V objetí zrůdy 18 • OurStories.cz ~ naše povídky

Zsadist ví, že nikdy nemůže být otcem. Ne v pravém slova smyslu. Nedokázal by vychovat dítě. Děsí ho to, že pochází z jeho krve a ještě více představa, že by mohlo být jako on. To malé bude mít jen jednoho rodiče.

01.09.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 3694×

18. kapitola

Zsadist došel až k sobě. Jediným pohybem za sebou zabouchl dveře. Ticho a tma pokoje byli jako poklidná náruč, která ho obemkla. Potřeboval přemýšlet. Nějak si to srovnat. Vlastně to pořád ještě vstřebával.

Automatickými pohyby se odstrojil a odkládal věci na židli a nízkou skříň. Nahý pak přešel do koupelny.

Studená voda mu stékala po těle. Díval se na své ruce. Velké silné dlaně a dlouhé prsty. Byly stejně jako zbytek jeho těla poseté jizvami. Památky na to, co dělal. Co jeho ruce dokážou. To v čem byl nejlepší. Mučení a zabíjení, tohle byl jeho osud.

Alespoň si to ještě nedávno myslel. Do doby, než potkal Bellu. Než se z ní stala součást jeho samotného. Tenkrát to bylo snad poprvé, kdy o jeho dotek někdo stál. Žasl, že se v jeho rukách, vlastně v něm celém, našlo tolik opatrnosti. Jeho doteky nedrtily, nezarývaly se do těla, jako pařáty s úmyslem způsobit bolest. Ne, hladily a laskaly.

Bella v něm našla něco o čem sám ani netušil, že v sobě má.

S tím se smířil.

Ona byla jediná, komu jeho ruce nedokázaly ublížit.

Ale co to malé?

Vždyť se k němu nebude moci ani přiblížit.

Dítě. Jeho dítě!

Kus jeho samotného v něčem tak bezbranném a nevinném.

Nikdy mu nemůže být pořádným otcem. Ne takovým, jaké by si dítě zasloužilo. To malé bude mít jen jednoho rodiče. Jediné co on vlastně zvládne je ho ochránit, stejně jako Bellu.

Ta myšlenka jím proletěla jako blesk.

Zatnul ruce v pěst. Z ramen jako by mu najednou spadl těžký kámen.

Přesně. Tohle je to jediné, co pro to malé může udělat. Postarat se, aby bylo v bezpečí. To je to jediné co umí a udělá to pořádně!

Zbytek bratrstva se už scházel v hale. Jejich tmavé oblečení a zbraně, které se jím pod ním rýsovaly, budily ve všech zasloužený respekt. Ve všech kromě Mery a Beth. Ty se naprosto bez rozpaků loučily se svými muži a bez okolků naznačovaly, že rozhodně mají důvod se vrátit celí a v použitelném stavu.

„Myslíš, že se k nám Zsadist přidá?“ pokývl Rhage hlavou ke schodům do patra.

„Popravdě nevím, co mě děsí víc,“ přiznal popravdě Wrath. Představa labilního Zsadista uprostřed boje mezi nimi nebyla nic příjemného, ale kdyby ho měl nechat tady. Netušil co stojí za jeho výkyvy nálad, ale samotného v sídle jen s jeho Beth, Mery a pár neduživými doggeny ho nechat nehodlal. I kdyby ho odsud měl třebas vykopat.

„To už řešit nemusíme.“

Wrath se otočil ke schodům. Zsadist právě scházel dolů. Po jeho nedávné zdeptané náladě nezbylo ani stopy. Vystřídalo ji naprosto něco jiného. Něco na co u něj už byli zvyklí. Ovšem ne v takové síle.

Ze Zsadista touha po boji a zabíjení doslova sálala.

Bella si unaveně promnula šíji. Každičký sval měla napjatý. Jako by v sobě všechno zadržovala a hrozilo, že exploduje. Pokaždé, když se Zsadist objevil, se už už nadechovala, ale stačil jí jediný pohled na něj a všechno bylo zapomenuto.

Ty poslední tři rána se vrátil pořezaný domlácený. Cítila z něj bezduché. Jejich smrt. Zápach bílého prachu z jejich těl. Děsilo ji to. Netušila proč se do nich tak zběsile pustil. Dokázala si představit, jak je zuřivě likviduje, stopuje jednoho po druhém bez ohledu na cokoliv, i na sebe.

Zároveň jí ale neunikal jeho výraz. Ať se vracel sebezřízenější, čišela z něj spokojenost. Užíval si ten pocit. Věděla to. Stejně jako to, že jakmile zase odejde, začne nanovo.

Tenhle strach o něj v ní na chvíli dokázal zdusit i tu palčivou touhu. Proudila jí doslova v žilách. Stačilo jen ucítit jeho pach a začaly jí i brnět konečky prstů. On se jí ale odmítal pořádně dotknout.

Svatá Stvořitelko, jak toužila po tom, aby ji prostě sevřel v silných pažích a mezi stehny ucítila zase jeho boky. Potřebovala ho v sobě. Cítit jeho kůži otírající se o její. Ztratit se v tom zběsilém tanci dvou těl, které by je hnaly jen za tím jediným cílem. Ulevit palčivému chtíči. Vlastně přes den už skoro nedokázala myslet na nic jiného. Celý dům byl nasycený jeho vůní. Byla už tak zoufalá, že tvář zabořila do trika, které tu z předešlé noci zapomněl. Lačnila po každém kousku z něj.

Jakmile se však objevil, přebila tohle všechno starost o něj. Ošetřovala mu rány a pak si ji prostě opatrně přitáhl k sobě. Objímal ji u sebe tak blízko a zároveň tak daleko. Jeho paže jí znemožňovaly cokoliv.

Pokaždé, když ji objal a zvedl do náruče, aby ji vynesl do ložnice, doufala, že... Ne, nedoufala, byla už připravená i žadonit. Ano, po tomhle dni, už dospěla i do téhle fáze. Klidně by škemrala, ať se jí zase dotkne.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction