OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Death potion 31. kapitola

02.09.2015 (16:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 742×

Kapitola 31

Vypočítavý Zmijozel

Čeho je moc, toho je příliš, a Severus tuhle hranici nejen že překročil, navíc také přesáhl všemi dostupnými měřítky.

Opravdu to přehnal.

Nejdříve ji samolibě předvedl celou škálu svých možností, když se sebevědomě přeměnil v Lorda Voldemorta, jako by to samo o sobě nebylo to nejděsivější, co kdy viděla, málem z toho měla zástavu srdce, a teď se ona pyšní podobou té jízlivé nepříjemné kozy dělající Pánovi zla milenku.

Kdyby měl pocit viny, asi by se za sebe zastyděl, ale Zmijozelové něčím tak banálním netrpí, proto jsou úspěšní. Vše jde totiž lépe, když nemáte nutkání se někomu omlouvat a koukat na jeho blaho.

Jak se v Lily nahromadily všechny třeskavé pocity, vybuchly ve velký mrak chrlících jisker, to zapříčinilo hod starožitným tácem na cíl. Tím se Severus také celý život řídil, co si nezískáte sami, to vám nikdo nedá.

Ještě by si mohla začít ťukat dlaní na čelo, aby poznal, co si o tom nápadu myslí.

Pravdou bylo, že to byl geniální plán. Možná nejlepší a na druhou stranu nejbláznivější, co kdy vymyslel.

„Tohle přeci nemůže vyjít, neuřknul tě náhodou někdo, oh, velkolepý Severusi Snape, nebo jsi přišel o rozum?“ namítla zcela cizí žena s posměšnou jízlivostí a nesouhlasně potřásala těmi nepřirozeně tmavými kučerami stáčející se dívce podél tváře jako husté dokonalé prstýnky.

Muž mlčel, jen tam tak postával ve své velikosti, ruce sepjaté za zády, přitom ji pozoroval Voldemortovýma děsivýma očima.

Lily i přes své rozčílení musela uznat, že ji osobně jeho přítomnost vážně straší, dokázal se do své předlohy neskutečně vcítit, o tom není pochyb, to snad mohli skutečně jen Zmijozelové, měli na to svou osobitou povahu. Jak se má tedy ona převtělit do nenáviděné Smrtijedky Bellatrix Lestrangeové?

„Nebýt toho, že tobě a Brumbálovi vděčím za svůj život, ihned bych odešla,“ mračila se s těmi našpulenými rudými rty.

„To sotva, kdyby tě někdo viděl na chodbě, asi by se na tebe studenti vrhli a vyvolala bys svým zvláštním zjevem velké pozdvižení,“ utřel ženu přísně Snape, nejspíše věděl všechny klady i zápory a chtěl jích využít, aby viděla, že nemá jinou možnost než souhlasit, stejně by ji odtud nemohl v tomto těle pustit.

„Musela bys tu zůstat se mnou.“ Nyní se ty hadí tenké rty stočily do vypočítavého úsměvu, je očividně jisté, co tím právě myslel, aniž by rukou ukazoval ke své ložnici. Pochopila.

Beze slova zčervenala, poté se nadechla k dalšímu přívalu nelichotivých slov a začala přecházet po místnosti jako lev v kleci a rozhazovat rukama.

Jakmile se však otočila, na hlavu jí přistálo cosi těžkého a tmavého.

Zuřivě to strhla a zjistila, že to jsou jen černé šaty. Čekala na vysvětlení.

Zahalená postava stojící před stolem učitele lektvarů si dívku v podobě Bellatrix prohlédla a nenuceně poznamenala: „Obleč si to, jinak každý pozná, že to není Lestrangeová, protože jen hlupák by odešel v učitelských šatech, tak si laskavě pospěš,“ pronesl  Voldemort tiše avšak důrazně, nenáviděla ho za to.

Zmateně se rozhlédla. To se má jako převléct tady? Před ním? To snad nemyslí vážně!

Jediná šance byla jeho dobře známá ložnice. Neměla by tam jít, to slušná žena nedělá, ale tady jiná možnost, než se tu obnažovat pod jeho žraločím pohledem, nebyla.

Uraženě vzala kus oděvu a vpochodovala do jeho soukromé komnaty, zabouchla dveře, neprotestoval ani černovlásku nenásledoval.

Když se znovu objevila, ocenil to dílo lehkým přikývnutím.

Lily si připadala hrozně. Celou dobu, co si utahovala korzet, přemýšlela, jak se Snape vlastně dostal k přísadě z této cizí ženy, jejíž podobu teď vlastnila. Profesorku napadaly všemožné věci a všechny se týkaly tělesných záležitostí, pak se neměl divit, proč jí z očí šlehají blesky, když si s každou hned něco začne.

Tak sám netopýr ze sklepení přeci jen není takový uzavřený pacholíček.

Zlostně zavrčela a prohlásila: „Co mám tedy dělat?“

Snapovi se její rozčílení líbilo, fascinovalo ho to, miloval ty ohnivé jiskřičky v těch krásných zelených velkých očích, které se zrovna teď schovávaly za tou neprostupnou černí slibující bouři. Má štěstí, že nemá hůlku.

Lilyina zlost se rovnala vždy špatně naložené Bellatrix a spolu s tímto odvážným vzhledem to bylo dokonalé, jen doufal, že ženě ta zlost vydrží a on ji nebude muset co chvíli něčím popichovat, aby to přetrvalo.

Naštěstí stačilo jen zle přivřít oči do malých štěrbin, aby udělala to samé.

„Vše je primitivně jednoduché, vejdeme do banky a ty musíš říci, že chceš do svého trezoru, to je vše, na co se budou ptát, já jsem tu proto, aby vše hladce probíhalo a byl náš převlek věrohodný, všechny ostatní potíže, pokud nastanou, nech výhradně na mně. Pochybuji však, že se někdo opováží zeptat.“

Snape putoval po tom vysokém štíhlém těle, od dlouhé sukně, přes upnutý korzet až k té ebenové kudrnaté hřívě, která vypadala jako klubko jedovatých hadů.

Navíc jeho přítomnost zde měla i jiného významu.

Ochrana. Lily neměla hůlku a tudíž on byl dívčina jediná naděje na případný útok, ale jen opravdový hlupák, jenž má v hlavě místo mozku majonézu, by dobrovolně napadl Pána zla.

Neměla by se tedy ničeho obávat. Ani by to nedovolil.

Lily potlačila nervozitu a sledovala, jak si Lord Voldemort těmi nelidsky bledými prsty obléká dlouhý plášť a stahuje si kápi přes tvář, na Příčné ulici ho nesměl nikdo poznat, jinak by to vyvolalo paniku a spoustu naštvaných bystrozorů. I tak to bude velmi riskantní.

Lily obdivovala mužovy jisté pohyby, v každé sebenebezpečnější situaci zachovával ledový klid a jistotu, jakou mu mohla jen závidět. Sama v sobě se třásla jako vystrašené ptáče bojící se vylétnout z hnízda.

Z pod temnoty kápě mu vykukovala jen špička brady a i ta zanikala v tom neprostupném šeru, jen ty nepříjemně pichlavé kruté oči dávaly tušit, kdo se pod pláštěm skrývá.

Na nic se nevyptávala a vyrazili společně na chodbu, pak ven na pozemky, odkud se mohli přemístit.

Naštěstí už začala hodina, tak se venku nikdo nepotuloval, jinak by byl nejspíše velmi překvapen.

Velké dobrodružství mohlo začít.

Mlčky vyšli za bránu a Voldemortova chladná ruka stiskla něžné zápěstí své společnice, až se mimoděk zachvěla, doufala, že si bude myslet, že je to zimou, poté se s hlasitým “prásk“ přemístili do jedné z uliček vedoucí na Příčnou.

V půl deváté tu již korzovalo nespočet čarodějů, ale všichni bez výjimky vyhlíželi ustaraně, jako by na ně až nyní dopadla tíha zla drtící jejich poklidný kouzelnický svět jako v kleštích.

Lily pocítila v sobě nepříjemné prázdno, ty čarodějky a kouzelníci vycházející z krámků a pospíchající za svými povinnostmi jako mravenečkové byli utlačováni a někteří z nich třeba i vydíráni Smrtijedy, a co hůř ohrožovali jejich rodiny. Zatímco ona si seděla na zadku v Bradavicích neuvědomujíc si život někde jinde.

Teď se měla záchrany světa účastnit i ona a hrála v tom důležitou úlohu.

Žena měla pocit, že se právě teď probudila z té omamné růžové mlhy a protřela i oči.

Přinutila své nohy k pochodu a začlenila se do davu. Stačil jediný pohled vedle sebe, Snape šel coby tyčící se maják těsně u ní převyšující ostatní nejméně o hlavu. Lidé jim ustupovali z cesty, nejspíše v ní poznávali tu bláznivou nebezpečnou ženskou, se kterou si není radno zahrávat. Pohledy, které na ni vrhali, se zdály neúnosné. Být v cizí kůži byl vskutku pocit, bez kterého by se ráda obešla.

To ji znovu rozčílilo a ona ten vztek v sobě stále živila nejrůznějšími otázkami. Rozhodně s hlavou vztyčenou předešla svého společníka a ujala se vedení, nemohla vidět, jak se ten nepatrný úsměv zaleskl v temnotě ukryté tváře.

S bušícím srdcem a špatnou náladou vtrhla do banky, jako by ji měla vyloupit.

Dívku a stín v jejích patách uvítala prostorná střízlivě vypadající hala s přepážkami na obou stranách, za nimiž posedávali skřeti v oblecích a ošklivými tvářemi vyzařující hamižnost a neochotu.

Je s podivem, že tyto kreatury jsou tak výborní úředníci, pomyslela si Lily. S penězi jste jen těžko našli někoho tak obratného, jako byli právě oni, navíc vynalezli zcela ojedinělý způsob uchovávání pokladů ve svých trezorech v podzemí, prý nedobytných.

To se ještě uvidí, dodala pro sebe.

A teď se jim pod nosem právě snažili vpašovat dovnitř, no nebyli byste nervózní?

Rázné kroky se zastavily až zcela vzadu pod obrovským křišťálovým lustrem.

Skřet si jich nejspíše nevšiml, a tak čekali v tichosti.

Bohužel, ani po téměř necelé minutě to nemělo žádný efekt a Lily to neskutečně popuzovalo, tak si schválně odkašlala.

Podezírala hrabivého úředníka, že je nevnímá schválně a možná to i tak bylo, protože prohlásil: „Jméno.“ Aniž by se na ně jakkoliv podíval, věnoval se své práci razítkování dokumentů.

„Bellatrix Lestrangeová,“ prohlásila trochu nerozhodně a mračila se nad skřetovým nezájmem o příchozí, vtom ucítila na svém rameni pevný stisk mužské ruky a hned byl zase pryč, jako by jí chtěl připomenout, že je tam ochránce s ní.

Lily se zamračila a prudce dodala: „Chci vidět svůj trezor!“ Čarodějčin tvrdý skřehotavý hlas se rozezněl halou takovou silou, až se na dvojici upřely všechny přítomné pohledy, až tehdy se na ně skřetův svraštělý obličej líně obrátil.

Mužík se na černovlasou ženu zaměřil přes obroučky svých malých brýlí a přejel si drápy po tváři, pokud ho vyděsilo to, že před ním stojí temná čarodějka, nedal to na sobě nijak znát, dokonce se jí rozhodl oponovat.

„Paní Lestrangeová, tuším, že jste souhlasila s tím, že váš rodiný majetek a finance nyní spravuje váš manžel,“ prohlásil skřet ze svého vyvýšeného místa a říkal to s takovou jistotou, že se málem otočila a odešla, jako by tu selhala.

Lila zaváhala jen na chviličku, ale nechtěla se před Snapem ztrapnit a pokývat hlavou nad tím, jak je neschopná, proto postoupila o krok výhrůžně vpřed.

„Jak se opovažuješ, ihned nás vezmi do trezoru, jinak to poslední, co v životě uvidíš, budu já a má hůlka,“ zaječela výhrůžku s takovým akcentem, až si mohla gratulovat.

Skřetovi se blýsklo v očích a znejistěl, rozhodně se nechtěl proměnit v rozpláclou amoletu, nebylo pochyb, kdo z nich dvou tu má teď navrch.

Jenže to by nebyl ten pravý zatvrzelý pedantský úředník, jakých najdete po světě tisíce, aby nevyzkoušel všechny možnosti.

„Jste si jistá, že sebou chcete vzít tuto nepovolanou osobu?“ naklonil se lehce přes přepážku, aby se na zahaleného muže blíže podíval.

Skřet najednou viditelně pobledl, jako by viděl, co neměl, a to něco si, pokud to přežije, bude pamatovat do konce života.

Lily se nemusela otočit, věděla, že si Snape lehce stáhl na pár vteřin kápi a zabodl do zřízence banky své tvrdé rudé oči nesoucí známky odplaty, pokud nevyslyší jejich požadavky.

Lily v podobě Bellatrix se málem vítězně usmála.

„Omlouvám se za svou hrubost, madam Lestrangeová, ihned svou chybu napravím, pojďte se mnou.“

Mužík s popelavou tváří a dlouhým ostrým nosem seskočil dolů a pokynul jim ke dveřím vedoucím kamsi dozadu.

Když kolem něho černovlasá žena procházela, nezapomněla si nad ním povýšeně odfrknout.

Tajemná dvojice se nechala skřetem, jež měřil zhruba metr dvacet odvést k jakémusi zařízení, kde nastoupili na dřevěnou plošinu a úředník je jakousi pákou začal postrkávat k cíli po kolejích do ohromného tunelu, jakých cestou viděla stovky.

Vysoká Voldemortova postava za jejími zády jí dávala trochu jistoty, ale né tolik, aby na něho promluvila.

Zatímco se ubírali ke svému cíli, Lily se propadla do vlastních myšlenek, stísněné tiché prostředí k tomu doslova vybízelo.

Mlčky nechala ruce volně podél těla a cítila mezi svými lopatkami jeden, né příliš příjemný pohled. Ubránila se nutkání otočit a přinejmenším svého společníka dloubnout do žeber.

Vlhkou jeskyní přímo kdesi hluboko pod Příčnou ulicí se neslo jen přerývavé oddechování upjatého skřeta, jež namáhavě kroutil kolem a dával stroj do pohybu.

Dívka vpředu měla pochybnosti, nevěděla, proč si pro tento zvláštní úkol vybral Snape zrovna ji, už tak stačil jeho všeobecně strohý nezájem. Nevyznala se v něm, byl to hrdý muž svých pevných zásad a nenechal si nabourávat své soukromí, proč tedy doufala, že se alespoň jí podaří nakouknout pod povrch? Už poněkolikáté měla pocit, že se jí to podařilo, ale vždy se přesvědčila o opaku, jako když se snažíte holýma rukama prohrabat k zemskému jádru. Prostě nemožné.

Přes to to byl právě Severus, kdo jí jako malé poprvé ukázal kouzelnický svět, to díky němu nakoukla pod povrch všednosti a za to mu bude navždy vděčná.

Tak se styděla, když si vzpomněla, jak sténala při milování jeho jméno a on na sobě nedal znát sebemenší cit. Byla hlupák, bylo jí z toho do pláče. Snažila se ho změnit, bohužel, jeho zatvrzelost už postoupila tak daleko, že snad už nebylo možné to napravit a vyhnat z jeho těla všechny démony minulosti. Navíc po tom, co se na vlastní kůži přesvědčila přímo u nohou Lorda Voldemorta, jaký je a co všechno musel nejspíše vidět a snášet, jen aby přežil, musel být děsivý zážitek, jež každého bez výjimky poznamená na duši.

Dívčina mysl na druhou stranu protestovala, vždyť on si takový osud vybral. Dobrovolně se nechal obdarovat znamením zla a přijal loajalitu tomuto společenství smrti. Však kdesi hluboko v zadu ženu stále trápila Severusova slova pronesená v afektu o tom, že kdyby si tenkrát vybrala jeho místo Jamese, mohlo být vše jinak.

Smutně zavřela oči a všichni tři proplouvali temnotou do neznáma.

Jen to mihotavé světýlko jediné lucerny široko daleko vnášelo do všudypřítomných výčitek plamínek chmurné naděje.

Odkudsi zavanul chladný vítr a zastudil Lily v kostech.

Ukryté podzemní prostory Gringottovy banky se zdály nekonečně dlouhé a hluboké, nebýt kolejnic pod nimi padali by do prázdna propasti asi hodně dlouho.

Ponurou atmosféru ukončil poslední skřetův pohyb a oni zastavili před kouskem země s kulatými pancéřovými dveřmi.

Tiše vystoupili. Drzý zaměstnanec dál nepokoušel své štěstí a rychle přiskočil ke dveřím v domnění být od Lorda Voldemorta co nejdál, protože tam, kde se ocitne on, je pach smrti doslova dusivý.

Velký omšelý klíč zapadl do zámku a složitý mechanismus hlasitě zaprotestoval nad takovýmto použitím. Dveře se otevřely.

Žena vstoupila do tmy a hned za ní vysoká temná postava, která za sebou zavřela dveře.

Ocitli se v naprosté tmě a Lily se hned zastavila, nechtěla šlápnout do neznáma.

„Lumos maxima!“ zaznělo černovlásce za zády a poměrně velkou místnost oslnilo jasné světlo.

„Co tedy vlastně hledáme?“ Neodvážila se otočit, a ač dívku vztek již přešel, snažila se jej alespoň předstírat, nyní bylo na čase zeptat se, co zde hledají.

„To nevím,“ připustil Snape a shodil si z hlavy kápi, tak mohl lépe prozkoumat okolí.

Lily to překvapilo.

Domnívala se, že všemocný lektvarista, pán všechno vím, všechno znám, bude mít alespoň nějakou potuchu, jak má ten předmět vypadat, to ji tedy upřímně zklamal.

Zakoulela očima nad spolupachatelovou nevědomostí a musela uznat, že ji to i těší, alespoň není sama, kdo nic neví.

Snape neváhal a předešel svou společnici, i když zde byly jen jakési malé uličky mezi hromadami věcí nakupených do obdivuhodné výšky, pohyboval se neslyšně s elegancí jaguára.

Kromě povalujících hrstí zlatavých galeonů, které by nejraději začala cpát do kapes, tu byl starodávný nábytek, magické věci, truhlice, svícny, brnění, drahé kameny dokonce i šperky.

Úchvatný pohled, který jistě zmíněná smrtijedka nenabyla poctivou cestou, uvědomila si. Na těch mincích je jistě spousta krve, pomyslela si a vzdala se svého hrabivého nápadu.

Vydala se opatrně po stopách svého druha a nešikovně sukní shodila stříbrný svícen.

Od Snapa vpředu se za to dočkala napomenutí.

„To byla nehoda,“ hlesla tiše, protože každý zvuk se tu snad násobil stokrát.

Lily se rozhlížela ze strany na stranu. Od krásných lesklých věcí se odrážel jas, od světla nad jejich hlavami, ale bylo tu tolik magických předmětů, že bylo těžké určit, který z nich by mohl být ten pravý!

„Buď opatrná, je tu hodně pastí, tak se snaž na nic bez hůlky nesahat,“ ozvalo se podrážděně před ní.

Pokárání si vzala k srdci, avšak Lily nedělalo vůbec dobře, když ji zrovna on takhle peskuje jako malé nemotorné dítě a vyplázla na Lorda Voldemorta jazyk.

„Nechceš vyzkoušet nějaké hledací kouzlo, všemistře? Možná by nám to tu námahu usnadnilo,“ prohodila kousavě a přejížděla očima po každém předmětu v dosahu.

„To bychom nejdříve museli vědět, o jaký předmět se jedná,“ odvětil jí ozvěnou syčivý hlas Pána zla.

Lily upnutá v těsném korzetu, pohodila tou tmavou hřívou a nedbale vzala do ruky zlatem zdobené pouzdro na cigarety a otevřela jej.

Uvnitř nic nebylo, až na to, že jakmile odklopila víčko, začala z pouzdra nekontrolovatelně proudit voda, jako kdyby prokopla krumpáčem potrubí. Ihned jej zavřela, ale to už měla mokré skoro celé šaty a zhnuseně předmět položila stranou. 

„Vážně hezké,“ reptala podrážděně. „Co když je to v nějaké truhle? Jejich tu snad padesát,“ začínala ženě docházet trpělivost.

Snape se sehnul a začal se v něčem přehrabovat, pak se narovnal a pokračoval jinde.

„Takhle tu budeme hodiny a ten skřet nás tu zamkne,“ stěžovala si a mávla rukama, až dlaní pročísla hromádku zlaťáků, ty se rozkutálely kolem jejích nohou jako zlatá sprcha a k dívčině údivu se začaly jaksi rychle množit.

Galeony přibývaly a zakrývaly podlahu svým bohatým leskem. Lily pomalu začala propadat panice, jak ji těžký kov uvěznil na místě, obsypal boty až ke kotníkům a pokračoval ke kolenům, stále se množil výše, zatímco se celý trezor utápěl tím podivným bohatstvím.

„Severusi…“ zkusila na sebe nejistě upozornit a pohnout se, jenže to nešlo, už nezvedla ani nohy.

Vypadalo to, že ji čaroděj nevnímá, stál k ní zády a k něčemu se natahoval, ač měl zlato též kolem sebe a za chviličku téměř do půli pasu.

„Severusi…!“ tentokrát varovně vykřikla, protože mince profesorku obsypaly a jejich chladná tíha dívce zalézala i do výstřihu a ona se snažila tu pohromu dlaněmi odhrabovat od sebe, seč mohla.

Snape byl též chycen nepřízní osudu ale věděl, že tomuto kouzlu není úniku. Byl už dostatečně blízko, aby cítil tu zvláštně přitažlivou sílu viteálu.

Musel to být on. Tam naproti na dřevěném podnosu.

Natahoval k předmětu konečky svých prstů, zatímco se mu zlaťáky hrnuly kolem boků a nakonec hrudi, těžce dusily. Lily ho usilovně kdesi vzadu volala Bellatrixiným hlasem, avšak on to jen sotva vnímal.

Musel ten zlatý pohár získat.

Tohle byla past, to si uvědomoval a to neopatrné chování té hloupé Evansové je teď oba polapí a zničí!

Severus rozpolcen sám v sobě díky náklonnosti k jediné bytosti, jakou měl kdy rád a tím bezcitným pocitem mít tu zlatou věc v rukou ho natolik přitahovala, že nebyl schopný udělat nic jiného, než k němu prosebně upínat své ruce.

Ano, přesně tak se chovali Zmijozelové, obětují ledasco za svým cílem.

Tato sobecká myšlenka Snapa však vzpamatovala a roztavila účinky toho podivného kouzla, jež ho k poháru majestátně stojícího před ním přitahovalo.

Naklonil se co nejvíce a uchopil viteál pevně do dlaně jedné ruky.

Temná magie se v ten moment zpřetrhala a zlaté metráky těžkých mincí rázem zmizely.

Byla to jen velmi věrná iluze hodná samotného Merlina.

Severus se rychle otočil, až za ním zavlál jeho černý hábit a rychlými kroky došel až k ženě lapající po dechu.

Lily Voldemorta zpražila vyčítavým pohledem.

„Vážně skvělé, nechal bys mě tu udusit, ty hade?“ klečela na zemi a nabírala mocně vzduch do plic.

Tohle by si nejspíše k pravému Voldemortovi nedovolila.

Poháru v jeho levé ruce nevěnovala pražádnou pozornost. Snad jen kdyby ho použil jako ránu z milosti.

„Spíš bys mi měla děkovat, to ty si tu neustále stěžuješ, děláš potíže a to, co se právě přihodilo, se událo tvou neodpustitelnou vinou, řekni mi jediný důvod, proč bych tě tu neměl teď potrestat.“

Lily zalapala po dechu.

Vážně si zasloužila tak tvrdá slova bez sebemenší lítosti? Ten parchant! Táhni k čertu! To a mnohem více měla chuť křičet, dokud by mu nepraskly ušní bubínky.

Pozvedla svou šokovanou tvář a zahleděla se Snapovi do očí, byla zděšena z toho, co tam zahlédla.

On to myslel vážně!

Nedával na sobě znát své rozčilení a o to se to zdálo ještě horší, raději by snesla jeho křik a obviňování než tiché pohrdání. Opravdu je mohla oba dva zabít.

Když neodpovídala, pokračoval. „Možná asi opravdu chceš vyzkoušet, jaké to je sklánět hlavu před Lordem Voldemortem,“ zasyčel hrozivě, až dívce přejel studený mráz po zádech. Kam tohle jen směřovalo?

Dvě rudé hadí oči neměly slitování, nyní opravdu zaváhala, zda to není Pán zla osobně a za Snapa se jen nevydával a teď si s ní jen hraje a nechá ji tu zamčenou napospas děsivé smrti hladem a samotou.

Namáhal by se podniknout takový kousek? Doufala, že nikoliv.

Beze slova vzhlížela vzhůru, tolik čarodějku děsil a zároveň přitahoval.

Nyní se ty naivní bláhově ženské city zdály jako sen, jistě by jimi opovrhnul, napadlo ji.

Přistoupil ještě o krok blíže, až se dívce o prsty otřela jemná látka mužova hábitu a do nosu se jí vetřela jeho omamná bylinná vůně.

Jakmile sklopila pohled, aby se nemusela dívat do těch děsivých úzkých vodnatých očí, nesmlouvavě prsty sevřel dívčinu paži a prudce vytáhl její tělo jediným pohyb na nohy.

To byste od někoho tak štíhlého, téměř nezdravě vyzáblého rozhodně nečekali.

„Co to děláš! Ihned mě pusť, slyšíš?“ zaprotestovala proti takovému hrubému zacházení.

„Nebo co mi uděláš?“ zasyčel ženě zblízka do tváře, až se rozechvěla vztekem.

„Vyškrábu ti oči!“ vrčela a pokusila se vyškubnout, jenže nečekala, že ji Voldemort tvrdě přirazí ke zdi a nenechá dívce ani čas na sebemenší protest.

„Zajímavé, to mi ještě nikdo neřekl,“ procedil pomalu skrze zuby. „Lucius měl pravdu, ženy je potřeba nejdříve zkrotit,“ vyslovil to s takovou sebejistotou, jaká se Lily ani za mák nelíbila.

Po vyslovení toho odporného Malfoyova jména, zkřivila tvář nechutí.

„Myslím, že jsem ti všechny ty nadávky a ponižování trpěl dost dlouho, milá Lily. Je načase projevit mi trochu více vděčnosti.“ Ten nebezpečně hadí šepot zněl tak tichounce, že jej sotva zaslechla.

Snape svého vězně tiskl k chladné zdi s jednou rukou varovně přitisknutou pod Lilyiným krkem.

Tiskl ženě hrdlo, ale né nijak silně, aby nemohla dýchat, nedusil nebožačku, jen přidržoval a využíval své převahy a svého odstrašujícího zjevu, což se mu dařilo.

„Myslíš si, že jsem nějaká tvoje nájemná hračka, Snape? Měla jsem o tobě lepší mínění!“ vztekala se.

„Proč hračka?“ záměrně se k ní sklonil a kousl ji do ucha, poté pokračoval. „Mou milenkou už ses stala a nedalo mi to ani moc námahy,“ vyslovoval to s takovou samozřejmostí, jako když mává hůlkou v rytmu hudby.

Poníženě si musela uvědomit, že má pravdu, a to dívku nesmírně zahanbovalo, i ta jeho bezbřehá domýšlivost. Napjatě čekala, co bude dál.

„Víš, je nesmírně zábavné sledovat toho tvého psíka, jak tě přede mnou na každém kroku hlídá. Je nafoukaný a vůbec si neuvědomuje přes svou zjevnou žárlivost, že o tebe už dávno přišel, není to tak?“

Těmi slovy Lily vyrazil dech, není možné, aby zjistil, co k němu cítí! Vážně ji zatrnulo.

„Nechceš mu snad říci, co jsme spolu… co ty jsi mi…“ Styděla se tak, že to nemohla vyslovit a jen celá červená odvrátila tvář ke straně před tím hadím zjevem.

Tentokrát se Voldemort usmál. To nečekala. Tento počin byl jeden z těch nejzáludnějších, konečně pochopila, o co mu celou tu dobu šlo.

„Udělám to, pokud mě nebudeš, kdykoliv to budu požadovat, navštěvovat v mých komnatách,“ zasyčel tu troufalou otázku hodnou samotného Lorda Voldemorta.

„Ne,“ zakroutila bezradně hlavou.

Severus se ještě více napřímil a na dívku dopadl jeho tmavý stín a tím si připadala ještě více bezmocně maličká než kdykoliv předtím.

„Ne?“ podivil se Severus s hranou překvapivostí. „Pokud ne, vše panu Potterovi dopodrobna vylíčím a věř, že ten mě ihned vyzve na souboj, a hádej, kdo z nás dvou bude ležet mrtvý na zemi?“ poškleboval se s chutí.

V Lily by se krve nedořezal. Ten zpropadený Smrtijed ji zahnal do kouta jako malou myš, vydíral ji a ona nemohla než souhlasit.

Už tak ženu tížila vina, jak Snapovi předtím podlehla a sama se s tím nedokázala smířit, natož to říci Jamesovi. Nepochybovala o jeho reakci a dopadlo by to jeho smrtí, protože muž před ní absolvoval nespočet tvrdých bitev a ze všech vyvázl se zdravou kůží, tudíž by byl souboj velmi rychle u konce s vítězstvím na jeho straně.

Zatraceně! Zanadávala v duchu.

„Nuže, jaká je odpověď?“ tlačil přízrak na svého vězně, ač věděl, že odpor je předem marný.

Jaká šťastná chvíle, pomyslel si Severus sobecky. Vlastně se mu ani nesnilo, aby ji, hrdou Lily, měl ve své posteli, kdy se mu vzpomene.  

Jistěže s tím nesouhlasila, jenže jeho nepopiratelné argumenty naprosto udupaly ty její. Téměř se nad tím zasnil: hladit to úžasné tělo, líbat každý centimetr, hladit a laskat, téměř se zatetelil blahem a mohl si zatleskat nad svou ďábelskou prozíravostí.

Zatímco slečnu Evansovou děsil, ona se snažila sebevíc nějakou skulinkou vyklouznout, jenže zjistila, že nebylo kudy.

Netrpělivě přešlápla.

Pokud odmítne, bude to mít hrozné následky, ale pokud svolí, nebude to ještě horší? Má být takhle zneužívána? Má být otrokem v rukou muže, kterého miluje?

Proč to nevidí? Proč to nechápe? Je vážně tak slepý? Tak zatvrzelý a ničemný.

„Asi nemám jinou možnost,“ podívala se do těch rudých nepříjemných očí a snažila se vytrvat.

„To tedy skutečně nemáš, drahoušku,“ zašeptal tak blízko až měla pocit, že se rty dotýká jejího lalůčku. Tak blízko se ocitl.

Lily se stačila jen nadechnout a hned na to se k ní přitiskly Voldemortovy rty s dobyvatelským elánem.

Zhrozeně se začala bránit jako divoká kočka, jenže on se k ní přitiskl a rukou na tom bělostném hrdle čarodějku donutil lehce tvář zaklonit, aby mohl svůj polibek ještě prohloubit spolu s jejími chabými výmluvami.

Lily lapala po dechu a bojovala, sic marně. Podvoloval si ji. Podléhala.

Jakmile se odtáhl, málem ochable sjela zády po zdi k zemi. Jen tak tak, se udržela vzpřímeně.

„Jdeme,“ zaslechla od vchodu panovačně syčivý hlas, jež nesnesl čekání, nyní tak neosobní a chladný, až se tou proměnou rozechvěla jako osika.

Ze všech zbývajících sil se vzchopila a trhaně se rozešla k trezorovým dveřím. Vůbec netušila, jak se jí podařilo nastoupit na vozík a odejít z banky.

Možná skutečným zázrakem.

Až v měkké posteli si uvědomila, jak velkou chybu udělala, vlastně od doby, co toho parchanta zná, dělá jednu chybu za druhou.

Mohla ho vinit z čehokoliv, ale své srdce, za to mohla ona sama.

Ta dnešní vzpomínka na tu špinavou dohodu, jen tak nevybledne společně s hořkou chutí jeho rtů.

Tentokrát Lily usínala se slzami v očích za svou vlastní hloupost.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 31. kapitola: