OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíři či neupíři? 1. kapitola

14.07.2013 (11:00) • MynameisElis • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 1034×

Katherine:

„Unavená?" zeptala se Elena pobaveně, když jsem se natáhla na postel.

„Tak si zkus za jednu noc obletět všechny klidně spící občany Mystic Falls a všem ovlivnit mysl, je to vyčerpávájící," vysvětlila jsem. Jo, jo - bylo to těžší, musela jsem si rovnat vlasy a navštěvovat všechny obyvatele. Moje jediné štěstí? Slunce si dalo na týden oraz. Těžké to bylo u Lockwoodů, Fellů, Forbesů a ostatních rodin, které patří mezi radu. Jejich domy totiž kypěly sporýšem, byl cítit všude. Ani jsem se neodvažovala na něco posadit nebo na něco chytnout. Zevnitř mi sporýš neublíží, ale zvenku funguje normálně. 

„Všechno zařízeno?" zeptala se radši.

„Jo," vydechla jsem úlevně. „Teď už jo."

„Ale ty teď vlastně nesmíš na slunce, že?" vzpomněla si.

„Jo," přikývla jsem. „Omluv mě ve škole. Jsem nemocná." To poslední slovo jsem schválně protáhla do ironie.

„Myslíš, že tomu uvěří?" zeptala se Elena s krátkým smíchem. „Už jsi nemocná přes půl roku!"

„Já vím," zasmála jsem se taky. „Ale teď k tomu mám vážnější důvod než předtím."

„Snad ses poučila," začala zase Elena.

„Ne, Eleno," posadila jsem se upíří rychlostí, což ji trochu trochu vyděsilo. „Nezačínej zase moralizovat. Sorry, ale to tvoje já jsem ti to říkala nebo Snad ses poučila, upřímně nesnáším."

„A jak to s tím sluncem vlastně funguje?" přimhouřila oči a naklonila hlavu na stranu - tak jako vždy, když ji něco zajímá.

„Ty to nevíš?" zvedla jsem překvapeně obočí. Ona jen pokrčila rameny.

„Věděla jsem, co jsou, jací jsou a co mohou způsobit," odpověděla prostě. „Věděla jsem, jak se chránit, a víc jsem vědět nepotřebovala."

„Ale chtěla?" došlo mi. Vždycky jsem poznala, kdy si na slova dává pozor. Řekla nepotřebovala. Já jsem taky nepotřebovala upíry hledat, ale chtěla jsem to.

„Popravdě?" zapřemýšlela Elena. „Fascinují mě. Je to něco jiného. Něco rizikového. Něco zvláštního."

„Chápu tě," usmála jsem se a znovu se natáhla.¨

„Tak jak to funguje?" zeptala se nedočkavě.

„Víš, upíři nejsou jediné zvláštní bytosti na světě," zamumlala jsem a posadila se.

„To jako vlkodlaci?" zeptala se tak trochu vyděšeně.

„Ne, ne, ne, ne, ne," začala jsem kroutit hlavou. „O vlkodlacích nic nevím, ti jsou přeci jen v knížkách a špatných horrorech, výjimkou je ale Underworld."

„Samozřejmě," zašklebila se a posadila se vedle mě. „Tak co tedy?"

„Čarodějky," odpověděla jsem jednoduše.

„Čarodějky?" zeptala se překvapeně, jako by čekala něco jiného. „Jakože staré čarodějnice s těmi bradavicemi?"

„To ne," protáhla jsem obličej. „To jsou přeci jen pohádky. Čarodějka může být jakákoli holka, může vypadat stejně jako ty nebo já."

„Co to má společné s upíry a sluncem?" zeptala se nechápavě. Jí to nedošlo.

„Čarodějky umí dělat různá kouzla. A dokáží věci i očarovat. Někteří z nás si přikloní nějakou čarodějku - zachrání jí život, nabídnou obchod a tak podobně. Nebo se s čarodějkou přátelí." Odmlčela jsem se.

„A dál?" pobízela mě Elena.

„Pokud to je tak, že jí nabídnou obchod nebo nějak pomohou z potíží, čarodějka ví, že to nebude zadarmo. Pak tedy upír může chtít malou službičku. A ti, co o tom ví, chtějí ochranu proti slunci."

„Jakože ta čarodějka ho začaruje, aby mu slunce neublížilo?" snažila se to pochopit. Dochází jí to.

„Skoro," přimhouřila jsem oči. „Nedokáží očarovat nás, jakože upíry, ale mohou očarovat věci. Nejčastěji to jsou náramky, náhrdelníky nebo prsteny. To když máme u sebe, slunce nám neublíží."

„A když to sundáte..." začala.

„Tak shoříme," dořekla jsem. „Ale to by to muselo být na zemi. Jakmile to máme u sebe, zase je všechno při starém."

„Takže abys mohla chodit ven, potřebuješ si naklonit čarodějku..." přemýšlela.

„Ano, nebo bych taky mohla pohrozit nějakému upírovi," nabídla jsem další řešení. „Hodně upírů... no, spíš upírek zná nějakou čarodějku, která má u ní nedořešený dluh."

„Proč upírek?" zeptala se.

„Protože upíři jsou větší krveholici," vysvětlila jsem váhavě, nevěděla jsem, co to s ní udělá. „Upíři myslí jen na krev, tady a teď. Potřebuju prsten? Fajn - zachráním čarodějku. Potřebuju teď něco čarodějného? Ne - nebudu se do čarodějných konfliktů plést. Starají se jen o to, co potřebují teď, nevěří čarodějkám. Ovšem upírky jsou vůči čarodějkám důvěřivější - pokud dá čarodějka slovo, splní ho. Protože upírka by si ji pak našla a bylo by to horší..."

„Takže se porozhlížíme buď po upírce, nebo po čarodějce," zkonstatovala Elena. Já jsem přikývla.

„A prozatím," řekla jsem ještě, „by se mi hodila nějaká bezpečnostní fólie na sklo. Ať tu nejsem potmě. A pak - kdyby Jenna roztáhla závěsy..." nedořekla jsem.

„Špatně by to skončilo," kývla. „Fajn, nasaď ten svůj marodenský výraz, jdu říct Jenně, že ti není nejlíp."

„Počkej!" zavolala jsem ještě. Před tím se musím trochu připravit. „Potřebuju nejdřív kafe, hadr a horkou vodu."

„Proč?" podívala se na mě.

„Jenna mě zná," vysvětlila jsem. „Neuvěří mi, dokud nebudu mít horečku. A kdyby se mně dotkla a zjistila, že je moje kůže ledová, moc by ji to neuklidnilo."

„Vysvětlím později," dodala jsem, když už se nadechovala, že se mě zeptá na tu ledovou ruku. Trvalo to sotva pět minut a už mi nesla tu kávu, hadr a misku s horkou vodou. Okamžitě jsem tam hadr položila a lokla si kávy.

„Tak?" zeptala se. Vzdychla jsem - ona je ale zvědavá.

„Ano, jsme ledoví," začala jsem. „Jsme mrtví - mohla bys zkusit mi nahmatat pulz, ani náhodou. Moje srdce netluče." Při poslední větě sebou trochu škubla. No co - chtěla vědět o upírech všechno, má to mít.

„Jsem mrtvá," pokračovala jsem. „Abych přežila, musím ve svém těle udržovat jistou hladinu krve. Pít krev. Je jedno, jestli je lidská, nebo zvířecí. A nezkoušej mě na ni převychovávat. Mluvila jsem o tom s ostatními upíry - neudržela bych se pak a někoho zabila. Tak, jak žiju teď, je to nejlepší." Ona jen zírala do prázdna. Vyděsilo ji to.

„V pohodě?" zeptala jsem se ustaraně. „Promiň - neměla jsem o tom tak mluvit."

„Ne, to je dobrý," řekla. Ne, to je dobrý... Její typická fráze. „Je to teď část tvého já. A je dobré o něm vědět co nejvíc." To je moje holka. Vidí jen to pozitivní.

„To jsem ráda," řekla jsem a znovu si lokla toho kafe. Už jsem cítila, jak se mi tělo otepluje.

„A co s tou studenou kůží má společnýho káva?" ptala se dál.

„Kofein," řekla jsem. „Kofein nám oteplí tu krev. Ta zůstane teplá... no, asi tak den. Nebo do dalšího... nakrmení." Pečlivě jsem vybírala slova, nechtěla jsem ji vyděsit.

„Kdybys pila teplou krev?" zeptala se dál. Měla něco za lubem. Chvíli jsem přemýšlela. A pak mi to došlo.

„To ani nezkoušej!" řekla jsem pevně. „Tvojí krve se nenapiju."

„Proč?" zeptala se.

„Není to správný!" vysvětlila jsem. „To, že jsem upír, vůbec není správný! Nevím, jestli bych potom mohla přestat."

„Fajn," řekla. „Kdybys změnila názor, víš, za kým přijít. Připrav se, jdu pro Jennu." Dopila jsem kávu a ten horký hadr si přiložila na čelo. Pálilo to hrozně, ale co bych pro omluvenku neudělala, že? Pak jsem to ještě otřela do sucha, právě včas, abych slyšela, jak říká Elena Jenně:

„Jenno! Pojď se podívat na Katherine, nelíbí se mi. Má horečku." Schody. Dupy dupy dup. A najednou Jenna u mě v pokoji.

„Co se děje, Katty?" zeptala se. Tak trochu nedůvěřivě, nevěřila, že bych fakt mohla být nemocná.

„Mám teplotu," sípala jsem. Přesvědčila jsem ji. Přiskočila ke mně a přitiskla dlaň na čelo.

„Celá hoříš!" vyjekla. „Žádná škola. Napíšu omluvenku." Fajn, plán vyšel. Skvěle. Elena jen stála ve dveřích, usmívala se a kroutila hlavou.¨

Elena:

„Unavená?" zeptala jsem se, když se Katt natáhla na postel.

„Tak si zkus za jednu noc obletět všechny klidně spící občany Mystic Falls a všem ovlivnit mysl, je to vyčerpávájící," vysvětlila. Bylo sedm ráno - sedm ráno a ona se zrovna vrátila. Tak to doslova lítala.

„Všechno zařízeno?" zeptala jsem se radši.

„Jo," vydechla s úlevou. „Teď už jo."

„Ale ty teď vlastně nesmíš na slunce, že?" vzpomněla jsem si. I když, bylo mi řečeno, že za určitých okolností může být upír na sluníčku, aniž by mu ublížilo.

„Jo," přikývla. „Omluv mě ve škole. Jsem nemocná."  Použila ironii. Jak typické.

„Myslíš, že tomu uvěří?" zasmála jsem se . „Už jsi nemocná přes půl roku!"

„Já vím," zasmála se taky. „Ale teď k tomu mám vážnější důvod než předtím."

„Snad ses poučila," řekla jsem.

„Ne, Eleno," posadila se tak rychle, že jsem si toho ani nevšimla. Upíří rychlostí. Na to si asi ještě dlouho nezvyknu. „Nezačínej zase moralizovat. Sorry, ale to tvoje já jsem ti to říkala nebo Snad ses poučila, upřímně nesnáším."

„A jak to s tím sluncem vlastně funguje?" zeptala jsem se se zájmem.

„Ty to nevíš?" nadzdvihla překvapeně obočí. 

„Věděla jsem, co jsou, jací jsou a co mohou způsobit," pokrčila jsem rameny. „Věděla jsem, jak se chránit, a víc jsem vědět nepotřebovala." To byla pravda.

„Ale chtěla?" poznala to. Její dar? Vždycky uměla velmi dobře číst mezi řádky. I teď poznala, jaké slovo jsem použila.

„Popravdě?" zamyslela jsem se váhavě. Vždyť ona je teď jednou z nich... Mám jí věřit? „Fascinují mě. Je to něco jiného. Něco rizikového. Něco zvláštního."

„Chápu tě," usmála se a znovu si lehla.

„Tak jak to funguje?" zeptala jsem se nedočkavě.

„Víš, upíři nejsou jediné zvláštní bytosti na světě," zamumlala a posadila se, teď už normálně.

„To jako vlkodlaci?" zeptala jsem se. Trochu mě to vyděsilo. Pokud vím, tak když někdo považuje upíry za stvůry, nezná vlkodlaky.

„Ne, ne, ne, ne, ne," začala hned kroutit hlavou. „O vlkodlacích nic nevím, ti jsou přeci jen v knížkách a špatných horrorech, výjimkou je ale Underworld."

„Samozřejmě," zašklebila jsem se a posadila se vedle ní. Underworld, její oblíbený film a horror zároveň. „Tak co tedy?"

„Čarodějky," odpověděla jednoduše.

„Čarodějky?" zeptala jsem se překvapeně. Fajn, přiznávám. Čekala jsem cokoliv. Zombíky, skřítky, elfy... Ale čarodějky? „Jakože staré čarodějnice s těmi bradavicemi?"

„To ne," protáhla zas ten obličej tím svým způsobem. „To jsou přeci jen pohádky. Čarodějka může být jakákoli holka, může vypadat stejně jako ty nebo já."

„Co to má společné s upíry a sluncem?" zeptala jsem se. Něco jsem tušila, ale to přeci není možné... No, moje sestra je upír, tak co tady je vlastně nemožné, že?

„Čarodějky umí dělat různá kouzla. A dokáží věci i očarovat. Někteří z nás si přikloní nějakou čarodějku - zachrání jí život, nabídnou obchod a tak podobně. Nebo se s čarodějkou přátelí." Dramatická pauza

„A dál?" pobízela jsem ji. Bohužel, byla jsem, co se týče těchto věcí, netrpělivá.

„Pokud to je tak, že jí nabídnou obchod nebo nějak pomohou z potíží, čarodějka ví, že to nebude zadarmo. Pak tedy upír může chtít malou službičku. A ti, co o tom ví, chtějí ochranu proti slunci." No jasně, nic není zadarmo.

„Jakože ta čarodějka ho začaruje, aby mu slunce neublížilo?" snažila jsem se to pochopit. Úplně vidím tu blikající žárovku v hlavě, pomyslela jsem si ironicky.

„Skoro," přimhouřila oči. „Nedokáží očarovat nás, jakože upíry, ale mohou očarovat věci. Nejčastěji to jsou náramky, náhrdelníky nebo prsteny. To, když máme u sebe, slunce nám neublíží."

„A když to sundáte..." začala jsem, ale doříct jsem to nemohla.

„Tak shoříme," dořekla to za mě. „Ale to by to muselo být na zemi. Jakmile to máme u sebe, zase je všechno při starém."

„Takže abys mohla chodit ven, potřebuješ si naklonit čarodějku..." přemítala jsem.

„Ano, nebo bych taky mohla pohrozit nějakému upírovi," nabídla mi další řešení. „Hodně upírů... no, spíš upírek, zná nějakou čarodějku, která má u ní nedořešený dluh."

„Proč upírek?" zeptala jsem se.

„Protože upíři jsou větší krveholici," vysvětlila váhavě, pečlivě vybírala slova. „Upíři myslí jen na krev, tady a teď. Potřebuju prsten? Fajn - zachráním čarodějku. Potřebuju teď něco čarodějného? Ne - nebudu se do čarodějných konfliktů plést. Starají se jen o to, co potřebují teď, nevěří čarodějkám. Ovšem upírky jsou vůči čarodějkám důvěřivější - pokud dá čarodějka slovo, splní ho. Protože upírka by si ji pak našla a bylo by to horší..."

„Takže se porozhlížíme buď po upírce nebo po čarodějce," shrnula jsem to. Přikývla.

„A prozatím," řekla rychle, „by se mi hodila nějaká bezpečnostní fólie na sklo. Ať tu nejsem potmě. A pak - kdyby Jenna roztáhla závěsy..." Nedořekla, asi nevěděla, jak to formulovat.

„Špatně by to skončilo," kývla jsem na ni. „Fajn, nasaď ten svůj marodenský výraz, jdu říct Jenně, že ti není nejlíp."

„Počkej!" zavolala. „Potřebuju nejdřív kafe, hadr a horkou vodu."

„Proč?" podívala jsem se na ni. Tak my tu řešíme upírskej problém a ona myslí na kafe?

„Jenna mě zná," vysvětlila. „Neuvěří mi, dokud nebudu mít horečku. A kdyby se mně dotkla a zjistila, že je moje kůže ledová, moc by ji to neuklidnilo."

„Vysvětlím později," dodala, když jsem se nadechovala, že se zeptám na ledovou kůži. Seběhla jsem dolů a dala vařit kávu. Jenna byla v obýváku a sledovala zprávy. Nabrala jsem vodu, vzala utěrku a všechno jí donesla na podnose. Na stříbrném podnose. Hned si lokla kávy.

„Tak?" zeptala jsem se. Vzdychla.

„Ano, jsme ledoví," začala. „Jsme mrtví - mohla bys zkusit mi nahmatat pulz, ani náhodou. Moje srdce netluče." Při poslední větě jsem sebou trochu škubla.

„Jsem mrtvá," pokračovala. „Abych přežila, musím ve svém těle udržovat jistou hladinu krve. Pít krev. Je jedno, jestli je lidská, nebo zvířecí. A nezkoušej mě na ni převychovávat. Mluvila jsem o tom s ostatními upíry - neudržela bych se pak a někoho zabila. Tak, jak žiju teď, je to nejlepší." Nějak se s těmi informacemi rozjela, že? Zírala jsem někam do dálky, to je můj způsob uklidňování.

„V pohodě?" zeptala se ustaraně. „Promiň - neměla jsem o tom tak mluvit."

„Ne, to je dobrý," řekla jsem rychle. „Je to teď část tvého já. A je dobré o něm vědět co nejvíc." Katty se usmála.

„To jsem ráda," řekla a znovu si lokla toho kafe. Zdálo se mi to, nebo její kůže kapánek zrůžověla?

„A co s tou studenou kůží má společnýho káva?" ptala jsem se dál. Pije kávu, horké vody se ani nedotkla, takže to bude káva, to oteplovalo.

„Kofein," řekla. „Kofein nám oteplí tu krev. Ta zůstane teplá... no, asi tak den. Nebo do dalšího... nakrmení." Pečlivě vybírala slova, to jsem poznala. Nemusela. 

„Kdybys pila teplou krev?" zeptala jsem se dál. Možná, že kdyby měla dárcovskou stanici přímo tady, nebyla by tak nápadná...

„To ani nezkoušej!" řekla pevně a rozhodně. Z jejího hlasu čišela autorita. „Tvojí krve se nenapiju."

„Proč?" zeptala jsem se. Je s ní něco v nepořádku, není dost dobrá?

„Není to správný!" vysvětlila mi. „To, že jsem upír, vůbec není správný! Nevím, jestli bych potom mohla přestat."

„Fajn," řekla jsem trošku naštvaně. „Kdybys změnila názor, víš, za kým přijít. Připrav se, jdu pro Jennu." Seběhla jsem dolů, Jenna si teď sama vařila kávu.

„Jenno!" oslovila jsem ji. „Pojď se podívat na Katherine, nelíbí se mi. Má horečku." Jenna vyšlapala schody a já byla těsně za ní. Přemítala jsem, jaké to asi je, když vás někdo ovlivní. Pamatujete si potom něco? A když vám pak někdo řekne, co se stalo, vzpomenete si?

„Co se děje, Katty?" zeptala se nedůvěřivě. Samozřejmě - když jde o omluvenky, Katt nikdy nemůžete věřit.

„Mám teplotu," sípala. Přesvědčila ji. Přiskočila k ní a přitiskla jí dlaň na čelo.

„Celá hoříš!" vyjekla. „Žádná škola. Napíšu omluvenku." Stála jsem ve dveřích a tlemila se od ucha k uchu. Po kom ona jen má ten svůj herecký, přesvědčivý talent?

Autor: MynameisElis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíři či neupíři? 1. kapitola: