OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 11. kapitola

22.03.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 579×

Sára

Cestou metrem jsem mu volala. Pořád dokola. Čím blíž jsem byla výstupní stanici, tím více jsem pochybovala, že se ozve, přesto jsem to nevzdávala. Na eskalátoru jsem se kvůli telefonu div nepřizabila – nedokážete si představit, jak těžké je vézt kufr a ještě k tomu ťukat zprávy do mobilu. Tipy a triky? Nezkoušejte to.

Na moment jsem se zastavila v chůzi směrem k obstarožně futuristickému baráku, který jsem nazývala svým domovem. Probralo mě až zabrnění mobilu.

Na dispeji byla nově příchozí zpráva z neznámého čísla.

Ahoj, jsem Cynthia, Tomova snoubenka. Pokud tohle číslo patří Alici Reevesové, prosím, ozvi se mi.

Tu zprávu jsem si přečetla ještě třikrát, než jsem vážně uvěřila tomu, že byla skutečná. Sára – ano, TA hnusná, nevěrná existence, kvůli které mi Tom neodpovídal na hovory ani na zprávy, chtěla mluvit se mnou. Zaprvé, kde sakra vzala moje číslo? Zadruhé, to si může zapsat a nalepit na čelo, že se jí neozvu! A zatřetí…

Alice, prosím tě. Potřebuju s tebou mluvit. Asi už víš, co se stalo… prosím, je to otázka života a smrti‼‼

Kristova noho, ta je perzistentní.

Chytila jsem telefon do obou dlaní a začala do něj ťukat zprávu: My dvě se nemáme o čem bavit.

Odpověď na sebe nedala dlouho čekat…

Cynthia, 16:02: Alice, prosím. Jsi jediná, kdo mi může pomoct. Jste s Tomem přátelé. Zbožňuje tě, určitě si od tebe nechá poradit.

Nějak jsem nevěděla, jestli být dříve nadšená z jejích lichotek, nebo naštvaná za to, co Tomovi provedla.

Alice, 16:03: Jak jsi mu to sakra mohla udělat? Zvedá se mi z tebe žaludek!                  

Cynthia, 16:04: Nechala jsem se unést, ale miluju Toma‼‼ Přísahám‼ Pomoz mi to s ním dát do pořádku.

Alice, 16:04: Zapomeň.

A na to mi zazvonil mobil, na displeji se ukázalo Cynthiino číslo. Jak jinak…

„Haló?“ Pane na nebi, její hlas nebyl o nic méně otravný než celé její bytí. „Alice?“

„To bude omyl, tady kotelna,“ odvětila jsem jí ironicky. Zasmála se, blbka.

„Hihi, jsi vtipná! Přesně tohle o tobě říkal Tom,“ nechala se slyšet nadšeně. „Ach, škoda, že se nesetkáváme v lepší situaci! Byly by z nás kámošky!“

„Eh… nemyslím si,“ vytmavila jsem jí svůj názor na věc. „Poslyš, Sá-ehm, Cynthie,“ opravila jsem se bleskurychle, „co se Toma týká…“ 

„Jo. Prosím tě, pomož mi! Moc tě prosím, Alice! On je láska mého života! Jestli se se mnou rozejde, umřu!“

Zachrčela jsem. Chtěla jsem zařvat, že si za to může sama, ale, no… řekněme, že to by nebylo moc morální.

„Promiň, ale nenapadá mě způsob, jakým bych ti zrovna já mohla pomoct,“ pravila jsem upřímně. „Podvedlas ho s režisérem filmu, ve kterým hraje hlavní roli. To se dá těžko obhájit.“

„Ale no tak! Ugh, tohle je k zbláznění! Vy jste oba tak moc upjatí!“ stěžovala si. „Já nechtěla, to Marco! Ten jeho italský šarm a sei molto bella… nechtěla jsem to udělat! Kdybych věděla, že nás fotí, nikdy bych To-“

„Tak dost!“ odsekla jsem a zhluboka se nadechla. „To rozhodnutí je na dvou lidech, ne na jednom! Udělala jsi ho, musíš čelit důsledkům. Tečka. Kdybys Toma vážně milovala, nikdy – NIKDY – bys mu něco takového neprovedla.“

„Počkej!“ křikla, než jsem jí stihla zavěsit. „Řekni mu, že ho miluju a že mi moc chybí. Prosím! Se mnou se vůbec nebaví.“

„A ty se mu divíš?!“ vyjekla jsem, vytočená doběla. Bože, jestli mi ještě někdy zavolá, házím mobil do oceánu!

S tím jsem jí hovor zavěsila. Byla ještě blbější, než jsem si myslela, takže všechna čest. Chvíli jsem to ještě rozdýchávala, než se na displeji objevila další známá tvář. Tomova usmívající se tvář, abych byla přesná. Okamžitě jsem mu to vzala.

„Ahoj,“ oslovila jsem ho přidušeně, třebaže jsem se snažila znít co nejpozitivněji. Srdce se mi rozbušilo a já naprázdno polkla, než jsem pokračovala v řeči. „Tome, jsi… jsi v pohodě?“

„Četlas dneska bulvár?“ zeptal se mě zhrublým hlasem. Opřela jsem se o hydrant, doufajíc, že mě jeho chlad probudí z týhle šílený noční můry.

„Jo,“ přiznala jsem barvu. 

„Tak proč se mě tak hloupě ptáš?“ vrátil mi úsečně. Ach jo.

„Promiň, já…“ vydechla jsem tíživě a sklopila zrak ke svým rukám na klíně. „Nevím, co se říká ve chvílích, jako je tahle.“

„Neříkej nic,“ utnul mě předtím, než jsem stihla svoji myšlenku rozvést. „Anebo jo. Povídej mi, cos dneska dělala. Třeba mě to přivede na jiné myšlenky.“

„Ehm…“ Dobře, tak tím mě zaskočil. Musela jsem se dát do pucu a začít separovat to, co bylo bezpečné, od toho, co jsem mu rozhodně říct nemohla. „Fajn… takže, dneska ráno jsem měla na snídani naprosto skvělý vajíčka se slaninou. Byla to lahoda!“

„Dalas do nich olivy?“

„Hm… ne.“ Snažila jsem se vzpomenout si, jestli v Bradových vejcích byly olivy. „Ne, nedala. Ale smažil je… totiž, smažila – jenom já jsem je smažila – na másle.“

Slastně zamručel a mně to vykouzlilo malý úsměv na tváři. Aspoň v něčem jsem mohla být nápomocná.

„Být u tebe, všechno bych ti to snědl.“

„Sni dál, bojovala bych jako lev!“ prohodila jsem lehkým tónem. 

Slyšela jsem, že se tiše zasmál. „Porazil bych tě.“

„Jasně… máš v zásobě ještě nějaký dobrý vtip, Hiddlestone?“ dobírala jsem si ho a představovala si, že se culil.  

Rozmohlo se mezi námi příjemné ticho. Příjemné proto, že mi na rtech ještě pořád pohrával drobný úsměv a dokázala jsem si představit, že se mi podařilo mu zvednout náladu. Teda, to jsem si myslela, dokud…

„Netušil jsem to,“ prohlásil najednou zcela upřímně, vážným tónem. Bylo to, jako by si až teď vzpomněl, že Sára existuje a že ho podvedla. „Jsem totální vůl.“

Nesouhlasně jsem zachrčela a začala v tašce dolovat klíče od bytu. Jenže jsem je nenašla, a tak jsem to vzdala, usadila se na schody před barákem a taškou se svými věcmi práskla na schod vedle. 

„Ale jdi, nejsi,“ vydechla jsem. „Jak bys to mohl tušit? Od těch, které milujeme, nečekáme podpásovky.“

Vydal prapodivný, hrdelní zvuk. „Elis, já… pár dní teď nebudu na příjmu. Všude, kam se pohnu, na mě čeká hromada novinářů. Potřebuju prostor, dát se do kupy.“

„Dobře,“ pípla jsem, hrdlo dočista sevřené. „Neplánuješ ale doufám udělat nějakou hloupost.“

„Neboj.“

„Neboj proto, že jo, nebo proto, že ne?“

„Hádej,“ zafuněl nevesele. Už už jsem se nadechovala k řeči, ale přerušil mě: „Ježiši, ne.“

„Super,“ hlesla jsem a byla zticha. Zdálo se mi, že bych měla něco říct, ale nevěděla jsem co. Měla jsem se ho zeptat, jestli nechce přijet na zotavenou sem. Londýn byl sádra, Sára byla zlomenina. Skvělý lék na zlomené srdce a navíc jsem v něm byla já.

Jenže než jsem to stihla, uslyšela jsem na druhé straně linky několik hlasitějších zvuků. Pro jistotu jsem se otočila, abych se ujistila, že to nebylo v mém okolí.

„Už musím, violko. Zavolám ti, jak jenom budu moct, dobře?“ optal se mě a mně se sevřelo srdce. 

„Dobře,“ špitla jsem sotva slyšitelně. „Dávej na sebe pozor.“

Rozloučili jsme se. Zvedla jsem se a znovu se začala hrabat v tašce. Nebyla jsem ve své kůži… Kdo by taky byl? Bolelo mě to a to jsem byla spoustu tisíc kilometrů od něj. Nedokázala jsem si představit, jak se musel cítit on.

Krucinál!

Proč byl mezi námi oceán?! Potřeboval mě – po dlouhé době to bylo obráceně. A já si potřebovala být jistá, že byl – v rámci možností – v pořádku.

Vsunula jsem klíč do zámku a na sílu jím otočila. Zámek poslušně cvaknul, jako by cítil moji nevyřčenou hrozbu.

Už jsem otvírala dveře výtahu, když mě napadlo, že mi může schodiště pomoct zbavit se vzteku na tu hnusnou fuchtli Sáru. Do výtahu jsem tedy hodila jen svou tašku a poslala ji do příslušného patra. Já sama jsem se ale vydala po schodech… snad úplně poprvé ve svém životě.

***

Druhý den jsme s Ramim začali už v šest. To ráno bylo umělecké, a to nejen co do kvality. První pacientka toho dne byla slečna Montgomery, sólistka londýnské opery. Jaký hlas zpívala, jsem si nebyla jistá, za to jsem, díky rentgenu jejích vokálů z pohotovosti, jisto jistě věděla, že si aspoň měsíc nezazpívá.

„Dobrý den,“ usmála jsem se na kypřejší čtyřicátnici v černých kalhotách, když vstoupila do ordinace, a vstala jsem od stolu.

„Dobrý,“ oplatila mi o dost méně optimisticky a o dost více chraplavě. „Tak spusťte, doktorko. Co se mnou je?“

Několikrát jsem na ni zamrkala. Divíte se mi? Byla na mě moc hr! Jiní umělci ze seznamu mých pacientů se se mnou vybavovali třeba i půl hodiny, to i přes telefon!

„Ehm… nechcete se nejdřív posadit?“ otázala jsem se jí ve vší slušnosti. Zdvihla obočí, a tak jsem natáhla ruku k židličce, která stála u mého stolu.

„To je to se mnou tak vážné?“

Stvořila jsem pobavený, hrdelní zvuk. „Ani ne, ale jistota je jistota. Dala byste si něco k pití?“

„Ne,“ odmítla mě, a tak jsem se usadila na své místo před počítačem. „A dostaňte se už k věci, buďte té lásky. Jak dlouho si nezazpívám?“

Dobrá, to mě urazilo. Jako bych já nebyla věcná… pf! Chce upřímnost? Má ji mít.

„Minimálně měsíc,“ prohlásila jsem jasně a stručně.

„No do prdele,“ ulevila si tiše, přičemž odvrátila zrak ode mě k oknu. „Co že mi to vlastně je? Na pohotovosti říkali, že mám nějaké výrůstky, nebo co.“

„Ano, říká se jim hlasivkové polypy.“ Dala jsem dlaň na displej a otočila ho tak, aby viděla svůj snímek. Nasadila si brýle. „Vznikají krvácením do hlasivkového uzlíku po přílišné hlasové námaze. Vy máte dva. Jeden v hlasivkové štěrbině – to je tady,“ ukázala jsem jí první viditelný výstupek, „proto dušnost. Druhý je na povrchu… tady. Už se vám stalo, že jste v jednu chvíli mluvila dvěma zdánlivě různými hlasy?“

„Ne,“ řekla to dvěma různými hlasy. Zacukaly mi koutky a brzy zacukaly i jí. Vida, jak málo stačilo k tomu, aby se ledy prolomily. „Co se mnou bude?“

„Polypy nejsou žádná tragédie. Dají se odstranit jednoduchým chirurgickým zák-“ informovala jsem ji, ale ona mě přerušila.

„No tak to v žádném případě!“ prohlásila a já se na ni zamračila. „Nenechám vás řezat mi do hlasivek! Zbláznila jste se?! Ony mě živí!“

„Slečno Montgomery, jak jsem řekla, nejde o složitý zákrok. Hlasivek se vůbec nedotknu, jen vám laserem vyřežu-“

„Díru do hlasivek,“ odfrkla si suše a založila si paže na hrudi. „Prostě ne, už jsem řekla. Nenechám si řezat do jediné části svého těla, která je co k čemu. Určitě existuje jiný způsob, jak se těch výrostků zbavit.“

„Ehm…“ zahučela jsem proto, že mě vyvedla z míry. Jestli byla i jiná cesta? Ano. Mlčení. „Ale samozřejmě! Můžete si dělat Priessnitzovy obklady, pít zázvorový čaj a u toho budete půl roku mlčet – to je ten váš jiný způsob!“

Nervla jsem se. Připouštím, možná jsem to trochu přehnala… Pacienti, kteří si mysleli, že jim chci více uškodit než pomoct, mě dokázali vždycky spolehlivě vytočit.

Slečna Montgomery si vyžádala svůj rentgenový snímek a vystřelila z ordinace s tím, že si najde někoho kompetentnějšího. V tom jsem jí bránit nemohla, a tak jsem ji aspoň podpořila.

Seděla jsem za stolem, čelem opřená o jeho desku, když k mým uším dolehlo několikeré, dosti rázné zaťukání. Nenapřímila jsem se, věděla jsem, že jde o Ramiho.

„U svaté Ramájány, co to bylo?“ otázal se mě vyjukaně.

„Šílená operní zpěvačka, co si asi myslí, že ji chci zbavit jejího sóla.“

„Aha?“ podivil se. „Netušil jsem, že máte pěvecké ambice.“

„To já taky ne.“ Zacukalo mi v koutcích a já měla konečně důvod se napřímit v zádech. „Ale mohla bych to jít zkusit – za pokus nic nedám. Kdo ví, třeba ve mně dřímá operní talent.“

„Eh… to je vtip?“ Tvářil se naprosto zmateně, chudák.

„Ne,“ nasadila jsem poker face, „dneska odpoledne je konkurz na roli Isoldy. Budete můj Tristan, Rameshi?“

„No, tak já zas radši půjdu…“ Ještě chvíli si mě podezřívavě prohlížel, než se dal na ústup.

„Tristane můj milovaný, kam kráčíš v tuto hodinu?! Náš čas je limitovaný, vrať se, než láskou zhynu!“

No co? Sranda musí bejt.

„Že já jsem sem chodil,“ utrousil, než za sebou prásknul dveřmi. Za těch pár veršů mi ale krátké pobavení stálo.

Kecla jsem si zpátky na židli a pokračovala v ťukání diagnózy madam operní divy do počítače. Rozptýlil mě příchozí hovor teď už (bohužel) známého čísla. Cynthia… jestli vás udivuje, kde ta ženská brala kuráž, nejste sami.

Samozřejmě, že jsem to típla. A pak znovu a znovu a znovu. Byla neúnavná! Musela jsem jí napsat zprávu, aby dala pokoj.

Alice, 6:57: Jsem v práci, nemůžu mluvit!

Odpovědi se mi dostalo záhy… bohužel.

Cynthia, 6:58: Promiň, chci jenom vědět, jestli jsi už mluvila s Tomem?

Alice, 6:58: Do toho ti NIC není.

Cynthia, 6:59: Takže mluvila! Co říkal? Zlobí se, viď že jo? Alice, vezmi mi ten telefon, prosím!

Pak přišel další hovor, který jsem znovu típla. Pak jsem si na telefonu vypla zvuky a schovala ho do tašky, aby mě nerozptyloval.

„Další!“ zavolala jsem a rozklikla kartu následujícího pacienta. Byl jím osmadvacetiletý chlápek s francouzským jménem – Quentin Dupont. Bylo mi povědomé, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout odkud, tak jsem ho hodila do Googlu. A nelitovala jsem. Vypadlo na mě z něj tolik uměleckých fotek toho bruneta ve skoku, že jsem napůl očekávala příchod daňka namísto člověka. Taky tam byla hromada odkazů na Královský balet, na články v The Guardian, London a New York Times, v časopisech Art Monthly a Arts & Culture, tak jsem nakrásně jeden z nich rozklikla. Přečíst jsem si ale stihla jenom nadpis, který byl očividně i tanečníkovým citátem: „Tancem říkám vše, co potřebuji.“

Dveře do mojí kanceláře se pootevřely a v nich se zjevila hlava. Vyjukaný obličej, kterému dominovaly zelenomodrá očiska.

Vyhoupla jsem se na nohy a mile se na něj usmála. Úsměv mi vydržel, dokud nepromluvil.

„Bonjour, madame. Est-ce que je peux entrer?“ 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 11. kapitola: