OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Prokletí - 17. kapitola

25.01.2013 (07:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1502×

                                                                       17. kapitola - Železo

„Nemůžu ho zabít!“ vřískla jsem.

„Ale ano, můžeš. Pokud chceš přežít a žít krásný život po boku Damona,“ řekl medově Klaus. A tiskl k sobě zraněného Jeremyho. V jednu chvíli jsem si myslela, že mi ho dokonce hodí.

„To raději zemřu,“ uvedla jsem vše na pravou míru. „Proč je pro tebe tek hodně důležité, aby to byl Jeremy?“ hrozně jsem řvala. Až přespříliš.

„Nekřič… Jen jsem ti chtěl nabídnout krev lovce,“ uchechtl se. A díval se do našich nechápavých tváří.

„Cože? Lovce… O čem to tady mluvíš?“ zeptal se nechápavě a zamračeně Damon.

„On je klíč ke všemu a ten klíč musíme zničit,“ vysvětlil. Chvíli bylo ticho, ticho, které se mi nelíbilo.

„Já ho rozhodně nezničím!“ odsekla jsem.

„Tak to budu muset udělat já.“ Už se natahoval k jeho krku. Viděla jsem každý pohyb zpomaleně. Damon vedle mě nečekal a svou rychlostí vyprostil Jeremyho z Klausova sevření. Původní se zachichotal.

„Právě on může být váš konec! Uvědomte si to, pokud se najde aktivní lovec a přijde do kontaktu s Jeremym, tak máte po té vaší idyle!“ štěkl a zmizel. Rychle jsem přispěchala k tělu mého bratra. Slyšela jsem každý úder jeho slabého srdce.

„Jeremy,“ šeptala jsem mu těsně u hlavy. Vdechla jsem krev, jeho krev. Tak moc jsem ji chtěla, tak moc jsem chtěla zabořit své zuby do jeho krku. Už jsem byla blízko, tak moc blizoučko! Chtěla jsem jen jeden lok, jen trošičku, tak, aby mu to nic neudělalo…

„Tereso, ne!“ křikl Damon a odtáhl mě. Otočila jsem se směrem na upíra, který mě připravil o ten zážitek. Vyvalila jsem na něj své hnědé oči. Chtěla jsem mu něco udělat. Možná ho zabít…

„Vím, že máš velký hlad, ale svého bratra si rozhodně dát na večeři nechceš!“ prohodil.

Začala jsem si vše uvědomovat. Co jsem to chtěla udělat? Chtěla jsem zabít Jeremyho… Mého bratra! Jsem zrůda, chtěla jsem mu ublížit! Cítila jsem, jak mi po tváři stekla první horká slza, kterou Damon setřel.

„Je to v pořádku, rozumíš? Nemůžeš za to, to je instinkt…“

„Chtěla jsem ho zabít!“ rozplakala jsem se. Damon mě chytl do pevného objetí. To už Jeremy přicházel k sobě.

„Jeremy!“ vykřikla jsem a běžela za ním. Vypadal trochu – hodně malátně. Rozkoukával se.

„Co se stalo? Pamatuju si, že jsem byl s Annou… A pak mám jen černo,“ mrkal.

„To Klaus, on…“

„Neměl co na práci! Hrozně se nudí, myslím, že potřebuje koníčka,“ dokončil za mne Damon a mrkl na mne. Jeremy těkal pohledem ze mne na mého upíra.

„Fajn, vím, že ty,“ ukázal na Damona, „nemluvíš pravdu, ale raději to nechám tak,“ řekl a odešel. Stále ještě nedobrou chůzí. Měla jsem strach, aby sebou někde nesekl.

Z plných plic jsem se nadechla. Postavila se a sedla si na postel. Chvíli jsem ležela, přemýšlela jsem, co by se stalo, kdybych zabila Jeremyho. Asi by se na mě Jenna pěkně naštvala, a Elena taky. Začala jsem se neovladatelně smát. Já uvažuju nad tím, co by dělali ostatní, neuvažovala jsem o tom, jak bych se cítila já. Zabila bych Jeremyho… Další zával smíchu.

„Proč se směješ?“ zeptal se nechápavě.

„Já ani nevím, uvažovala jsem nad tím, co by se stalo, kdybych zabila… Jeremyho,“ stále jsem se smála.

„Asi by ses měla něčeho napít, něčeho, po čem budeš zase trochu… normální,“ nadhodil Damon. Pozoroval mne.

„Hmm… Já nic nechci!“ křikla jsem.

„Ale vážně bys měla!“ upozornil mě.

„Nebudu něco dělat jen proto, že to někdo řekne!“ vysvětlovala jsem velice nahlas. Jak si někdo může myslet, že budu dělat, co zrovna dělat nechci, i když to dělat chci, ale to je jedno! Prostě jen proto, že to někdo řekne, tak to hned nebudu dělat!

„Terry, jsi trochu… přecitlivělá. Ale to nic, to je tou přeměnou,“ vysvětloval klidným hlasem.

„Proč tu tak řvete?“ rozrazil dveře Stefan, v závěsu za ním byla i Elena, která měla v očích strach.

„Je… je v pořádku?“ zakoktala se.

„Teď je možná trochu přecitlivělá,“ oznámil jim Damon.

„To teda nejsem!“ řvala jsem.

„Ona se chová… jako když byla malá,“ řekla po chvíli přemýšlení Elena.

„To jste měly jistě veselé dětství,“ uchechtl se Damon. Zamračila jsem se.

Elena přišla blíž k Damonovi a něco mu šeptala do ucha. Snažila jsem se něco zaslechnout. Proč mi vlastně sahá na Damona?

„Hej! On je můj,“ označila jsem své teritorium. Elena od něj poodešla. A zářivě se usmála. Proč se tak blbě směje? Tady za to zaplatíš!

„Terry, máš pravdu. Nemůžeš se ničeho napít! Já ti to vlastně zakazuju!“ došel k závěru Damon.

„Ale já se chci něčeho napít! Hned teď!“ vpíjela jsem se mu do očí. Začala mě bolet hlava, tak moc mě začala bolet hlava. Slyšela jsem veliký šum. Rychle jsem zavřela oči. Chtěla jsem tu bolest vyhnat.

„Je ti něco?“ zeptal se Stefan.

Mlčela jsem, jen jsem se držela za hlavu.

„Ne, myslím, že ne… Jen, co to, sakra, bylo?“ hleděla jsem do všech tváří, které byly v místnosti.  

Točil se se mnou celý svět, ještě, že jsem seděla.

Ani nevím jak, ale najednou přede mnou byl Damon se skleničkou. Opatrně mi ji podával.

„Vypij to!“ přikázal. Poslušně jsem si od něj vzala skleničkou s hustou červenou… krví. Přiložila jsem ji k ústům. Chvíli jsem sbírala odvahu. Když jsem si k tomu přičichla, tak to úžasně vonělo, chtěla jsem se napít, ale nebyla jsem si jistá. Stiskla jsem ji pevněji a trochu si lokla, bylo to naprosto odporné. Železitá chuť se mi zařezávala do jazyku jako žiletka. Nechtěla jsem už dál pít, ale něco mi nedalo a znovu jsem si lokla. Toto polknutí bylo jiné. Úžasné, železitá chuť se změnila, chutnala mi. Ještě víc! Milovala jsem ji!

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Prokletí - 17. kapitola: