jsem do sebe rychle naházela večeři, stejně jsem byla natolik roztržitá, že jsem pořádně nevěděla, co vlastně jím, a bez jediného ohlédnutí pospíchala do našeho pokoje. Naštěstí jsem u chvátání do věže nenatrefila ani na jednoho z bratrů, ani na Harryho.
Pečlivě jsem za sebou zavřela a zamířila rovnou k posteli, sedla jsem si na ledabyle ráno ustlanou pokrývku, vypodložila si záda polštářem a pohodlně se opřela o pelest, nato jsem se natáhla na noční stolek pro deník. Položila jsem si ho na pokrčené nohy a se zájmem se na něj zahleděla. Stále měl celkem pěknou vazbu, černá kůže byla popraskaná jen v krajních rozích a u hřbetu, kde se kniha nejvíc ohýbala, na přední straně byl pozůstatek nějakého vyrytého obrázku, jehož zlatá výplň se na několika místech časem postupně vydrolila. Po bližším prozkoumání jsem dospěla k závěru, že je to rytina ozdobného hada ve tvaru „S“. Působilo to starodávně a velice sofistikovaně. Učarovaně jsem po jednotlivých linkách přejela ukazováčkem. Přišlo mi zvláštní, že navzdory tomu, že do něj nikdo dosud nepsal, nese viditelné známky používání.
Připravila jsem si inkoust a odklopila vrchní desku, v tu chvíli jsem překvapeně zalapala po dechu. Nic. Po mém předchozím záznamu nebylo ani památky, nezůstala po něm jediná rozpitá kaňka. Pravděpodobně deník někdo očaroval, aby veškeré zpovědi skryl, chránil tak soukromí pisatele. Lstivé. A příhodné. Takhle tam můžu napsat naprosto cokoli a nemusím se bát, že by si to někdo nedopatřením přečetl. Namočila jsem si brk a přiložila ho na lehce zažloutlý list.

Najednou nevím, proč jsem se do Bradavic tolik těšila, zatím nedělám nic jiného, než že tu zmateně bloudím a píšu úkoly. Hrad je krásný, ale myslela jsem, že si tady užiju mnohem víc zábavy. Napsala jsem první věc, co mě napadla.

To je normální, prvních pár týdnů je nejtěžších. Jsi v novém prostředí, mezi lidmi, které neznáš, a oni neznají tebe, ale neboj se, brzy si najdeš tolik přátel, že je nedokážeš ani spočítat. Odpověděl obratem Tom. Šťastně jsem se usmála, neboť mi napsal přesně ta povzbudivá slova, která jsem potřebovala slyšet.

Jak si tím můžeš být tak jistý? Vždyť mě taky pořádně neznáš, naškrábala jsem onen neopomenutelný fakt na další řádek. Ve skutečnosti jsem to nemyslela úplně vážně, měla jsem o dost lepší náladu a… opravdu si právě dobírám nějakou formu existence bez masa a kostí, s kterou komunikuji skrz magický deník? Ať to bylo jakkoli uhozené, považovala jsem Toma za přítele. Prvního přítele zde na hradě.

Řekněme, že mám dobrý odhad na lidi. A ty jsi výjimečná, Ginny. Nikdy o sobě nepochybuj. I když se jednalo o nemalý kompliment, zareagovala jsem posmutněle protaženým koutkem.

Kéž by si to myslel i Harry, napsala jsem s poněkud nepřítomným výrazem, neboť jsem si vybavila naše dnešní nevydařené setkání.

Harry? Kdo je Harry? A proč ti tolik záleží na tom, co si o tobě myslí zrovna tenhle kluk? Zavalil mě Tom otázkami. Je ti jedenáct, měla by sis užívat život ve škole a soustředit se na učení a nalezení skutečných přátel, kteří tě budou brát takovou, jaká jsi. Maličko jsem zaváhala, nebyla jsem si jistá, zda mu mám napsat o Harrym.

Nechtěla jsem před Tomem, třebaže to byl ke komunikaci očarovaný deník, vypadat hloupě. Nedospěle.

Já vím, jsem ráda, že tu můžu být. Chození do Bradavic je ta nejúžasnější věc na světě. Jen jsem si myslela, že budu mít příležitost trávit víc času s bratry, Hermionou a… Harrym. On… je to nejlepší kamarád mého bratra Rona, a je známý.

Tom byl milý a chápavý, přesně takový, jaký by správný přítel měl být, radil mi a povzbuzoval mě, když mě členové vlastní rodiny přehlíželi. A tak jsem se rozhodla mu napsat všechno, celý příběh Harryho Pottera – Chlapce, který přežil. Příběh, jež mi v pouhých pěti letech nadobro změnil život.

Slyšela jsem o něm spoustu různých historek a zvěstí, když jsem byla malá, nikdo tehdy pořádně nevěděl, co se s ním stalo a kde je mu konec. Někteří lidé byli přesvědčeni, že je to jen báchorka, že není skutečný, ale pak se prostě minulý rok zničehonic objevil na nádraží King´s Cross a zeptal se mojí mamky, jak má projít přepážkou k vlaku, což bylo fakticky zvláštní. Ron mi později řekl, že Harry o ničem z toho vůbec nic nevěděl, nic o kouzelnickém světě, o kouzlení nebo o tom, že je slavný, protože ukončil válku, když byl ještě mimino. Žil v domnění, že je obyčejný kluk, kterému zemřeli rodiče při autonehodě. Přitom oba zemřeli jako hrdinové. Ten, jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit se pokusil zabít i jeho, jenže se ta kletba obrátila proti němu a Harry vyvázl jen s jizvou na čele. Ačkoli každý kouzelník a čarodějka zná jeho jméno, není namyšlený nebo tak něco, naopak, snaží se zapadnout mezi ostatní, ale to je nemožné, protože tu není nikdo takový jako on.

Přišlo mi, že čekám celou věčnost, než se Tom prokouše vším, co jsem napsala, užuž jsem se deník chystala zklamaně zavřít, když vtom se na stránce začal objevovat jeho úhledný rukopis.

Jak mohl kluk, dítě, které o kouzlení neví zhola nic, ukončit válku? Položil mi zásadní otázku.

To nikdo s určitostí neví. Ví se jen, že se od něho ta smrtící kletba odrazila, zasáhla Ty-víš-koho, to ho připravilo o moc a pak zmizel. Ráda bych mu to nějak vysvětlila a poskytla mu jasnější odpověď, ale bohužel jsem ji taky neznala.

Takže tenhle Harry Potter vlastně neudělal nic, a přesto se mu povedlo vyváznout?
Očividně ho to velmi zaujalo, to se dalo pochopit, i mně to stále znělo hodně bláznivě.

No, minulý rok se Ty-vší-kdo vrátil a pokusil se ukrást kámen mudrců, nějakým způsobem živořil zezadu na hlavě jednoho z profesorů. Harry ho zastavil těsně předtím, než se mu to povedlo. Kéž bych u toho mohla tehdy být a vidět to. Zasněně jsem se zadívala z okna, takže jsem si hned nevšimla, že mi Tom odepsal.

A ten Ty-víš-kdo je kdo? Má nějaké jméno?

Má, ale lidé věří, že vyslovit ho přináší smůlu. Snad se nic nestane, když ho sem napíšu. Jmenoval se Lord Voldemort a podle taťky to byl nejmocnější černokněžník v historii. Nyní mu trvalo podstatně déle, než odpověděl.

Takže dvakrát? Ten kluk porazil Pána zla už dvakrát?

Není prostě úžasnej?

Ano. Je naprosto úžasný.