OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » V objetí zrůdy 33

02.11.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 3718×

33. kapitola

Probudilo ji cvaknutí dveří a pak téměř neslyšné kroky. Za poslední měsíce, kdy se proměnila v kolíbající se a hekající balon si už zvykla na to, že prospí většinu dne. Sebenepatrnější zvuk ji však dokázal probudit.

Zsadist dobře věděl, že je už vzhůru a tak si bez okolků dřepl vedle postele a políbil ji na vršek obrovského břicha a pak teprve na rty.

Nespokojeně zamručela.

„Proč jsem já až ta druhá?“

„Protože bylo blíž,“ hlesl a okamžitě se jí to snažil vynahradit. Děťátku se to ale evidentně nelíbilo. Cukla sebou, když ucítila dloubnutí. „To ono vždycky. Stále je o kousek přede mnou,“ zasmála se. Její smích přešel v bolestné hlesnutí.

„Jsi v pořádku?“

Okamžitě byl ve střehu. Zsadist se za poslední měsíce neustále pohyboval mezi panikou z každého jejího heknutí a euforií, když děťátko začalo kopat. A že to malé dokázalo potrápit. Bella za to byla ráda. Alespoň měla jistotu, že je v pořádku.

„Jsem hladová, zase.“

„Tak pojď.“

Vzal ji do náruče. Nezkoušela protestovat. Neměla ráda, když z ní dělal nemohoucí, ale taky by do jídelny ráda došla ještě dneska. Nechala se nést a pohledem přejížděla okolo. Od té doby, kdy ji sem přivedl si na tenhle nový domov zvykla. I Zsadist se uklidnil a přestal tolik vyváděl k vůli jejímu bezpečí.

Taky neměl už vlastně důvod. Do celého komplexu se díky zabudované elektrické síti nedalo přemístit a zámek hlavního vchodu měl snímač otisků. Takže jediní, kdo se dovnitř mohli dostat, tak byl vlastně jen Zsadist a Bella.

Ona už to brala s odevzdaností. Na rozdíl od Rehva, kterého to rozčílilo do běla. Byl tak rozčílený, že zapomněl i na čas. Ti dva se tenkrát viděli docela po dlouhé době. Bella měla docela strach, aby se do sebe nepustili. Rehve byl v ráži, jak ho za život viděla málokdy. Jak se ale Zsadist objevil ve dveřích, zmlkl. Zsadist jen povytáhl obočí a založil si ruce na prsou.

Ti dva na sebe hleděli, jako by měli spolu nějakou dohodu, nebo co. Netušila o co mezi nimi jde, ale Rehve se okamžitě uklidnil a během chvíle se vypařil.

Nechala se donést do jídelny.

„Dobré ráno, paní,“ ozvalo se kousek za ní. Anna se v rychlosti prosmýkla okolo nich a položila na stůl tác s jídlem. Celou dobu se snažila pohledem vyhnout Zsadistovi a co nejrychleji zmizet. Ti dva spolu nedokázali vyjít. Anna se stále nedokázala zbavit strachu z něj a Zsadist se o to vlastně ani nikdy nepokusil. Možná na tom mělo zásluhu i jejich první setkání, když ji zastihl v bývalém domě právě ve chvíli, kdy byla u doktora. Nebo to možná bylo tím, jak ji sem přivedl.

Bella ji musela křísit z mdlob asi dvě hodiny a zároveň Zsadistovi vysvětlovat, že popadnout někoho a prostě ho někam odvléct, není zrovna moc vhodný způsob, jak najmout výpomoc do domácnosti. Ale bylo to jako házet hrách na zeď.

Posadil ji na židli a sedl si hned vedle ní.

„Nechápu, proč trváš na tom jíst tady,“ zabručel. Líbilo se mu ji krmit. Obzvláště v posteli. Vlastně by ji nejraději z postele ani nepustil. Obzvláště teď, když už jí zbývaly poslední tři týdny do termínu porodu.

„Protože tam trávím většinu dne,“ odbyla ho. Jako poslušná shellan ale čekala, až ji nakrmí. Zbožňovala ho sledovat, jak odtrhává z pečiva kousky, potírá je džemem a pak jí je vkládá do úst. Bylo v tom důvěra a pouto. Vzrušovalo ji to. S rozkoší při tom olizovala džem, který mu zůstal na prstech.

Možná i proto nechtěla, aby ji krmil v posteli. Tam by to asi nedopadlo nejlíp. Obzvláště po téměř pěti měsících bez sexu. Tohle provozovat v ložnici, tak by ji ze sebe musel do pěti minut sundávat.

Myšlenky ji přerušilo další bolestné škubnutí.

„Bello?!“

Okamžitě klečel u ní.

„To nic,“ chlácholila ho. Sama by to ale potřebovala. Zhoršovalo se to. Představa, že to bude muset vydržet ještě tři týdny ji děsila. Stejně jako porod. Pro tak mladé upírky, jako ona, byl vždy těžký a navíc čekala dítě s členem bratrstva. Děti z krve válečníků byly silné, což pro matku většinou znamenalo ještě větší riziko.

„Jsi si jistá?“

Bella se vyčerpaně usmála. Kdyby cokoliv z toho Zsadist věděl, zešílel by. Naštěstí o tomhle neměl ani ponětí. Jediný, kdo věděl o tomhle riziku, tak byl její bratr, který byl právě nositelem těhle zpráv, které dohledával po starých kronikách, protože informace o bratrstvu byly přísně střeženy.

„Ano...“ Zbytek slov zanikl v zafunění.

„Odnesu tě zpátky do postele.“ Nečekal na souhlas. Prostě ji vzal a zvedl. Jen co přešel do ložnice, prohnula se v kříži a ruka jí sklouzla k břichu. Bylo to stále horší. Zaklonila v křeči hlavu.

„Bello!“

Položil ji na postel a chytil hlavu do dlaní. Chytila se jeho zápěstí a svírala je, dokud křeč neodezněla.

„Tohle přece není normální,“ zavrčel vyděšeně Zsadist.

Belle v krku zaklokotal smích. Od něj to teda sedělo.

„Už je to dobrý,“ hlesla a přejela si po břiše. Chvíli ji nedůvěřivě pozoroval, než si konečně oddechl. Hnout se od ní ale odmítl. Lehl si vedle ní a opatrně ji ovinul pažemi. Ničilo ho bezmocné přihlížení tomu, jak ona trpí. Když se jej předtím držela, svírala ho bolestí tak, až jí zbělely klouby. Nejhorší bylo, že ona se pořád tvářila, že se nic neděje a právě takhle to má být.

V posledních době stále častěji přemýšlel, jak ji tomuhle vlastně mohl vystavit. Co kdyby se jí něco stalo? Nedokázal by být bez ní. Nepřežil by vědomí, že to on ji ublížil. Klidně oddychování, když usnula, pro něj bylo jako balzám na nervy. Uklidňoval ho každý její výdech.

Netušil ani, jak dlouho spala, když sebou škubla. Okamžitě věděl, že je tu další nápor bolesti. Rozevřela oči dokořán a vyděšeně zalapala po dechu. Vzbudila ji další křeč. Prohnula se a zachytila paže, kterou okolo ní měl ovinutou.

Trvalo to několik vteřin, než její tělo znovu ochablo. Dolehla na záda a Zsadist se okamžitě vzepřel na lokti. Sledoval její tvář. Prospala určitě několik hodin, ale nešlo to na ni poznat. Byla stále unavená a strhaná.

Zhluboka dýchala. Ramena se jí zdlouhavě zvedala.

Zsadist přeskočil postel a dřepl si na zem vedle ní. Hleděl jí do tváře. Opětovala mu pohled.

„Bello, tohle mě zabíjí, vidět tě takhle.“

Unaveně se usmála.

Rozevřela dlaň a on je s kratičkým zaváháním sevřel ve své velké ruce. Hladil ji po hřbetě. Utnul ho její pevný stisk. Tělem jí projela další křeč. Chytila se volnou rukou na podbřišku.

Během tří vteřin bolest zase odezněla, ale Bella se neuklidnila. Právě naopak. Oči vyděšeně vytřeštila před sebe a pak na Zsadista.

„Co, Bello, co se...“

„Annu,“ hlesla, „zavolej ji!“

Nepustil ji, nezvedl se. Zařval ke dveřím tak, že Bella v tu chvíli netušila, jestli si má zakrýt uši, nebo se smát. Docela se Anně i divila, když se opravdu objevila na prahu pokoje. Dál se už ale neodvážila.

Vyděšeně se podívala na Zsadista a pak i na Bellu. Okamžitě pochopila.

„Přivedu doktora.“ Jen to hlesla.

Bella se na ni vděčně usmála a hlava ji pak zemdleně klesla zpět na polštář.

„Doktora?! Proč?“

Se zavřenýma očima se usmála. Potřebovala ho, nedokázala by to vydržet bez něj, ale co se porodu a ženských věcí týkalo, byl úplně bezradný.

„Protože začínám rodit.“

Otevřela při těch slovech oči i když přesně věděla, jak bude reagovat.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Máš rodit skoro až za měsíc!“

Byl si naprosto jistý, že se musí mýlit.

„Děťátko je asi jiného názoru,“ usmála se. „Chce už na svět.“

Zsadistovi začalo docházet, že mluví pravdu. Bella znovu sevřela pevně jeho dlaň, tentokrát ale ne z návalu bolesti.

Zsadist si dosedl na zem a ve tváři se mu objevil zmatek a panika. Na tohle nebyl připravený. Ne, ani trochu. Netušil co dělat. Natáhl druhou ruku k Belle, ale sám si uvědomoval, že je naprosto bezmocný.

„Bello.“

Zoufale se na ni podíval. Pohledem zabloudil zpátky ke dveřím. V tu chvíli by Annu nejraději zabil, že ho tu nechala s Bellou samotného. Ona trpěla, potřebovala, pomoct a, svatá Stvořitelko, on naprosto netušil jak.

„Drž mě, ano?“

Dokázal jen přikývnout.

Přisunul se blíž posteli. Byl k ní přitisklý, aby jí byl co nejblíže. Ležela na boku na posteli a držela se jeho ruky jako klíště. Drtila ji při náporech bolesti, která byla stále větší a v kratších intervalech. V křeči mu ji chvílemi svírala tak pevně, že mu praskaly klouby.

Nevnímal to.

Byla tu jen ona. Její bolest. Proklínal sám sebe pokaždé, když se její tvář znovu zbrázdila náporem bolesti a když polevila, hladil ji jemně po tváři zbrocené potem. Líbal ji na hřbet ruky, kterou svíral ve své mohutné tlapě.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek V objetí zrůdy 33: