OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Free again



Free againArkham nechali zdárně za sebou - teď už jen najít nějaký ten úkryt...
Jervis se snaží donutit Jonathana k hovoru i za cenu toho, že by se mu jeho odpovědi nemusely líbit.

Navazuje na Something somewhere went terribly wrong.

 
Ticho chladné noci rušil jen vzdálený zvuk policejních sirén. Nikdy neustávající mrholení dopadalo do kaluží, které se tvořily v děravém chodníku. Jedna z nejhorších částí Gotham byla téměř opuštěná. Téměř...
Nejprve se ozvalo krátké skřípění kovu o kov. O chvíli později už bylo slyšet, jak se ocelový poklop kanálu s nepříjemným zvukem posouvá po milimetrech na rozpraskaném asfaltu. Znovu se rozhostilo ticho. Asi po půl minutě se z kanalizace vynořila tmavá postava a brzy po ní druhá. Potom se ještě jednou ozvalo skřípění, když usazovali poklop na místo, a tiše zmizeli ve stínu nejbližší budovy.
Vyšší z nich se obezřetně rozhlížel kolem sebe a spěšně se proplétal změtí opuštěných uliček. Menší neměl šanci udržet s ním krok a zoufale se snažil neztratit ho. Nakonec se dal do běhu a uličkou se rozlehlo pleskání páru nohou o vlhkou zem. Vyšší se okamžitě zastavil a zpražil ho vražedným pohledem. Druhý provinile sklopil oči a pokusil se o omluvný úsměv, ale to už mu jeho průvodce znovu mizel z dohledu.
Zanedlouho se vynořili na téměř opuštěné silnici mezi několika skladištními halami a sýpkami. Vyšší se nakonec zastavil u vrat jedné z nich, počkal až ho ten druhý doběhne, a potom otevřel vrata jen na mezeru dostatečně širokou na to, aby se mohl protáhnout dovnitř. Druhý ho zdráhavě následoval.
 
 
 *** 
 
 
Lekl jsem se, když se za ním s hlasitou ránou zabouchly vrata. Vůbec na mě nebral ohledy, jen otevřel skříň s pojistkami a začal nahazovat jednotlivé jističe. Potom bez jediného slova prošel kolem mě a začal tahat pytle na obilí z jednoho místa jinam.
Nechápal jsem, proč to dělá, ale nakonec se k němu přidal a po chvíli jsem pochopil. Pod pytli nebyla betonová podlaha, jak jsem očekával, ale dvoukřídlé vyklápěcí dveře do sklepních prostor. O krok jsem ustoupil, když Jonathan bojoval se zaseknutou západkou a nahlas klel, ale nakonec se mu s hlasitým skřípěním podařilo poklop otevřít. Neváhal ani vteřinu a pustil se po schodech do sklepa.
Nervózně jsem si prohrábl vlasy. Nebyl jsem si jistý, co bych měl dělat. Jonathan už mi několik hodin neřekl ani slovo a k mé otázce se nijak nevyjádřil. Tiše jsem si povzdechl. Neměl jsem kam jinam jít. Jistě, mohl jsem si sehnat nějaký opuštěný dům, ale k čemu by to bylo? Stejně tak dobře bych mohl zůstat v Arkhamu... Nakonec jsem se přece jen vydal za Jonathanem dolů po schodech.
Jon mezitím dorazil k patě schodiště a otevřel dveře po pravé straně. Hodil zamyšlený pohled na druhé dveře, ale nakonec vstoupil do malého sklepního bytu. Zaslechl jsem cvaknutí vypínače a malou chodbičkou se rozlilo tlumené světlo. Potom jsem jen slyšel, jak se jeho tlumené kroky vzdalují. Zůstal jsem stát ve dveřích a čekal jsem. Neměl jsem dost odvahy jít za ním. Zkrátka jsem nemohl vejít, dokud mi to nepovolil. To by bylo zkrátka velmi nevhodné a nevychované. Po další chvíli ticha jsem se přece jen odvážil nahlédnou do místnosti. Jonathan klečel u malých kamen v rohu místnosti a očividně se pokoušel rozdělat oheň. Zachvěl jsem se při té myšlence. Vlhká uniforma se mi lepila na kůži a byla mi dost zima. Naklonil jsem se ještě víc dovnitř, když vtom pod mýma nohama hlasitě zaskřípal práh.
Jonathan se po mně okamžitě ohlédl. Neviděl jsem, jak se na mě díval, protože jsem nervózně sklopil pohled. Tiše jsem zaklepal na futra a odvážil jsem se mu podívat do tváře. Jon jen zvedl obočí a naznačil mi, ať vejdu. Spěšně jsem za sebou zavřel dveře a znovu se nejistě zastavil u velkého jídelního stolu, který tvořil jakýsi předěl mezi kuchyňskou a obývací částí místnosti. Jonathan se mezitím otočil zpět ke svému pokusu o rozdělání ohně.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Zdálo se, že celý byt tvořila jen jedna velká místnost, ale potom jsem si všiml dveří v její zadní části a futer zakrytých těžkým závěsem.
Odkašlal a tiše jsem. „Děkuju, že jsi mě sem vzal...“
Žádná reakce.
„Můžu nějak pomoc?“
Znovu nic.
„Jestli mě tu nechceš, pokusím se najít si nějaký jiný úkryt...“ špitl jsem a těžko jsem potlačoval zklamání.
Bez odpovědi.
 
Povzdechl jsem si. Čím jsem si vysloužil tohle ticho? Udělal jsem něco špatně?
„Omlouvám se,“ pokusil jsem se ho ještě jednou přimět k hovoru.
Znovu jsem se nedočkal žádné reakce. Ještě chvíli jsem zůstal stát na místě bez jediné představy, co dělat. Začínal jsem mít hlad, ale nechtěl jsem se ptát, jestli smím prošmejdit kuchyni. Tušil jsem, že bych se nedočkal odpovědi. Po chvíli se ale tichem místnosti ozval zvuk, kterým se jistý žaludek, nikoli však můj, dožadoval pozornosti.
Pousmál jsem se a přistoupil jsem k první kuchyňské skříňce. Tolerovat je prý snazší než dovolit, připomněl jsem si, když jsem ji otvíral.
Zanedlouho jsem ze skříněk vytáhl několik konzerv. Nebylo jich mnoho, ale aspoň ještě nebyly prošlé. V jedné ze skříněk jsem našel konvici, ale nikde žádný čaj. To se bude muset změnit, pokud tu mám zůstat.
Zaslechl jsem tiché praskání a potom zaskřípání dvířek od kamen. Jonovi se podařilo rozdělat oheň.
Vytáhl jsem z jedné ze skříněk hrnec a ze zásuvky otvírák na konzervy. Jakmile jsem hrnec s tlumeným cinknutím položil na linku, ucítil jsem na zátylku Jonův zvědavý pohled. Nic jsem na sobě nedal znát, ale s úsměvem jsem si pomyslel, že jakmile bude jídlo na stole, bude muset Jon začít mluvit. Ať už to bude po dobrém, nebo po zlém.
Otevřel jsem několik konzerv a jejich obsah jsem vyškrábal do hrnce. Po chvíli vaření se všechno proměnilo v podivnou kašovitou směs neurčité barvy, ale alespoň to dobře vonělo. Našel jsem nějaké koření a přidal jsem do směsi ještě jednu konzervu zeleniny.
Zaslechl jsem hlasité zaskřípění následované tichými nadávkami. Odtrhl jsem oči od vaření a uviděl jsem Jona, který se snažil s nějakou knihou uvelebit na hlasitě protestujícím gauči. Z jeho klení jsem mohl snadno usoudit, že něco nebylo podle jeho představ.
Pousmál jsem se. Moje Alenka měla vždycky dosti svérázné způsoby. Další úsměv mi ale rychle zamrzl na rtech. Moje Alenka si totiž, jak se zdálo, nepřála být moje. Potřásl jsem hlavou. Možná ještě není všechno ztraceno. Proč by jen bylo ovládat ho tak snadné, ale získat tak strašně složité?
Vždyť to předtím fungovalo. Jenže Jon to potom všechno popřel. Nikdy nepřiznal žádné city...
Věděl jsem, jak těžké bylo získat si jeho důvěru, jak dlouho vůbec trvalo, než Jon uznal, že se oni dva vůbec znají. Nemluvě o tom, jak těžko se s někým, jako je on, udržuje kontakt.
Přece se všechno neztratilo kvůli jednomu přešlapu. Omluvil jsem se mu... Řekl jsem mu, že je mi to líto. Myslel jsem to upřímně...
Navíc – ta látka nemá téměř žádné účinky. Když na Jona neúčinkují ani ty jeho „esence čiré hrůzy“, nemohlo na něj účinkovat ani to. Nebo že by ano?
 
Potřásl jsem hlavou. Co se stalo, stalo se, a teď už to nijak nezměním.
Zamíchal jsem jsem směs v hrnci a trochu jsem stáhl sporák. Potom jsem umyl dva talíře a mimoděk jsem se podíval za sebe. Jona nebylo nikde vidět ani slyšet. Musel si najít nějakou knihu a usadit se v jednom z křesel, protože pohovka se mi zdála prázdná.
Po několika dalších minutách naplněných jen tichým šustěním otáčených stránek, praskáním ohně a syčením naší podivně vyhlížející večeře jsem se odhodlal znovu promluvit. Nečekal jsem ale na odpověď. Věděl jsem, že žádná nepřijde. Potom jsem vypnul sporák a opatrně jsem rozdělil nevábně vypadající směs na dva talíře a postavil jsem je na stůl. Dal jsem si záležet, aby při tom hlasitě cinkly. Do každého talíře jsem dal lžíci a sedl jsem si na jednu z méně rozvrzaných židlí.
Netrvalo dlouho a z jednoho z křesel se zvedl dlouhý stín. Jon přišel ke stolu a obhlédl, co bylo k jídlu. Vrhl na mě lehce výsměšný pohled, ale nakonec se posadil na židli naproti mně a nedůvěřivě se pustil do jídla. Po chvíli se už ale nepokrytě cpal.
Pomalu jsem nabíral lžičkou směs masa a nakládané zeleniny. Když jsem potom zvedl oči, uviděl jsem, jak Jon zklamaně hledí do svého, nyní prázdného, talíře a jak si hladově měří i moji porci.
Chvíli jsem se zdráhal, protože jsem měl také hlad, ale nakonec jsem rozhodným gestem přistrčil svůj talíř přes stůl k němu. Bez jediného pohledu či poděkování si jej k sobě přitáhl a pustil se i do mého jídla.
Potom se konečně rozhodl začít se mnou mluvit.
 
„Něco k pití by nebylo?“ trochu huhlal s plnými ústy.
Zavrtěl jsem hlavou: „Bohužel...“
Náhle se mi ale hlavou mihl jistý obrázek. „Ale myslím, že jsem v jedné ze skříněk viděl láhev vína...“
„Vážně?“ odpověděl nezaujatě.
„Tak já ho přinesu...“ odvětil jsem.
Jelikož neprotestoval, sklouzl jsem ze židle a z útrob jedné ze skříněk jsem vytáhl zaprášenou láhev a dvě skleničky. Setřel jsem vrstvu prachu z etikety láhve. Z vybledlého štítku se nedalo téměř nic přečíst. Potom jsem z příborníku vytáhl vývrtku a všechno jsem přenesl ke stolu.
„Mělo by být červené...“ řekl jsem, když jsem před něj postavil skleničku.
Jen pokrčil rameny.
Pokusil jsem se otevřít to víno, ale láhev mi málem vyklouzla z rukou. V tu chvíli se kolem jejího hrdla rázně obtočily Jonovy štíhlé prsty.
„Ukaž,“ zasyčel podrážděně.
Bez jakýchkoli obtíží odzátkoval láhev, nalil si a beze slova mi ji zase vrátil. Sedl jsem si zpět ke stolu a nalil jsem si půl sklenice a trochu jsem ochutnal.
„Ujde, ale je dost silné, řekl bych,“ snažil jsem se, aby to vyznělo lehce, jako kdybych to prohodil jen tak mezi řečí.
Jonathan zvedl udiveně obočí. „Myslel jsem, že jsi spíš odborník přes čaje,“ rýpl si.
„To ano,“ odpověděl jsem možná až příliš spěšně. „Ale byly časy, kdy jsem alespoň něco takového musel vědět.“ Všechno jsem shrnul do kratičké odpovědi a doufal jsem, že to nechá být.
Neměl jsem štěstí. Dokázal vycítit jakoukoli nejistotu. Poznal jsem, že chce pořádnou odpověď. Vybídl mě pohledem, abych pokračoval. Mírně jsem zavrtěl hlavou, ale on si nedal říct. Chtěl to vědět, a chtěl to vědět hned. Vždycky byl takový. S povzdechem jsem tedy začal.
„Bylo to, když jsem pracoval pro tu Waynovu firmu. Já... Vážně si z toho období moc nepamatuju.“ Nelhal jsem, byla to pravda. Na mnoho věcí jsem si nemohl vzpomenout. U některých jsem si nebyl jistý, jestli se vůbec staly, nebo jestli to byly jen velmi živé sny. A potom byly věci, které jsem si pamatoval naprosto jasně... Alice, knihy, ale hlavně Jona... „Nikdy jsem neměl rád ty velké společenské akce...“ pokračoval jsem. „Ti nažehlení fouňové ani za mák nerozuměli tomu, co jsem jim o svém výzkumu říkal. Vlastně – ani moje šéfová tomu dost nerozuměla. Jen Wayne to chápal... Na miliardářského majitele firmy byl dost chytrý. A taky Alice... I když nevím, jestli tomu rozuměla, dokázala mě poslouchat celé hodiny... Vždycky ji zajímalo, co jsem zrovna dělal... Byla vždycky tak milá...“ Zachytil jsem Jonův nespokojený pohled. „Odpusť...“ nervózně jsem si prohrábl vlasy. „Ztratil jsem nit. Už je to dávno... Takže – jelikož jsem byl jediný, kdo dokázal vysvětlit, o co v mém výzkumu vlastně šlo, musel jsem se účastnit těch snobských akcí a snažit se získat dotace pro své oddělení. Jenže většina lidí zkrátka nechápala ani naprosto primitivní výzkumy mých kolegů, natož pak to, co jsem dělal já. Zjistil jsem, že se peníze stejně rozdělují podle sympatií, a ne podle účelu výzkumu, takže jsem se musel naučit nějakou jednoduchou a jejich mozkům srozumitelnou konverzaci. Nebylo těžké přijít na to, co je zajímalo. Bylo to vždycky stejné, jen peníze, ženy a drby. Těžší pro mě bylo přiblížit se jim.“
 
Zachytil jsem jeho nechápavý pohled. Hořce jsem se pousmál. „Podívej se na mě... Copak si myslíš, že se s někým, jako jsem já, bude jen tak někdo bavit? No, zkrátka – věděl jsem, o čem mluví, ale nevěděl jsem, jak o tom s nimi můžu mluvit já. Pokud jde o ženy, vyhledával jsem jiné kvality než oni, o drby jsem se nezajímal a koncept peněz mi nikdy nebyl blízký. Rozuměj, měl jsem dost peněz na to, abych podle jejich měřítek mohl vést „šťastný a spokojený“ život. Jenže jak bych mohl, když jsem byl sám? Nebylo za koho ty peníze utrácet. Nemohl jsem být šťastný, když jsem neměl s kým se o ně dělit. Zkrátka mi přibývaly na účtě a já chodil do práce jen kvůli svému výzkumu a taky kvůli ní... Všechno, co jsem chtěl, bylo, aby ona byla šťastná. A ona taky byla... Jen ne se mnou...“ zadrhl jsem se. Už jsem se znovu dostal někam, kam jsem se nechtěl dostat. Měl jsem důvod, proč jsem o tom nechtěl mluvit. „Tak bylo zkrátka nejjednodušší naučit se mluvit o drahém víně, autech a jachtách a jejich nedělním golfu,“ ukončil jsem rychle a dal jsem si záležet, aby bylo jasné, že už o tom odmítám dál mluvit.
„Ach tak...“ odvětil chladně a natáhl se pro svou sklenici. Chvíli ji otáčel mezi prsty, než si dopřál velký hlt jejího temně rudého obsahu. Trochu se zašklebil.
„Já jsem tomuhle nikdy neholdoval,“ kývl hlavou k vínu. „Už je to pěkně dávno, co jsem pil něco, jako je tohle.“ Zamyslel se. „Víno jsem měl, dost možná, naposledy na univerzitě... Vím, že když jsem tam potom nastupoval jako učitel, dostal jsem láhev na uvítanou, ale mám za to, že jsem ji nikdy neotevřel.“
„Taky bych ji neotevřel, nerad piju sám,“ plácl jsem bez rozmyslu, když už neříkal nic dalšího. Pozdě mi došlo, jak neobratně to vyznělo. On nemusel být sám. Nic jsem o něm nevěděl. Už už jsem chtěl uvést to, co jsem řekl, na pravou míru, ale on jen svraštil obočí.
„I tak by se to dalo říct,“ na chvíli se odmlčel a zahleděl se do druhého prázdného talíře před sebou.
„Víc už toho, bohužel, není,“ oznámil jsem mu omluvně.
 
Trochu se zamračil. „V tom případě mě tedy jistě omluvíš,“ konstatoval a zvedl se od stolu. Vzal si s sebou víno i sklenici a oboje si postavil vedle křesla, které stálo blíž u kamen. Zcela přehlédl špinavé nádobí na stole i mě samého. Jen znovu vytáhl nějakou ze svých knih.
Povzdechl jsem si. Nejraději bych mu dal velmi hlasitě najevo, co si o takovém chování myslím, ale nakonec jsem to jen tiše přešel. Musel jsem mu prokázat aspoň určitou vděčnost, když mě tu, sic neoficiálně, nechal bydlet. Byl bych tisíckrát radši, kdyby mi zkrátka a jednoduše řekl: „No tak tu teda můžeš zůstat...“ namísto téhle nejistoty.
Sebral jsem ze stolu špinavé talíře a odložil jsem je do dřezu. Chtěl jsem je umýt až později, ale když jsem se otočil do místnosti, která už byla znovu naprosto tichá, dolehlo mi na mysl příliš mnoho tíživých skutečností. Potřeboval jsem to všechno odehnat, zbavit se všech těch myšlenek, a tak jsem se upnul na nejbližší bezpečnou věc.
Uchopil jsem první talíř a ponořil jsem ho do proudu ledové vody. Soustředěně jsem pozoroval, jak s sebou voda unáší i ty poslední kousíčky toho, co zbylo z naší večeře. Potom jsem vzal druhý talíř, ale i ten byl čistý rychleji, než bych si přál. Cítil jsem, jak mi ledová voda znecitlivuje prsty. Zavřel jsem tedy kohoutek a otřel jsem si ruce o své (nutno dodat dosti špinavé) kalhoty. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Musím najít něco, co bych mohl dělat. Nesmím teď o ničem přemýšlet!
Pohled mi spočinul na knihovně, ale tu jsem zavrhl. Jon by mě nenechal... Začínal jsem panikařit, když jsem si uvědomil, že tam zkrátka nic jiného, čím by se daly zahnat myšlenky, nebylo.
Třel jsem si prokřehlé ruce o sebe, když mi mysl zabloudila k oněm malým kamnům v rohu. Přešel jsem celou místností a posadil jsem se na propálený koberec těsně u nich. Natáhl jsem dlaně a malým zaskleným otvorem ve dvířkách jsem pozoroval plameny. Příjemné teplo mi prostupovalo skrz konečky prstů hloub do těla a připadalo mi, jako kdyby všechny mé obavy pomalu roztávaly a ztrácely se v nenávratnu. Po chvíli jsem ucítil mrazení v zátylku – cítil jsem jeho pohled. Otočil jsem hlavu. Jonathan seděl v jednom z mohutných křesel a z jeho výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic. Zkrátka se na mě jen upřeně díval a nepřestal, ani když jsem ho přistihl. Jen mu zacukaly koutky v nepříliš přívětivý úšklebek. Kouzelný klid, který jsem cítil několik chvil, ihned zmizel. Všechna nejistota byla zpátky.
To byl první okamžik, kdy jsem se sám sebe začal ptát, co na něm vlastně vidím. Znal jsem ho už několik let, ale nedokázal bych o něm říct, že ho opravdu znám. Ten muž byl zkrátka cizinec. Vzteklý, necitlivý a vulgární cizinec. Jen mě ignoruje, uráží a nerespektuje. A přesto jsem někde hluboko uvnitř cítil, že ho nutně potřebuji...
Jistě, měl i své světlé stránky. Například, nikdy jsem nepotkal nikoho tak inteligentního. Nedokázal jsem neobdivovat tu chladnou odhodlanost a byť jen předstíraný ledový klid, který čišel z jeho očí. Vždycky dokázal mít všechno pod kontrolou, nebo alespoň dokonale předstírat, že má. (Všechno, až na mě...)
A taky je svým způsobem krásný, pomyslel jsem si a odvrátil jsem tvář zpět k ohni, když jsem ucítil, jak se mi při té myšlence vlévá krev do tváří. Jonathan se svým vychrtlým tělem, dlouhýma nohama a pavoučími prsty ani nemohl být zástupcem něčeho obyčejného. Už jen pohled jeho ledově modrých očí dával vědět, že je něco víc. A já to něco víc zkrátka nedokázal vystát.
Hryzl jsem se do rtu, když se mi v hlavě vyrojilo několik věcí, na které jsem si zakázal myslet. Ale nedokázal jsem je zastavit. Vzpomínky na to, jak bylo v jednu chvíli všechno správně, mě absolutně pohltily.
 
Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl duchem nepřítomný, ale když jsem se vrátil do reality, dřevo v kamnech přede mnou už dávno dohořívalo v hromádku popela. V místnosti vládlo naprosté ticho, až na jeden velice nepatřičný zvuk – tiché chrápání a pomlaskávání. Zvědavě jsem otočil hlavu. Čím dál neuvěřitelnější! On přece nikdy nespí.
Jen ten pohled mi vykouzlil úsměv na tváři. Jon ležel na křesle a spal. Hlava mu padala přes opěrku a v ruce, kterou měl na zemi, stále svíral skleničku od vína. Zdálo se, že trochu přebral.
Opatrně jsem mu z prstů vymotal skleničku a odnesl jsem ji do kuchyně. S tichým cinknutím jsem ji položil do dřezu. V tu chvíli se z obývací části ozvala hlasitá rána následovaná tichým zasténáním. Rychle jsem přeběhl zpátky.
Jonathan ležel jak široký tak dlouhý (ačkoli – v jeho případě se dá jen stěží hovořit o šířce) na podlaze před křeslem. Jeho oči cukaly po okolí v zoufalé snaze zůstat otevřené, ale já věděl, že to tak dlouho nezůstane. Až příliš dobře jsem znal ten prázdný matný pohled, který přichází, když jeden přestává ovládat své tělo.
Tiše jsem se posadil na zem vedle něj a po chvíli váhání jsem si vzal jeho hlavu do klína. Jemně jsem mu odhrnul prameny vlasů z očí a z čela. Vypadal tak mírně, když spal...
Tiše jsem si povzdechl. „Kdybys jen věděl...“ začal jsem šeptem a palcem jsem mu opatrně přejížděl po hraně čelisti. „Tolik mi ubližuješ a já ti stejně nedokážu nic odmítnout...“
Jonathan zamumlal cosi ze spaní. Zasmál jsem se a zlehka jsem přejel palcem přes jeho rty. „Zlatíčko, kolik jsi toho vypil, že takhle...“ slova se mi zadrhla v hrdle, když mi pohled padl na láhev stojící vedle křesla. Od té chvíle, co si ji sem Jon přinesl, z ní nic neubylo. „Takže tak málo stačí, aby se z neovlivnitelného stala loutka?“ špitl jsem.
Najednou jsem ucítil, jak se stará díra v mých vnitřnostech znovu otevírá. Pokud na něj tolik působí tohle, všechno předtím vážně mohla být čistě moje vina! Po tvářích se mi rozkutálely slzy. Nikdy mě nemiloval... To všechno bylo jen mé zbožné přání...
„Odpusť mi, Jone... Je mi to tak líto...“
 

 
(Následuje obvyklá...) Poznámka pod čarou:
 
Příliš po jedné skleničce? Pro Jonathana dost možná... Jeho imunita vůči toxinům, které vynalezl, ho bohužel ovlivňuje i jinak. Je od té doby o dost citlivější na všechny látky, které nějak ovlivňují mozek a myšlení (alkohol nevyjímaje...).

Co nejhoršího se může stát pisálkovi? Buď je čas a není múza, nebo naopak. Mě bohužel pronásleduje ta druhá situace... Tímto bych se tak chtěla omluvit svému (víceméně) jedinému čtenáři. Slibuju, že se to s přidáváním povídek zlepší...
 
Alespoň můžu oznámit, že moje skici hlavních hrdinů můžete najít tady ► Fear and Madness


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Free again:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!