Útočiště v tvé náruči 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Elena je zhroucená a sama v rehabilitačním centru, ale tam někoho pozná, kdo jí pomůže, i když by spíš potřeboval pomoct on. Přeloženo se souhlasem od taekwongirl360.

07.08.2013 (20:00) • Aruallaf • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1315×

Útočiště v tvé náruči

Kapitola 1 – Pokus o sebevraždu/Centrum

Elena Gilbertová seděla na své posteli a zírala na lahvičku v rukou. Tyhle to ukončí, všechna ta bolest a utrpení prostě skončí. O víc nežádala. O tohle, a aby to bylo bezbolestné…

Vzala si jednu a hodila si ji do pusy. Pak další… další… další… brzy je přestala počítat. Začala se jí motat hlava, skoro se cítila, jako kdyby byla na obláčku. Už necítila svoje tělo. A byl to úžasný pocit.

Cítila, jak spadla na postel. Převzal ji pocit nicoty, když všechno zčernalo…

…

Její spánek přerušilo hlasité pípání. Otráveně zasténala. Ten zvuk nepomáhal tomu tepání v její hlavě, ani tomu bolestivému pocitu v jejím žaludku. Snažila se pohnout rukou, ale vypadalo to, že se jí nechtělo hýbat.

„Vypadá to, že odpovídá na léčbu. Ale tohle je velice vážné, Jenno.“

V dáli slyšela mužský hlas. Zvláštní, ten hlas ji vytahoval z mlhy, ve které byla. Pomalu otevřela oči v jasném světle.

Eleně chvíli trvalo, než si uvědomila, že není v nebi nebo v pekle. Byla v nemocnici

„Pane bože, Eleno! Hrozně jsi mě vystrašila!“ Bez varování Elenu pevně objala teta Jenna, která hojně brečela. Na Elenině tváři byl zmatek, když si dál prohlížela okolí. Ne… tohle nebylo správné.

„Co sis, sakra, myslela?“ brečela Jenna, odtáhla se a dívala se Eleně přímo od tváře.

„Co jsem udělala?“ Elena mohla jenom zírat dopředu a šeptat. Žádná emocionální reakce by nikomu nestačila. Akorát by to znovu otevřelo ty rány.

„Zapila jsi celou lahvičku oxycodonu vodou, Eleno! Vážně si to vůbec nepamatuješ, viď?“ Jenna ztratila slova, zírala na Elenu, jako kdyby byla nějaký druh mimozemšťana.

Než Elena stihla odpovědět, šerif a muž v bílé doktorské uniformě vešli do pokoje.

„Á, slečna Gilbertová je vzhůru. Rádi vidíme, že se uzdravuje. Teď přichází ta těžká část, bojím se,“ řekl vážně doktor.

„Nemůže to počkat? Ráda bych vzala svou neteř domů.“ Po Jennině malém záchvatu to vypadalo, že akorát chce domů Elenu: něco, co Elena zoufale chtěla. Už nechtěla být na tomhle neznámém místě, které smrdělo jako smrt a prostředek proti špíně.

„Slečno Sommersová, policajti a zdravotníci to zařadili jako pokus o sebevraždu. To se nesmí ignorovat. Pro vaši neteř bude nutná nějaká akce. Brzy s vámi a slečnou Gilbertovou promluví psychiatr a probere s vámi možnosti,“ vysvětlil doktor předtím, než odešel.

Šerif se na Elenu usmál. „Neboj se, Eleno, zařídíme ti léčbu, kterou potřebuješ.“

Léčbu? Jakou léčbu? Poslední věc, kterou chtěla, byla jakákoliv léčba. Neexistoval žádný lék na to, co cítila. Nikdo jí s tím nikdy nepomůže… Bylo to v její hlavě, nebyl lék na tu bolest a proud emocí, které tam byly, ale odmítaly se propustit.

Nebyl tu nikdo, kdo by jí mohl pomoci. Proto chtěla, aby všechno to obtěžování, mluvení, prosení a ten proud emocí přestaly. Proto chtěla ukončit svůj život. Byl to jediný způsob…

…

O týden později

Elena zírala z okna auta, které ji vezlo. Snažila se zapomenout na to, co se stalo dříve toho týdne.

„Eleno, už toho mám dost! Já ti nemohu pomáhat, když ty si nechceš pomoct! Nejíš, nespíš, nemluvíš a nevycházíš z domu! Vzdávám to tu.“

Křik tety Jenny byl hlasitý, ale jako kdyby mluvila do stromu. Elena ležela na posteli, obličejem k oknu. Nepohnula se od té doby, co se vrátily z nemocnice, a byla zcela spokojená, že tam mohla chvíli zůstat.

„Eleno… já se tady snažím, dobře? Snažila jsem se s tebou mluvit, snažila jsem se tě vyptávat a nechávala ti tvůj prostor. Ale tohle… ať už to je cokoliv, co cítíš… není dobré a nemyslím si, že je to něco, s čím ti mohu pomoct. Potřebuješ profesionální pomoc, Eleno. Myslím si, že nejlepší nápad by byl zkusit to rehabilitační centrum.“

Na tohle se Elena otočila. „Nepůjdu do nějakého blázince s plakáty Freuda, rozumíš? To je moje hranice.“

„Ty víš, že nechci, abys někam šla, zlatíčko. Ale tohle,“ ukázala na Elenu, „tě zmrzačí. Nejsi smutná, naštvaná, podrážděný, šťastná, nic. Vypadá to, že prostě… jsi. Žiješ ve světě, kde nic není mrtvé a nic není živé. A, upřímně, zatraceně mě to děsí. Rozhodla jsem se. Jdeš do Deerwood Falls Rehabilitačního centra. Začínáš zítra,“ promluvila s autoritou, zvedla se a odešla ke dveřím. Ještě jednou se otočila.

„Navrhla bych ti, aby sis začala balit. Zítra dostaneš pomoc, ať ji chceš, nebo ne.“

Ta vzpomínka se jí přerušila, když se taxi zastavilo.

„Jsme tady, slečno,“ řekl řidič, vystoupil a vyndal její kufr.

Vylezla, podívala se na budovu, která vypadala, že je v nicotě. Byla celkem vysoká, béžová, se spoustou oken, bílým plotem okolo (jak ironické) a lesy, co ji obklopovaly, vypadaly celkem živě a laskavě. Nečekala, že taková bude psychiatrická léčebna.

Najednou se přední dveře otevřely a přišla sestra v uniformě. Měla na sobě bílé boty, bílou sukni a bílou bundu s čepečkem.

„Vítejte, slečno Gilbertová. Očekávali jsme vás. Moje jméno je Abby, jsem jedna ze sester z personálu. Následovala byste mě dovnitř?“ usmála se na ni. Elena pouze přikývla, vzala si kufr a následovala Abby dovnitř.

Vevnitř Elena viděla bíle. Všechno bylo bílé! Bílé zdi, bílé stoly, bílé závěsy, skoro se jí z toho motala hlava. Podívala se dolů a následovala Abby, dokud nedošly ke stolu.

„Dobře, musím ti prohledat tašku. Je to standartní procedura, abychom se ujistily, že sis nepřinesla nic, čím by sis mohla ublížit nebo ostatním, dobře?“

Elena nic neřekla, jenom podala Abby svůj černý batoh. Sledovala, jak jí Abby prohlížela batoh. Moc si toho nezabalila - jenom oblečení, zubní kartáček, zubní pastu, hřeben atd. Elena si ani pořádně nezabalila, protože její teta to vzala za ni.

„Dobře, následuj mě do svého pokoje. Budeš mít pokoj s holkou Shannon. Neboj se, je velice milá. Jsou tady muži i ženy. Ale zatím tady nebyly žádné problémy se spolubydlícími. Nevadí ti to, že ne?“ zeptala se Abby, když ji Elena následovala temnou chodbou. Prošly kolem místnosti s velkou televizí, kde na ni zírali muži a ženy.

Nakonec došly do pokoje se zářivým oknem. Na každé straně pokoje byla postel, malá skříň a noční stolek. To bylo vše.

„Shannon je asi zrovna venku, ale já ti pomůžu vybalit a potom ti to tady ukážu, jo?“

Elena se snažila být slušná, ale mohla jenom přikývnout. Tady bude přes půl roku? To neskončí dobře. Netrvalo jim dlouho, než naskládaly věci do šuplíků a skříně, protože Elena toho měla málo.

„Dobře, drahá, pokud mě budeš prostě následovat, řeknu ti, kde je co. Pak si promluvíme o tvém psychiatrickém a terapeutickém plánu, ok?“ Abby dál mluvila, jako kdyby mluvila o počasí a ne o hlubokém emocionálním stresu.

Elena následovala Abby další chodbou a podívala se z okna. Měla krásný výhled na zahradu. Růže, tulipány, lilie, byl vidět každý druh.

Abby se zastavila a laskavě se usmála, když se Elena koukala. „Spousta pacientů ráda chodí ven do zahrad. Je to uklidňující a relaxující, víš?“

Pokračovaly dál chodbou.

„Tohle je zábavní místnost,“ vysvětlila sestřička. Elena se podívala do místnosti, viděla několik kulečníků, ping pong, televizi, DVD, rádio a nějaké hry. To není špatné, pomyslela si. Všimla si několika žen, jak si povídají v rohu, a vedle nich byli muži, kteří zírali do zdi.

Ano, ona a Abby procházely kolem několika pacientů, kteří Elenu děsili. Jeden z nich měl vykulené oko, ta žena, kterou viděla, se nepřestávala škrábat a třetí mluvil sám k sobě.

„Máme tady různé druhy pacientů, Eleno, ne jenom mentální. Tohle jsou lidé s různými problémy, jako drogy, alkohol, násilí, emoce, psychika, ten seznam je dlouhý. Jenom si pamatuj, jsou na stejné lodi jako ty,“ vysvětlila Abby a mile se na ni usmála.

Před tím, než pokračovaly, Elena se zastavila, když viděla muže hrát kulečník. Zrychlil se jí tep, když viděla tu černou košili, co měl na sobě, která ukazovala jeho silné svaly na pažích. Jeho tmavé černé vlasy byly zvýrazněny s jeho bledou kůží, když klečel u zeleného stolu a připravoval další ránu. V tu chvíli uviděla jeho zářivé modré oči. Byly to krystaly!

Elenu ten cizinec zaskočil. Okamžitě k němu cítila nějaké spojení a to ho ani neznala!

Sestřička si odkašlala a Elena se na ni znovu podívala. Dál chodily, když Elena přemýšlela o tom řeckém bohovi, kterého zrovna viděla. Znovu jí naskočila mysl. Byla nucena zůstat v tomhle mentálním ústavě dalších šest měsíců. V rehabilitačním centru! Takže to není místo na vybírání mužů. Nikdy si nehledala muže, protože jí Caroline vždycky někoho našla – nebyla to moc sranda, když jí Caroline vybírala samé pitomce.

Pokračovaly naplánovanou cestou. Ukázala jí kavárny, hlavní uvítací místnost a hlavní recepci, kam může zajít na telefonáty a pro pomoc.

„No, tak když jsi zabydlená, večeře bude za hodinu. Uvidíme se tam.“ Sestřička jí dala sympatický úsměv a opustila místnost.

Elena seděla na posteli, úplně sama na neznámém místě, bez kohokoliv, na koho by se mohla obrátit. Shannon tam nebyla a Elena za to byla vděčná. Z jejích hnědých očí uniklo pár slz, když ji znovu dostihla realita, již potřetí toho dne.

V tom jediném momentě Elena se nikdy necítila víc osaměle v celém životě.

PS: Povídka je přeložena od taekwongirl360 na http://www.fanfiction.net/s/7901384/1/Haven-in-Your-Arms#

Autor: Aruallaf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction