Death potion 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak to dopadne, když se Severus prořekne, co neměl v plánu a co mu našeptává jeho zvrhlý vnitřní hlas? Dnes profesor lektvarů dospěje k jasné odpovědi.

24.02.2015 (16:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 713×

Kapitola 19

Brumbálovy narozeniny

Ty dva dny, kdy Lily setrvávala ve Snapově posteli, se zdály nekonečně dlouhé a navíc bez něho ještě pustější.

Vedle sebe cítila ve dne v noci jen prázdné místo. Kde asi spal?

Mohlo ji napadnout, že sdílet s ní lože, ač jeho vlastní, bylo pod jeho úroveň, navíc by to ona zřejmě asi nevydržela. (Víte, jak to myslí že?:-) Úplně viděla, jak by ležel na boku a bloudil by po ní pohledem, zatímco by předstírala svůj hluboký spánek.

Moc ho nevídala, to ji mrzelo víc než cokoliv jiného.

Buď učil studenty, nebo se vyhýbal svému pokoji zuby nehty, jako by se bál vůbec přiblížit proto, co se stalo.

To dívku k jeho složité povaze nesedělo, možná něco skrýval, nebo se na ni nemohl podívat? Možná oboje.

Vyděsil ho její polibek nebo Severusova vlastní reakce na tuto náhlou situaci?

Ne, byl to Zmijozel, ti postrádali veškeré city, byl chladný, vypočítavý, odměřený a přímý muž, který by jí to dozajisté řekl do očí, a že jízlivostí rozhodně nešetřil. Nesnášela, jak jeho úsudek byl vždy ten správný, a slova, která vybíral, pokaždé když s ní mluvil, se čarodějce zarývala pod kůži jako ostré střepy.

Zatracený chlap!

No, úplně však stačilo, že ji nutil pít ten odporný lektvar.

V těchto krátkých chvílích se s ním domlouvala jen slovy ano a ne.

Další den se odvážila zeptat na další podrobnosti její náhlé absence ve škole, rozhodnutá z něho dostat alespoň víceslovnou odpověď.

„Vážně mě tu chceš držet celé tři dny? Je to jako věčnost, nemohu tady nic dělat, hrozně se nudím,“ umanutě nafoukla tváře jako rozzlobené dítě, když jí přišel vnutit tu hroznou věc, dnes už podruhé.

„Samozřejmě, dobře si uvědomuji, že kdybych to neudělal, nevypila bys to,“ podotkl Snape pevně nadavší pochybnost.

Byla to pravda, oba to věděli.

Kdo by to dobrovolně pil? Chutnalo to, jako když smícháte žábu s bahnem a společně to rozmixujete se špetkou máty. FUJ.

Severus čarodějce už nedržel lahvičku u úst, jen nad ní stál jako nesmlouvavý dozorce a propaloval pohledem, dokud spokojeně nepřikývl, když dívce do krku sklouznuly poslední kapky toho hořkého pelyňku.

Lily začínala být alergická na ten jeho zatracený přístup.

Zkroutila rty do slova: odporné. Mohlo to však být ještě horší. Mohl jí otevřít rty a vnutit to vypít násilím, ještě že má už dostatek síly, aby flakon držela sama v prstech.

„Mluvil jsi s Brumbálem o tom, co se stalo a proč vlastně ležím ve tvé posteli?“ otázala se zvědavě a zavrtala se rozkošnicky v jeho pokrývkách, aby mu ukázala, že jí vůbec nevadí, kde vůbec spočívá.

Už si zvykla. Spíše ho tím chtěla naštvat nebo vyprovokovat, uřízla by si prsty alespoň kvůli nějaké sebemenší změně v té jeho nepřístupné masce Smrtijeda, než ten odměřený přístup.

Cokoliv, Merline! Povzdechla si.

Dokonce Snapa podezřívala, že se jí nechce ani dotknout, dával si bedlivý pozor, aby na ni nesáhl při podávání lahvičky. Hmm.

Držel se zásadně zpátky.

Severus dívku sjel varovným pohledem, protože věděl, na co naráží.

„Jistě,“ stáhl rty do tenké rovné čárky.

Málem protočila oči v sloup. Rozhodl se s ní dnes nemluvit? Skvěle.

„Tvá výřečnost mě ubíjí,“ prohodila sarkasticky, čímž by se mu mohla náladou vyrovnat, vysloužila si tím další varovný pohled na svou adresu.

„Zmijozelské chování vám nijak nesluší, tak se o to ani nepokoušejte,“ pokračoval uštěpačně, usadil ji. „Ředitel souhlasil s vaším… dočasným pobytem v prostorách mé ložnice, dokud vám nebude nejlépe,“ procedil skrze zuby. Sledoval, jak si rudovláska pohrává s prázdnou lahvičkou ve svých prstech, aby tak získala čas a nutila ho odpovídat na ty věčně neutuchající otázky, které se jí honí tou hezkou hlavičkou stále dokola.

„Opravdu?“ zazubila se s lehkým červenáním, dívku překvapila jeho odpověď. „Od Brumbála bych čekala více prozíravosti, ale chápu, že se na něco takového nechtěl vyptávat, zvláště přihlédnu-li ke tvé vášnivé povaze,“ mlaskla výmluvně jazykem.

Lily při tom cukaly koutky směrem nahoru a čekala, že po ní skočí, ale stál na svém místě vedle lůžka s netrpělivě nataženou dlaní, do které měla dát flakónek.

Velká dlaň, která čarodějce včera spočívala za zády, ta, která ji hladila a tiskla.

„Ředitel je obeznámen s celou situací, která se kvůli něčí bláhovosti stala,“ Severus sjel Lily sarkastickým pohledem a čekal.

Zřejmě jí chtěl nabídnout jen omezené informace, s tím se ale nechtěla smířit.

Zamračila se stejným způsobem, to příjemně hnědé klenuté obočí se na chviličku zkroutilo přemýšlením a Lily natáhla prsty s předmětem k jeho rozevřené ruce.

Než však drobnou lahvičku stačil sevřít v dlani, ucukla a zase si ji přitáhla blíž.

„Co se vlastně stalo s…“ Chtěla to vědět, ale ještě neměla možnost se ho naplno zeptat, co se stalo s Tomem Riddlem a deníkem. Možná měla strach, kdoví. Zvědavost a statečnost je nejpodstatnější vlastností Godrika Nebelvíra.

Nechal ten deník tam dole? Jak vlastně zabil baziliška? Dívku mučilo pomyšlení nevědomosti. Chtěla to vědět.

„To vás nemusí zajímat, slečno Evansová, a pokud…“ natáhl se a vytrhl dívce jediným pohybem lahvičku z ruky, „hodláte ztrácet můj drahocenný čas všetečnými otázkami, tak kopete na špatném hrobě,“ prudce se otočil, až mu ty jemné černé havraní vlasy zavlály kolem tváře jako hejno neposlušných hadů.

Zřetelně mohl zaslechnout její povzdech. „Kdo vlastně přebral mou třídu, když jsem teď tady?“ rychle přeskočila na jiné téma, aby jej neodradila k odchodu, ke kterému se právě chystal.

Nechtěla tu být celý den sama, občas mezi přestávkami ho slyšela přecházet v kabinetu, ale nepřišel se na ni podívat, to by od zmijozelského učitele ani nečekala.

Musela čekat v tichosti napospas jeho pokoji prosyceným tou dráždivou vůní mýdla, jež ji mučila každou chvíli, a nebylo ani hodiny, kdy by na Severuse nepomyslela.

„Profesor Quizinus Quirrell,“ utrousil posměšně, aniž by se otočil a ženě ukazoval jen svá široká záda.

„Myslíš si, že se v mém oboru nevyzná?“ zamrkala dívka překvapeně řasami a Snape pomalu změnil svůj směr. Popošel do středu místnosti a jeho kroky ztlumil huňatý zelený koberec.

„Spíš se nevyzná ani sám v sobě, natož v černé magii,“ posměšně zkřivil rty.

„Stejně jako ty…“ Ženina žertem pronesená slova měla však na Smrtijeda zcela opačný účinek.

Za celou dobu se na Lily zpříma nepodíval, až do teď.

Dívka z toho nepříjemného pohledu slibující bouři zapomněla na celou minutu dýchat. Dusil ji, vpíjel se do jejích zelených očí a nechával čarodějku se utopit v jeho temných hlubinách.

Neuvědomila si, že na vtip bude takhle výbušně reagovat.

„Tak podle vás se v sobě nevyznám hm?“ zasyčel. „Tak si to proberme. Celý život se snažím stranit se lidí, poněvadž se v každém skrývá potencionální zrádce, který by mě mohl smést z povrchu zemského nebo mě zradit. Chci se vyhnout zklamání, ztrátě a hlavně smrti. Upozorňuji vás, že mám v sobě naprosto jasno v tom, co chci,“ zvyšoval náhle hlas a dívka se zabořila hluboko do polštáře.

Čarodějka se ani nepohnula v obavě, že pokud tak učiní, nejspíše vybouchne.

Možná byl nejvyšší čas utéct, ale neudělala to, chtěla se dozvědět něco víc v takové zvláštní chvíli, jako byla tato, kdy se stalo, že neměl své emoce pod kontrolou. Jako včera při polibku.

„To, proč nemohu mít rodinu ani blízké, je z toho, že jsem si vybral tu špatnou stranu, ale už to nejde vrátit, a ze svých sobeckých důvodů, do kterých vám nic není, se to snažím napravit. Smazat svou chybu a žít jako svobodný čaroděj, slečno Evansová. Bohužel, znamení zla na mé paži mi bude neustále připomínat své špatné rozhodnutí. Zachraňuji životy studentů a jiných lidí, o kterých nemáte ani tušení, a hlavně ten váš, za něhož vidím ve vašich očích jen pohrdání!“ hrozivě se přiblížil se zatnutými pěstmi k pacientce ve své posteli. „Kdybyste tenkrát dala přednost mně, nemusel bych se rozmýšlet mezi vámi a Voldemortem,“ vychrlil to ze sebe a hned si uvědomil, jak moc přestřelil.

Rozhodně neměl v úmyslu nechat nahlédnout do svého nitra nikoho a hlavně ji ne.

Okamžitě se narovnal a vystřelil pryč jako dobře namířená šipka, nechávajíc tam svoji schovanku ležet se šrámem na srdci a doširoka otevřenýma očima.

Když se Lily probudila ze Snapova upřímného projevu, už zaslechla jen hlasité bouchnutí okovaných dveří.

Jedním slovem byla šokována. Celé dva dny se nezmínil ani o tom, co se stalo v tajemné komnatě, natož o chvilkovém poblouznění přímo na tom místě, kde právě spočívala. Zlobila se na Snapea. Nejdřív ji donutil, aby po něm toužila, pak ji krutě odvrhne, ale to nynější zjištění, které jí dal, ji ranilo. Proniklo přes dívčinu vysokou zeď a zabodlo se přímo do bolavého srdce.

Dokonce měla pocit, jako by to celé byla její vina.

„Severusi… počkej…“ zavolala už jen k prázdnému průchodu do ložnice.

Opravdu by si vybral ji před svým osudem temného Smrtijeda? Vraha bez skrupulí? Vybral by si rodinu před zabíjením?

Všimla si, jak pevně spíná své prsty. Jakým způsobem dívku donutil, aby čarodějce na tom zlosynovi záleželo? To byla otázka, na kterou neměla do teď odpověď.

Z trýznivých bolavých myšlenek Lily vytrhl až zvuk hořícího zeleného plamene.

Odtrhla pohled ode dveří a začala vnímat své jméno, které hlas volal.

„Lily, nebyla jsi ve svém pokoji. Brumbál mi řekl, kde tě najdu, a já nevěřil svým uším,“ objevila se zkreslená tvář Jamese Pottera v plamenech, řekněme, že se netvářil zrovna potěšeně, když si prohlédl, kde svou snoubenku nalezl.

„Jamesi, moc ráda tě slyším,“ vyhrkla na muže a pak jí došel výsledek jeho slov a podívala se po pokoji.

„To jsou slzy? Ty brečíš? Co ti ten bastard udělal? Jsi v jeho posteli! Já ho zabiju!“ zuřil muž neskrývaje své rozpoložení a horkou krev.

„Není to vůbec tak, jak to vypadá!“ kroutila hlavou v obavě, že by mohl prostoupit krbem přímo sem.

Skutečně se to hodlal udělat, ale zastavila ho ruka na druhé straně, jež ho chytila za rameno.

„Dost, Jamesi, uklidni se, nesmíme používat letaxovou síť, aby nezjistili, kde jsme, už takhle riskujeme,“ zakročil klidný Remus Lupin, tak zklidnil svého přítele rozhodnutého v okamžiku zabíjet.

„Jamesi, byla jsem zraněná, Snape mě zachránil a odnesl sem, šel se podívat po nějakém lektvaru,“ lhala, ale byla to milosrdná lež. Bohužel toto přiznání přišlo s další vlnou otázek.

„Kdo tě zranil? Je už mrtvý? Nějaký Smrtijed? Mluv, Lily,“ naléhal Potter a setřásl ze svého ramene Lupinovu ruku.

„Už je to všechno v pořádku, byla jsem v ohrožení života kvůli jednomu předmětu plného černé magie, který se tu náhle objevil. Ujišťuji tě, že jsem v pořádku.“

Nechtěla zacházet dopodrobna, protože sama toho moc nevěděla.

Horkokrevný James přikývl ukolébán představou, že se hýbe, mluví a žije, přesto ho pálila představa, že je teď v cizí posteli.

„Vy jste také, doufám, v pořádku, kde vlastně jste?“ naléhala Lily.

„To ti nemůžeme říci kvůli odposlouchávání, špioni tu jsou všude, mohu jen prozradit, že jsme v Evropě,“ objevila se v zelených plamenech Remusova lišácká usměvavá tvář.

Dívka posmutněla. „Tak daleko?“

Ti dva dívce skutečně scházeli, stýskalo se jí po veselých rozhovorech, jaké během války vroucně vítala.

„Hledali jsme tohle…“ najednou se objevila Potterova lidská ruka, na které visel jakýsi řetízek s medailonkem. Z dálky zahlédla stříbrný povrch s vyrytým zeleným hadem posázeným smaragdy.

Poté ruka rychle zmizela.

„Co je to?“ zamrkala Lily nad novou neznámou věcí. Evidentně nějaký Salazarův přívěšek, nic neobvyklého, dá se sehnat v mnoha obchodech na Příčné ulici, ale pokud Brumbál poslal její přátelé pro ten kus kovu, bude nejspíše důležitý.

„Ani to ti nemohu vysvětlit.“ Čarodějku nesmírně štvalo pomyšlení, jak všichni okolo ní vědí, co se tu děje, jen ona ne. Rozmrzele se zamračila.

„Čím méně toho budeš vědět, tím lépe,“ dodal Lupin.

„Jen jsem tě chtěl vidět a přesvědčit se, že jsi na mě nezapomněla,“ usmál se James tím svým příjemně povzbudivým úsměvem.

„Děkuji,“ zašeptala a neudržela nový příval slz štípající v očích.

„Už budeme muset jít, tak se opatruj, Lily,“ a náhle Jamesova hlava zmizela a zelené plameny se zbarvily zpátky do žluté a červené spokojeně plápolající v krbu.

Slečna Evansová nebyla v žádném případě uplakánek, ale nyní se cítila tak opuštěná, až skryla tvář do dlaní před celým širým světem.

Oba dva muži, na kterých jí velmi záleželo, byli pryč a Snape měl pro ni jen ten chladně ledový pohled.

Co jen si má myslet?

Cítila se ztracena jako muška v pavučině. Temný pokoj se naplnil hlasitým vzlykáním.

„Sakra!“ ulevil si Snape.

Tohle přehnal. Nechal se vyprovokovat, jak to jen mohl dopustit. Jeho sebekontrola praskla jako slabá skořápka slepičího vajíčka.

Pochodoval po chodbě a razil si cestu mezi studenty, ti mu uhýbali z cesty a tvořili mu liduprázdnou pěšinu, zatímco se děti mačkaly ke stěnám, aby profesorovi v očividně špatné náladě nepřekřížily cestu.

Kam teď půjde? Jeho pokoje okupuje ta ženská.

Málem by si nafackoval, odnese ji do své postele, místo aby dívku odklidil na ošetřovnu k madam Pomfreyové v domnění k ní mít neomezený přístup bez všetečných očí, a co dělá? Vyhýbá se, jak může, kvůli té zatracené přitažlivosti.

Jaký zoufalec se z něho stal?

Bez sebemenšího problému dokáže lhát svému Mistrovi přímo do očí a jí se bojí dotknout?

Severusovi přes tvář přeběhl slabý úšklebek.

Minulou noc na sebe vzal zastírací kouzlo, aby splynul s prostředím, a usadil se do křesla v rohu místnosti. Pozoroval ji. Špehoval. Sledoval, jak spí v jeho pokrývkách, které měly stejně tmavou barvu jako jeho myšlenky. Nestyděl se za to, každý má své potřeby, vydržel tam celou noc, aniž by zamhouřil oka.

Fascinovaně se vpíjel do pokrývky, pod kterou se zdvíhal ten lákavý hrudník, a pak mu oči sklouzly na odhalenou nožku vykukující až po koleno zpod peřiny.

Mučily ho myšlenky, jako například: Co kdybych si k ní přilehl? Sama mě políbila a vypadala více než svolná s nastalou situací.

Vážně se ti to zdá jako dobrý nápad? Měla by tě za zvrhlíka Severusi, napomínal ho vlastní hlas.

To ona mě k sobě přitáhla, nebránila se, chtěla to stejně jako já, oponoval.

Tak proč jsi teda utekl jako zbabělec z jejího náručí? posmíval se hlásek.

Zarazil se, tuto otázku zkoumal podrobně dlouhou dobu, ale nedošel k jednotnému výsledku.

Možná proto, že by toho později litovala? navrhnul.

Jak ohleduplné, od kdy se staráš o cizí názory? Po tom, co se ti o ní neustále zdá a teď máš tu šanci se jí zmocnit, přemlouvalo ho jeho ego.

Tehdy pocítil nutkavou touhu, která ho téměř donutila vstát z křesla a udělat to. Místo toho nastolil svou neochvějnou sebekontrolu, jež si roky pracně střádal, zatímco se zamračeně vpíjel do ženy, která mu dělala takové potíže v jeho nitru.

Vstoupila mu opět do života a lámala každý kousíček Snapovy blokády.

Bylo tak snadné ji škádlit, donutit prosit o další a další polibek, dokud by se před ním nesvíjela slastí, zavřel oči, ale hned je zase otevřel, když si za víčky představil tu situaci, málem bolestně zavrčel.

Máš tu možnost, je před tebou, nebude nic namítat, jsi přímočarý cílevědomý muž, udělej to, šeptal ten sladký hlas uvnitř.

Nehraj si se mnou! Já vím, co chci! zakřičel na své zvrácené svědomí.

Věděl to, chtěl ji. Nemohl lhát sám sobě. Každou částečkou své duše. Jak neracionální, jak hloupé, ušklíbl se nad tím. Hádat se s vlastní myslí.

Jenže jeho zdrženlivost se ženy zmocnit nezpůsobil strach, ale něco nového, něco, co ještě necítil. To, ho donutilo přestat.

Pokud někdy podlehne a ona prolomí jeho pevnou bariéru železného sebeovládání, bůh jí pomáhej, pak už čarodějku nezachrání ani vlastní křik.

Děsilo ho to a přitom vzrušovalo.

Možná to nebude tak dlouho trvat, ale ještě nenastal ten správný čas.

Ne, chce Lily vidět škemrat, prosit o smilování, až bude klečet na kolenou, aby se s ní miloval.

Jak hříšná myšlenka.

Mezi všemi těmi názory konečně došel k jedinému vysvětlení, jaké mu poskytne úlevu.

Bude jeho.

Přísahám na samotného Salazara Zmijozela, že bude moje, usmyslel si a vysloužil si spokojený souhlas svého povýšeného ega.

Tak se mi to líbí, Severusi, teď jsi to zase ty, gratuloval mu hlásek.

Ale ne teď a tady, to by bylo moc lehké vítězství, a on slečnu Evansovou chtěl tak moc mučit a trýznit svým chladným vzezřením, dokud mu zcela nepropadne duší i tělem, o to se postará.

Nenechá ji Potterovi, tomu ubožákovi s velkou pusou, nezaslouží si takový dar, bude patřit jemu.

Lily bude jeho za každou cenu.

Severus Snape se vrátil zpátky do přítomnosti a razil si cestu po schodech do prvního podlaží, zatímco se mu o paty otíral rozevlátý plášť jako blanitá křídla démona vystupujícího z pekla.

Už se stalo. Řekl, co řekl, možná to není tak špatné, nechat čarodějku na pochybách, což se může hodit.

Zdali teď o tom přemýšlí?

Učitel lektvarů do někoho prudce vrazil.

Naštvaný, domnívajíce se, že se mu pod nohy připletl nějaký mrňavý prvák, shlédl dolů, jako by ho chtěl nakopnout.

Pak se náhle zarazil.

„Ah, Severusi, jsem rád, že jsem vás našel,“ rozhodil ruce malý profesor Kratiknot učící kouzelné formule.

Snape ustoupil, netvářil se však nijak přívětivě, to ale mužíka neodradilo, už si zvykl.

„Ostatní mě poprosili, zda bych vás nepozval na oslavu Brumbálových narozenin konající se příští sobotu U Tří košťat v Prasinkách ve dvě hodiny,“ reportoval zprávu Filius, vedle něhož vyhlížel Smrtijed jako tyčící se hora.

„Myslím, že odmítnu, snažím se takovým sešlostem vyhýbat, nemám zájem,“ snažil se slušně odmítnout svého kolegu.

„To neberu jako odpověď,“ trval na svém Kratiknot zabraňující Severusovi odejít. „Budou tam všichni učitelé a na vaší účasti trvám, jistě tak uděláte dobrý dojem, Severusi.“

Snape si představil, jak na něho budou všichni házet nepříjemné pohledy, ale budiž. „Dobrá tedy, přijdu, Filiusi,“ promluvil, pak okamžitě odkráčel.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter