Ten kluk je můj! - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zdá se, že je vše ztraceno. Dokud se Jessica s Davidem znovu nesrazí před svým domem.

17.11.2021 (12:00) • Jess1ca • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 407×

„Já nevím, co se stalo. V jednu chvíli jsem se vznášela jak na obláčku, když mě držel za ruku, a najednou jsem stála na ulici úplně sama. Bylo to divný.“ Ležím na posteli, koukám do stropu a telefonuji s Kristin.

„To je fakt divný,“ ozve se Kristin na druhý straně. „A vážně jsi nic neudělala?“

„Ne, fakt ne. Prostě jsme se skvěle bavili a pak prostě najednou úplně otočil. Jako by si snad něco uvědomil. Já nevím. Jsem z toho zmatená.“

Dneska mám naštěstí volno, takže zůstávám v posteli.

„Je to debil. Vykašli se na něj. Máš štěstí, že se nestalo něco víc. Pak bys z toho byla ještě víc smutná,“ uklidní mě.

„Asi máš pravdu. Aspoň jsem se zadarmo najedla v luxusní restauraci,“ zasměji se.

„Musím končit. Jdu pozdě do práce.“

„Jasně, Kristin. Ať ti to uteče,“ rozloučím se s ní a pohodím telefon na postel.

„Tak jo, musím se sebrat,“ řeknu si po dalších dvou hodinách koukání do stropu. Sednu si na posteli a prohrábnu si vlasy. Je čas začít nový normální den. Nejdřív musím nakoupit něco na oběd. Myslím, že v ledničce je jen jeden jogurt.

Přejdu do kuchyně a otevřu lednici. Ne, počkat. Ještě je tu kousek nahnilé okurky. Poslední dobou jsem moc nevařila. A dneska to asi taky vidím na rýžové nudle od Vietnamců na rohu. Vrátím se zpátky do ložnice a převléknu se z pyžama do vytahaných šedivých tepláků a trička, které je tak o dvě čísla větší. Vlasy smotám do nepovedeného drdolu, vyhrabu z peněženky kreditku a klíče a vyjdu z domu.

„Ou, pardon,“ omluvím se, když před vchodovými dveřmi do někoho vrazím. Ten někdo se otočí. „Davide? Co … co tady děláš?“ Sjedu pohledem na jeho ruce. Drží v nich asi dvacet rudých růží.

„Dlužím ti omluvu. Včera jsem se choval jako hlupák.“ Nervózně si pohrává s kyticí. „Ta je pro tebe.“ Podá mi ji a podívá se na mě.

„Páni, je krásná. Děkuju. Já… nevím, co říct.“ Přivoním k růžím. Voní nádherně.

„Sluší ti to,“ zalichotí mi David a usměje se. Právě si uvědomím, co mám na sobě. Zčervenám.

„No, je to jen domácí oblečení.“ Přešlápnu nervózně na místě.

„Jsi v tom tak uvolněná.“ Tak teď zrovna moc ne. Vždyť on je zas tak dokonalý. Já vedle něj vypadám jak šmudla. „Promiň, mělas někam namířeno?“

„Vlastně jsem si šla pro něco k obědu. Nemám doma ani rohlík,“ zasměju se.

„Můžu jít s tebou?“ nabídne se. Přikývnu.

***

„Tak tady bydlím. Není to nic moc. Má to jen obývák a ložnici. To, co by měl být kuchyňský kout, se moc za kuchyň pokládat nedá, ale mně to stačí.“ Hodím klíče do ošatky u botníku a pokračuji dál do obýváku. „Buď tu jako doma.“ Začnu vyndávat na stůl kelímky s obědem. Samozřejmě jsem pozvala Davida, ať se se mnou naobědvá. Akorát jsem mu nevymluvila to, aby to celé zaplatil. Nejsem zas tak chudá. Dva obědy si dovolit můžu.

„Chceš vidličku, nebo čínský hůlky?“ zeptám se, když vyndám jeho krabičku s rýží a kung pao.

„Hůlky,“ usměje se a prohlíží si dál byt. Posadím se na gauči se svým kelímkem s rýžovými nudlemi, kuřecím kasem a krevetami. „Máš to tu hezký. Takový útulný,“ pochválí mi David bydlení a vezme si svoji krabičku s jídlem. Sedne si vedle mě a dá se do jídla. „Čínu jsem neměl snad sto let. Vážně to je dobré.“ Nabere si hůlkami rýži. Chvíli tiše lovíme hůlkami ve svých kelímcích. Nedá mi to, ale musím se vrátit ke včerejšku.

„Víš …“

„Víš …“ promluvíme současně.

„Ne, ty první,“ řekne David.

„Ne, začni ty,“ nechám mu prostor a sednu si do tureckého sedu čelem k němu. David se hůlkami nimrá v jídle.

„Asi ti za včerejšek dlužím vysvětlení.“

„To ano,“ pokývu hlavou a čekám, co z něj vyleze.

„Od chvíle, kdy jsem tě uviděl, jsi ve mně něco probudila. Myslel jsem, že když jsem tě včera nechal jít, že to zmizí, ale nemůžu na tebe přestat myslet.“

Věděla jsem to. Ty jeho pohledy. Nemohla jsem mu být tak rychle lhostejná.

„Ano?“ Koukám na něj.

„Jen je tu víc než jeden zádrhel.“ Odloží kelímek na konferenční stolek a zadívá se na mě. Ale ne, tohle je špatný pohled. „Mám přítelkyni.“ Věděla jsem to. Mám chuť ho teď hned vyhodit z bytu. Vidí mi to na očích, a tak hned pokračuje: „Ale posledních pár měsíců nám to už moc neklape a nejspíš se rozejdeme. Nechci, aby sis myslela, že jsi nějaká náhrada. Ty mě přitahuješ takovým způsobem, který nedokážu popsat.“

Dívám se na něj. Co mám na to říct?

„Jess, dej mi šanci.“

Chvíli na něj koukám. Přemýšlím.

„Nechci být bokovka na jednu noc,“ řeknu po chvíli.

„Ne, to já taky nechci. S Emily to skončím. My už spolu vlastně skoro ani nechodíme. Bydlím teď na hotelu.“

„Dobře,“ usměji se. Jsem ráda, že nebyla chyba na mojí straně. Už jsem se lekla, že jsem odpuzovač chlapů. „A ty další zádrhely?“ zeptám se, když do sebe vcucnu rýžovou nudli.

„Jsem herec, příležitostný zpěvák a docela slavná osobnost. A zrovna tu natáčím nový film, takže nebudu mít tolik času, kolik bych ti chtěl věnovat.“

Vyprsknu smíchy. „Tak jo. To byl dobrej vtip. Já jsem slavná hollywoodská herečka. Zapomněla jsem se ti zmínit.“ Dusím se rýžovou nudlí. David se po chvíli začne taky smát.

„Tak dobře. Občas jen dělám křoví.“

Uklidním se a položím krabičku s jídlem. „To už zní věrohodněji,“ usměji se na něj. Zadíváme se na sebe. David mi položí svou ruku na mou. Už mám zase to mravenčení po celém těle. Naše obličeje se začnou přibližovat. Zavřu oči. Cítím jeho dech na mém obličeji. Cítím, jak se naše rty dotýkají.

Davidovi začne zvonit v kapse mobil. Sakra. Jeho rty se odtahují. Otevřu oči. Sedí zpátky na svém místě.

„Ano? Jasně. Budu tam tak za…“ zadívá se na hodinky, „… půl hodiny? Vezmu si taxík. Jasný. Zatím.“ Zavěsí a strčí mobil do kapsy.

„Promiň, musím jít. Shání mě manažer. Teda, jak jsem ti říkal, že natáčíme ten film a …“

„Tam jak děláš to křoví?“ ujistím se.

„A-ano. Přesně ten film. Potřebují, aby tam někdo nenápadně prošel v pozadí,“ zasměje se. Má krásný úsměv.

„Dobře. Uvidíme se?“

„Jasně. Zavolám ti?“

„Určitě. Dám ti na sebe číslo.“ Utrhnu kus papíru a napíšu na něj své číslo. „Jsem na něm pořád,“ řeknu, když mu papírek podávám.

„Ozvu se.“ Strčí si papírek do kapsy a zvedne se. „Jo a děkuju za oběd. Byl fakt dobrý.“ Líbne mě na tvář. „Vyprovodím se.“ Pohladí mě po tváři a odejde.

„Tak tohle musím zavolat Kristin!“ vypísknu radostí a běžím do ložnice pro telefon.

2. kapitola - čína