OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Prokletí - 19. kapitola

27.01.2013 (07:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1355×

                                                   19. kapitola – To není možné!

„Nezabila jsem ho?“ strachovala jsem se. A rozhlížela jsem se po Damonovi, ten už stál u mne.

„Ne, neboj… Teď ho musíš ovlivnit, aby na to všechno zapomněl,“ vybídl mě. Pohlédla jsem mu do očí, do těch zelených kukadel.

„Nebudeš si na nás pamatovat. Celou dobu jsi seděl u stolu a četl sis. Měl bys začít trochu žít, najdi si přítelkyni, ale nějakou milou přítelkyni,“ zdůraznila jsem každé slovo. Mark nás opustil a odešel.

„Tak jaká jsem byla?“ ušklíbla jsem se.

„Nevěřil bych tomu, že bys dokázala sbalit i takového knihomola, vážně ne! Klobouk dolů!“

Zbytek večera probíhal asi tak, našla jsem si ještě jednu oběť, tentokrát to byl nějaký motorkář. Sbalit, napít, vymazat. Hrálo mi v hlavě. No, vím jednu věc. Tady to si ještě někdy musím zopakovat. Vím, co by na to řekla Elena. Ale upřímně, teď mi to je tak trochu jedno…

„Šlo ti to skvěle,“ prohlásil Damon s úsměvem doma nad skleničkou whisky.

„No, nedokážu si představit, jak by dopadl ten první kluk, od kterého jsi mě odtáhl,“ přiznala jsem. A srdečně se na něj usmála. „Jdu se osprchovat,“ prohlásila jsem a zvedala se z křesla.

„No, to je náhoda! Taky jsem to měl v plánu,“ spráskl rukama.

„Jo, a naše sprcha dopadne tak, jak minule,“ odfrkla jsem si.

„Sice jsme tam ani nedošli, ale neříkej, že náhradní program se ti nelíbil,“ argumentoval. Propalovala jsem ho pohledem.

Najednou se mi udělalo mdlo. Zpátky jsem se posadila do křesla.

„Co je?“ zeptal se s přimhouřenýma očima černovlasý upír.

„Nic, jsem asi trochu utahaná, byl to můj první lov, co bys čekal,“ zářivě jsem se usmála.

„První? Takže můžu počítat, že jich bude víc?“ Dostal mě, zase mě dostal!

„Možná,“ přivřela jsem oči a promnula jsem si je. Trochu se mi točila hlava. Nevěděla jsem, že upíra může bolet hlava.

„Zdáš se mi divná,“ prohlásil Damon, když mě zkoumal od hlavy až k patě.

„Říkám, že jsem unavená,“ odsekla jsem a snažila se zvednout. No, řekněme, že mi to málem vyšlo, kdyby se mi nepodlomila kolena. Damon mě naštěstí včas chytil. Ošidil mě tak o pěknou bouli na hlavě, kterou bych dostala od stolu.

„Co se mi to děje?“ zeptala jsem se v polospánku. Damonovy modré oči zářily zoufalstvím.

„Odnesu tě nahoru, trochu se prospíš, určitě to není nic vážného,“ nahodil tu obvyklou ironickou grimasu, bohužel tentokrát jsem poznala, že není skutečná. Jen se mě snažil uklidnit.

Damon mě pomalu položil do postele a chtěl odejít, já jsem ho stihla chytit za ruku, tím jsem mu naznačila, ať se mnou zůstane. Ani na chvíli se nerozmýšlel a lehl si vedle mě.

Tak jako teď mi nikdy nebylo, ani tehdy, kdy se ze mne stával upír. Bylo mi i jinak, než když jsem byla jako člověk nemocná.

„Zvláštně ti tluče srdce,“ řekl po chvíli ticha Damon. Zaposlouchala jsem se, měl pravdu. Jako bych slyšela zvláštní echo.

„Co je to?“ zajímala jsem se se strachem. Neodpovídal, nic nevěděl. Sakra, Damone! Chodíš už po světě víc než století a půl a nevíš, co se se mnou děje? Co když zemřu? Co když se mnou není něco v pořádku? Z toho nápadu se mi udělalo špatně. Hodně špatně. Jako namydlený blesk jsem vypálila z pokoje a směřovala jsem si to do koupelny. Lépe řečeno k záchodu. Stihla jsem za sebou prásknout dveřmi, ale Damonovi nedalo žádnou práci je otevřít. Super, takže se na mě dívá, jak zvracím… krev? Cože? To není možné, proč zvracím krev? Vím proč, někdo mě chce potrestat za to, že jsem pila z lidí, a navíc se mi to líbilo a chtěla jsem to zopakovat!

Přestalo to, po celém těle jsem se chvěla. Damon stál vedle mě nehybný jako socha.

„Damone,“ vydechla jsem. „Neměla jsem pít z lidí, je to určitě tím!“ vyvodila jsem výsledek.

„To není možné!“ prohodil.

„Co není možné? Prostě jsem dvojnice, možná na mě ta krev tahle funguje!“ usoudila jsem. Cítila jsem se lépe. O moc lépe.

„Za to nemůže ta krev, Tereso. Vždyť piješ krev ze sáčku už dlouho a to se moc neliší od krve ze žíly. Je sice teplejší, ale to je tak všechno!“ odporoval.

Hleděla jsem na bílou stěnu. Urputně jsem přemýšlela, proč mi je tak hrozně. Možná to je tím, že… Fajn, nic normálního mě nenapadá!

„Zajdu za Bonnie,“ prohlásila jsem zničehonic.

„Na to zapomeň, vždyť se sotva držíš na nohou! Navíc jsou dvě ráno, pochybuju, že by byla nadšená tvou návštěvou.“ Měl pravdu, jako vždy…

„Tak máš jiný nápad?“ nadzvedla jsem jedno obočí. Vydechl a měřil si mne.

„Ze všeho nejdřív by sis měla odpočinout. To je jediné, co ti můžu poradit,“ oznámil. V tu ránu mě svíraly jeho pevné ruce. Za pár chvil jsem znovu ležela v posteli.

„Jdu se podívat do pár knih,“ usmál se s nadějí.

Pohled Damona:

Sedím nad těmi zaprášenými čarodějnickými knihami už pěkných pár hodin. Zatím jsem se nic normálního nedozvěděl. Je to na prd! Vážně… Došel jsem k pár závěrům:

a) Byla napůl mocná čarodějka a teď trpí nevolností, protože se zbavuje své síly.

b) Nějaká čarodějka ji zaklela.

c) Znovu se stává člověkem.

d) Je těhotná…

Fajn, všechno je to totální kravina! Nic víc ale nemám, když bylo za deset minut osm, zvedl jsem telefon a urputně se snažil dozvonit Bonnie. Po pár sekundách telefon zvedla.

„Co je? Hoří?“ zívla.

„Bonnie, potřebuju tvou pomoc!“ chrlil jsem.

„Damone? Myslela jsem, že volá Teresa!“ zamumlala.

„Nevolá, prosím, můžeš přijet do penzionu? Něco se stalo,“ řekl jsem vážně.

PS: Můžete napsat, co si myslíte, že jí je. :)

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Prokletí - 19. kapitola: