OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Setkání po letech

31.01.2012 (18:00) • Ali • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 5× • zobrazeno 1910×

Setkání po letech aneb co zmůže jeden pohled

Na mém nočním stolku se rozdrnčel budík. Vystrčila jsem jednu ruku z pod peřiny a zmáčkla ciferník, aby se zvonění posunulo. Ruku jsem zase zastrčila a zachumlala se jako správný vzdorovitý student. Nechtěla jsem se hned tak vzdát tepla své milované postele. Za nějakou chvíli budík zvonu zazvonil a já věděla, že musím vstát, jinak to dopadne špatně. Vysoukala jsem se z postele a při pohledu do zrcadla mě jímala hrůza. Každý můj vlas šel na jinou stranu, pod očima jsem měla kruhy, protože jsem šla pozdě spát, jak jsem se musela učit na dnešní test z dějin umění. Zavrtěla jsem hlavou a zamířila jsem rovnou do koupelny. Osprchovala jsem se, umyla si zuby a rozčesala mokré vlasy. Zamířila jsem zpátky do pokoje a ze skříně vyndala tričko, rifle a mikinu. Sáhla jsem po fénu a šla si vyfénovat vlasy. Po jejich vysušení jsem je ještě lehce nagelovala, aby držely tvar. Oblékla jsem se a vyrazila.

Cestou do školy jsem si ještě opakovala to, co jsem se večer naučila. Doufala jsem, že to dopadne dobře. Když jsem přišla do školy, zamířila jsem do potřebné třídy a vybrala si místo někde v poslední řadě, kam není moc vidět. Vždy jsem si sedala do poslední řady, protože jsem netoužila být viděna. Neměla jsem ráda, když mě při testu někdo pozoroval, protože jsem pak akorát znervózněla a dělala zbytečné chyby.

„A hele, mrňous přišel zase jako první,“ zahlaholil někdo ode dveří. Koukla jsem se tím směrem a viděla Samuela, jak se na mě zubí.

„Taky tě ráda vidím,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a pozorovala ho, jak jde do prostřední řady a sedá si na jeho obvyklé místo. Když jsem se nad tím teď tak zamyslela, došla jsem k zjištění, že je Samuel docela pěkný. Určitě musí mít spoustu ctitelek a já jsem stále jen kamarádka, pomyslela jsem si v duchu s neslyšným povzdechnutím. Tohle pomyšlení mě zamrzelo. Znala jsem ho už přes dva roky a dávala mu najevo, jak nejvíc jsem mohla, že se mi líbí, ale on to nějak ignoroval. Vždy se na mě jen hezky usmíval a jeho zelené oči se na mě jen smály, ale nikdy se nedělo nic víc. Navíc, jeho vypracované tělo mi nejednou přivedlo na hříšnou myšlenku. Musela jsem se pousmát a zároveň zavrtět hlavou nad svým uvažováním.

Z mého rozjímání mě vyrušil příchod profesora. Pana Bankse jsem nikdy neměla ráda. Byl starý, plešatý, tlustý a když mluvil, prskal. V jeho třídě nikdy nikdo neseděl v první lavici, protože by byl v přímém dostřelu jeho slin. Druhá lavice byla také ohrožena, když se při výkladu rozvášnil, ale rozhodně na tom byla lépe, než ta první. Přišel s jeho typicky naštvaným výrazem a řekl, abychom si rozdali papíry. Nakonec jeden z papírů doputoval i ke mně. Pan Banks se přesvědčil, že máme všichni test, otočil přesýpací hodiny a dal nám najevo, že máme pracovat. Nebudeme mít času nazbyt, protože máme přesně hodinu. Koukala jsem do papíru a přečetla si všechny otázky. Hned jsem na ně začala odpovídat, protože jsem věděla, že na ně odpověď znám. Dospěla jsem ale k poslední otázce za pět bodů, tedy k otázce s největším počtem bodů a nemohla si vzpomenout na správnou odpověď. Jak jsem usilovně přemýšlela, vybavovalo se mi všechno možné ostatní, ale tohle prostě ne. Když už jsem to chtěla vzdát, vzpomněla jsem si. Dopsala jsem poslední slovo přesně ve chvíli, kdy profesor zahlásil, abychom odložili náčiní, že mu máte test přinést. Odevzdala jsem jej a odešla z učebny. Se sešitem v ruce jsem zamířila přes školní pozemky ke knihovně. Dnes jsem měla jen tuhle hodinu, tak jsem se po zbytek dne chtěla věnovat referátu na téma: „Dějiny evropského romantismu“.

Vyšla jsem z kampusu a zamířila přes nádvoří do knihovny. Všimla jsem si, že u jednoho stromu sedí mladý muž, kterého jsem tam ještě nikdy neviděla. Mohl chodit tak o ročník výš než já. Koukl se mým směrem a já ztuhla. Měla jsem pocit, jako by zasáhla nějaká vnější moc, něco jako magie, zásah shora…

Najednou jsem se jako nestranný pozorovatel ocitla na nějakém neznámém a přitom známém místě. Toto místo mi bylo povědomé, ačkoliv jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem tu v tomhle životě nebyla, a přesto jsem se tu cítila bezpečně a klidně. Byla tu spousta lidí a já většinu z nich v tu chvíli mohla pojmenovat, ačkoliv jsem věděla, že jsem je nikdy neviděla. Ale nejzarážející pro mě bylo, když jsem viděla sama sebe v nádherných šatech. Ty šaty byly krémové, měly volánky, krajky a podobné ozdoby, které se nosily v době Shakespearovy Julie a Romea. Nikdo mě neviděl. Nejspíš jsem se stala nestranným pozorovatelem jednoho svého minulého života.

Mé minulé já se pohybovalo po sále plném lidí, konverzovalo, smálo se, ale ten smích nebyl upřímný. Poznám přeci, kdy se směju upřímně a kdy ne, ve všech životech. Mé já koukalo po sále, až se zastavilo pohledem na jednom muži, který mi přeci jen přišel povědomý. Pak jsem si vzpomněla, že je velice podobný tomu muži, kterého jsem viděla na nádvoří ve škole. Ano, vypadal úplně stejně, jen byl úplně jinak oblečený.

Z jednoho rohu tohoto obrovského a honosného sálu začala hrát hudba. Byla nádherná a já si připadala jako nějaká princezna na plese, jen s malým nedostatkem – nebyla jsem princezna a neúčastnila jsem se přímo s mým nynějším já, ale se svým bývalým já. Ten mladý muž se otočil a zamířil k mému já, které stálo opodál. Lehce ji chytil za loket, nahnul se k ní a něco zašeptal do ucha. Mé já se pousmálo a přikývlo. Ten muž zase odešel a ona zůstala stát a chvíli za ním koukala. Zajímalo by mě, co se jí v tu chvíli asi honilo hlavou. Možná bych to dokázala i zaslechnout, kdybych mohla, ale nejspíš by se mi to povedlo až po dlouhé době a to bych neviděla, jak mé já a ten muž tančí. Nebyl to pouze neuspořádaný pohyb jako v mé době, ale byl to tanec s velkým T. Nohy oběma klouzaly po podlaze a těla se pohybovala přesně do rytmu hudby a do rytmu pohybu toho druhého. Bylo to jako splynutí dvou těl v jeden celek, který vytváří něco nádherného. Ti dva byli do svého tance tak zabraní, že si ani nevšimli, že spolu tancují téměř hodinu. Byl na ně krásný pohled. Ve mně se mezitím vzdouvala žárlivost na mé minulé já, kterému nechyběla ladnost a dokonalost pohybu, která mému dnešnímu já opravdu chyběla.

Když si oba všimli, že téměř nikdo netančí, ten mladý muž se k mému já naklonil a něco zašeptal. Ona se znovu pousmála a přikývla. Tentokrát méně patrně, než předtím – téměř jako by chtěla něco skrýt. Ples už nejspíš končil, protože všichni odcházeli. I mé druhé já odešlo. Vydala jsem se za ním a dostala jsem se až do jejích komnat. No, vydala je špatné slovo. Bylo to jako působení nějakého neviditelného provazu, který by mě tahal za ní. Opět jsem se ocitla někde v koutě a pozorovala ji. Nepřevlékala se, zůstala sedět na posteli a koukali do protějšího zrcadla, hezky se na sebe usmívala. Někdo přišel a zaklepal na dveře.

„Už jdu spát. Dobrou noc, Marion,“ řekla a já pochopila, že to její osobní služebná Marion. Marion tedy odešla a ona osaměla se mnou v pokoji. Najednou se zvedla, vzala do ruky lampu a odešla ke dveřím, které vedly na terasu a dále do zahrady. Opět jsem byla tažena tím neviditelným lanem za ní. Šla naprosto tiše a našlapovala přesně, jak věděla, co kde je. Zastavila se na rozcestí dvou pěšinek a za nedlouho za ní přišel ten mladý muž. Políbil ji na hřbet ruky a dlouho si povídali. Nevím, o čem mluvili, protože jsem je neslyšela, ale nejspíš to nebude nic příjemného, když mé minulé já téměř brečí a vůbec se netváří vesele. Po tomto rozhovoru se každý rozešel svou cestou. Já jsem se s ní vrátila zpět do zámku.

Poté mi několik dní splývalo dohromady. Mé druhé já chodilo jako ve snách, nechtělo téměř jíst a téměř nespalo. Teprve po několika dnech se vydala na procházku zahradou. Došla až k malému letnímu sídlu. Byla plná očekávání a nadějí, jako by na něco nebo někoho čekala. Stála v otevřeném přízemí a dívala se do dálky. Byla jako na trní. Pořád se dívala k lesu a někoho vyhlížela, nejspíše toho mladého muže. Najednou ztuhla. Oči se jí rozzářily. Rozeběhla se ze schodů a já vlála jako duch za ní. Teprve po nějaké chvíli jsem viděla, proč se tak rozeběhla. V ústrety se vydal ten mladý muž. Když se setkali, zvedl ji do náruče a dlouze políbil…

Já se najednou ocitla v realitě a koukala jsem do nádherně čokoládově hnědých očí muže, který imponoval i mému minulému já. Nejspíš bylo naším osudem se znovu setkat.

„Promiňte, nepotkali jsme se už někdy?“ zeptal se a já se jen pousmála…

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Setkání po letech: