OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » V objetí zrůdy 41

28.11.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 4160×

41. kapitola

Drobný ratlík se zježenou srstí se zastavil. Něco tam před sebou cítil. A ani trochu se mu to nelíbilo. Srst se mu zježila ještě víc. Ze tmy na konci uličky se vynořily dvě postavy. Cípy tmavého kabátu se jim vlnily u kolen a občas cinklo něco kovového za jejich opaskem. Šli uvolněně, ale i tak z nich šla hrůza.

Ratlík se otočil a rozběhl zpátky. Vyděšeně se k nim co chvíli obracel. Snad i proto tak zděšeně zakňučel, když se další dvě postavy objevily na i druhém konci uličky, kam právě běžel. Ozvalo se nepříjemné zaškrábání, když drápy přejel po zemi. Prudce se stočil a vyrazil co nejrychleji k výklenku a pak proskočil rozbitým oknem do nitra sklepa.

Členové bratrstva ho sotva zaznamenali. Byli na obhlídce, ale dnes byl všude naprostý klid. Některým to ani nevadilo, zatím co jiným – Zsadistovi – to pěkně lezlo už krkem. Nebavilo ho tohle prolízání města, smradlavých uliček a opuštěných skladišť, když ti šmejdi tady nikde očividně nebyli.

Jen Wrath to moc nevnímal. Byl duchem trochu mimo. Jeho podrážděná nálada z něj šla cítit tak ostře, že se na něj ostatní ani neodvažovali mluvit. Nesnášel politikaření, ale vyhnout se tomu nedokázal. Většinu nechával vlastně na radě starších, jenže to teď nešlo. Ne když se ostatní upíří rody začaly bouřit. Bylo mu jasné, že proti jemu se nikdo neodváží nic namítat, ale rada starších, to bylo jiný kafe. To byla banda povýšených ignorantů, která dávala ostatním najevo, že jsou něco víc. Pitomci namyšlení, jenže on je potřeboval.

Nemuseli se ani navzájem ptát, aby se ujistili, že taky neměli štěstí. Nikde tuto noc nebylo po bezduchých ani stopy. Takovýhle noci Zsadist neměl rád. Nejraději by s tím šlehl a vrátil se domů, za Bellou.

Jenže to by tam ona musela být. Byla zase na sněmu rady. Nelíbilo se mu to. Doufal, že se tam ukáže jednou a dost, ale jí se to zalíbilo. Nejraději by jí to zakázal, ale dokázal si až moc dobře představit, co by následovalo.

A pak že on je tvrdá palice! Odfrkl si.

Ticho přeťalo až zazvonění telefonu. Všichni se otočili k Wrathovi, který otráveně sáhl do kapsy. Ve špatné předtuše se zamračil. Bylo to číslo ze sídla bratrstva. Okamžitě to zvedl.

„Pane...“ ozval se Fritz.

Wrat ho nenechal ani pořádně promluvit.

„Co se děje?“ zavrčel. Z jeho tónu bylo jasné, co mu prolétlo hlavou. Na co první pomyslel.

„Tady nic, pane, všichni jsou v pořádku.“

Wrath se uklidnil a svěsil ramene dolů. Ani si prve neuvědomil, jak se napnul. Nebylo obvyklé, aby jim Fritz volal, když byli na obhlídce. Pokud byla ale Beth a ostatní v pořádku, tak to mohlo ještě počkat.

„Tak o co jde,“ zamumlal už bez valného zájmu.

Fritz zatím na druhé straně skoro stepoval na místě nervozitou. Když konečně mohl promluvit, vyhrkl to tak rychle, jak ještě v životě nemluvil.

„Přišla vám zpráva, bezduší zaútočili na sídlo rady.“

Ani Bella a ani Rehve netušili, co se vlastně stalo. V jednu chvíli poslouchali k uzoufání monotonní hlas jednoho ze starších a v dalším okamžiku se ozvala ohlušující rána. Všude okolo se rozlétly úlomky sutí a všechno pokryl šedivý oblak prachu.

Bella sebou vyděšeně škubla a sklonila se, aby se kryla. Nic neviděla. Ani Rehva.

Pak do ní něco vrazilo. Udeřilo jí to nevidomě do ramene a pak sevřelo.

„Drže se u mě!“

Rehve. Byl to Rehve. V hlavě jí to úlevně zatepalo. Byl v pořádku. Přitiskla se k němu. O ostatních se to však říct nedalo. Přes šedivou clonu téměř nic neviděli, ale hučení v uších pomalu ustupovalo a na místo něj Bella slyšela bolestné sténání a výkřiky.

Napínala oči a snažila se zorientovat.

Rehve ji držel za jejich stolem. Krčili se za touhle pochybnou barierou, ale pořád lepší než nic. Alespoň než zjistí, co se to tu, ksakru, děje!

Bella zahlédla pohyb. Přimhouřila oči a zahleděla se tím směrem. Cukla sebou, když se z klesajícího oblaku prachu vynořila hubená silueta. Tu strnulou bílou kůži by poznala kdekoliv. Hleděla na zátylek bezduchého. Pak se k nim otočil. Jako by cítil její pohled. Rehve se okamžitě skryl a ji stáhl sebou.

Jeho mozek se rozjel na plné obrátky. Bylo mu jasné, že tohle sami nezvládnout. Většina z těch upírů tady byla ještě sotva schopna s vypnutím sil dát někomu jednu větší ránu. Neuměli bojovat. Nikdy to neměli zapotřebí. Ne doopravdy.

Rozhlédl se. Musí pryč. Musí sebe i Bellu dostat co nejrychleji odsud. Podíval se na ni a doufal, že je schopná vnímat. Potřeboval, aby byla schopná utéct. Bella ale měla velmi daleko do zkoprnělosti strachem, kterého se její bratr tak obával. Upírala zrak před sebe. Oči měla přivřené a v nich nepřítomný pohled. Až velmi dobře si vybavovala, kdy ty jejich odporné tváře viděla naposledy. Tehdy, když ji drželi na řetězu a mlátili. Vyžívali se v tom, jak už není schopná ani vstát. A pak, když ji s chladnokrevnou radostí odvlekli zpátky do té tmavé vlhké kobky...

Něco s ní zacloumalo.

Vzhlédla k Rehvovi.

„Musíme pryč!“ naznačil jí tiše, že spíše odčítala z jeho rtů.

Ne nemohli.

Vzhlédla. Přímo za jejím bratrem se objevila postava bezduchého.

* * *

Nahnali je všechny jako zvířata ke zdi. Bella se podívala po ostatních z rady. Někteří se vystrašeně choulili, jiní se drželi za zranění, jak je zasáhly úlomky zdi při výbuchu a jiní vyčkávavě a hrdě čekali, co bude následovat. Velmi rychle zjistili, že jejich autorita je jim tu k ničemu.

Bezduší se na nich pásli pohledem. Nechali je zalykat se vlastním strachem. Přejížděli po nich pohledem, jako by něco hledali. Takovýhle úlovek se jim ještě nikdy nepodařil. Podnítili rozbroje mezi upířími rodinami a pak jen čekali. V takovýto výsledek ale ani nedoufali, ani když prosákly informace ohledně rady starších ven.

Jejich krvelačnost po upíří krvi to jen ještě více podnítilo.

„Toho?“ pokývl jeden z nich k šedovlasému upírovi, který je nenávistně probodával pohledem. Chtěl aby ostatní viděli, jak ho zlomí, jak trpí jedem z nich a ostatní ať se topí ve strachu, co je čeká.

„Ne, toho ne,“ zapředl další bezduchý, který vypadal, že je vede. Pohled přitom upíral na někoho jiného. Po rtech se mu rozlil ledový úšklebek plný očekávání. Bella nehnula ani brvou a pohled mu opětovala se vší nenávistí, co nim cítila.

Dva bezduší okamžitě poslechli a vykročili k ní.

„Ani se jí nedotknete!“

Rehve byl okamžitě na nohou. Postavil se mezi ně a Bellu. Byl odhodlaný ji bránit za každou cenu. Což bezduchým nebylo proti srsti. Rehve byl silný a mladý upír, ale na rozdíl od nich u sebe neměl zbraň. Ty byly na sněmech rady zakázané.

Věděl to on, oni i Bella. Okamžitě ho zastavila. Musela přihlížet už tolika prolití jejích krve, že to nechtěla už znovu podstupovat. Ne pokud to nebylo nevyhnutelně nutné.

Chytila ho za paži a zahleděla se mu do tváře. Prosila ho pohledem, aby nic nedělal. Nemělo to smysl. Buď bude trpět jen ona, nebo oba dva.

Rehve v tom měl ale jasno. Nehodlal se jen tak dívat a nic neudělat!

„Ne!“ zavrtěl hlavou.

Než stihla Bella vůbec zareagovat, odstrčil ji stranou a vrhl se po těch dvou. Prvního zasáhl pěstí přímo do spánku a ten se skácel k zemi. Druhý už stihl zareagovat. Vyhnul se Rehvově další ráně. Rehve se po něm tedy vrhl celý. Srazil ho k zemi a začal do něj bušit.

„Rehve!“

Byl to však pozdě. Než Bellin výkřik dozněl, skácel se její bratr k zemi s ránou na hlavě. Nad ním se zůstal tyčit další bezduchý s ledovým šklebem.

Rehve se s heknutím za okamžik začal probírat. Hlava mu třeštila a vůbec tomu nepomáhalo to, jak ho nešetrně popadli v odtáhli stranou. Drželi ho, zatím co se snažil znovu začít vnímat co se to okolo něj děje.

Bella se po něm otáčela. Vlekli ji do středu sálu k ostatním bezduchým. Věděla, co bude následovat. Chtěli, aby trpěla a aby to ostatní viděli. Velmi dobře věděli, jak upíři nesnáší týrání žen jejich vlastního druhu.

Podívala se na ty bledé tváře a náhle se v ní cosi sevřelo. Doteď byla odhodlaná čelit jim se vší nenávistí a pohrdáním, co k nim cítila, to se teď ale vytratilo.

Když zůstala na okamžik nepřítomně stát, stisk okolo její paže zesílil a bezduchý s ní hrubě škubl až dopadla na zem. Skončila ležet přímo u nohou toho, který je zřejmě vedl.

Zvedla se a hrdě postavila. Podívala se na něj povýšeně a bez jediné známky strachu. Protože žádný necítila. Neměla proč.

„Už se nemůžu dočkat, až uslyším tvůj řev a škemrání,“ zašeptal jí do tváře a ji ovanul jeho odporně nasládlý dech.

„Toho se nedočkáš,“ zapředla. „A já nejsem ten, kdo by se měl bát.“

V koutku jí zacukalo a po chvíli se jí rty roztáhly do úsměvu. Do chladnokrevného úsměvu, jako by věděla něco co oni ne.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek V objetí zrůdy 41: