Death potion 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak dopadne výsledný boj s baziliškem? Přežije vůbec někdo?

18.02.2015 (14:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 937×

Kapitola 17

Tom Riddle

Ta malá černá skvrna na tmavém pozadí nabírala lidského tvaru. S každým rozhodným krokem se postava přibližovala a zkracovala dlouhou mezeru od podezřele vypadající dvojice vpředu.

Voda pod jejíma nohama téměř sama ustupovala a vpíjela se do podlahy tohoto záhadného místa.

Zmíněná smrt, jak si Lily v koutku své duše představovala, neměla dlouhá hedvábná křídla posetá malými lesklými peříčky, byl to vlající hábit za svým neústupným majitelem. Dokonce dunivé zvuky kroků příchozího nebyly jen výplodem čarodějčiny fantazie. Skutečně tu byly, stejně jako vlhko, chlad a nejistota vpíjející se do každého kouta, každé kamenné sochy. Ten zvuk se v Lily odrážel jako ozvěna a uhnízdil se jí v nitru jako ta poslední chabá umírající naděje.

Žádná představa by tohle nedokázala, a přesto mladík u ní takovou vidinu představoval a teď svou oběť ovládal. Vycucával z ní životadárnou sílu, dokud se sám ze svého opojení neprobudil a neodtáhl.

Dívka jen stěží pootevřenými víčky sledovala, jak se napřímil a ohlédl za vetřelcem, který se rozhodl rušit jeho ďábelské dílo.

Ševelící šepot unikající z jejích bledých rtů jako poslední modlitby jen upozorňoval na fakt, že se ji Tom rozhodl mučit jejím vlastním nutkáním zůstat naživu. Neukončil to hned. Vychutnával si tu bezmoc a mučení místo toho, aby okamžitě padla mrtvá k zemi. To byl Lord Voldemort v celé své temné kráse.

Kroky se zastavily několik metrů před objímající dvojicí.

Nastalo ticho. Nikdo nechtěl promluvit.

Netečnou tvář té záhadné nové bytosti, jež sestoupila k řece Styx, by záviděl i sám bůh války ve své nejhorší náladě. Muž v černém splývavém hábitu se nechmuřil. Uchovával si svou netečnou bezvýraznou tvář napříč situací, ač v něm soupeřily mnohé pocity bojující o to se dostat na povrch.

Severus Snape čelil povýšenému pohledu svého mladého Mistra.

Ano, bylo to odrostlé dítě, avšak zloba hluboko zakořeněná uvnitř toho nyní hmotného těla se zdála téměř hmatatelná. Nevěděl, zda ho poznává, ale s největší pravděpodobností nikoliv, přeci jen, pokud, jak odhadoval, chodil do sedmého ročníku, tak ho ještě neznal.

Stále tu však existovala nějaká možnost, že se mladík i jeho temný Pán na svém sídle nějak propojují. Musí být opatrný. Pokud tak učiní, možná se odsud dostane se zdravou kůží.

Nebýt této nebezpečné situace, kdy na něm závisel vlastní i její život, ocenil by ponurost a krásu Salazarova dědictví všude kolem.

Nyní zabodával pohled do toho pavouka omotávajícího své majetnické končetiny kolem krásného motýla.

Severusův pohled se zabodl do tvrdých očí svého Mistra, a naopak do Snapa se zavrtával nevraživý pohled Lorda Voldemorta. Musel jednat.

„Můj pane,“ promluvil odměřeně. Odmítl se před ním však plazit, aby si získal Pánovu důvěru, nedělal to u jeho staršího já a nebude to dělat ani zde.

Riddlovi se blýsklo v očích náhlím zjištěním.

Odtáhl se od své bezvládné oběti a klidně čarodějku upustil na zem jako nepotřebný kus použité hračky.

„Můj následovníku, přišel ses podívat na můj triumf?“ začal Voldemort vzletně potěšený, že se sem dostal někdo jemu blízký.

Snape se málem usmál úlevou, nepoznával ho, to znamenalo, že žádná spojitost ani pochod myšlenek s nynějším temným Pánem nesdílejí. Mohl tedy zaútočit, aniž by sebe později ohrozil.

Severus se nepohnul, ruce nechal volně spuštěné podél těla, avšak jeho reflexy pracovaly naplno a on byl více než připraven v nestřeženém okamžiku vytáhnout svou hůlku z rukávu.

„Jistě, můj pane,“ odvětil, až se mocná ozvěna odrazila od hladiny vody a rozvlnila ji.

Tom sepjal ruce za zády, tak jak to dělal dodnes. Zvláštní gesto tiché nadřazenosti vyvolávající v jeho Smrtijedech nejistotu.

„Musím tě však zklamat, můj pane, tvá vláda nad kouzelnickým světem nebude tak dlouhá, jak si myslíš,“ v momentě Severus vytáhl svou hůlku a tasil.

Tom všechny namířené kletby lehce odrazil svou ukradenou hůlkou schovanou doteď strategicky za zády.

I on je pln překvapení, zamračil se Snape. To ztěžovalo situaci. Jak si mohl myslet, že sem jen tak přijde a zabije svého pána tak lehce? Byl hlupák.

Smrtijed ztuhl v soubojové póze.

„Jak se opovažuješ, ty červe!“ zvýšil Voldemort hlas prosycený nefalšovanou zuřivostí. „Doufal jsem, že se ke mně znovu přidáš a zavrhneš ty hlupáky z Řádu. Ano, nemysli si, že nevím o tvé zradě, Severusi Snape.“

Tomovy tmavé oči se ztvrdly, zatímco pozvedl hůlku a mířili na sebe navzájem.

Pokud u svého protivníka chtěl docílit nějakého šoku, tak se mýlil. Profesor byl jako zrcadlo, pohlcoval Mistrův vztek a snažil se ho obrátit proti němu.

„Tato země si ve válce prožila hodně, je načase ji skončit,“ prohlásil Severus rozhodnutý čelit mladíkovi až do konce a neustoupit.

„Válka je jen pojem, vše záleží na myšlence. Copak je pomyšlení na nadvládu tak strašná? Zahodíš místo po mé pravé ruce pro ty mudlovské šmejdy bez kapky vznešenosti? Lidé potřebují vést, touží být zotročeni, já jim tu možnost velkoryse nabízím, jen pak jsou ochotni dělat neuvěřitelné věci pod pevnou rukou. Chtěl jsem očistit svět od těch nepotřebných štěnic. Tento svět je stvořen pro kouzelníky, ne pro veteš.“

Tom čekal na odpověď, té se však nedočkal. Odmítavý lesk ve Snapových očích rozhodl.

„Dobrá tedy,“ nadechl se Riddle a svými štíhlými prsty přejel po celé délce cizí hůlky. „Pokud chceš být zatracen, umožním ti nejdřív trpět,“ luskl prsty.

Výsledný efekt se projevil na obrovské soše hlavy přímo za chlapcem. Otevřel se tajný vchod v Salazarových ústech té kamenné scenérie a cosi obrovského se začalo soukat ven.

Na světle se nejprve objevily vypouklé žluté oči, podlouhlá hlava s tlamou plnou ostrých špičatých zubů a několik metrů lesklým hadovitým tělem.

Snape se nepřestával divit.

„Můj bazilišek je vskutku úchvatné zvíře, nemyslíš, zrádče? Pokud nezemřeš strachy, tak tě rozžvýká na malé kousky, lidské maso zbožňuje,“ vysvětloval Voldemort se svým povýšeným úšklebkem. Evidentně se jeho vztek kamsi vytratil a nyní se pásl na tom dívat se na smrt svého nejbližšího nohsleda, jak bojuje o život a následně umírá.

„Accio deník!“ přivolal si Smrtijed Mistrův sešit, jako by tam chtěl najít nějaké vysvětlení, jak z téhle zatracené situace ven, ale to už se had začal kroutit a svíjet směrem k němu.

Svým jednáním si zasloužil od mladého Voldemorta pohrdavý smích. „Pokud si myslíš, že ti můj deník zachrání krk...“ Riddlova slova zanikla ve strašném baziliškově zasyčení, při kterém tuhla krev v žilách a nejraději by všechna opustila Severusovo tělo a sama se vsákla do vody okolo.

Ze Snapovy hůlky vystřelilo bílé světlo, které obřího netvora nakrátko oslepilo. Smrtijed uhýbal prudkým výpadům svého hadího nepřítele, jak jen mohl.

Několikrát se jen tak tak vyhnul ostrým zubům s jedovými váčky. Stačí jediné škrábnutí a bez pomoci tu zemře stejně jako Lily.

To si nemohl dovolit.

Prudce nasával vlhký vzduch do plic bojující o každé nadechnutí, skutálel se k zemi, bazilišek mu podrazil nohy, ale pohotovost muži zabránila, aby mu ten ďábelský tvor ukousl hlavu. Natáhl ruku a přímo do tlamy té nelidské bestie namířil hůlku a křikl: „BOMBARDA MAXIMA!“

Nestvůra vydala skřek podobný raněnému zvířeti, nejméně desetkrát zesílený nepříjemnou ozvěnou, až měl Snape co dělat, aby se mu opět vrátil sluch.

Obrovská exploze byla ještě horší, jeskyni zalilo žluté světlo a rána velká, asi jako když se zřítí celé koloseum.

Severus se odkulil stranou, zatímco baziliškovi se kouřilo z tlamy, bohužel, i tak silné kouzlo mu nezpůsobilo žádnou újmu na životě.

S novou smrtící rychlostí se pustili do lítého boje, může přežít jen jeden, a řekněme, že had měl daleko větší šanci na úspěch.

Kletba střídala kletbu, vše, co mělo nějaký smysl a mohlo nenapravitelně zrůdu poškodit či zničit, použil.

Bájný tvor se svíjel a obtáčel v kruzích, neustále zkoušel muže kousnout nebo jej zavalit svým mohutným tělem. Naštěstí Smrtijed, vycvičen léty v těžkých podmínkách, kde ho od smrti dělily skutečně jen vteřiny, dokázal zdatně odolávat, ale i lidské tělo má své limity, a ty jeho se rychle krátily.

Nakonec dobře mířený štulec do zad ho odhodil na zem a hůlka mu vyklouzla ze zpocené dlaně.

Snape si dovolil se zamračit, baziliškův obrovský chřtán se rozevřel jako žraločí tlama a přibližoval se rychlostí světla k neozbrojenému tělu na kluzké podlaze.

Jediné, co měl Severus stále u sebe, byl deník.

Mrštil jím do hadovy rozevřené tlamy, kde se jeho bílé zuby zdály ještě delší a ostřejší než předtím.

Skousl přebal sešitu. Toho profesor využil, odkulil se pro svou jedinou zbraň.

Najednou k jeho úžasu se stalo něco neuvěřitelného.

Tom Riddle kdesi vzadu bolestně zařval. Přímo v momentě, kdy se do deníku zaryly tesáky jeho oblíbeného domácího zvířátka.

Jeho tělo jako by bylo utkáno ze slabých vláken magie, ty povolily ve švech a doslova celou Tomovu postavu roztrhly na malé kousíčky. Nevytryskla žádná krev, jen škvírami, kde se kůže oddělila, prozářil bílý oslepující paprsek připomínající ohňostroj.

Voldemort o chvíli později zmizel a na jeho místě se k zemi snášel jen lehký ohořelý popel připomínající spálené stránky z deníku.

Spolu s koncem temného Pána explodovala i baziliškova hlava v dalším výbuchu, až se prostor kolem zachvěl.

Profesor v roztrhaném hábitu musel uskočit, protože zbytek hadího těla se zřítil k zemi a odkulil se svou váhou až k okraji cesty, kde on stál, a následně to hadí tělo spadlo do vody po pravé straně, která pohltila celé to mrtvé monstrum.

Hladina se nad baziliškem neslyšně zavřela, jako by tu nikdy nebyl.

Smrtijed dýchal námahou, celé tělo pálilo jako v ohni, mokré vlasy se mu lepily k obličeji a co nejvíce se snažil zklidnit třes ve své ruce, kterou si narazil při pádu.

Bolest už ani nevnímal, ta patřila ke každodennímu repertoáru a on se ji naučil ignorovat. I přesto byl unavený. Ne, nemůže tu zůstat. Teď ne. Ani odpočinek si nemohl dovolit. Tajemná komnata oslabovala každého, kdo do ní vstoupil.

Pohledem zavadil o nehybné, osamocené tělo ležící vpředu.

Zastrčil svou hůlku do rukávu.

Není mrtvá, opakoval si dokola.

Není…

Lily tvrdě dopadla na zem.

Chlad od studené země byl ještě více nepříjemný, ale uspokojivější než Voldemortovo nechutné objetí.

Třásla se, ale čím méně měla síly, třas ustával. Už na to neměla sílu. Neměla sílu bojovat.

Dívka se snažila otevřít oči, nešlo to. Do uší se jí dostávaly zvuky nelítostného boje a latinské názvy kouzel křičících tím silným, autoritativním barytonem.

Výbuchy, kletby, nepříjemný smích hned vedle ní.

Jak ho nenáviděla.

Snažila se natáhnout prsty k jeho nohavici, ale ani je nezvedla od země. Tak těžké. Tak nemožné. Vážily snad jako celá truhlice galeonů.

Baziliškův řev ji těšil. Zranil ho?

Jenže měl vůbec Snape nějakou šanci?

Nepochybovala o jeho odhodlání, byl silný, vždy si věděl rady, ale stačí to?

Kdesi hluboko uvnitř si uchovávala jedno hřejivé místečko, ten nepatrný potěšující dojem, že jí přišel pomoct.

To jí dodávalo potřebnou sílu.

Tomovo pošklebování čarodějku opět vytrhlo z pochmurných myšlenek a ze všech sil se donutila pootevřít oči. Výhled dívce sice clonily vlastní dlouhé řasy, ale i tak zahlédla dvě neurčité rozmazané skvrny v pozadí.

Stále ještě bojovali.

Možná je nějaká malá naděje.

Ježe to odhodlání vzdorovat osudu se s každým sebemenším nádechem vytrácelo.

Další výbuch.

Země se otřásla v základech, což vzbudilo ve Voldemortovi novou vlnu jedovatého smíchu.

Čarodějka potlačila slzy. Znamená to, že Riddle vyhrál? Je už Snape mrtvý?

To čekání bylo to nejhorší, co vás dělilo od propasti.

Ta touha být naživu a přitom vás cosi silného stahovalo dolů, do bahna. Nikdo vám nepodal ruku a vy jste věděli se stoprocentní jistotou, že se nedožijete příštích minut.

Lily znovu otevřela oči. V dálce už bylo vidět jen to obrovské zvíře.

Tedy je skutečně konec, smířila se se svým osudem.

Slzy velké jako hrachy se jí začaly nekontrolovatelně kutálet po obličeji a odkapávat do vlhkých vlasů. Ty slané potůčky odplavovaly zármutek a nesplněné sny.

Nejspíše to tak mělo skončit.

Nakonec vše zahalila tma.

To, co čarodějku probudilo, nebyl hluk, ale ticho.

Zvláštní.

Jak často se může stát, že vás neprobudí žádný zvuk a přitom vás cosi přinutí procitnout?

Neodvážila se otevřít oči.

Někdo ji zvedl.

Jistě to byl Tom, ten ničema ji chce znovu týrat, prodloužit její agónii a dokončit své strašné dílo.

Pokusila se jen chabě odtáhnout, ale nejspíše ten odpor ani necítil.

Lily čekala poslední polibek, kdy se jeho rty dotknout jejích a tím přestřihne pomyslnou nit dívčina života.

Ne.

Nestalo se tak.