OurStories.cz ~ naše povídky » V listech zlatého stromu – 7. kapitola

17.02.2012 (13:00) • corneille • • komentováno 4× • zobrazeno 1253×

Historie Salkamy. To hrdě hlásal kožený přebal knihy, kterou nyní křečovitě svírala v rukách. Samozřejmě, že ji to nezajímalo, jelikož vnímala jen vrzající dřevěná prkna, která se prohýbala pod tíhou neznámého muže. V hlavě se jí tvořil divoký plán útěku. Spoléhala na královu překvapenost, která by jí mohla donést trochu času. Slyšela, jak se muž začal prohrabovat prvním regálem, takže je nyní dělily jen tři dřevěné police. Muž se pozvolna přesunul k druhému regálu a Dalia jasně slyšela, že si netrpělivě pobrukoval. Už viděla, jak se jeho temný stín prodlužuje, ale Bohyně se nad ní opět slitovala, neboť se ozval králův vítězný ryk.

„Ha, našel jsem to Garethe!“

Milovala ji, musela ji milovat, neboť ji chránila jako nikoho před tím. Dalia se bez dechu křečovitě chytla knihovny, protože jí právě srdce oznámilo, že zemřela a znovu se narodila. To, co prožila ve voze, byl jen slabý odvárek dnešního zážitku. Přiškrceně sípala za policí a jako rajskou hudbu poslouchala vzdalující se kroky. Jestli přežije tohle, tak už vše. Jen vzdáleně slyšela, jak se muž znovu posadil a podle šustění papíru vzal do ruky pergamen.

„Jak to tedy chápeš?“ ptal se král a v jeho hlase byla špetka netrpělivosti.

„No přesně tak, jak je to napsané,“ odpovídal mu přítel. „Prostě potřebuješ nevěstu od nich a pak budeš konečně vládce, který nastolí mír a řád.“ Knihovnou se ozvalo vrzání židle o podlahu, jak se král odsunul a zvednul se. Pak přišlo na řadu netrpělivé přecházení po místnosti.

„A jak ji mám asi získat?“ zeptal se naštvaně. „To dřív nebe zezelená, než by mi byť i ten největší prašivec dal dceru za ženu!“

„Nerozčiluj, se hned,“ mírnil ho Gareth a také se zvednul. „Najdeme způsob, jak tu věštbu vyplnit, nejsi jako tvůj otec. Možná bych měl i řešení.“

„Co tě napadlo?“ Zvědavost v králově hlase byla téměř hmatatelná.

„Vyšleme posly, a necháme si zjistit, jestli kandidátky na královnu nejsou od nich.“ Nastalo ticho, které občas narušilo přemýšlivé přešlápnutí.

„Výborný nápad,“ zašeptal po chvíli král. „Ale pojedeš ty, nechci do toho tahat nikoho dalšího. Potřebuji důvěryhodnou osobu.“

„No to jsem si tedy pomohl,“ zabručel generál. „Kdy mám vyrazit a kde začít?“

„Neodkládej to, hned zítra dostaneš kámen k stromům. A začni u vesnických dívek, tam by mohla být šance nejvyšší… A hlavně Garethe,“ odmlčel se král, „mysli na to, že je to tajné, nechci, aby se mi tady mezi těmi bohatými harpyjemi strhla rvačka,“ dodal nakonec. Dalia sice nevěděla, o čem mluví, ale poslední věta jí způsobila další dušení, jak se snažila udržet smích v ústech. Harpyje, to král jistě trefil, napadlo ji.

Další jejich rozhovor už téměř nevnímala, nebo se o to snažila. Přece jenom mužské bujné představy mohly být vtipné, ale v tomto případě se o ni pokoušelo o mrákoty. Nohy ji pálily jako čert a její tužby se teď motaly okolo pohodlné postele a samoty. V rukách stále držela knihu, kterou ještě nestačila vrátit do police, protože se bála, že by zdřevěnělé prsty způsobily rámus. Seděla tam ještě pekelně dlouho, než se ti dva konečně dobavili a uznali, že je pozdě večer.

„Nic Garethe, půjdu už spát a ty by si měl taky,“ zvolal král a na potvrzení svých slov hlasitě zívl.

„Neboj se, dnes padnu do postele, jako zabitý,“ odpověděl a kněžka se v duchu ušklíbla. Škoda že jen jako. Nakonec podle kroků poznala, že se oba vydali k východu. Gareth ještě zamumlal něco nesouvislého o třešních a brusinkách a potom zmizeli za dveřmi.

Sotva se tak stalo, Dalia se s funěním svalila jako pytel brambor. Knihovnou se neslo polohlasné klení doprovázené slastným mručením. Prsty u nohou jí mravenčily a krční páteř byla jako kámen, takže neváhala a v příjemné poloze na zádech si všechny bolavé části těla masírovala. Pak se konečně rozhodla zmizet, ale nejprve vzala knihu do rukou a chtěla ji vrátit na původní místo. Avšak to teď zabíral skrčený svitek, který byl předtím složen mezi knihami. Zvědavost jí nedala a tak jej vytáhla a na jeho místo uložila knihu. Svitek potom rozbalila a po delším zkoumání málem vypískla radostí. Měla v dlaních kompletní mapu královských pozemků i se strážnými domky, v horách a v lese. Na druhé straně nalezla mapu hradu a jeho únikové cesty a tajné chodby. Chtělo se jí tančit a zpívat radostí, ale nakonec se zkrotila. Podle všeho byla tahle mapa velmi stará a plány už nemusely být platné, ale rozhodla se, že hned zítra se o tom ubezpečí. A taky ji zajímaly strážní domky v horách. Než vyšla z knihovny, vzala si ještě pár jablek z podnosu a schovala si je na snídani. Nakonec otrhala poslední zbytky z hroznového vína, které zbyly na tácu, a přitom tiše klela na královskou nenažranost.

Xxx

Noc opět strávila v lese, a i když nepatřila k těm nejteplejším, byla určitě přijatelnější, než na severu. Deka jí sice přes noc trochu navlhla, ale slunce zde mělo sílů už od rána a tak ji jen přehodila na nízkou větev a nechala ji sušit teplými paprsky, které proklouzly skrz větve stromů. Sama se potom opřela o kmen a na svých kolenech rozložila plán královských pozemků. Dnes měla v plánu prozkoumat okolí hradu a jeho střeženost a hlavně naznačené hlídkové domy v horách. Posnídala ukradená jablka a pak se vydala podle mapy k řece, která k jejímu překvapení měla proudit mezi lesy.

Došla k ní asi za hodinu a musela uznat, že se nejednalo o klidnou říčku. Koryto nebylo moc široké, ale voda v ní běsnivě tancovala po čnících kamenech. Nešlo ani odhadnou jak hluboká je, jelikož se k hladině nedalo dostat, protože svah koryta byl místy až dva metry hluboký. Bez mostu se přebrodit nedala. Vydala se tedy podél řeky k horám a doufala, že najde jeden z mostů, který byl zaznačen na mapě. Našla jej po patnácti minutách a podle věží poznala, že se jedná o most, umístěný nejblíže k hradu. Také podle toho vypadal. Jeho dřevěná konstrukce byla pečlivě udržovaná a most byl z bílého kamene. K hradu od něj vedla kamenitá cestička a pokračovala i kousek za něj. Tam se pak ztrácela do neurčita.

Dalia byla ráda, že našla tak významný záchytný bod a díky němu se už snadno zorientovala v mapě. Pohodlně tak mohla najít první strážný domek a opět se málem tetelila blahem. Byl rozpadlý a neobydlený, bylo vidět, že v něm už desítky let nikdo nepřebýval. Ani druhý z domků nevypadal obydlený a tak se nakonec našla poslední z nich, rovněž v něm hlídka nebyla už pěknou řádku let, ale oproti těm dvou byl ve výborném stavu. Jeho střecha vypadala neporušeně, okenice se daly opravit za chvíli a po ohledání vnitřní místnosti usoudila, že se stane příštím nájemcem. Měl skvělou polohu, byl ukrytý u skály a chránily ho prastaré stromy. Do odpoledne si odnosila všechny svoje věci a ještě než slunce začalo klesat, měla základní opravy hotové a mohla bydlet.

K večeru se vydala zpět do hradu, aby si ještě promluvila se sestrou. Bez jakéhokoliv zaváháni, jí vklouzla do pokoje a s mísou ovoce se pohodlně uvelebila v její posteli. Saire byla ještě v chrámu a tak Dalia využila chvíli a líně cucala šťávu z hroznů a třešní. Když uslyšela kroky na chodbě, nenápadně se ukryla za lehoučké závěsy a v ruce držela nadýchaný polštář. Sotva se dveře zavřely, místností proletěl polštář a s tupým nárazem zasáhl svůj cíl. Saire nadskočila jako zajíc a Dalia radostně zavýskala.

„Jedna jedna sestřičko,“ smála se a jako divoká voda tancovala kolem svého cílu.

„Ha, ha, ha… Velmi dospělé,“ vrčela Saire a vztekle se snažila, zasáhnou sestru získaným polštářem, který svírala v ruce. Ta jí ale pokaždé uskočila stranou. Nakonec jí došla trpělivost a vší silou jej po Dalii vrhla, ta se však sklonila a polštář obloukem vyletěl z otevřeného okna, kde nejspíš někoho zasáhl, jelikož se z těch míst ozvalo divoké nadávání.

Dalia v sobě dusila smích, když Saire běžela k oknu a koktavě se omlouvala.

„P – pro – promiňte, byla tu vosa,“ vymýšlela si chvatně a její sestra se mezitím v křeči smíchu svalila k zemi. Sluha ze zdola ještě něco chvíli mručel a pak konečně utichl.

„Tak to byl perfektní zásah, sestřičko. Dva jedna pro tebe,“ smála se Dalia a Saire naštvaně šilhala po dalším polštáři. Než se však po něm stihla natáhnout, Dalia jí skočila do postele a z nočního stolku vzala mísu s ovocem. Saire ji chvíli pozorovala a pak se stejně jako ona natáhla do bělostného povlečení, slastně si nabrala ovoce a poslouchala sestřino vyprávění, u kterého se zase smála ona.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 7. kapitola: