OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » V objetí zrůdy 5

03.08.2011 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 3691×

5. kapitola

Zsadist poslouchal každý její pohyb, dokud její dech nezačal být pravidelný. Byla ještě slabá a tak to netrvalo ani příliš dlouho. Když se do zastíněných okem opřelo denní světlo, tma v pokoji se změnila na přívětivé šero. Zsadist však slyšel, jak se začala znovu převalovat. Kdykoliv se dostala trochu na světlo, zneklidněla...

Ani o tom moc nepřemýšlel. Prostě vstal a zatáhl přes okna těžké závěsy. Celý pokoj se tak znovu ponořil do tmy. V okamžiku, kdy se chystal znovu si lehnout, zarazil ho její hlas.

„Děkuji.“ Ohlédl se po ní. Ležela tam a dívala se na něj, jako by přemýšlela. Tušil co chce říct, ale nevěděl, jestli to chce vůbec slyšet.

Bella se zahleděla na strop.

„Drželi nás ve tmě, jediným světlem bylo to, když si pro nás zase přišli. Kdykoliv se probudím a okolo není tma, vybaví se mi ta otevírající se dveře a ten jejich škleb.“

Zsadist si uvědomil, že pevně svírá pěstí až v té chvíli, kdy se ozval trhání látky. Zaryl prsty do deky tak silně, až se natrhla.

„Zsadiste...“

„Radši spi,“ utnul ji. Bál se poslouchat dál. Už teď měl až příliš živou představu co se s ní dělo. Znovu a znovu viděl to sklepení a skvrny od krve na podlaze... Bella znovu usnula, ale on se téhle představy nemohl zbavit. Toho pohledu na ni, když ji našel. Nejraději by šel tam ven a zabil je všechny. Každou tu bezduchou bestii, dokud si by si nebyl jistý, že jsou po smrti i ti, co jí to provedli, ti co jim proklouzli.

Jedinou malou útěchou mu bylo, že alespoň ona může spát. Občas se neklidně zavrtěla, ale rozhodně už spala líp.

Zbývalo ještě pár hodin setmění, když se Zsadist potichu vykradl ze svého vlastního pokoje. Podrážděně sešel dolů. Ani trochu se mu nelíbilo takhle potají se plížit z vlastní ložnice. Jako by to byl on, kdo tam nemá co dělat!

Se zavrčením se prosmýkl se okolo Rhage, který objímal Mary a oždibával jí krk, zatím co chystala snídani.

„Taky přeju dobrý večer,“ zazubil se na něj spokojeně.

„Díky,“ broukla Beth ode dveří.

Zsadist se zatvářil ještě znechuceněji. Na jeho vkus tady začínalo být až moc plno a tyhle jejich přeslazený výrazy mu lezly krkem. Obzvláště poslední dobou. Raději popadl jablko a vyrazil k tělocvičně, aby se tam na chvíli zašil, dokud nepadne soumrak.

Došel ale sotva do haly, když Mary i s tácem zase sebíhala po schodech dolů.

„Kde je?!“ vychrlila na Zsadista a zůstala stát na posledních schodech. Byla tak vyděšená, že na něj zvýšila hlas, ale ne šílená, aby na něj řvala moc z blízka. Ostatní se okamžitě seběhli.

Zsadist měl chuť už s něčím, nebo spíše do někoho, třísknout. Přelétl po nich ledovým pohledem.

„U mě,“ zavrčel, „a přišla sama, jestli se ptáte na tohle.“

Rozhostilo se ticho. Mary se trochu uklidnila, ale o moc ne. I s tácem nerozhodně přešlápla, až už to Zsadist nevydržel a vyrazil přímo k ní. Při pohledu na jeho výraz se okamžitě přimkla k zábradlí a Rhage vystartoval k ní. Než se k ní ale stačil dostal, Zsadist jí vyrval tác z rukou a pokračoval nahoru.

Bella se probrala. Bylo to za poslední dobu poprvé, kdy se probudila klidná a věděla přesně, kde je. Její první pohled putoval na zem k oknu. Nikdo tam ale nebyl. Ložnice byla prázdná. O chodbě to ale neplatilo. Z té se ozýval hlasitý dusot přímo jejím směrem a jí bylo najednou jasné, co ji probudilo.

Když se rozrazily dveře, přistihla se, že jde mít najednou strach i radost zároveň. Oddechla si, že je to Zsadist, ale jeho momentální nálada se jí nezamlouvala už ani za mák. Práskl za sebou dveřmi a přešel až k posteli. Teprve pak si všimla i tácu, které nesl. Překvapeně zamrkala při pohledu na snídani na něm.

„Dě-děkuji,“ hlesla.

Teprve v tu chvíli Zsadistovi došlo, jak to vypadá. Zaraženě na něj zůstal zírat také. Nakonec se pro něj musela Bella natáhnout sama. Sedla si a položila si ho na klín. Zsadist se přistihl, že se mu ten pohled líbí, až moc. V Bellině přítomnosti ho čím dál častěji přepadaly pocity, které se mu nelíbily. Vlastně ho děsily.

„Na další jídlo si budeš ale muset dojít sama,“ zavrčel, aby skryl vlastní slabost. „Vybrala sis totiž jedinou místnost, kam se Mary ani Beth neodvažují chodit,“ procedil ještě mezi zuby a vyrazil ke dveřím.“A to i když tu zrovna nejsem.“ Při té poslední větě se k ní znovu otočil a pronesl ji tak, jako by z ní mělo něco dojít i Belle. Pak už se chodbou ozvalo prásknutí dveřmi.

Bella ještě hodnou chvíli hleděla na zabouchnuté dveře. Věděla, že není z její přítomnosti nadšený, ale nevyháněl ji. Blahořečila za to Stvořitelce. Netušila, jak by to jinak zvládla.

Zsadist měl pravdu. Nikdo z bratrstva se mu v krutosti nevyrovnal. Slyšela o tom, jak se vyžívá v mučení bezduchých. To proto si byla tak jistá, že to bude on, kdo ji z toho pekla dostane. Nebyl to ale jediný důvod, proč za ním přišla.

Chtěla ho. Drahá Stvořitelko, opravdu ho chtěla od první chvíle i přes to všechno, co o něm věděla. Kdykoliv byl poblíž, cítila, jak se jeho přítomností naplnila celá místnost. Postával většinou stranou, ale přesto ho vnímala každičkým kouskem těla.

Neměl sice tak svalnatou postavu jako ostatní z bratrstva, ale na vzhledu mu to vůbec neubíralo, stejně jako tetování okolo krku a jizva táhnoucí se mu po tváři. Neděsila ji. Měla chuť se jí dotknout, přejet po ní prsty až ke rtům, které měl většinou semknuté v tenkou ironickou linku.

To co ji k němu táhlo však nebylo jen to, jak vypadal. Chvílemi, když ho něco vykolejilo, mihl se mu ve tváři výraz, který sice nestihla včas zachytit nebo rozpoznat, ale dával jí poznat, že pod tím chladným zevnějškem je něco víc. Ano, chtěla ho a teď ho i potřebovala.

Ani si neuvědomila, že na klíně svírá stále ještě tác s jídlem. Podívala se na kaši, kousky ovoce a už vystydlé kafe. Když se nad ní objevil s tím tácem, na chvíli ztratila řeč. Když muž nabídl ženě jídlo, bylo to hodně důvěrné gesto. Vlastně si nedokázala představit nikoho jiného, od koho by to přijala.

Pomalu se pustila do jídla.

* * *

Beth se rozhlížela po Zsadistově ložnici. Byla vkusně zařízená. Drahý koberec. Nábytek z masivního dřeva byl pracně vyřezaný a navoskovaný a po zdech se táhly tmavě zelené tapiserie se zlatavým motivem. Když se zadívala ale pozorněji, došlo jí, že nic z toho si nevybíral Zsadist sám.

Mosazná klika u velké skříně byla nedotčená a předpokládala, že uvnitř ani nic nebude. Používal jen tu menší vedle. A postel stále ještě voněla voskem a čerstvým prádlem. Nikdo na ní ještě nikdy nespal. Až ona. Netušila, proč raději spí na zemi přikrytý jen dekou, když celé ložnici vévodila obrovská měkká postel. Stejně tak proč se vyžívá v té strohosti. Na Zsadistovi bylo hodně nepochopitelného.

Pohled jí mimoděk přejel k jeho lůžku na zemi. Cítila z toho místa jeho koncentrovanou vůni. Přivřela oči a nasála ji. Byla těžká a trochu štípala, přesto měla chuť si přitáhnout něco jeho, aby ji cítila ještě zřetelněji.

Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání na dveře. Vyděšeně se ohlédla, než jí došlo, že Zsadist by rozhodně neklepal.

„Dále.“

Mary se váhavě objevila ve dveřích a zůstala stát na prahu. Pohledem přejela nejprve starostlivě Bellu a pak i zbytek místnosti. Nechápala to. Jak to Bella ty týdny přežila, kde bere sílu a především, proč se tak upnula k Zsadistovi.

„Ahoj, nekřičel na tebe?“

Bella nechápavě svraštila čelo.

Mary vklouzla do ložnice, ačkoliv na ní bylo vidět, že se tu necítí právě nejlépe.

„Vyděsila jsem se, když jsi nebyla u sebe v pokoji. Já... Asi jsem to přehnala.“

„Aha,“ usmála se Bella a došlo jí, proč sem Zsadist tak naštvaně vpadl. „Ne nedělej si starosti.“

„No,“ ušklíbla se Mary a zvedla tác. „To půjde stěží, vzhledem k jeho vzteklým výlevům v poslední době.“ Nenápadně si Bellu při řeči prohlížela.

„Často se mu střídají nálady,“ připustila vyhýbavě až to Mary pobavilo.

„Jo to jo, a většinou jen dvě – podrážděnost a vzteklost, takže to vlastně stejně vyjde nastejno.“

Bella se na Mary vděčně usmála. Vždycky byla optimistka a dokázala svou náladou nakazit i ostatní.

„Oběd ti pak nechám přede dveřmi, ano?“

„Můžu sejít dolů...“

„Neblázni,“ zarazila ji okamžitě. „Vždyť jsi ještě bledá jako stěna a zadýcháš se o při cestě přes pokoj.“ Obě věděly, že proti tomu nemůže protestovat. Byl vůbec zázrak, že se už dokáže postavit na nohy. „A navíc, stejně tam budeme jen já, Beth a nanejvýš dva z bratrů.“

„A Zsadist?“

„Ten s námi nejí nikdy. Vlastně se jen vždycky prožene a popadne pár jablek.“ Na Mary bylo ale jasně znát, že probírat Zsadista uprostřed jeho ložnice jí zrovna není příjemné. „No já raději půjdu a ty si odpočiň. Potřebuješ to.“

Zsadist cítil každý sval v těle a triko měl zpocené, jak se snažil ze sebe v posilovně dostat všechen ten vztek. Doufal, že když najdou Bellu, všechno se zase vrátí do starých kolejí. Jenže všechno bylo ještě horší. Ostatní se k němu chovali, jako by byl nějaká násilnická zrůda – což vlastně byl, ale dříve to nedávali alespoň tak jasně najevo. Více ho ale štvalo to, jak se chová v přítomnosti Belly. Nedokázal se ovládat. Ovládala ho potřeba mít ji na blízku. Dokonce i teď podvědomě zrychlil krok, jak se blížil ke svému pokoji a našlapoval tišeji.

Když vešel dovnitř a okolo něj se rozprostřela její nasládlá květinová vůně, ucítil, jak mu z ramen spadlo napětí. Zavřel za sebou dveře jak nejtišeji to svedl. Tmavým pokojem se totiž ozýval jen její pravidelný dech. Přešel blíž a zůstal na ni zírat. Spala stulená a s vlasy rozhozenými, jak sebou ve spánku neklidně převalovala.

Při pohledu na ni mu probleskla hlavou myšlenka, že teď je přesně tam, kde má být. Tady u něj. Probral ho až pach, který začal její vůni zatlačovat do pozadí. S hrůzou si uvědomil, že je to jeho vlastní vázací pach.

To poznání pro něj bylo jako rána pěstí do břicha. Odpotácel se několik kroků zpátky. Divoce zavrtěl hlavou, ale to nic na věci neměnilo. Vyrazil do koupelny a chtěl za sebou prásknout dveřmi, ale jeho ruka jako by ho odmítla poslechnout. Nevěřícně vnímal, jak dveře opatrně zavřel, aby ji nevzbudil.

„Drahá Stvořitelko,“ zaklel a opřel se o umyvadlo. Kdysi nad ním viselo zrcadlo, ale to už dávno vyhodil. Vlastně ho ani nepotřeboval. Tušil až moc dobře jak se teď tváří. Viděl to už u Wratha a Rhaga, když potkali své shellan. Když se s nimi svázali.

Jenže to on nemohl připustit. Vztekle mrštil tričkem o zem a vlezl pod sprchu. Přímo na jeho ramena a záda se snesla ledová sprška kapek. Zakusovaly se mu do kůže jako jehličky a vyvolávaly mrazení po celém těle. To bylo právě to co potřeboval. Musel se vzpamatovat.

Když o půl hodiny později zaslechl kroky před dveřmi pokoje, právě odkládal ručník. Hodil na sebe rychle kalhoty a přešel ložnici. Mary se tiše zajíkla, když se dveře před ní otevřely a zůstala stát tváří v tvář Zsadistovi. Sálala z něj zima a neměl košili, takže jí pohled okamžitě sklouzl na tetování a množství jizev, které se mu táhlo přes ramena a hruď.

Zsadist si až příliš dobře uvědomoval, na co Mary zírá. Popadl tác s jídlem, který před okamžikem položila na stolek vedle dveří. Za zády se mu ozvalo zašustění přikrývky a podle zavrzání matrace poznal, že je Bella vzhůru. Nic mu tedy už nebránilo pořádně praštit dveřma. Což také udělal. No, možná až s velkou vervou, protože panty na protest hlasitě zaskřípaly, Mary vyděšeně vyjekla a na schodech se okamžitě ozval dusot páru bot.

Najednou mu bylo docela fajn. Možná až příliš. Zamračil se, když se na něj Bella rozespale usmála a jemu to sevřelo všechny vnitřnosti. Položil tác na okraj postele a vzal si z něj zelené jablko.

Bella si prsty prohrábla vlasy a pozorovala, jak přešel na opačný konec pokoje a opřel se zády o zeď. Líně ohryzával jablko. Sama si vzala jenom misku s vývarem. Večer vyjedla tác do posledního drobečku a neměla hlad

„Nechceš? pokývla hlavou k tácu.

Ani se na ni nepodíval. Jen zavrtěl hlavou.

„Ty vážně nejíš nic jiného?“ uklouzlo jí. Měřil téměř dva metry a do cesty by se mu postavil jen sebevrah... nemohl přece vyžít jen z pár jablek!

„Mám je rád,“ zavrčel jako by se musel obhajovat. „A vím co jím.“

Dívala se na něj a hlavou jí stále vířila otázka, čím si musel projít, aby se stal tím, čím je. Věčně ve střehu, nedůvěřivý ke všem a všemu.

Přikývla, že to chápe, ale ve skutečnosti to tak nebylo. A on to věděl. Poznal peklo, stejně jako ona, ale Bella měla celou dobu naději. Doufala, že pro ni přijdou a nevzdávala to. On nic takového neměl.

Vztyčil se a přešel ke skříni. Mlčky se oblékl a odešel. Neodvažovala se ani hlesnout. Jeho pohled byl někde jinde. Bála se, že se dotkla vzpomínek, které nebylo radno probouzet.

>>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek V objetí zrůdy 5: