OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Prokletí - 12. kapitola

20.01.2013 (08:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1562×

                                                                      12. kapitola - Vrána

Přitiskla jsem své rty na ty jeho. Věnovala jsem mu jeden ze svých nejlepších polibků, které svedu. Bohužel nás přerušilo otevření dveří.

„Bude se krájet dort!“ křikla na nás Caroline.

„Dort?“ zopakovala jsem nechápavě.

„Jo, to je to sladké, co je na každé oslavě…“

„Caroline, je mi snad deset… Nemá to cenu, jdeme na ten dort.“ Chytla jsem Damona za ruku a vedla jsem ho dolů. Všude kolem se ozývala přání k narozeninám. Hledala jsem očima Elenu, uviděla jsem ji v obložení několika lidí.

„Rozkrájíme dort a potom vypadneme,“ šeptla jsem Damonovi. Před tím jsem se samozřejmě ujistila, že Caroline není nikde poblíž.

Damon na mě samolibě mrkl, společně jsme zamířili k Eleně a Stefanovi.

„Jak si užíváte párty?“ zeptala se mě Elena otráveně.

„Úžasně!“ odpověděl Damon bez špetky ironie. Vážně vypadal, že si párty užívá.

Elena na něj koukala trochu vyjeveně.

„Teď si říkám, jestli nemáš horečku ty,“ usmála se.

„Ne, nemám,“ odsekl.

Krájení dortu se ujala jak jinak než Caroline. Chvíli jsem měla pocit, že se pořeže. Bonnie se jí jen smála. Když všichni jedli, tak jsme se s Damonem nenápadně vypařili. Nevšiml si toho naštěstí nikdo. I když vím, že později budu mít průšvih, ale tady to mi za to stojí.

Jen tak jsme se poflakovali po ulici, najednou kolem nás proletěla vrána. Hrozně jsem se lekla. Připomnělo mi to ten incident, který se mi stal na začátku školního roku. Všude byla mlha… A ta vrána!

„Je ti něco?“ zeptal se Damon trochu polekaně.

„Nic, jen mi to připomnělo začátek školního roku. Viděla jsem vránu a mlhu. Hrozně jsem se bála…“ Damon se začal zničehonic smát.

„Jsem ti k smíchu? Fajn, je to trochu divné, když se člověk bojí vrány a mlhy, ale věř mi, že kdybys seděl jen tak na hřbitově a psal si deník, a najednou by kolem tebe byla mlha a nějaká otravná vrána by seděla na náhrobku a nechtěla by odletět ani potom, co bys ji odehnal!“ chrlila jsem ze sebe. Damon se rozchechtal ještě víc.

„Co je ti na tom pořád k smíchu?“ zeptala jsem se vážně naštvaně.

„Víš, že jsem tam byl? Měla jsi vážně hrůzu v očích. Chtěl jsem tě jenom trochu polekat, vážně. Ale ten tvůj pohled na tu vránu stál vážně za to!“

„To ty? Ty jsi udělal tu mlhu a přinutil tu vránu?“ křikla jsem na něj.

„Jo, a na ten tvůj pohled jsem nezapomněl. A potom, jak si zdrhala z toho hřbitova a já stál za tebou. Ani ses nehýbala, nakonec ses odhodlala se otočit, ale to jsem zmizel. A sledoval tě z povzdálí,“ vysvětloval.

Najednou jsem si na každý okamžik mého strachu vzpomněla:

Měla jsem pocit, že za mnou někdo stojí, ale neměla jsem tu odvahu se otočit. Cítila jsem ten mrazivý dech, ze kterého mi naskakovala husí kůže. V tu chvíli jsem se nehýbala. Pokud za mnou někdo stojí, tak si musí o mně myslet, že jsem trochu pako. Sebrala jsem tu největší odvahu, co jsem v sobě měla, abych se otočila. Udělala jsem prudký pohyb hlavou. Mé vlasy se rozlétly na všechny strany.

V mlze za mnou nikdo nebyl, jsem už vážně paranoidní. Měla bych se léčit.

„Víš, jak jsem bála, ty idiote?“ vřískla jsem.

„Vím…“ Další vlna smíchu. Praštila jsem ho do ramene a naštvaně jsem odkráčela. Slyšela jsem stálý smích. Najednou se ochladilo, viděla jsem, jak kolem mě prostupuje mlha. A v dálce jsem uslyšela vránu.

„Vtipné!“ křikla jsem na něho.

Vše ustalo, všimla jsem si, že mě Damon dohnal.

„Tak se už nezlob, tehdy jsem se nudil. Neměl jsem co na práci a ty jsi mi tam přišla jako holka, se kterou by mohla být legrace,“ šeptl a usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem.

„Jistě, holka, co vypadá jako tvoje bývalá,“ prskla jsem.

„Dobře, byl jsem zvědavý. Chtěl jsem se ujistit, jestli vážně nejsi ona. I když jsem věděl, že nejsi…“

„Naučíš mě to potom?“ zeptala jsem se najednou. Damonův výraz byl nepopsatelný. V jeho očích se mísilo tolik pocitů, vše se potom sjednotilo do jednoho.

„Když na sobě budeš makat jako já. Tak to nebude problém,“ pronesl.

„Jistě…“ Nečekala jsem to, vrhl se na mé rty. Polibky jsem mu oplácela, nevím jak, ale nějak jsme se dostali k našemu domu. Když Damon rychle otevřel dveře, tak jsme to nečekali a vevnitř stála Jenna s nazdviženým obočím.

Odkašlala jsem si. „Neměla jsi být někde jinde?“

„Máš pravdu, promiň. Nechám vás dva, abyste si užili, potom zase přijdu, zavolej mi,“ řekla ironicky.

„Měli jsme jít oknem,“ špitla jsem Damonovi tak, aby to Jenna neslyšela. To už jsme procházeli domovními dveřmi do obýváku.

„Mimochodem, nepořádá pro tebe Caroline párty?“ podivila se.

„Pořádá, je tam Stefan a Elena. My dva jsme se vytratili,“ uvedla jsem vše na pravou míru.

„Aha, to je od vás dvou pěkné, nechat ty dva napospas Caroline,“ zaškaredila se Jenna.

„Dobře, přiznám se, mysleli jsme v tu chvíli jen na sebe…“ Damonovi zazvonil telefon. Zvedl ho, já už jen poslouchala půl telefonu.

„Ne!... Ne, nemyslím si… Dej potom vědět,“ požádal někoho na druhé straně. Okamžitě, co to položil, jsem se musela zeptat:

„Kdo to byl?“

„Katherine…“

„Katherine,“ zopakovala jsem.

„Řekla mi, že se Klaus vrací. Chce si vás odvést.“ Zatajila jsem dech. To nemůže být možné!

„Co budeme dělat?“ zeptala se Jenna rychle.

Pohled Damona:

Někdo zazvonil, věděl jsem, že to bude Klaus. Dostal jsem echo od Katherine.

„Zůstaňte tady a neukazujte se,“ nařídil jsem. Teresa jen chabě přikývla a stiskla Jenně ruku.

Odhodlal jsem se a otevřel jsem. Jak jsem čekal, na zápraží stál vysmátý Klaus.

„Pozveš mě dál?“ optal se s úsměvem.

„Ne,“ odsekl jsem. Klaus se znovu pokřiveně usmál.

„Za tu dobu, co jsem byl pryč, jsem si něco zařídil. Myslím, že by tě to mohlo zajímat.“

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Prokletí - 12. kapitola: