OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » The great fight of Mercedes Thompson

05.06.2012 (11:00) • Arkana • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 8× • zobrazeno 2380×

 The great fight of Mercedes Thompson

Sledovala jsem Jesse, dokud za sebou nezavřela dveře. Pár vteřin jsem přemýšlela o Adamově rozhodnutí svolat na poradu celou smečku z Columbijského poříčí a dopustila se tak osudové chyby. Musela jsem být už vážně šíleně vyčerpaná, když jsem ani nezaregistrovala, že se ke mně zezadu někdo připlížil. Měkké došlapování trénovaných nohou vlkodlaka jsem zaslechla, až když se ozvalo těsně za mými zády. Prudce jsem se otočila a zírala do tváře Benovi, násilnému vlkodlakovi, před kterým jsem Jesse varovala. Řekla jsem jí, ať se mu vyhýbá a pospíší si, aby za sebou zamkla dveře pokoje. Sama jsem ovšem dopustila, aby moje kojotí ostražitost polevila a dovolila tak jinému dravci se přiblížit. Jak pitomé.

„Ale ale, kohopak to tady máme? Už jsem tě dlouho neviděl, Mercedes.“

Způsob, jakým vyslovil mé jméno, mně roztřásl od hlavy k patě. Cítila jsem, že se mi ježí chloupky na obou předloktích i na zátylku, když kladl na každé písmenko zvláštní důraz.

„Ahoj, Bene.“ Ze všech sil jsem se nutila odpovědět klidně a s rozvahou. Musela jsem se držet, abych na něj nezavrčela. Vypadal dobře, ale na můj vkus až příliš zženštile. Prostě ne můj typ.

Ben udělal dva kroky blíž a vychutnával si pach mého strachu, kterým se brzy nasytil všechen vzduch kolem nás. „Slyšel jsem, že si někdo před alfou pustil pusu na špacír,“ zavrčel pobaveně, ale v jeho očích plálo něco, co mně donutilo ustoupit. „Nechoď tam, Bene. Nechci, aby se má dcera setkala s někým, jako jsi ty, rozumíš? Počkej, až se zamkne ve svém pokoji.“ Ben dokonale napodoboval tón Adamova hlasu. „Mercy mi řekla, že ji mám od tebe držet dál.“ Vlkodlak se ušklíbl a já začala uvažovat nad tím, co vlastně hodlám udělat, jestli na mě zaútočí. Kdybych zaječela, Adam by mě určitě slyšel, ale to bych potom vypadala, jako že mu patřím. A to jsem nechtěla. Už tak byl alfa dost majetnický, myslel si, že mu podléhám a nevynechal jedinou příležitost, aby mi to připomněl. A navíc jsem byla ještě našvaná – od té doby, co jsem se dozvěděla, že Adam se o mne nestaral ze své dobré vůle, nýbrž proto, že ho o to Bran požádal.

„Ach ta naše sladká, nevinná maličká Mercy.“ Z tónu jeho hlasu se mi dělalo zle. „Díky bohu, že tě máme. Ještě že se tak krásně staráš o alfovu dcerušku a držíš ji stranou ode všeho zla.“ Nebo bych možná, možná mohla bojovat. V kojotí podobě jsem silnější, ale ne tak silná jako vlkodlak. Jsem sice větší než průměrný kojot, ale Benovi v jeho vlčí podobě bych se stejně nemohla rovnat. Jediná moje šance byla v rychlosti. Když na ni došlo, neexistoval vlkodlak, kterému bych nedokázala utéct. „Ale jsem skutečně tak zlý, Mercedes? Měla by ses mě bát?“

„Ty prostě nemáš rád ženy,“ odvětila jsem co možná nejklidněji. „Jsi hrubý a panovačný. Nečekej, že najdeš ženu, která by chtěla být po zbytek života tyranizována marnivým vlkodlakem.“

Poznala jsem, že už jsem řekla příliš. Ucouvla jsem od Bena, jehož oči nepřirozeně ztmavly narůstajícím hněvem. Svaly se mu napjaly a divoce vycenil zuby. Poznala jsem příznaky nadcházející proměny těsně před tím, než mu ruplo oblečení.

Proti vlkodlakům máme my, kožoměnci nebo kojotodlaci, chcete-li, jednu nezměrnou výhodu. Zatímco vlkodlak se nejdřív zmítá v křečích, než se dokáže proměnit, my proklouzneme z jednoho těla do druhého hladce a přirozeně, jako bychom se převlékli. Je to otázka vteřiny.

A tak, zatímco vlkodlaka zpomalovala probíhající proměna, moje tělo zareagovalo víceméně instinktivně. Moje tělo se napjalo, aby se připravilo na surovost vlkodlačího útoku. Vycenila jsem zuby, ostré jako jehly. Vlasy se mi zježily. Od domu jsem zaslechla vyděšený výkřik. „Ne, Mercedes!“ řval někdo, ale to už mě napůl proměněný vlkodlak málem strhl k zemi a rozmáčkl svým tělem. Byla jsem vyhozena do vzduchu, kde se moje tělo hladce proměnilo. Cáry šatů popadaly na zem vedle mě a já zlehka dopadla na všechny čtyři. Okamžitě jsem pohledem zaměřila svého nepřítele, jehož proměna už byla u konce. Obrovský tmavohnědý vlkodlak byl o polovinu větší než já a také mohutnější, přesto se podobal spíš ladným vlčím předkům z lesů než nějakému mastifovi. Když mě zaměřil, zavrčel hlubokým hrdelním hlasem a vyrazil ke mně. Cítila jsem, jak i mně se v hrudi vzdouvá vrčení, slabší než Benovo ale dvakrát tolik rozzuřené.  Nahrbila jsem se a připravila k útoku.

Vlkodlakův útok byl krutý a tvrdý. Neměl však rychlost a já byla zatraceně odhodlaná bojovat. Celé tělo toužilo po krvi. Tlapky mě svrběly nedočkavostí, skoro mě pálily – jako bych přešlapovala na rozpáleném plechu.

Ben mi vyrazil po krku a já měla jen vteřinku na to, abych uskočila. Adrenalin proběhl celým mým tělem, když jsem spolu s vlkem tancovala ve smrtícím duelu. Poprvé v životě mě ovládlo takové vzrušení, poprvé jsem měla pocit, že se skutečně můžu měřit s vlkodlačí silou. Bylo to, jako bych si nějak zázračně povýšila.

Koutkem oka jsem zahlédla zbytek smečky Columbijského poříčí, který se kolem shromáždil. Nikdo však neměl odvahu do našeho boje zasáhnout a pokusit se nás od sebe odervat. Náš souboj sledovali jako uhranutí. Já sama se cítila jako maličký krysařík, který doráží na dobrmana. Přestože jsem zákonitě neměla nejmenší šanci, zatím mi to vycházelo. Výpad po krku, rychlý a mrštný. Zatnutí zubů a drápů do odhaleného hrdla. Trhnutí nazpět. Rychlý úskok, otočka na zemi v prachu a znovu. S úžasem jsem si uvědomila, že mě ostatní vlci povzbuzují nadšeným povykováním. Ben přede mnou řval a ve chvilce mé nepozornosti se mu podařilo sevřít zuby můj krk. Zatřásla se mnou a chystal se stisknout čelisti, ale nějakým zázračným způsobem se mi podařilo vymanit. Dopadla jsem na zem s krkem potřísněným krví, ale vlkodlak na tom nebyl o moc líp. Přesto po mně znovu vyrazil a já se připravila na obranu.

V tu chvíli však vzduch prořízlo mocné zavytí a slunce na okamžik zastínilo ohromné vlčí tělo. Adamovo tělo. Alfa dopadl asi půl druhého metru přede mne a nahrbil se s hrůzným vrčením, které se nepodobalo ničemu, co jsem doteď slyšela. Jeho tmavá srst se leskla a házela namodralé odlesky. Rozlícený. Rozpálený na nejvyšší úroveň. Přestože jsem se smečkou vyrostla a znala jsem jak je to s hierarchií, byla jsem v šoku. Ben se krčil před starším vlkodlakem a bojovnost z něj úplně vyprchala, čenich skláněl k zemi a tlačil do prachu. Uvědomila jsem si, jakmile se rudá mlha před mýma očima rozpustila, že mi Adam Hauptman nejspíš právě zachránil život. Ačkoli mi to v zápalu boje nedocházelo, neměla jsem naději, že vydržím bojovat s vlkodlakem neomezeně dlouho. Dřív nebo později bych mu nedokázala uhnout a to by byl můj konec. Sledovala jsem Bena, jak se krčí na zemi a celý shrbený odchází po boku Darryla, Adamova zástupce. Pak se alfa otočil ke mně.

Ucítila jsem, jak chytil můj poraněný krk do zubů a zatřásl mnou. Tvrdě a nevybíravě. Zakňučela jsem bolestí a také trochu dotčeně, než mě konečně pustil a zlehka mě rafnul do ucha. Huboval mě. Potom se proměnil a já následovala jeho příkladu.

Nám kožoměncům není, stejně jako vlkodlakům, nahota cizí. Nevadí nám, nestydíme se za svoje těla. Je to pro nás stejně přirozená věc, jako chodit oblečení.

Adam Hauptman si dal ruce v bok. Instinktivně jsem se submisivně přikrčila, abych byla níž než on.

„Mercedes Thompsonová,“ řekl jenom. „Nikdo z mojí smečky nebude vyvolávat konflikty. Na to je moc špatná doba.“

Zírala jsem za ním jako idiot a poprvé v životě mi nevadilo, že mě označil za člena smečky. Protože když jsem si celou dobu nalhávala, že jsem samostatná a nikomu nepodléhám, tahala jsem sama sebe za nos. Ať jsem dělala cokoli, nebyla jsem cizinka a vyhnanec. Celou dobu jsem byla jednou z nich. Součást smečky Columbijského poříčí. Alfa byl můj druhý otec. Choval se ke mně, jako bych byla také vlkodlak. Bez vyjímky. Adam Hauptman nepatří mezi lidi, kteří by plýtvali slovy „mám tě rád,“ a „hodně pro mne znamenáš.“ Místo toho dá tomu druhému najevo, co k němu cítí trochu drastičtějším způsobem. Pro tentokrát to znamenalo zarýt mi tesáky do krku, jen abych pochopila, že je tu pro mě a a na oplátku vyžaduje to samé. Oboustranná bezmezná oddanost. Smrtelník nikdy nepochopí, co tahle skutečnost pro dravce, jako jsem já, znamená. Napadlo mne, že bych možná měla Benovi poděkovat za to, že mi dovolil prohlédnout.

S vděčností jsem pohlédla na Adama Hauptmana, který si mě ze vzdálenosti několika metrů soustředěně prohlížel. Když jsem ho míjela, otočil se na mě a v jeho očích hrály pobavené ohníčky, byl to ten starý Adam, kterého jsem znala.

Konečně jsi to pochopila, jako by řekl. Ale že ti to sakra trvalo.

PS: Co vám udělá jedna věta nebo smajlík v komentáři? To píšu tak špatně, že nemám odezvu ani 5 komentářů? Jak mám potom vědět, jaké dělám chyby a co se mi povedlo? Díky aspoń těm, co občas něco okomentují.

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek The great fight of Mercedes Thompson: