OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 9. kapitola 1/2

30.01.2023 (10:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 272×

https://www.youtube.com/watch?v=sgX4DSNzZao

Breaking Benjamin - Give Me A Sign

9. kapitola – Vyjednávání 1/2

Ticho bylo tak ohlušující, až Johnovi připadalo, že se něco hodně pokazilo. Probudilo ho to. Chvíli trvalo, než dokázal zaostřit, aby poznal prostředí ošetřovny. Musel zatnout zuby, aby nezasténal bolestí, když se pokoušel posadit. Rozhlížel se kolem sebe, než mu pohled skončil na pravé ruce, do níž mu vedla hadička. Poznával tu podivnou pachuť na patře. Do žil dostával pravidelné dávky morfinu. Nebyly však dostatečně vysoké, aby utlumily veškerou bolest vystřelující z levé paže. Jeho tělo dávno vyplavilo veškerý adrenalin a zůstala jen bolest z vykloubeného ramene, které si sám nahodil. Ještě pořád slyšel Beckettovo spílání nad jeho neopatrností. Musel se nad tím pousmát, ale i to ho bolelo. Brnělo ho celé tělo. Svaly měl jak z rosolu. Veškerá nervová propojení už fungovala a dávala mu jasně najevo, že ještě není čas vstát. Nebylo to však poprvé, kdy něco takového zažil. Na Atlantidě mnohdy neutekl týden bez toho, aby nemusel se svým týmem čelit nástrahám na hranici života smrti. Tentokrát z toho byl vynechán, už podruhé za několik hodin. Začal ztrácet formu. Alespoň tak si to omlouval, přestože hluboce v sobě věděl, že to má jiný důvod.

Položil hlavu zpět na polštář a nechal, aby ho další dávka morfia poslala na zběsilou jízdu. Přesto ještě otočil hlavu a o dvě postele dál spatřil Victorii Collinsovou. V tureckém sedu zírala na dveře ošetřovny bez pohnutí. Stisknul zuby při prudkém nádechu. To zelené triko a nemocniční kalhoty. V dohledné době se měla naplnit jedna z budoucností, ve které byl. Přemlouval sám sebe, že by neměl zasahovat, přestože by dokázal najít cestu zpět i sám. Jenže ten její posed mu napovídal, že čeká na okamžik, kdy vyjít. Věděla o něm? Měla snad vizi? Dovedlo ji k němu právě to? Zdálo se to pravděpodobné, ale dávka morfia začala působit a on proti své vůli zavřel oči.

***

Energie se stále vznášela ve vzduchu a mně stály všechny chloupky na těle. Dech se mi zadrhával, když mi Sheppard zmizel z očí, jakoby vstoupil někam, kde jsem ho nemohla vidět. Netušila jsem, jestli mám křičet nebo se smát. Zmítaly mnou protichůdné emoce tak prudce až jsem se musela posadit na první schod.

Nepřítomně jsem hleděla před sebe a snažila se vzpamatovat. Od toho děsivého probuzení s wraithskou rukou přisátou k hrudi nebyla chvíle, kdy bych dokázala rozumně uvažovat. Pochopit, co se kolem děje bylo nad mé síly. Teprve až ta snová vize mi ukázal směr, ale ani tak jsem nad tím nedokázala převzít kontrolu. Tváří v tvář realitě moje logické uvažování vzalo nohy na ramena. Zbyla ze mne jen dýchající a zírající prázdná schránka.

Nakonec mě přemohly všechny ty emoce a já se rozplakala. Cítila jsem strach a děs, které vyvažovala zlost na sebe samu. V představách to vypadalo tak snadně. Počítala jsem, že prostě naskočím do toho rozjetého vlaku, a pojedu prostě dál, jakoby se nic nestalo. Omyl.

I když jsem měla k dispozici veškeré Miiny vzpomínky a zkušenosti, které mi měly sloužit jako návod na to, jak ochránit svého bratra, jak mu být oporou v neznámém a nebezpečném prostředí, mi byly k ničemu, protože po pár děsivých situacích, které se daly očekávat, jsem se zhroutila jako domeček z karet. Ne, to byla lež. Stačila jediná situace, abych se nechala rozptýlit člověkem, kterého jsem chtěla mít na své straně ze zcela sobeckých důvodů. Nechtěla jsem svoje pohnutky obhajovat, ale ten člověk se nechal zase rozptýlit mnou.

Stále jsem se snažila pochopit Miino rozhodnutí zůstat na Atlantidě. Pokud bych byla na jejím místě, s možností ochránit město i Zemi, zřejmě bych zůstala také, ale dalším důvodem, mohl být pocit viny, ze vztahu se Sheppardem, který tím oslabil jeho soustředění a schopnost chránit ostatní na úkor jediného člověka. Což v tomhle nepřátelském prostředí bylo rozsudkem smrti.

Seděla jsem na schodech ještě dlouho, abych se uklidnila. Přemítala jsem nad vlastními myšlenkami, zdali jsem Miu pochopila správně. Pořád ve mne ale hlodaly pochybnosti. Nesnažila jsem se jen omluvit svoje selhání?

S plnou hlavou těchto myšlenek jsem vyšla na chodbu a uzavřela za sebou místnost. Bylo podivné ticho, které mi nahánělo strach. Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji, když se ozval z dálky zvuk kroků. Jejich ráznost a pravidelnost mne ale kupodivu uklidnily a po spatření jejich majitele se ve mne rozlil povědomý pocit klidu.

Podplukovník Sheppard mířil mým směrem. Než jsem se vydala sem, spal na ošetřovně pod dávkami léků na bolest. Netušila jsem, kolik od té doby uběhlo času, protože už byl znovu v uniformě, kterou jen doplňoval závěs, v němž měl levou ruku.

„Collinsová!“ zavolal lehce popuzeně. Z očí mu sršely blesky, maskující hluboko ukrytou obavu. Bylo pro mne snadné prohlédnout jeho vojenskou tvář. Rozechvívala mne představa, že tak rozumím člověku, kterého jsem viděla naživo jen párkrát.

„Proč nejsi na ošetřovně?“ zeptal se zostra, jakmile stanul přede mnou. Rázem byl mnohem vyšší a děsivější. Přesto mi jeho postoj imponoval a dodával pocit bezpečí, což byl přesně ten důvod, proč jsem si od něj musela udržovat odstup. Což se zdálo jako velmi těžký úkol.

Vzájemně jsme si hleděli do očí několik dlouhých vteřin. Stačilo to však, abych si v představách přehrála několik možností jak mu odpovědět, abych se vyvarovala nepříjemným situacím, kterými si Mia se Sheppardem prošla, když se objevila na Atlantidě.

Odmítala jsem mu vytknout, že přeci musí vědět, kde jsem byla. Zároveň mi přišlo nespravedlivé se s ním hádat, když jsem netušila, jak se mohl dostat do budoucnosti. Což by v konečném důsledku nevyhnutelně vyeskalovalo v obvinění, že právě kvůli cestování časem zemřela Mia. Takovou krutou ránu pod pás si nezasloužil ani jeden z nás.

„Vracím se na ošetřovnu, podplukovníku,“ odpověděla jsem nakonec. Hlas byl v chodbě podivně tichý, přestože se rozléhal, ale neměl takovou sílu jako ten jeho. Povytáhl lehce obočí a naklonil hlavu, což dělal pokaždé, když ho něco vyvedlo z míry.

Po uvědomění si, že rozumím i jeho reakcím, jsem se stáhla dozadu, jako bych dostala ránu proudem, což u něj vyvolalo tázavý pohled.

„Teď by ses neměla potulovat po městě sama a bez vysílačky. Pan Woolsy nařídil stáhnout štít, aby se šetřila energie. Všichni jsou svoláváni do centrální věže. Odvedu tě tam.“ Těch pár vteřin, než ze sebe ty věty dostal, jsem se znovu uklidnila a přikývla. Došla na jeho úroveň, když vykročil zpět chodbou s napřaženou rukou. Sice bylo celou dobu ticho, ale začala mezi námi vznikat děsivě hustá atmosféra, která mohla skončit výbuchem, jehož původ jsem si nedokázala představit. Dokonce ani po vstupu na ošetřovnu se to nezlepšilo.

Sheppard nevypadal, že se hodlá vzdálit. Musela jsem ho dostat od sebe pryč, abych se konečně dokázala pořádně nadechnout a vyčistila si mysl, ve které teď byl jenom on.

„Nemusíte někde být, podplukovníku?“ Než však stihl odpovědět, rychlými kroky se k nám přihnal doktor Beckett v bílém plášti. Prohlédl si mě od hlavy až k patě, ale nijak nekomentoval zaschlou krev na oblečení.

„Johne, nemohl jsem tě najít. Nechal sis tu sluchátko. Shání tě pan Woolsy.“ Musela jsem se kousnout do tváře, abych se nepousmála nad Sheppardovým překvapeným pohledem upřeným na mě. Ta představa, jak se mu možná v hlavě rodila myšlenka toho, že snad dokážu vidět budoucnost, jako bych se dívala na film, mi přišla tak absurdní, až se mi z toho chtělo smát.

„Díky, Carsone.“ Vzal si od něj zdravou rukou sluchátko a rychle si ho dal do ucha. Hodně se snažil, aby se naše pohledy znovu nestřetly. Už to vypadalo, že odejde, ale ještě se otočil. „Hlídej si pacienty,“ kývnul mým směrem a doktor se jen lehce pousmál.

„Victorie požádala o svolení opustit ošetřovnu.“ Sheppardovu reakci jsem však už neviděla, protože se před ním zavřely dveře a já hlasitě vydechla.

„Horší jak malé děti.“ Zakroutil hlavou a kriticky se na mě podíval. Pokrčila jsem jen rameny. „Pokud chceš, můžeš se jít umýt. Nechám ti donést čisté oblečení. Potom bys měla něco sníst. Poslal jsem pro tvého bratra, tak se můžete najíst spolu.“ Myšlenka na Marka mě zase vrátila do reality a konečně jsem tak vystrnadila Shepparda z hlavy.

„Děkuji, doktore.“

„Jen opatrně na to šití,“ dodal hlasitě, když už jsem byla na půl cesty ke sprše.

Pustila jsem vodu, abych si vyčistila i mysl. Což bylo bláhové přání. Bez varování nebo spánku jsem se ponořila do hlubin vidiny.

***

John potkal Ronona na půl cesty do operačního. Šel mu naproti, když se neozýval na volání a stručně ho informoval a důvodu schůzky.

„Mají dorazit vyjednávat ti Asgardé. Woolsy nás chce mít u toho, i když McKaye se na to netváří dvakrát nadšeně.“ Společně se vyhýbali lidem, jejichž počet se s každým dalším krokem znásoboval.

„Po tom co mu minule udělali, se mu nedivím,“ sykl John popuzeně. Snažil se ignorovat stupňující bolest v rameni. Kráčel za Rononem a chvíli uvažoval, jaký důvod k jejich záchraně Asgardé měli. Při minulé konfrontaci zničil Daedalus dvě jejich lodě a zařízení Aterro. Netvrdil, že se jim pomoc nehodila, ale visela nad tím vším otázka, jakou cenu to bude mít. Atlantida neměla příliš trumfů. Město zůstalo téměř bez energie plout neobydleným koutem vesmíru, kam se neodvážili ani Wraithi.

Centrální věž byla nacpaná k prasknutí. Veškerý personál byl již zde, aby se mohl stáhnout štít. Energie se šetřila kde se jen dalo. John si všiml, že na volných prostorech se začínají lidé zabydlovat. Roznášely se deky a potřebné přístroje byly přesunovány do laboratoří v nižších patrech pod operačním. Vypadalo to mnohem tísnivěji, než když posledně uvízlo město uprostřed ničeho. Což se vepsalo ve tvářích všech členů. Ti noví, byli vyděšení, paralyzovaní a museli se o ně starat ti, co už to jednou zažili.

Bylo tu několik nových národností a zaměření, protože tentokrát velení vědělo, do čeho se znovu pouští. Přesto tu byl cítit nedostatek. Kvůli spěšnému odletu z Měsíce, se museli spokojit s těmi, kteří už ve městě byli a pár lidmi, které se podařilo velení hvězdné brány v posledních hodinách přemístit s dostupným vybavením. S doplněním se počítalo až při návratu Atlantidy na pozici. Ihned po odletu se měly začít připravovat lodě Apollo a Sun Tzu.

„Kdo to tu teď organizuje?“ zeptal se John a nedokázal odtrhnout pohled od tváří lidí, kteří k němu vzhlíželi s nadějí, že to snad může vyřešit pouhým lusknutím prstů.

„Nějaký hubeňour s veledůležitým pohledem. Neznám ho.“ Ronon kývnul k mladě vypadajícímu muži s krátkým nagelovaným sestřihem. Držel v rukou desky a zrovna kroutil záporně hlavou při rozhovoru s jedním vědcem z úplně první vlny. John si nemohl vybavit jeho jméno, ale věděl, že je to botanik, který se zasloužil o pěstování pozemských plodin v novém prostředí jak na Lantee tak na druhé planetě, kam se Atlantida musela uchýlit kvůli Wraithům. Pár pomocných botaniků postávalo kolem svého nadřízeného a snažili se s mužem hádat, ale nevypadalo to, že ho to nějak rozrušuje. Jeho rezolutní „ne“ ukončilo hovor a on se odešel dohadovat s dalšími lidmi, kteří na něj čekali ve frontě.

„Je to idiot,“ nechal se slyšet Ronon. John povytáhl obočí nad jeho odfrknutím. Nebylo běžné, aby se nechal nějakým člověkem tenhle nezdolný Sateďan popudit.

„To jsou všichni úředníci ze Země.“ Oba se tomu zasmáli a společně vystoupali po schodech do operačního. Tam byla hlava na hlavě a Rodney s Radkem se snažili všechny nějak zorganizovat, ale stejně jako dole, i tady byly nové tváře. Jeden z nových vědců, postarší muž s počínající pleší a německou vlajkou na rameni, se snažil dohadovat s vrchním vědcem, aby prosadit svoje řešení. Avšak nevrlý Kanaďan ho od sebe neustále odháněl. John na něm poznal, že by jeho i ostatní nejraději všechny vyhodil, ale znemožnil mu to pan Woolsy, který stál u ovládacího panelu.  Všechno sledoval zamračeným pohledem, který se nezmírnil, když si jich konečně všiml.

„Už vás sháním přes hodinu, podplukovníku.“ Výtka byla ostrá jako bodnutí nožem a John se narovnal, až mu zacukalo v rameni. Dal si práci, aby se vydržel tvářit neutrálně.

„Omlouvám se, pane. Musel jsem něco zařídit.“ Woolsy ho netrpělivě odmávnul.

„Doktore McKayi, doktore Zelenko, jdeme.“ Vedoucí Atlantidy se vydal k zasedací místnosti a čtyři muži ho následovali a zanechali za sebou chaos, který převzal právě ten neodbytný vědec.

Jakmile se za nimi zavřely dveře. Woolsy si hlasitě oddychl. Sundal si brýle a promnul si prsty kořen nosu. U stolu již seděla Teyla s doktorkou Kellerovou a tiše rozmlouvaly. Utichly, jakmile pětice vstoupila.

„Nevelím Atlantidě tak dlouho jako moji předchůdci,“ začal pan Woolsy jakmile se nasadil zpět brýle, „ale už jsem musel rozhodnout v nelehkých situacích, ale tahle je zdaleka ta nejhorší.“ Posadil se na první židli. Zbytek mužů zaujali místa naproti němu hned vedle dvou žen.

„Tohle nikdo nemohl předpokládat,“ prolomila ticho jako první Teyla.

„Možná máte pravdu, ale teď je tu město plné lidí, kterým hrozí smrt, když se odsud nedostaneme. A našimi jedinými spojenci jsou Asgardé, kteří, když to řeknu nejmírněji, nemají pražádný důvod nám pomoci.“

„Pomohli nám proti Wraithům,“ namítnul na Woolsyho slova Zelenka.

„To ano, ale mám obavu, že výměnou budou požadovat zbraň proti Wraithům.“ John se narovnal a vzpomněl si na Marka s jeho sestrou po boku. Nemohl tušit o rozhovoru, který vedl Woolsy s vůdcem Asgardů než společnými silami zničili nepřátelskou loď.

„Nemůžeme jim toho chlapce vydat,“ vydechla doktorka Kellerová šokovaně a přejela pohledem po všech zúčastněných, aby jí dali zapravdu.

„To je samozřejmé, hlavně netušíme, jakou roli přesně hraje. I když lingvisté dále pokračují s překladem, moc daleko se nedostali. Janusův výzkum je značně zmatený…“

„Nebo to neumí přeložit,“ pronesl Ronon znuděně s rukou pod bradou. Otáčel se na židli z jedné strany na druhou.

„I to je možnost, takže nemáme o čem vyjednávat. A nepřipadá v úvahu, abychom jim předali experiment i chlapce. Janus jej zapečetil z dobrého důvodu. Potřebujeme jen čas…“

„Který nemáme,“ dopověděl za nadřízeného John s prázdným pohledem upřeným na desku stolu. Trhnul hlavou, když se před stolem objevil bílý záblesk, který přinesl Asgardy v jejich exo-oblecích. Celé osazenstvo se narovnalo a ostražitě sledovali nově příchozí.

Tři postavy v oblecích se pár vteřin nehnulo. Napjetí mezi oběma skupinami se prohlubovalo, dokud vpřed nevystoupil pan Woolsy. „Vítáme vás,“ prolomil ticho. John však pochyboval, že je to zajímá.

Agardé nakonec své obleky otevřeli a vylezli ve své skutečné podobě. Bok po boku se postavili před desku stolu, která je oddělovala od pozemšťanů.

„Jmenuji se Vanir. Vůdce této frakce Asgardů. Začneme jednat,“ promluvil prostřední z nich a pokynul svému pobočníkovi, který na stůl položil malý přístroj, který začal promítat obraz blíže nespecifikovaného přístroje.

„Toto,“ poukázal Vanir na obraz, „je naše nejnovější technologie, která může dodat Atlantidě dostatečnou energii, aby se dostala z toho místa. Na však tak náročnou energetickou spotřebu, jakou tohle město má, je možné ji použít pouze na omezenou vzdálenost. Naši vědci vypočítali, že to však stačí k vašemu, jak to říkáte, skoku, abyste se dostali na původní planetu, kde Antikové své město ukryli.“

„Co žádáte výměnou?“ Vanir lehce naklonil hlavu a upřel své černé oči na Woolsyho.

„Díky doktorce Weirové, jsme se dozvěděli, že Atlantida disponuje zbraní proti Wraithům.“ Než však mohl pokračovat, zastavil ho John.

„Jak můžeme věřit, že by vám takovou informaci sdělila. Z vlastních zdrojů máme potvrzeno, že doktorka Weirová je po smrti. A i kdyby podle vás nebyla, jako vedoucí této expedice a neudělala by nic, co by ji mohlo ohrozit.“ Tu otázku si položil každý z místnosti, ale jediný John ji vyslovil nahlas. Nechával si však stále pro sebe, že se v minulosti s Elizabeth setkal. Znal ji ale natolik dobře, aby si byl jist, že něco takového by neprozradila. Možná ani nedobrovolně.

„Doktorka vás nechala si myslet, že zemřela, aby dokázala žít s tím, co se z ní stalo…“

„To vám ale nedává právo ji zneužít pro pochybnou dohodu.“ John cítil, jak v něm narůstá vztek. Bránil by Elizabeth do roztrhání těla. Avšak v koutku mysli se snažil pohřbít myšlenku, že by přeci jen mohli mluvit pravdu. Nehledě na to, jak se mohla za ty roky změnit, pokud by byla stále naživu.

„Pokud nám nevěříte, chápeme to. Ale pokud potřebujete důkaz, že u nás doktorka skutečně byla, máte ve městě někoho, kdo by to mohl potvrdit.“ Vanir upřel pohled na Woolsyho, který se zamračil.

„Nevím, o čem to mluvíte,“ záporně zavrtěl hlavou a zachovával pokerovou tvář.

„Chcete snad popřít, že je mezi vámi potomek Antiků, který disponuje velmi specifickou vlastností, která vám je ku prospěchu?“ Všichni se snažili, aby na nich nebylo poznat, že ví přesně, o čem mluví.

„Mezi členy expedice je mnoho lidí, kteří jsou potomky Antiků.“ Vanir zavrtěl hlavou.

„Nemyslím vzdálené potomky, kteří díky tomu mohou ovládat antické technologie. Usnadním vám to. Vy jí říkáte Mia Collinsová.“ To už se John napjal a vstal od stolu tak prudce, až jeho židle s hlasitým bouchnutím spadla na zem. Ignoroval přitom nepříjemné tepání v poraněném rameni.

„Johne!“ okřikl ho Woolsy dřív, než by mohl jeho velitel bezpečnosti začít mluvit. „Možná nemáte všechny informace, ale ano, slečna Collinsová tu skutečně byla, ale před několika měsíci zemřela při obraně tohoto města.“

„Skutečně?“ Chybělo opravdu jen kousek od toho, aby John po mimozemšťanovi skočil. Naštěstí ho zastavil Ronon. Vrtěl přitom hlavou.

„Omluvte naši nedůvěru, ale již mnohokrát podobné dohody nedopadly v náš prospěch. Víte, jak na tom město je a že pomoc skutečně potřebujeme, ale nemůžeme vám dát něco, co sami nemáme. Nehledě na vaše pochybné způsoby vyjednávání.“

„Tak je určitě něco jiného o co by se s námi mohla Atlantida podělit.“ Woolsy nepatrně přikývnul.

„Pokud nám dáte trochu času, probereme tyto možnosti s naším vedením.“ Přivolali do místnosti stráž, aby na návštěvníky dala pozor, než se vrátí. Asgardé se po sobě podívali a promlouvali spolu ve svém jazyce. Stráže jim nemohly rozumět a pochopit, co dalšího dokáže přístroj na stole. Takže když pobočník přenastavil přístroj a omráčil jím stráže, mohli se Asgardé přesunout do svých obleků.

„Sledujte Shepparda, dovede vás k ní.“ Pobočník přikývnul a vydal se ven ze zasedací místnosti společně s přístrojem, kterým omráčil všechny, kteří byli v prostoru brány, a dál pokračoval v postupu.

„My půjdeme do Janusovy laboratoře. Experiment musí být tam.“ Druhý Asgard souhlasil se svým velitelem a společně se tam vydali.

Doktor McKay s doktorem Zelenkou v operačním procházeli seznamy, co by mohli nabídnout Asgardům, než byli omráčeni. Zbytek skupiny s panem Woolsym a Johnem v čele mezitím mířili na ošetřovnu. Zastihli sourozence Collinsovi při společném jídle na jednom z nemocničních lůžek. Ti překvapeně zvedli hlavy, když se před ně postavilo pět lidí.

„Můžeme si promluvit, Victorie,“ začal Woolsy a zastavil Johna, který už se chystal mluvit. Věděl, že na ni musí pomalu.

„A na co?“

„Nechci zneužívat vašeho daru, ale pokud jste teď měla nějakou vizi o možnosti jak se odsud dostat bez dohody s Asgardy, hodilo by se to.“ John by nejraději položil jinou otázku a překvapeně sebou trhnul, když se její tvář bolestně stáhla.

„Mrzí mě to, ale nedokážu tomu poručit. Neovládám to. Těžké nárazy do podlahy donutily všechny se otočit ke dveřím ošetřovny, ve kterých stanul Asgard v obleku. Nedíval se však na ně. Jeho pozornost upoutali sourozenci. Bez nejmenších obtíží prošel kolem a stanul před nimi. Oběma na rameno přitiskl kruhové zařízení, jež je v záblesku bílého světla odneslo pryč.

***

Roztřesenou rukou jsem vypnula vodu. Bolestivě se mi stahoval krk a nemohla se pořádně nadechnout. Vypotácela jsem se ze sprchy a rozhlížela se po oblečení. Uviděla ho na skříňce pod zrcadlem. Na kratičký moment jsem se zadívala na svůj odraz a položila si otázku, co mám teď udělat. Nemohla jsem se zbavit těch obrazů, zaplňovaly mi mysl a znemožňovaly přemýšlet. Nenapadlo mě nic lepší, než dvěma prsty zatlačit na ránu na hrudníku. Bolest mi projela až do konečků prstů. Stačilo to však, abych se vzpamatovala a pokusila se obléci tričko a kalhoty.

Bosky jsem vešla zpět na ošetřovnu. Dveřmi zrovna přicházel Mark za doprovodu nějakého vojáka nesoucí podnos s jídlem. Tázavě se na mě podíval. Cítila jsem, jak mi voda z vlasů odkapává na oblečení.

„Vico…“ Začal Mark, chytila jsem ho za rameno, aby se na mě díval.

„Nikam nechoď a nehni se od toho vojáka,“ poučila jsem ho se zdviženým ukazovákem pravé ruky. Otočila jsem se na doktora Becketta, který se přišel podívat.

„Co se tady děje?“ Připojil se k nám doktor Beckett a věnoval mi nechápavý výraz, když jsem bratra postrčila ke své posteli a vydala se ke dveřím.

„Hned se vrátím, ať bratr nikam nechodí.“ Nečekala jsem na svolení a vyběhla z ošetřovny a neomylně se vydala chodbami ke věži.

Cestou jsme míjela spoustu lidí, kteří mi věnovali překvapené pohledy nejen kvůli oblečení. Mokré vlasy mi promočily tričko a bosé nohy pleskaly o podlahu s nepříjemnou hlasitostí. U paty věže jsem konečně spatřila někoho, koho bych tu raději neviděla, ale byl jediným řešením jak předejít vizi.

„Monroe!“ vykřikla jsem zadýchaně. Ten nepříjemně vypadající muž, který mi na Zemi vyhrožoval, byl pro mne teď menším nepřítelem než Asgardé a i když se mi to nelíbilo, on jediný to mohl změnit.

„Trochu nevhodné oblečení, slečno Collinsová,“ počastoval mě pobaveně s úšklebkem, který se mi hnusil. Musela jsem se hodně zapřít, abych mu nedala pěstí.

„Musím s vámi mluvit!“ Bylo mi jedno, že to znělo neomaleně, šlo tu o minuty.

„Až na vás přijde řada,“ odmávnul mě rukou a dál něco řešil. Hrubě jsem od něho odstrčila nějakou ženu, která mi věnovala popuzený výkřik.

„Hned!“

„Měla byste zapracovat na svých způsobech,“ poučil mne Monroe výstražně. Naklonila jsem se k němu blíž, aby mě slyšel pouze on.

„Jestli nechcete vedení vysvětlovat, proč Atlantida přišla o mého bratra, tak si mě vyslechnete.“ Jeho pohled ztvrdnul. Odložil desky na stůl vedle sebe. Hrubě mě popadl za zápěstí a odtáhl po schodech dál od lidí.

„Uvědomujete si, že tu mluvíte o přísně tajných věcech, slečno Collinsová?“ Jeho tón mi znemožňoval se pokusit vymanit z jeho sevření.

„A nevrátili se sem lidé právě proto?“ zeptala jsem se ho. Monroe mě pozoroval přes úzké škvírky očí, ze kterých sršely blesky.

„Jsem tu jako zástupce IOA a dohlédnu na to, aby to tu protentokrát fungovalo.“ Div jsem se nadšeně neusmála.

„Tak proč teď nahoře v zasedací místnosti jedná pan Woolsy s těmi, co nám pomohli, bez vás?“ Dlouhé vteřiny si mě prohlížel a já přemýšlela, jestli ví o tom, co umím. Kolik lidí to mohlo vědět? Nebo si jen myslel, že protože tu byla Mia, jsem se mohla dozvídat věci stejně snadno jako ona? Doufala jsem v to druhé. Děsila mě představa, že by to mohlo IOA vědět.

„Jak to víte?“ zeptal se klidně. Bylo vidět, že se o to snaží, i když nebyl.

„Jestli mi nevěříte, přesvědčte se sám.“ Naposledy se zamračil. Pustil mé zápěstí a s dusotem se vydal nahoru. Zděšeně jsem se za ním dívala a doufala, že to nezhorší. Nemohla jsem mu nic vysvětlovat. Stačilo, že jsem ho poslala za nimi. Bolelo mě z toho na hrudi. Byla to však jiná bolest, něž jakou jsem čekala. Oči mi padly na hrudník, kde bílým trikem začala prosakovat krev. Rázem byla moje mysl prázdná. Automaticky jsem klesla na schody s pohledem upřeným před sebe a na lidi pod nimi. Děsilo mě, jak mi opláceli pohledy se stejným zděšením.

Mohlo to trvat i pět minut nebo jen pár vteřin, než se z hloučku prodrala dopředu žena. Přesně ta, co jsem ji před chvílí odstrčila. Pomalu došla blíž a chvíli si mě prohlížela. S provinilým pohledem jsem se na ni podívala a zašeptala tiše omluvu, za své předchozí jednání. Přikývla na souhlas a natáhla ke mně ruku.

„Pojď, děvče, odvedu tě na ošetřovnu.“ Nedocházelo mi proč, než kývla ke krvavé skvrně.

„To nic není.“

„Já vím, ale co kdyby se na to pro jistotu podíval doktor?“ Nejistě jsem přikývla. Žena si sundala bundu a nabídla mi ji. „Musí ti být zima.“ Nesouhlasila jsem, než mi došlo, že nejde o zimu, ale abych se zakryla. Při oblékání jsem se neobtěžovala se spodním prádlem.

„Budete ji mít o krve.“

„To nevadí.“ Pomohla mi s oblékáním. Prováděla mě mezi lidmi, kteří se snažili nezírat a dál dělat co doposud. Avšak to ticho bylo horší než pohledy. Toužila jsem utéct pryč a někde se schovat. Opět jsem do něčeho vpadla, aniž bych si to lépe promyslela. Tentokrát jsem nechtěla vyčnívat, být neviditelnou a bezzejmenou ochranou svého bratra, abych na sebe nepřitahovala pozornost. To však zřejmě vzalo za své už ve chvíli, kdy jsem odstrčila Kanana v té chodbě.

Neuvědomila jsem si, že už mě žena přivedla na ošetřovnu a mluví s doktorem. Seděla jsem na posteli v půjčené bundě a sestra mi ji pomáhá svléknout.

„Zřejmě ti jen popraskaly stehy. Podíváme se na to,“ snažila se mě sestra uklidnit, přestože to nebylo potřeba. Ucítila jsem jemný dotek na ruce a podívala se na svého bratra. Nebyl vyděšený, povzbudivě se na mě usmál. Chtělo se mi z toho brečet a pořádně ho obejmout. Nedokázala jsem udělat nic správně.

„Říkal jsem ti, že máš být opatrná.“ Připojil se k nám doktor Beckett s jemnou výtkou. Přesto se na mě díval povzbudivě. „Dáme tě do pořádku. Neboj. Chceš něco na bolest?“ Prvotní nutkání zavrtět hlavou, jsem si rozmyslela. Přikývnutí mi však přišlo hrozně nucené a nejisté. Naštěstí to doktor pochopil a poslal sestru pro injekci.

Přepadl mě strach, ne však z bolesti, ale z toho, co přijde, až skončí jednání s Asgardy a jestli sem přijde pan Woolsy nebo Monroe. Tak či tak jsem měla průšvih.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 9. kapitola 1/2: