OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Death potion 22. kapitola



Death potion 22. kapitolaPředvolání vězňů před samotného Pána zla není nijak lehké, zná tolik způsobů jak se vypořádat s nepřáteli, až mrazí v zádech. Jaký čeká Lily osud? Pomůže jí někdo? Co když záchrana nevyjde?

Kapitola 22

Dar

 

„Co se to děje?!“ dožadovala se Lily odpovědi, když ji silné mužské zjizvené paže vytáhly na nohy a doslova neurvale vyvlekly z temné cely i s ostatními profesory, které před nějakou dobou omráčily a pak unesly.

Proč je nezabily?

„Mlč, nebo si s tebou ještě předtím užiju,“ byla jediná tvrdá odpověď od zahaleného nepříjemného žalářníka, který všechny tři samozřejmě neozbrojené vyvedl z vlhkého vězení pod velkým sídlem.

Slečna Evansová ihned zmlkla, přesto se tato skutečnost tloukla s její vzpurnou tvrdohlavou povahou, jenže být znásilněna se nezdála zrovna příjemná vyhlídka.

Kráčeli po schodech nahoru do prvního patra pokrytého prachem s tmavým nábytkem. Vše nepříjemně prázdné a bezduché, spolu s těžkým vzduchem.

Nikoho nepotkali. Rozlehlé sídlo se stovkami pokojů zelo děsivou prázdnotou spolu s mrtvolným tichem.

Lily šla první a mimoděk se obrátila na vyděšenou profesorku Sinistrovou učící astronomii.

Pohledem ji pohladila a věnovala trochu odvahy, které sama potřebovala nejméně desetinásobek.

Každý krok byl krokem do pekla nebo do hrobu.

Další patro a pak velké dřevěné dveře.

Muž je otevřel a trojice musela projít do obrovského podlouhlého pokoje s velkým kamenným krbem naproti vrhající odlesky plamenů na leštěnou podlahu. Před jediným zdrojem tepla stál černý dlouhý stůl nejméně pro dvacet lidí, ten zel prázdnotou. To, co však nás tři zaujalo, bylo nijak nevýznamné prázdné křeslo, ve kterém ležel stočený ďábelsky vypadající had větřící příchozí svým jazykem a dravčíma očima.

Lily otevřela ústa k nějaké otázce směřované na žalářníka, ale jakmile to udělala, prázdná místnost se začala plnit oblaky černého kouře zhmotňujícími ve Smrtijedy.

Přemisťovali se sem rychlostí světla.

Jeden za druhým se poslušně řadili do půlkruhu po straně, bez jediného hlasového projevu.

Chladné stříbrné masky zakrývaly jejich obličeje a identitu. Měli vůbec nějakou? Bavilo je se schovávat před světem a za příkrovem inkognity a kout pikle?

Tak děsivé, až se zbaběle rozechvěla, než se napomenula a třas lehce udusila v sobě samé.

„Rád vidím, že jste již všichni,“ zazněl potěšený hlas a sám Voldemort se magicky zjevil před trojicí jako fantom z mlhy a kouře. Potrpěl si na vskutku dramatickém vstupu, nemohl jen tak obyčejně přijít dveřmi.

Rudovláska couvla, až zády narazila do Bahsheda Babblinga, profesora starověkých run.

Ten náhlý šok z překvapení málem způsobil, že padla na kolena a vypadá vyděšeně jako jehně na porážce.

Voldemort se jejímu počínání upřímně zasmál. Nejspíše rád děsil lidi k smrti.

Třeba by mu mohla udělat čáru přes rozpočet tím, že dostane infarkt místo toho, že ji umučí k smrti, pomyslela si Lily škodolibě.

Nyní si mohla téměř zblízka tří metrů užít ničím nechráněný pohled na Pána zla. První, co rudovlásku zaujalo, byla výška, byl vyšší než Snape, dokonce vyšší než jakýkoliv muž v místnosti. Pak ta jeho bledá, až namodralá kůže vykukující z černého hedvábí rukávů. Hadí rysy se v něm skutečně nezapřely, dokonce ten lehce syčivý podtón hlasu se zdál jaksi neochvějně tichý se skrytými jedovatými ostny.

Brr. Lily téměř zavrčela, a kdyby mohla, vcucla by se do podlahy.

Stál tam ve svém černém splývavém hábitu dosahujícím až k podlaze, zatímco si ve svých štíhlých prstech nebezpečně pohrával se svou hůlkou.

Voldemort v celé své kráse a hrůze zároveň.

„Ale snad se nebojíte?“ vyslovil ta slova s téměř milým úsměvem, jakmile viděl, jak se ti tři choulí k sobě jako vyděšené stádečko hypogrifů.

V řadě Smrtijedů to zašumělo pobaveným smíchem dokreslující celou tíživou atmosféru na bod mrazu.

Lily se ihned zamračila, aby ukázala alespoň trochu odvahy svému nepříteli. Možná jako jediná, protože Aurora klopila oči a Bahsheda těkal po místnosti doširoka rozevřenýma očima a hledal nějaký jiný východ kudy ven.

„Celá akce dopadla, doufám, v naprostém pořádku, bez zbytečných problémů,“ mávl Mistr rukou a z řady vykročila štíhlá žena oděná v černých upnutých šatech s maskou na tváři.

„Ano, můj pane,“ zaskřehotala hrdě s lehce podlézavým přízvukem, „nikdo nedělal problémy. Jak jste řekl, jen postrašit, můj pane.“

Žena měla zřejmě celou tu děsivou akci v Prasinkách na starosti. Lily k ní pocítila náhlou nenávist.

„Výborně, Bellatrix, nezklamala jsi mě, jako vždy,“ pokývl potěšeně Mistr hlavou.

„Nezranil někdo z vás toho starce Brumbála? Rád bych toho pošetilce viděl na kolenou,“ zvýšil Voldemort hravě hlas, jenže nikdo mu na otázku nikdo neodpověděl.

„Jaká škoda,“ povzdechl si Pán zla, „to nevadí, dnes tu máme mnohem lepší zábavu, což?“ Blýskl svýma úzkýma rudýma očima po třech lidech vprostřed sálu.

„Oh, dosud nikdo z vás nepromluvil, žádná odvaha? Žádná zvědavost?“ protahoval vůdce zálibně svá slova a mával ve vzduchu teatrálně hůlkou.

V půlkruhu to znovu pobaveně zašumělo.

Pokud se baví, je to dobré znamení? ptala se Lily sama sebe. Jak s někým tak děsivým mohl Severus strávit tolik let, nešlo jí to na rozum. Probodla Voldemorta vyzývavým pohledem a srdce dívce divoce tlouklo, když odpověděla: „Proč jste nás unesli?“

Ty dvě zákeřné oči začaly propalovat celou čarodějčinu ženskou postavu a nakonec se jeho tenké rty roztáhly znovu do toho nepříjemně zlého úsměvu. „Výborně, alespoň někdo je tu odvážný.“ Třikrát nenuceně tleskl dlaněmi o sebe a dívce s každým tím zvukem vynechalo srdce. „Dobrá otázka, děvčátko.“ Sjížděl vězně pohledem od hlavy k patě a trápil ji svou neupřímnou odpovědí. „Vy to nejspíše netušíte, ale jste tu pro naše pobavení.“

Překvapeně zamrkala, tedy všichni tři. Takže to nemá žádný větší důvod? Jen nás tu pozabíjí a budou se u toho smát?

„Některý z vás mi moc dobře nesloužil,“ podotkne náhle s chladným ostřím v hlase a Voldemortova tvář se začne lehce utápět v děsivém šeru.

Všichni tři si vyměnili překvapené pohledy.

O čem to mluví? U Merlina, to je tu mezi námi další špeh? Téměř se tomu zasmála, ale něco jí říkalo, že když na něho ukáže svým prstem, stejně zbylé dva nenechá jít.

Napjatá atmosféra se ještě vyhrotila následujícími slovy.

„No, kdo z vás to je, no?“

Voldemort nesnesitelně stupňoval napětí a chtěl snad, aby jeden ukázal na toho druhého? Nebo že se viník přizná sám? Lily bylo hrozně z pomyšlení, že celou dobu někdo koho denně vídávala a považovala za přítele, donášel Pánovi zla. Věděl o tom Snape?

„Můj pane, odpusťte mi,“ najednou padnul Babbling na kolena.

Obě ženy vykulily překvapeně oči a nejraději by do něho samy kopnuly nebo mu zarazily hůlku do krku.

„Ty zrádče!“ vyhrknula Lily na muže středního věku plazícího se Voldemortovi u nohou.

„Nemáš ani čest a přijdeš i o svůj hloupý nanicovatý život,“ opovrhl Pán zla svým tajným stoupencem. „Myslel sis, že ujdeš trestu? Že se schováš přede mnou? Tvá naivita mě vskutku dojímá, Babblingu.“ Síní se rozlehl smích, bez špetky pobavení.

Najednou Mistr ukázal prstem ke svým věrným Smrtijedům a kývl ukazováčkem.

Postava téměř nerozeznatelná od ostatních postoupila o dva kroky z řady ven.

„Kdyby ses držel mých rad stejně jako tady Severus, nemusel jsi špinit čest svých bratrů,“ promluvil zcela vážným, až nepříjemně hypnotickým hlasem slibující něco tak hrozného, z čehož by všem vstávaly vlasy na hlavě.

Slečně Evansové poskočilo srdce radostí hned, aby zase za necelou minutu odumřelo.

„Prosím, pane, polepším se, přísahám, dejte mi ještě jednu šanci!“ škemral muž na kolenou, milost mu byla však odepřena.

To celé však Lily nevnímala. Její pohled se zabodl do muže s nečitelnou maskou vraha na své tváři. Ano, nevšimla si ho hned napoprvé přes svůj strach, ale nyní si vzpomíná. Viděla ji jen jednou. V noci na chodbě.

Severus… Těkala po něm prosebně svýma jiskřivýma očima a z dálky si přála se k němu rozeběhnout a přitisknout. On tam však stál jako ledovec, nehybný strom zakořeněný do podlahy, jako by ji nepoznával. Nerozběhl se k ní, neobjal.

Jednoduše mu byla ukradená.

To Lily ranilo. Nezachrání ji, nikoho z nich, bude se dívat na smrt všech třech. Je mu lhostejná. Nic k ní necítí. Dívku bodlo u srdce a ochromilo to tak celé její ženské tělo.

Ze všech sil jakými potlačila palčivé slzy zlosti a smutku se přinutila hledět vpřed na osud toho hnusného zrádce z jejich středu.

Zatímco Voldemort pronášel poslední svá slova, za Pánovými zády se cosi pohnulo. Mistrovo křeslo, jež si Naginy vyhříval svým rozměrným tělem, teď zelo prázdnotou a had se obratně proplížil kolem páníčkových nohou směrem k vyděšenému muži.

Zrádce vydal přidušený výkřik, chtěl se zvednout, když hroznýš vystřelil s takovou prudkostí a zakousl se svými jedovatými zuby Babblingovi přímo do krku. Nezmohl se na nic.

Profesorka Sinistrová zhnuseně vyjekla a odvrátila pohled, zatímco se Lily výkřik zadrhnul nad tou zvířecí krutostí v hrdle.

„Svačinka, Naginy, ty vždycky víš, kdy máš přijít,“ usmíval se Voldemort nad svým mazlíčkem, pozoroval, jak se živí a polyká celého muže, jenž byl stále při vědomí, avšak paralyzován, pochutnal si i s oblečením, poté se těžkopádně plazil pryč.

Sežrán zaživa musel být strašný osud.

Netrvalo to ani chvilku, had měl vražedný apetit.

Tento hrozný zážitek rovnající se těm nehorším v životě si dozajisté obě budou pamatovat do své smrti, a že to nebude dlouho trvat.

Pokud tohle vystoupení mělo sloužit za odstrašující příklad, tak to zafungovalo, v řadách Smrtijedů bylo hrobové ticho.

„Něco tak odporného se již nebude opakovat, jinak ten, kdo mě zradí, dopadne daleko, daleko hůř!“ zařval téměř nelidsky Pán zla a rozmáchl se pažemi, jako by chtěl celou svou rodinu obejmout.

Podvědomě sebou Lily cukla a schoulila hlavu mezi ramena.

Had se pomalu a těžce odplazil do temného kouta ke krbu, takže již nehrozilo další sežrání, teď už bude stačit použít jen kletbu, pomyslela si se strachem rudovláska.

Po zlikvidování shnilého jablka ve svých řadách si obě dvě učitelky Voldemort začal pozorně prohlížet a studovat, jako by něco hledal. Co by to mohlo být? Něco určitého? Něco, co by mu pomohlo? Náznak strachu a hrůzy, který by ho přitahoval?

Jaký bude jejich osud? Zabije je? Bude je nejdřív surově mučit, dokud nebudou prosit o smilování? Nebo je nechá napospas svým nohsledům, ať si s nimi užijí?

Lily se přistihla, že se jí z toho jeho nepříjemného pohledu po těle obrací žaludek naruby a podlamují kolena, stahuje hrdlo a spoustu dalších nepříjemných věcí.

„Ty,“ předstup.

Aurora Sinistrová udělala toporně několik kroků kupředu. Čarodějčiny podpatky narážející do země se zabodávaly do nastoleného ticha jako ostré dýky.

„Jméno,“ nařídil Voldemort a probodl profesorku astronomie svýma hadíma očima.

„A… Aurora Sinistrová,“ vykoktala mladá žena se zjevným strachem kolující jí v žilách jako jed.

„Čistokrevná?“ zeptal se a zúžil děsivě oči.

Nejspíše mu na tom záleželo.

Je vskutku tak povrchní a krutý, jak se o něm říká, pomyslela si Lily, ona už mladší verzi Voldemorta zažila a už tenkrát byl nadřazený tyran schopný pro svou věc obětovat cokoliv.

Žena před ním se div nerozklepala spolu s nezadržitelným pláčem. Stačilo opravdu málo ke konečné kapitulaci.

„Ano,“ špitla tiše a ta jeho chladná mrtvolná ruka ji palcem chytila za bradu a pozvedla tvář, aby se na něho podívala, jelikož je stále klopila vyděšeně k zemi.

Muka čarodějce byla vidět v očích, což ho akorát tak pobavilo.

Neucukla, mladá žena neudělala nic, co by ho mohlo rozčílit, byla ochromená děsem. Jistě si uvědomovala, že pokud nebude spolupracovat, čeká ji něco mnohem horšího než smrt.

Tato rozlehlá místnost v srdci sídla Riddlů mohla vyprávět děsivé avantgardní příběhy, mnoho čarodějů a čarodějek do této místnosti vešlo a jen opravdu málo jich odešlo po svých ven.

Lily napjatě čekala, co se bude dít. Chtěla by své kolegyni pomoci, jenže tím by ohrozila i samu sebe, a tak se jen netečně dívala, než i na ni přijde nezadržitelně řada.

„Potěšující zpráva,“ zasyčel Voldemort se vzácným upřímným pousmáním. Naklonil se k Auroře blíže a cosi ženě pošeptal, ta celá náhle zkameněla a pobledla ve tvářích.

„Odveďte ji do mé ložnice, než zemře, poslouží jiným účelům,“ se škodolibým úšklebkem mávl na prvního Smrtijeda v řadě a ten Sinistrové pevně sevře paži a odváděl nebožačku nekompromisně pryč z místnosti, zatímco se tmavovláska probudila z toho překvapivého šoku a vzpouzela se, co jí síly stačily.

„Lily… prosím, pomoz mi!“ křičela zoufale a snažila se ke své kolegyni dostat, ale stála jako přilepená k podlaze. Nohy rudovlásku neposlouchaly, přesto k ní hleděla jako k jedinému záchrannému bodu. Ničilo ji to. Trhalo na kusy.

Nic platné, z chodby, než se zavřely těžké dveře, byl slyšet křik, jak se v poslední snaze brání tomu, co má přijít.

„To bude vážně zábava, nemám rád neostýchavé ženy,“ zasmál se spolu s ostatními Voldemort a Lily se mohla jen domnívat, jaký osud teď čeká ji. Komu bude zahřívat postel? Bude něčí svačinka? Kolik takových hadů tu ještě je? Je tu něco horšího?

„Můj pane,“ vykročila bez vyzvání ta samá žena jako na začátku s podlézavým hlasem nyní prosyceným žárlivostí. „Ona…“ začala, jenže byla ihned přerušena.

„Mlč, Bellatrix, to není tvoje věc!“ vyštěkl Voldemort a zpražil svou oblíbenkyni žhavýma očima a ona pokorně ustoupila poraženě zpátky, jako by jí spálil kůži.

Žena poslechla, ale přeci jen něco zavrčela, což by si nikdo jiný nedovolil.

„A co s tebou?“ přesunul se Voldemortův spalující zrak na Lily.

Píchlo jí u srdce a pohledem vyhledala Severuse stojícího v řadě po straně.

Nic.

„Myslím, že ti nikdo nepomůže, maličká.“ Pozvedl věznitel jedno obočí, a aby ji ponížil ještě víc, řekl: „Nebo ano? Yaxley? Dolohove? Barty?“ zmínil tři své vyznavače, ti se jen zachechtali a pod maskou měli dozajisté své jízlivé škleby.

Od nich pomocnou ruku nedostane.

Proč ale Severus nic neříká? Proč mlčí? Dohánělo to dívku k šílenství. Chtěla na něho zakřičet. Zavolat. Mít tak u sebe svou hůlku.

Krb a plameny vydávaly sice teplo, ale ona měla husí kůži, uvědomila si.

Stále bylo mezi Lily a jím odstup několika metrů. Prosím, ať mě k sobě nezavolá, jinak se mu snad zakousnu do ruky, pokud na mě sáhne!

Pokud se na Snapa nemohla spolehnout, ať ji to bolelo a zrazovalo sebevíc, musela něco vymyslet sama, jenže tady nebylo co. Je to naprostá past. Jediný východ byly dveře, přemístit se nemohla, čekali tu školení zabijáci a pak sám netvor osobně.

Neměla raději zůstat v Tajemné komnatě?

Najednou ucítila tak nepříjemný tlak v hlavě, až se čarodějce rozklepala kolena. Zajela si rukama do vlasů a zaúpěla.

Lapala po dechu a tělo měla v jednom ohni. Zavřela oči.

Četl jí mysl. Nešlo se tomu nijak bránit. Bylo to prudké, bolelo to jako čert, málem se Lily rozskočila hlava. Pátral po tom, čeho se bojí. Možná mě takovým způsobem chce odstranit ze světa pro své pobavení? Co hledá? Moje vzpomínky? Moje strachy? Něco uschovaného hluboko v mém nitru?

„Prosím, dost!“ vykřikla a prohnula se v zádech.

Bolest na chviličku polevila, než se však stačila oddechnout, objevil se s novým tvrdším náporem, kde zkoumal bariéru jejích myšlenek. Dloubal do ní a netrvalo dlouho, aby ji prolomil. Čtení paměti samo o sobě nebolelo, ale on se v tom vyžíval, cítila to, způsoboval nepředstavitelná muka, jež nejdou ani popsat.

Držela se za hlavu, trvalo to snad hodiny, ale mohlo uběhnout jen pár minut, než bolest neochotně polevila a zmizela.

Lily stále stála na svém místě, pomalu otevírala oči zamlžené bolestí a rychle nahlas dýchala.

Lesklá podlaha podobná zrcadlu odrážela čarodějčino utrpení.

„Copak jsme to tu našli, nečekal bych, že tu najdeme něco tak zajímavého," zasyčel.

Jako by jí ledem přejel po páteři. Skutečně se začínala bát.

Než se naděla, byl sám Temný lord přímo u ní, nyní s nečitelným výrazem. Našel snad něco, co se mu nelíbí? Či naopak, co jej zaujalo?

Nechci, aby na mě sahal, dotýkal se mě, propaloval tím nevyzpytatelným pohledem, který se může lehce změnit z potěšeného na nenávistný. Potlačila vzlyk a odvážně pozvedla tvář čelit té bestii.

Pokud mám zemřít, tak do toho pohledu dám všechnu svou nenávist, jakou k němu cítím, rozkázala si.

Bez varování jí volnou rukou chytil zezadu za vlasy, doslova dívku paralyzoval a lehce jí tak zaklonil tvář.

Prohlížel si ji, tyčil se u ní jako skála, div nezačla kňourat.

Tak na lidi působila ta spalující blízkost. Byl ještě horší než ten nenasytný upír v zapovězeném lese. Dýchal čarodějce zblízka do tváře a ještě více se přiblížil, jako by ji chtěl políbit.

To ne! U Merlina, jen to ne! Zatvářila se zhnuseně. Viditelně se rozechvěla panikou zrcadlící se Lily v každém póru těla spolu s nechutí.

Dech smrti ji polechtal na tváři a ona lehce zalapala po dechu. Bude to jako Mozkomorův polibek, kdy z vás vysaje všechno nashromážděné štěstí a nechá vám na pár dlouhých sekund jen ty děsivé nepříjemné pocity, až se z toho zblázníte a pak vás nechá zemřít? Umí něco takového? Zavřela uslzené oči, ani těm slaným potůčkům se už bránit nemohla. Voldemort byl u ní tak těsně, že cítila jeho hábit na svých šatech, tu vtíravou vůni záhrobí.

Jakmile se dech přiblížil tak na jeden centimetr od jejích pootevřených úst, změnil náhle směr.

Chvěly se jí rty jako tomu největšímu zbabělci. Byla to nějaká zatracená zkouška odvahy?

„Tak ty jsi našla můj deník, hmm?“ zašeptal ženě tiše do ucha s ledovým podtónem.

„Viděl jsem to, a dokonce to i cítím, zničila jsi ho, že?“ syčel a rty se dotkl jemné kůže jejího ucha, aby tak vystupňoval dívčinu hrůzu, ještě o pár stupňů víc.

Neměla co říct, spíše nebyla v tuto chvíli schopná slova, jen němě zavřela a zase otevřela rozechvělé rty, ale vyšlo z nich jen tiché nesrozumitelné: „Ehh.“

Voldemort více sevřel Lilyiny vlasy ve své dlani, až vykřikla, dožadoval se odpovědi bolestivými praktikami.

„Já nevím,“ vydechla a stisk lehce povolil.

„Jsi tak sladká a bezbranná, máš můj obdiv, nečekal bych, že viteál dokáže zničit někdo tak slabý jako ty,“ zavrčel chladně a jí se z toho obrátil žaludek, ale naštěstí jeho obsah stále zůstával na místě.

Voldemortova slova byla sice tichá a jemná, přesto je pronášel takovou neupřímností a falší, až měla chuť padnout na kolena a prosit o milost. Předstíraná něha byla daleko horší, než kdyby na ni řval. Evidentně znal mnoho způsobů, jak si vynutit poslušnost.

„Co teď ale s tebou?“ promlouval stále v té největší tichosti určené jen pro její uši.

„Byla by tě taková škoda, ukončit mladý život v rozpuku, mohl bych si tě nechat na později,“ dýchal nebožačce na ouško jako náznak pozdějších děsivých radovánek v jeho loži a ona neudržela nový příval horkých slz. Tom Riddle ukrytý coby vzpomínka v deníku se choval stejně, cosi ho k ní přitahovalo, jenže s opravdovým zájmem to nemělo nic společného, on chtěl jen pobavení. Hru, založenou na mučení a týrání své oběti. Nijak se nezměnil, ba co hůř, byl ještě mnohokrát děsivější s tou hadí tváří tak blízko, že kdyby pohnula hlavou, otřela bych se o něho tváří.

„Dala bys přednost mně před smrtí, ženo?“ pobaveně zkroutil rty v hadím úsměvu, aniž to mohla vidět. Oči zabodávala do šedivého stropu, než jej přesunula na zástup Voldemortových poskoků. Hleděli na nás jako na nějaké zábavné divadlo. Nový nápor bolesti a smutku jí projel celým tělem.

„Dokážu být i velkorysý.“ Mistrovy studené rty se otřely o jemnou kůži dívčina lalůčku.

Lily k sobě pevně stiskla rty, přesto z nich uniklo zoufalé heknutí.

Nejraději by mu zarazila nehty do tváře a škrábala jako kočka nebo mu sebrala hůlku, kterou jí tiskne z druhé strany na krk jako nevyslovenou hrozbu.

„Nikdy, ty dokážeš být jen krutý…“ vydechla rozechvělým hlasem, jenž čarodějce nepříjemně rezonoval v krku jako pachuť něčeho odporného.

Znovu ten proradný falešný úsměv plný trpkosti a jedu. „Jak chceš, nenutím tě k tomu. Raději vše řeším v poklidném duchu,“ lhal, chtěl ji ukolébat nepravdivými slovy, bídák.

„Lháři…“ nařkla ho a on se uchechtl tak tiše, že měla problém to slyšet i ona sama.

Děkovala bohu za to, že se ten zlosyn dokáže ovládat více než své mladší já, tohle celé je stejně jen taková škodolibá hra, oba to věděli, z místnosti mohl odejít živý jen jeden. Ona to rozhodně nebude.

„Co tedy s tebou, mudlovská šmejdko,“ vydechl pobaveně a nechal otázku viset ve vzduchu, poté se náhle prudce odtrhl a pustil její vlasy. Oběť neudržela rovnováhu a podlomila se jí kolena, na které sklouzla k zemi přitahována gravitací, takže před Voldemortem klečela jako žebrák. Nyní Lily připadal ještě daleko hrozivější a vyšší než kdy předtím, jak na ni dopadal jako stín.

Věnoval vězni povýšený škleb, pak se obrátil ke svým milým Smrtijedům, jež stále v půlkruhu vyčkali v pozadí na další rozkazy jako nenasytní psi.

„Je z vás někdo ochoten si ji vzít? Pokud ne, zemře. Macnaire? Gibbone? Nikdo? Pak se budeme s naším malým hostem rozloučit,“ zasmál se tím svým typickým zlým smíchem rozeznívající negativní energii v celém sále.

V tu chvíli by se v mladé profesorce krve nedořezal. On ji tu právě nabízel jako rybu na trhu!

To se měla dostat do něčích špinavých oplzlých rukou? FUJ, to raději umře, než být tak pošpiněná.

K její hrůze na poslední chvíli, kdy dozněl hlas temného Pána, vystoupily z řady dvě postavy.

Těkala po nich očima, neschopná se pohnout, její útlá ramena byly svěšená a ruce visely podél těla. Srdce dívce radostí poskočilo. Severus, je to určitě on! Nenechá mě v tom, zachrání mě! Možná jsem ho skutečně podcenila, já hloupá, říkala si. Dostane mě odsud do bezpečí, radovala se.

Voldemort schoval ruce za zády jako nevyšší soudce.

„Můj pane, byl bych potěšen, kdybych si tu ženu mohl vzít, mám s ní ještě nevyřízené účty,“ ozval se rozhodně Severus a Lily z těch slov zmizela z tváře všechna barva.

Ne! On ji nechce zachránit, on ji chce ze zcela jiných nechutných pohnutek! Neměla mu věřit, je to zrádce, Mistrův poskok. Zachmuřila se nad tím zjištěním a srdce jí málem puklo lítostí a pomalu se rozpadalo na kusy. Tak bude nakonec mým mučitelem on. Jak se musel přemáhat a přetvářet, aby se vlichotil Brumbálovi do přízně, pomyslela si hloupě. A mně, důvěřivé slepici. Mně ukradl duši i srdce a teď ho pár dobře míněnými slovy téměř vyrval a stiskl ve svých rukách, dokud neudusil jeho tlukot.

Proklínala ho jako nikoho jiného.

Slečna Evansová byla tak zabraná do svého vlastního trápení, že ani nebrala v potaz druhou postavu, jež o ni projevila zájem.

„Ah, Luciusi,“ protáhl potěšeně Voldemort s pohledem upřeným na druhého muže svírajícího v ruce vycházkovou hůl. S tímto předmětem se jako jediný lišil od všech ostatních.

Lily se rozšířily panenky překvapením i novým zděšením.

Ne. On ne. On ji určitě poznal. Tenkrát Lily viděl v té špinavé uličce, musel ji poznat. Teď o ni žádal svého Pána, ale proč? Sakra, jak se asi tváří pod tou zatracenou maskou? Nechtěla k němu, ten nadřazený bastard pohrdající všemi mudlovskými čaroději jí byl vážně odporný!

„Pane, dejte mi tu ženu, mám s ní vlastní plány,“ zazněl úlisný tlumený hlas zpod masky, které po stranách vykukovaly téměř žlutě platinové delší vlasy.

„Líbí se ti, že? Na mudlu oplývá hezkou tvářičkou, jaké máš rád. Všiml jsem si, jak se na ni díváš. Nemám důvod ti ji nedat,“ pronesl vzletně Voldemort, jako by snad svému nohsledovi viděl přímo do tváře, a hned se obrátil zpátky na osamoceného vězně čekající rozsudek a věnoval jí spalující temný pohled, až rudovlásce tělem projel nepříjemný pocit ztráty.

„Ale, pane…“ procedil skrze zuby oponent s tím nejchladnějším hlasem, jaký dívka u Severuse slyšela. Ta zášť ji málem udusila a při tom zvuku by se nejraději schoulila na zemi do klubíčka a předstírala neživý kámen.

„Dost, Severusi! Ty jsi svou příležitost měl. Pohrál sis dost, jak jsem měl možnost vidět. Už jsi ode mne dostal hračku minule a předminule. Dnes jsem se rozhodl tuhle ženu věnovat do rukou Luciusovi,“ pokynul rázně paží k druhému muži, který se lehce uklonil.

Snape mlčel a uposlechl. Věřil, že pokud řekne něco navíc, bude potrestán, Pánovi docházela trpělivost a on netoužil se přede všemi svíjet na zemi pod jeho oblíbenou kletbou jako červ.

Dva kroky a poražený se stáhl zpátky na své volné místo a zaplnil svým tělem mezeru v řadě.

Severus vyhledal pohledem zdrcenou Lily podíval se dívce do očí, které už více ranit ani nemohl a rozpolcovalo to celou jeho osobnost na kousíčky, jako by vás někdo vykostil, vysál vám krev a odříznul svaly.

Pro teď nemohl nic dělat. Pokud by Lily hrozilo nebezpečí smrti, něco by neuváženě podnikl, ale teď bude mít jinou příležitost. Získal ji Malfoy, jistě, byl to Smrtijed, ale málokdy holdoval zabíjení vlastní rukou, je tedy vysoká šance, že Lily tímhle způsobem nic neudělá, avšak on se pokusí čarodějku od něho nějak získat zpět. Jen doufal, že nebude příliš pozdě, vzhledem k Luciusovým choutkám. Zatraceně, ulevil si v duchu a zůstával nadále lhostejný pro všechny okolo. Pociťoval ke svému příteli tak hlubokou bezbřehou nenávist jako podobná bezedné propasti, jak se zarýval do jeho zad před sebou. Nejraději by mu do nich zabodl nůž.

„Děkuji, můj pane.“ O podlahu ťukla mužova hůl, jak se vydal pevným elegantním krokem aristokrata ke své čekající kořisti.

K Lily se blížil fantom z masa a krve, za jehož maskou se skrývalo zlo. Došel až těsně k ní, poté drapnul čarodějku za paži. Donutil ji vstát. Dosud byla tak zkoprnělá, neschopna sebemenšího pohybu a teď se pokusila nepříteli zákeřně vytrhnout.

Sevřel čarodějku dost pevně na to, aby bolestí vykřikla.

„Tedy, ty si dokážeš získat autoritu, Luciusi,“ posmíval se Temný pán, dívajíc se na svého stoupence, jak se snaží ženu zlomit. Ostatní se přidali k veselí.

Pokárání od svého Mistra nepřijal zrovna moc dobře, až se Lily domnívala, jak ji co chvíli udeří tou svou vycházkovou holí zakončenou stříbrnou hlavou hada, neklamný znak Salazara Zmijozela.

Pozvedl svou hůl a Lily se o to víc pokusila s nepřítelem bojovat.

Kupodivu ji hned pustil, přesto se domnívala, že bude mít modřiny z toho nepříjemného sevření.

Lucius místo, aby dívku surově zmlátil, což bylo pod aristokratovu úroveň, jedním pohybem oddělil pouzdro od konce stříbrné rukojeti, které uvnitř schovávalo dlouhou štíhlou magickou hůlku z tmavého dřeva.

Jaké překvapení.

Bože, on ji vážně zabije!

Rozklepala se pod náporem všech těch krvežíznivých pohledů v místnosti.

Malfoy namířil ten kousek dřeva na dívčinu uplakanou tvář. „IMPERIUS,“ zahřměl Smrtijed a Lily cítila tak lehký uvolňující pocit.

Všechny starosti byly pryč, ten pocit se jí líbil. Nemusela nad ničím přemýšlet, jen chtěla poslouchat rozkazy, všechny rozkazy svého pána.

„Postav se,“ rozkázal Lucius netrpělivě.

Poslechla bez jediného protestu, ve tváři netečný výraz, oči přetažené jakýmsi šedým závojem. Ovládal svou loutku s umem zkušeného loutkáře.

Jistě mu to nebylo nijak cizí.

Vyhrál s konečnou platností.

Poté ženu znovu chytil, tentokrát za zápěstí, kolem kterého omotal své štíhlé majetnické prsty a nemusel ani nijak pevně, přesto ji nelidsky sevřel a s hlasitým „POP“ se přemístil ze sídla svého Pána pryč i se svou nejnovější obětí.

Severus tam stál neschopen uvěřit své ztrátě. Jaký byl hlupák. S pevně stisknutými čelistmi si div nenadával. Né, že nezachránil ani jednoho, navíc nepomohl ani ženě, na které mu záleželo nejvíc.

Myšlenky se mu rozutekly zpátky k Malfoyovi a co bude jeho Lily nucena strpět pod Luciusovou pevnou rukou.

Zatraceně, ten zvrhlík, skřípl zuby.

Stál tam dlouho a obviňoval se, dokud nezjistil, jak tam sám hloupě stojí, zatímco místnost zela prázdnotou, samozřejmě až na hada hřejícího se s plným břichem u ohně. Celé je to jeho vina, to on se stal přeběhlíkem mezi dvěma frontami a neuváženě si nedokázal spočítat všechny nevýhody. Podcenil to. Teď za to platil vysokou daň rozervaným srdcem a nataženými nervy jako struny k prasknutí.

K uším mu začaly doléhat vtíravé zvuky bolestného sténání a křiku z chodby.

Přešel k dlouhému stolu a pohlédl do plamenů hned za ním, ve kterém se odráželo vzteklé rozpoložení jeho týrané mysli.

„Každý nemůže mít to, co chce,“ zazněl hlas přímo za Severusovými zády.

„O tobě to moc neplatí, Bellatrix, vždycky sis všechno to vydupala ke své spokojenosti,“ odsekl chladným hlasem a byl překvapen její přítomností, myslel, že je zde sám.

„Kdyby tomu tak bylo, už bych byla na jejím místě,“ vrčela jako vzteklé zvíře a nijak svoje pobouření neskrývala.

„Je zajímavé vidět někoho, kdo tvé vůli nepodléhá,“ vysmál se jí jízlivě, aniž se ohlédl.

Ladným krokem čarodějka muže obešla a svádivě si sedla na stůl před něho, nohu přes nohu. Neměla masku a vlasy jí prosvěcovalo světlo z ohniště jako pomyslná svatozář, kterou rozhodně tahle ďábelská stvůra neměla. Chtěla mu to oplatit.

„Jen si pomysli, co asi teď právě Lucius dělá té malé couře, po které vzdycháš, Snape…“ pohupovala Bellatrix svou štíhlou nožkou, ukrytou v záhybech černých šatů s hraným škodolibým úsměvem, který umí jen zraňovat.

„Než s ní můj švagr skončí, bude se mu ta malá mudlovská šmejdka plazit u nohou,“ pokoušela Severusovu trpělivost.

Muž to nemohl dále poslouchat. S hlasitým prásknutím se ihned přemístil pryč.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 22. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!