OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 7. kapitola



StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 7. kapitolaAtlantida zůstala uvězněna na okraji trojúhelníku a potřebuje díky anomálii načerpat energii a provést poslední dva skoky, aby se dostala na Lanteu, ale v cestě jim stojí nebezpečí, které by mohlo znamenat nejen konec expedice, ale i reality jak ji známe.
Začíná konečně pořádná akce, na jakou jste zvyklí z Atlantidy a já budu moc ráda, když si ji její čtení užijete stejně tak jako já její psaní.

https://www.youtube.com/watch?v=ugDq9LJeRl4

The Score - In My Bones

 

7. kapitola – Staří známí

Procházet městskými chodbami bylo zvláštní, nové a známé zároveň. Přestože jsem se snažila na to nemyslet a příliš se nerozhlížet, moje zvědavost byla silnější. Bylo uklidňující tu být, neubránila jsem se slovíčku zase, i když já tu fyzicky vlastně nikdy nebyla, ale skrze Miu jsem v těch chodbách strávila téměř každou noc. Na druhou stranu jsem se na to dokázala dívat jako na naprosto nový zážitek, moci ty chodby objevovat (znovu), sdílet ty pocity s Markem, který byl jako u vytržení, jakoby pro to byl přímo stvořen. On na tohle čekal mnohem déle než já.

„Na pokoji nemáme ani nic vybaleného, takže pokud budete chtít, můžete nám pomoci.“ Teylin hlas mě znovu přitáhl zpět do přítomnosti a já se podívala za jejími nazrzlými vlasy, které měla do půli zad. Dokonale se hodily k její postavě a athosianskému oblečení. Neubránila jsem se přitom nepříjemnému bodnutí v hrudi. Tak snadno se na tomhle místě a s těmihle lidmi dalo zapomenout, že já vlastně nejsem ta, kterou ve skutečnosti znali.

„Určitě vám rádi pomůžeme,“ souhlasila jsem. Teyla lehce ke mně otočila hlavu a usmála se. Dovedla nás před jedny ze dvoukřídlých dveří a rukou přejela po otevíracím panelu. Levou rukou jsem v kapse stiskla USB disk. Pomalu jsem vešla s bratrem do velkého pokoje, kde bylo několik kartonových krabic. Mnoho z nich bylo pokryto prachem, jakoby je tu Teyla nechala celé ty měsíce, kdy byla na Zemi, což bylo pochopitelné, čekala a doufala, že se jednou vrátí zpátky do Pegasu, do svého domova, kam společně se svým mužem a jejich synem právoplatně patřila.

„Kanaane!“ Aniž bych si to pořádně uvědomila, zastrčila jsem bratra za sebe, přestože Teylin druh držel jejich syna a na všechny se usmíval. Srdce se mi roztlouklo a trhnula jsem s sebou, když se na mě Teyla otočila s překvapením ve tváři, než si vyměnila podobný pohled s Kanaanem.

„Co je?“ zeptal se mě Mark zmateně a já povolila sevření jeho ruky.

„Promiňte,“ zašeptala jsem směrem k Athosianům, přestože ve mne proudil strach spojený s odporem a nedůvěrou. Teylu to nijak nerozzlobilo, otočila se ke mně, položila mi ruce na ramena, automaticky jsem sklonila hlavu, tak jako ona a když jsme se dotkly čely, zaplavila mě vlna klidu. Jakoby mne Teyla zbavila předsudků. Potlačovala jsem přitom slzy. Toužila jsem se rozplakat úlevou.

„Pomůžu ti, když budeš potřebovat,“ zašeptala a já ji pravou rukou položila na rameno, mrzelo mě, že to nemohu udělat i tou levou.

„Já vím.“

„Jsem tu pro tebe, Victorie.“

„Vico.“ Dalo mi hodně práce, aby to znělo normálně.

„Jsem tu pro tebe, Vico,“ zopakovala a já věděla, že se přitom usmívá. Pustila mě a kývla. Neušlo mi, že Mark i Kanaan se na nás dívají stejně spokojeným pohledem.

Ozvalo se hlasitě lupnutí, které následovalo hlas pana Woolsyho: „Dámy a pánové, právě jsme dokončili výpočty pro použití pohonu červí díry a provedeme několik skoků, které nás dostanou zpátky do Pegasu, proto vás nabádám k opatrnosti. Jestli máte možnost ještě zajistit vybavení, které přišlo společně s vámi, a předejdete tím jeho zničení, budu vám za to vděčný, ale ne na úkor zranění. Najděte si bezpečné místo, usaďte se a pořádně se držte. A nyní, popřejme si štěstí a mnohokrát vám děkuji, že jste se do města vrátili.“

„Raději sundáme ty krabice, aby na nás nespadly,“ instruoval nás Kanaan a odložil přitom Torrena na zem a ten se kolébavým krokem rozešel k Teyle, která ho vzala do náručí.

„Mohl bys pomoci Kanaanovi, Marku?“ Otočila se Athosianka na mého bratra, který nadšeně přikývnul, shodil svůj batoh a šel pomáhat. Nejistě jsem přešlápla na místě. Chtěla jsem jim taky pomoci, ale Teyla zavrtěla hlavou.

„Dostaneš příležitost,“ kývla na mě a společně jsme přešli k posteli, kam jsem se neochotně posadila a přijala možnost dohlédnout na Torrena, který si ke mně přelezl a začal mi oplácávat tvář. Neubránila jsem se smíchu a oparně vytáhla zraněnou ruku z kapsy, abych se ho pokusila naučit paci paci. Vypadal, že byl nadšený, takže ani nezaznamenal, když po vzletu města z měsíčního povrchu začaly skoky, při kterých mi pokaždé zatrnulo ve vnitřnostech.

Mark se stačil k nám připojit a sednul si naproti, takže nehrozilo, že by Torren spadl z postele. Byl z nás nadšený a hrál si, díky čemuž jsme všichni zapomněli na to, co se děje kolem, ale na únavu, která mě s každou další minutou přemáhala, jsem bojovat nedokázala, takže byla jen otázka času, kdy usnu.

Ani to nevypadlo, že spím, protože jsem mluvila s Kanaanem. Stál přede mnou a ukazoval do chodby, ale já se ho snažila přemluvit, že to bude rychlejší jinudy. Mark s Torrenem stáli za námi. Nechtěla jsem se hádat, ale cítila jsem, že musíme jít jinudy, ale než jsem mohla nějak zareagovat, zahlédla jsem na konci chodby Wraithy. Očekávala jsem, že nás omráčí, ale hodili naším směrem podivnou věc, která během pár vteřin vybuchla. Síla mě odhodila dozadu takovou silou, že když jsem narazila do zdi, bylo to jako by mi zlámaly všechny kosti v těle. Než si mě vzala tma, spatřila jsem, že se na Kanaana zhroutil nosník chodby a nepochybovala o tom, že ho to na místě zabilo.

Otevřela jsem oči a neviděla kolem sebe vůbec nic, zděšeně jsem ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. Bezmocně jsem rozhodila rukama a zachytila kus látky, za niž jsem zatáhla, abych zjistila, že je to jen ochrana před světlem. Teylin pokoj zářil a vše vypadalo naprosto normálně a jen díky zrychlenému tepu jsem si uvědomila, že to byl zase sen a já ležím v posteli, v níž jsem si hrála s Torrenem.

„Ahoj, snad sis odpočinula,“ přivítal mě Kanaan klidně od stolu, kde seděl se svým synem a krmil ho něčím z misky. Vedle něho byl Mark a nadšeně ukusoval toastový chléb se silnou vrstvou arašídového másla, jehož nasládlá vůně mě zašimrala v nose.

„Co se stalo?“ Rozlámaně jsem se posadila a přitáhla si zraněnou ruku k břichu. Nepříjemně mi v ní tepalo.

„Usnula jsi,“ zahuhlal bratr s plnými ústy. Rozzlobeně jsem se na něj podívala. „Potřebovala jsi to,“ pokrčil rameny a dál ukusoval ze svého nejoblíbenějšího jídla.

„Tvůj bratr mi říkal, že jsi skoro dva dny nespala. Tak jsme tě nechali.“ Kéž by mě nenechali. Ač jsem se poslední týdny snažila spát co nejméně, stejně jsem se těm snům nevyhnula. Nebýt jich, bratra by unesli a já bych ho nemusela už nikdy najít, ale pravda byla taková, že jsem se hlavně bála spát na Atlantidě.

„Snad jsem nespala dlouho.“

„Jen pár hodin,“ div nad tím Mark nemávnul rukou. Nemohla jsem se na něj za to zlobit, on neměl tušení, jak tohle místo dokázalo být nebezpečné. Nehodlala jsem ho nechat ani na vteřinu z dohledu.

„Jsme v Pegasu?“

„Ano, ale něco se pokazilo, ale pan Woolsy to už řeší,“ oznámil Kanaan kulantně aniž by vzhlédl od krmení. Já se však rychlému pohledu k Markovi nevyhnula. Vypadal trochu nervózně, i když se to snažil skrýt.

Pomalu jsem se zvedla z postele a posadila se k nim. Pokoj vypadal daleko zabydleněji než při našem příchodu. Připomínal spíš stan, ve kterém bydlela Mia, když byla nucena zůstat v Pegasu po odchodu expedice z města po návratu Antiků. Nevím proč mě to tak překvapilo, ale zarazilo mě, jak automaticky jsem to přijala.

„Dáš si taky?“ Zašklebila jsem se nad nabízeným toastem a raději se napila vody. Mark přitom na mě významně kývnul a já si vzpomněla na své léky, na něž už byl dávno čas.

Následující hodiny se zdály jako ty nejdelší co jsem zažila, i když tady to muselo být normální, tak jsem donutila Marka, abychom se začali učit. Torren byl neuvěřitelně hodný a Kanaan s ním neměl téměř žádnou práci, takže nás při učení sledoval a zřejmě ho to zaujalo. Začali jsme se s ním bavit o škole a učení, což nás zabavilo všechny a čas letěl mnohem rychleji. Nebýt Torrena, nevnímali bychom čas, jelikož za okny byla neustále tma, protože jsme vyseli ve vesmíru a společnost nám dělaly pouze hvězdy, které nikdo z nás nepoznával.

Teyla se objevila pouze na noc, po pár hodinách spánku zase odešla s omluvou. Udivovalo mě, že s tím Kanaan nemá problém, ale nepříslušelo mi, abych se ho na to vyptávala, ale on to vyřešil za mě.

„Jen se zeptej,“ popostrčil mě, když si Mark vzal Torrena a půjčil mu tužku a svůj sešit, aby si chlapec mohl malovat.

„Není to moje věc,“ snažila jsem se z toho nějak vykroutit.

„Cítím, že nedokážeš myslet na nic jiného.“ Po těch slovech jsem se zavrtěla. Ani Mia z Kanaana neměla dobrý pocit, a nemohlo za to jenom to, že i on měl v sobě kus Wraitha a ne jen zásahem Michaela. On i Teyla byli jedni s mála Athosianů, kteří měli ten dar cítit Wraithy, což Mie dal jasně najevo v posledních týdnech, než se vrátila Atlantida na Zem.

„Nemáš o Teylu strach?“ Nepatrně se pousmál.

„Neustále, ale je to vůdkyně našeho lidu, která dostala možnost nás ochránit jednou provždy a kdo jsem, abych jí stál v cestě?“ V jeho slovech bylo mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Sálala z nich síla a pýcha.

„A čím je pro tebe?“ Na moment na mě zůstal zírat, musel o tom přemýšlet.

„Znám se s Teylou od dětství, pojí nás dlouholeté přátelství a náš dar, ale před narozením Torrena, nějaký čas předtím, než tvoji lidé přišli na naši planetu, jsem měl ženu a syna. Přišel jsem o ně během sklizně. Zařekl jsem se, že znovu již takovou bolest nechci cítit a raději z planety odešel. Když jsem po letech znovu Teylu potkal, bylo nám oběma jasné, že nás k sobě svedl osud. Mám ji rád, záleží mi na ní a miluju našeho syna, ale nikdy jsem ji nenutil k tomu, aby byla ke mně kvůli němu připoutaná. Pokud potká někoho, na kom jí bude záležet a bude ho milovat, nebudu jí stát v cestě. Nepochybuju o tom, že to tak vnímá i ona. Na Athosu vyrůstalo spoustu dětí bez svých rodičů, vychovávali je pak ostatní z kmene, takže už od narození učíme naše děti samostatnosti, aby byly silné a dokázaly přežít. Zřejmě to není takové jako na Zemi.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Jestli mohu mluvit o Mie,“ musela jsem polknout, než jsem přikývla, „tak z ní jsem cítil bezbřehý smutek ze smrti matky a ztráty zbytku rodiny. Což cítím i z tebe, proto rozumím tvému nepochopení k mému vztahu s Teylou. Oba chceme pro Torrena to nejlepší a snažíme se mu dát všechno, co může od nás dostat. Nemusíme být spolu ve spojení, abychom ho milovali.“ Podívala jsem se na Marka s Torrenem. Vypadali, že si spolu rozumí, což bylo pro mě nová zkušenost, protože jsem bratra ve společnosti malých dětí nikdy neviděla, ale rozuměla Kanaanovi, co tím myslí. Snažila jsem se o bratra starat, jak nejlépe jsem dokázala, když máma umřela a táta se uzavřel. Měli jsme jen sebe.

Ucítila jsem na rameni těžkou ruku a podívala se na Kanaana. „Někdy nedokážeme napravit veškeré chyby, co jsme udělali, Victorie.“ Zamrazilo mě z toho a musela jsem o jeho slovech přemýšlet, ale k žádnému hlubokomyslnému prozření jsem nedošla.

„Nechceš, abych se podíval, jestli nepotřebuješ vyměnit obvaz?“ Bylo to potřeba, takže jsem pak seděla a jen zírala z okna na neznámé hvězdy a útvar, který mě zneklidňoval jako všechny ve městě, protože ani po třech dnech jsme se nehnuli z místa.

„Tohle ti posílá pan Woolsy, abys byla informovaná. Omlouvá se, že na tebe nemá čas.“ Kanaan mi po vyměnění obvazu podal sluchátko a já se musela zasmát. Miin největší nepřítel. Můj ošetřovatel se na mě udiveně podíval, ale nepotřeboval vysvětlení a raději si zašel pro Torrena, aby ho mohl vykoupat před spaním.

„Páni, dostanu taky jedno?“ zeptal se Mark, když jsem si nasadila sluchátko, přestože můj názor na něj se shodoval s mým starším já.

„Možná někdy ano.“

Všichni jsme šli spát a já dlouhé minuty zírala na náš provizorní stan, který nám pomohl Kanaan postavit na druhé straně místnosti, protože jsme stále neměli přidělený vlastní pokoj. Prozatím mi to vyhovovalo, byli jsme pod dozorem a ochrana bratra tak nespočívala jenom na mně.

Upadla jsem do neklidného spánku, kdy jsem se každou chvíli ujišťovala, že je Mark vedle mě, takže mi netrvalo moc dlouho probudit se, když se rozezněl poplach. Kanaan bez zaváhání popadl Torrena a ihned nás všechny odváděl z pokoje. Nedostala jsem příležitost si nasadit sluchátko. Byla to hrubá chyba, netušila jsem tedy, co se děje.

„Musíme všichni do centrální věže,“ instruoval nás Kanaan, jakmile jsme vešli do chodby, kde svítila pouze nouzová světla.

Fousatý Athosian vedl naši nesourodou skupinku, která musela být jedna z posledních, protože jsme žádné další členy expedice nepotkali a že jich v okolních pokojích bylo docela dost.

„Nebylo by lepší, kdyby Mark s Torrenem byli v zadu?“ zeptala jsem se Kanaana, který zřejmě uvažoval o něčem podobném. Bratr popadl chlapce, který byl už probuzený a trochu nespokojeně kňoural, ale v jeho náručí se trochu uklidnil. Na moment jsem zauvažovala, že bych šla až za nimi, aby byli chránění z obou stran, ale na mysli mi vytanula vzpomínka na sen před několika dny a zarazila se, když se Kanaan vydal před schodištěm doleva, i když by stačilo sejít schody, abychom narazili na transportér.

Doslova jsem cítila, jak se mi postavily chloupky v zadu na krku a nemohl za to jen sen. Tohle bylo něco úplně jiného a já se zděsila, když mi došlo, co to znamená. Dokonce i Kanaan se zarazil, takže jsem ho mohl dohnat a nechala tak Marka s Torrenem na křižovatce chodeb.

„Victorie, počkej!“ zavolal na mě Athosian, když jsem ho předhonila k další křižovatce, kde ten pocit ještě zesílil.

„Zastav se!“ Přehlušila jsem ho, ale přesto ke mně došel a chtěl mě odtáhnout, ale vytrhnula jsem se mu a vší silou ho od sebe odstrčila, udělal několik kroků vzad, než zavrávoral a upadl na zem.

Ten zvuk, který následoval mě dokonale přikoval na místě. Malá kulatá věc se vykutálela zpoza chodby, kde jsem zahlédla masku wraitshkého trubce a ani se nepohnula, když se ozval výbuch a jeho síla mnou smýkla chodbou.

Jako poslední jsem si všimla, jak Mark s Torrenem v náručí couvá na křižovatce do chodby, odkud jsme přišli.

Pak už následoval jen hromový hluk a příšerná bolest.

Když dozněl výbuch, který následoval nepříjemným pískotem v uších a chvilkovou dezorientací, trvalo Markovi několik dalších minut, než byl schopný zase vstát. Celou dobu svíral Torrena pevně v náručí a i když před výbuchem uhnul do vedlejší chodby, rázová vlna ho srazila na zem. Naštěstí upadnul na záda a chlapce se mu podařilo udržet na břiše, aby nespadl na zem.

Trvalo to, než uslyšel pláč a snažil se Torrena uklidnit. Sám byl otřesený, a chtěl být zase doma v bezpečí, ale věděl, že nesmí podléhat strachu, protože tu nebyl sám.

„To bude dobrý,“ snažil se šeptat, přestože svůj hlas sotva slyšel, ale nechtěl křičet, aby chlapce nevyděsil.

Vyhlédl zpoza rohu chodby a málem začal křičet. Chodba končila hromadou trosek, uklidňovalo ho pouze to, že jsou ve vnitrobloku města, takže i přes takový výbuch nehrozilo, že by mohla unikat atmosféra do okolního vesmírného prostoru, protože město bylo chráněno silovým polem tvarem připomínající kupoli ne jen kolem budov, to jim možná zachránilo život.

Vydal se chodbou a jen kousek od křižovatky našel Kanaana. Ihned se k němu sehnul a zkusil s ním zatřást. Na čele měl malou spáleninu, zřejmě si zavčas kryl obličej, protože kožené rukávy měl ožehnuté, nebyl si jistý, jestli jen na povrchu nebo se mu přiškvařily k jeho vlastní kůži. Bylo tu tolik pachů, že to nedokázal poznat.

„Kanaane!“ znovu s ním zatřásl a visuelně si ho prohlédl, jestli někde nekrvácí, ale krom spáleniny na čele, nenašel krom několika oděrek žádná závažnější zranění.

„Torren,“ vyrazil ze sebe Athosian zadýchaně.

„Mám ho tady,“ ujistil ho Mark a pomohl mu do sedu. Muž si oba chlapce prohlédl.

„Jste v pořádku?“

„Jo, stačil jsem skočit za roh. Torrena jsem udržel, ani nespadl na zem.“ Kanaan syna pohladil po vlasech a přitáhl si ho do náručí a levou rukou poplácal Marka po rameni.

„Jsem ti vděčný, Marku Collinsi.“

„Kde je Vica?“ zeptal se Mark s obavou v hlase a společně se podívali na sutiny.

„Najdu ji, to ti slibuju. Musíme zavolat pomoc.“ Kanaan si sáhnul na ucho, ale sluchátko v něm neměl. „Neviděl jsi moje sluchátko?“ Mark začal prohledávat okolí. Podařilo se mu ho najít, až po dlouhé chvíli, ale to co z něho zbylo, se nedalo použít.

„Jak zavoláme o pomoc?“ zeptal se a začal pomalu panikařit, jak si začal uvědomovat závažnost situace, která ho začala více děsit.

„Hlavně klid. Vezmeš Torrena a půjdeš do centrální věže, po cestě určitě někoho z vašich najdeš.“

„Co-o když nás po cestě najdou ti, co tohle udělali?“ Kanaan chytil Marka za rameno a snažil se ho uklidnit. „Podívej se na mě, touhle chodbou se sem teď nikdo nedostane. Centrální věž je více chráněná než blok s ubikacemi, takže vám nic nehrozí. Vrátíte se zpátky ke schodišti, sejdete po něm a kousek od něho je transportér, který tě navede do centrální věže, dokážeš to?“ zeptal se ho. Mark nejistě přikývnul.

„Nastudoval jsem si mapu města. Proč jsme tam nešli hned?“ zeptal se.

„Nebyl jsem si jist, jestli transportéry fungují, když tu svítí jen nouzová světla. Musíš to zkusit, pokud by nefungoval, musíš seběhnout další dvě patra, odkud vede chodba…“

„Jo, tu cestu si vybavuju.“

„Dobře. Běž, najdi někoho a řekni mu, co se tady stalo, já se zatím pokusím najít tvoji sestru.“ Mark se podíval na zavalenou chodbu, z tváře mu vyprchala veškerá barva.

„Neboj se, tvoje sestra žije, cítím ji, pokusím se ji najít, ale budu potřebovat pomoc. Zvládneš pro ni dojít a odnést Torrena do bezpečí?“ Kanaan mu položil ruku na rameno a Mark přikývnul.

Major Lorne organizoval svůj tým, který byl první obrannou linií centrální věže, když dostal hlášení o výbuchu nedaleko ubikací.

„Měli jsme tam někoho?“ zeptal se operačního.

„Bylo tam několik opozdilců. Nemůžeme přesně určit, kolik lidí tam zůstalo, senzory v té sekci nefungují.“

„Tak jo, budeme čekat u transportéru, jestli se někdo neobjeví. Mějte nabité zbraně, kdyby to byli Wraithi,“ vydal rozkaz svému týmu.

Dlouhé minuty se nic nedělo a v Evanovi začala uhasínat naděje, že se těch pár opozdilců ještě objeví. Trvalo skoro hodinu, než se transportér aktivoval a z jeho útrob vyšel chlapec s hnědými vlasy, který držel v náručí Torrena. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že se jedná o Marka Collinse, který na Atlantidu přišel se svou starší sestrou, o němž pan Woolsy mluvil jako o možnosti jak pro jednou zničit Wraithy.

„Ty jsi Mark?“ zeptal se chlapce dřív, než mohl něco říct on sám.

„Jo. Potřebujeme pomoc.“ Přišel až k němu a pevně držel Torrena.

„Jste oba v pořádku? Nepotřebujete ošetření?“

„My ne, ale u pokojů ano.“

„Dobře,“ snažil se ho Lorne uklidnit. Položil mu ruku na rameno a snažil si od něho převzít syna Teyly, ale ten se nehodlal Marka pustit.

„Tady Lorne,“ zavolal do operačního, „právě se sem transportérem dostal Mark Collins s Torren, vypadají nezraněně.“

„Kanaan je zraněný a hledá sestru.“

„Máme zraněné u ubikací. Co se přesně stalo?“ zeptal se Marka.

„Něco tam vybuchlo. Vicu to zasypalo a Kanaan ji hledá.“ Vypadlo to, že se chlapec každou chvíli rozbrečí.

„Budeme potřebovat vyprošťovací tým a zdravotníky,“ zahlásil Lorne do sluchátka. „Poulssone, odveďte chlapce k ostatním a dohlédněte, aby se na ně podívali zdravotníci.“ Ze schodiště vedoucí do centrální věže přiběhl Ronon a podíval se na chlapce před sebou.

„Půjdu s vámi, Lorne. Kde se to stalo?“ zeptal se Marka, který se už trochu uklidnil.

„V patře nad transportérem, v chodbě nalevo.“

„Jdeme,“ zavelel Ronon a jen se ohlédl, jak je Poulsson odvádí nahoru a míjí přitom pár mužů od mariňáků, kteří sloužili jako vyprošťovací tým, které následoval tým, který měl vystřídat Lorna a jeho muže, kteří se ihned sbalili a vyrazili za vysokým Sateďanem do transportéru.

„Pošlete zdravotníky za námi,“ nařídil mariňákům Lorne než nastoupili a objevili se u paty schodiště vedoucího k ubikacím. Všichni vyběhli schodiště a dali se doleva, nezastavili se, ani když spatřili tu devastaci, kterou napáchal výbuch.

„Co se tady stalo?“

„Wraithská bomba,“ procedil Ronon skrze zuby.

„Od kdy používají Wraithi bomby?“ zeptal se během chůze k závalu Dickson.

„Asi od teď,“ zpražil ho Ronon pohledem a už doběhl ke Kanaanovi, který pomalu odstraňoval zbytky chodby, aby našel pod jejich troskami Collinsovu.

„Kanaane.“ Atahosian se otočil na příchozí muže.

„Majore Lorne, Ronone, jsem rád, že jste tady. Musíte mi pomoct, Victorie je někde pod tím, ale nemůžu se k ní dostat.“

„Jste zraněný, Kanaane. Měl byste jít do centrální věže,“ snažil se ho Lorne přemluvit.

„Chlapci se dostali v pořádku k vám?“

„Ano, už je odvedli k ostatním. Podívají se na ně.“

„To je dobře, ale neodejdu odsud, dokud nenajdu Victorii.“ Lorne věděl, že nemá cenu se s Athosianem hádat. Společně se svými muži, Rononem a mariňáky se dali do odklízení sutin, ale pochyboval, že by pod nimi dokázala Victorie přežít a s každou další minutou se její šance na přežití snižovaly.

Ruku k dílu dokonce přidali i dva zdravotníci, kteří dorazili asi po půl hodině, i s nimi jim trvalo další dvě hodiny, než se jim podařilo Victorii najít. Lornovi spadl kámen ze srdce, když si všimnul, že se dívka dostala do prostoru, kde díky dlouhému nosníku na ni nemohly spadnout těžší trosky, přesto vypadala hodně pocuchaně, ale dýchala. Společně s Rononem ji vytáhli ven a uložili na nosítka, kde se jí okamžitě začali věnovat zdravotníci.

Po vleklých minutách se jí zatřásly řasy a otevřela oči. „Co tě bolí?“ zeptal se jeden ze zdravotníků a pozorně naslouchal, aby jí rozuměl.

„Tak jo, vypadá to na zlomenou nohu a pár žeber, proto se ti hůř dýchá. Jinak tě nic jiného nebolí?“ Opomenul přitom zmínit velké množství oděrek na obličeji a rukách.

„Tak jo, jdeme okamžitě na ošetřovnu pod skener, abychom věděli závažnost zlomenin.“ Kupodivu se jedné strany nosítek chopil Ronon a druhého jeden ze statnějších mariňáků.

„Tady Lorne, našli jsme Collinsovou, žije, dopravíme ji na ošetřovnu.“

„Děkuju, majore,“ ozval se ze sluchátka pan Woolsy. „Infomrujte mě. Cestu máte volnou. Podplukovník Sheppard s týmem mojora Johnsona zlikvidovali Wraithy, kteří zřejmě odpálil chodbu. Teď jsou na cestě na křižník.“

„Rozumím. Lorne konec.“ Major se podíval na Ronona, který nesl nosítka a chvíli uvažoval, proč není se Sheppardem.

Jakmile dorazili na ošetřovnu, převzal si je doktor Becket, který instruoval jednu ze sester, aby se podívala na Kanaana a sám se začal věnovat Victorii.

„Chvíli byla při vědomí, když ji vyhrabali, řekla nám, co ji bolí, a pak zase omdlela.“ Lorne chvíli stál na místě a sledoval práci doktorů, než do něj trochu strčil Ronon, jež ho vyvedl ven.

„Potřebuju kompletní testy a nezapomeňte zkontrolovat ledvinu a teď pod skener,“ zaslechl Lorne ještě než se za nimi zavřely dveře.

„Tak jdem, kdyby nás potřeboval Sheppard,“ ale major se ani nehnul, jen dál zíral na zavřené dveře.

„Vypadá stejně,“ vyrazil Evan ze sebe a Ronon mu věnoval téměř otrávený pohled.

„No však jasně a cos čekal?“ Muži na chvíli na sebe zírali. Než se jim do sluchátek ozval pan Woolsy a svolal je všechny do řídící místnosti, kde měli čekat, kdyby podplukovník Sheppard potřeboval podporu.

„Jak to vypadá se slečnou Collinsovou a Kanaanem, majore Lorne?“ uvítal je Woolsy.

„Zlomená noha a zřejmě i nějaká žebra. Teď je v rukou Becketa. Kanaan trochu popálený a pár oděrek, ale nic vážného.“ Vedoucí Atlantidy přikývnul a poslal na ošetřovnu zprávu, aby se mu doktor ozval, jakmile bude mít trochu čas.

„Dobře. Takže pánové, vypadá to, že ti čtyři Wraithi byli jediní, kterým se podařilo dostat do města. Přesto napáchali několik škod, které nám bude chvíli trvat odstranit. Výbuch u ubikací je nejhorší, ale naštěstí tu nebyli tak dlouho, aby toho provedli víc, ale musíme křižník zničit dřív než by mohl oznámit náš návrat.“

„Nemohl je Todd přivolat?“ zeptal se Ronon bez obalu. Woolsy zavrtěl hlavou.

„Než McKay odletěl, tak potvrdil, že tu křižník byl poměrně dlouho dobu, zřejmě tu uvíznul stejně jako my.“

„Vesmírný Bermudský trojúhelník,“ okomentoval to Lorne a Woolsy přikývnul.

„Proto bych se nedivil, kdybychom narazili na nějaké další lodě, které nemusí patřit jen Wraithům, proto nechávám doktora Zelenku mapovat celou oblast, abychom pak nebyli překvapeni.“

„Pane Woolsy,“ přerušil je Chuck, „Todd by s vámi chtěl mluvit, má pro vás nějaké informace, které by nám prý mohli pomoct.“ Lorne si vyměnil pohled s Rononem, který z toho nebyl nadšený.

„Půjdu s vámi,“ ukončil to a nastavil si svoji zbraň na zabití.

Woolsy se zastavil před celou, kde Todd seděl v tureckém sedu. Se zavřenýma očima vypadal, jakoby meditoval.

„Tak jsem tady, co jste mi chtěl, Todde?“ Wraithovi chvíli trvalo, než otevřel oči a podíval se na své věznitele.

„Předpokládám, že někdo z vašich lidí už odletěl na křižník.“ Woolsy přikývnul a rukou naznačil Rononovi, aby ještě nechal zbraň skloněnou. „I přes svoje hladovění dokážu navázat mentální spojení, abych na sebe upozornil, a chci vás varovat, abyste loď co nejdříve zničili.“

„O to se právě pokoušíme, Todde. Pokud nemáte nic dalšího, máme docela dost práce, abychom se odsud dostali.“ Chtěl odejít, ale Wraith se postavil a došel až k mřížím.

„Zřejmě netušíte, kde se právě nacházíte, že?“

„Na místě, kde není radno se dlouho zdržovat,“ odtušil Woolsy.

„To je ten nejjemnější způsob, jakým jste to mohl říct. Tomuhle místu se dokonce vyhýbáme i my.“

„Mohl byste to rozvést, Todde?“

„Rád bych, ale hodilo by se něco na oplátku.“ To už Ronon zdvihnul ruce a zamířil zbraní na Wraithovou hlavu. „Ještě bys neměl střílet, Běžče, mohl bys toho později litovat.“

„Ronone, prosím.“ Sateďan jen velmi neochotně spustil ruce, ale nepřestával vrhat na svého nepřítele vražedný pohled.

„Nuže dobrá, Todde. Chápu, kam tím míříte, ale určitě neposkytnu žádného z mých lidí k vaší obživě ani nikoho jiného. Privilegia, které jste měl na Zemi, byla nařízením ze shora a já s nimi nesouhlasil, takže si dobře rozmyslete, co po mně budete žádat.“ Wraith vycenil své žraločí zuby a nepatrně naklonil hlavu.

„Pokusím se vám co nejvíce pomoci, aby se Atlantida odsud dostala a jakmile bude město na svém místě v Pegasu, kam chcete, pustíte mě.“ Woolsy nakrčil obočí, nelíbilo se mu, kam to směřuje, vypadalo to záludněji než mu poskytnout jeho přirozenou potravu.

„Abyste na nás mohl obratem zaútočit? To se nestane.“ Stál si za svým vedoucí expedice.

„Věřte mi, že obratem by to skutečně nebylo, po nezdaru se super úlem bude pro mě skutečně těžké získat nějakou další loď a posádku. Spíš jsem měl na mysli dohodu.“

„Jakou?“

„Už na Zemi jsem říkal Sheppardovi, že po dobu vaší nepřítomnosti v Pegasu bude pravděpodobné, že se Wraithy pokusí sjednotit královna Smrt, aby znovu získala své pastviny a potlačila občanskou válku, která mým druhem zmítá právě z nedostatku potravy a vašich útočných výpadů vůči nám, včetně boje proti tomu hybridovi.“ Zmínka o Michaelovi donutila pozorněji poslouchat i Ronona.

„K věci, Todde,“ popohnal ho Woolsy.

„Jak vy říkáte, zabijete tím dvě mouchy jednou ranou. Získáte někoho, kdo vás bude informovat o stavu wraithské společnosti a pokud by se mi během získávání informací něco stalo a zemřel jsem, už byste se o mne nemuseli starat.“

„Je to od vás pozoruhodně šlechetné, ale jak si můžete být jistí, že vás nechytí a nedostanou z vás informace o poloze Země nebo Atlantidy?“ Wraith se zazubil.

„Budete mi muset prostě věřit, že se nenechám chytit.“

„Trochu vrtkavá dohoda.“

„Pořád lepší než navždy skončit v zapomnění i s celým tímhle městem.“ Woolsymu se to nelíbilo, ale musel Wraithovi přiznat, že už jim několikrát pomohl a vždy splnil svoji část dohody.

„Budu muset o tom přemýšlet.“

„Zkuste se zeptat na názor Shepparda, jestli se vrátí.“ Ronon znovu zvednul svoji zbraň a s Toddem si vyměňovali zamračené pohledy.

„Pane Woolsy,“ ozvalo se vedoucímu Atlantidy ve sluchátku technik Chuck.

„Mluvte.“

„Ozval se nám právě podplukovník Sheppard a musí s vámi mluvit, než učiní další kroky.“ Woolsy se podíval na Todda, který se na něho znovu usmíval, v jeho pohledu bylo něco, co ho donutilo začít uvažovat o jeho požadavku.

„Hned jsem zpátky, ať podplukovník počká,“ otočil se na Ronona a poté na Todda, „promluvíme si později, zatím budu o vaší podmínce přemýšlet.“ Kývnul na svého společníka a vydali se zpět do centrální věže, kde už čekal na spojení podplukovník Sheppard.

„Mluvte, podplukovníku,“ vyzval ho Woolsy.

„Vypadá to, že křižník je tu už hodně dlouho dobu, pane, ale problém je v tom, že zřejmě nebude z našeho času, protože v jedné ze stázových komor jsme našli Todda.“ Ronon povytáhnul obočí v úžasu.

„Jste si tím jistý, Johne?“

„Jistě, pane. Todda bych poznal kdekoliv. Ti čtyři Wraithi byli zřejmě jenom strážci těch ostatních, na palubě jsme zabili ještě pár trubců, ale vypadá to, že se za chvíli začnou ostatní probouzet. Nedělá mi problém tu loď zničit, ale chtěl jsem se Todda na to zeptat.“

„Todd už vás předběhl, právě jsem s ním mluvil. Nevyjadřoval se o tomhle místě příliš nadšeně, dokonce i Wraithi se tomu vyhýbají.“

„Jasně, Rodney, řeknu mu to.“

„Na co doktor McKay přišel,“ zeptal se Woolsy s obavou.

„Trvá si na tom, že jde o loď z budoucnosti, protože prošel lodní záznamy a říkal něco o…“

„Prostě jde o to, pane Woolsy, že tahle loď se snažila využít nezměrného potenciálu akrečního disku mezi dvěma hvězdami, která by jim umožňovala jak nabíjet ZPM tak i možnost cestovat časem.“

„Co prosím?“ Woolsy se zděšeně podíval na Chucka a Ronona a nedokázal si představit následky toho, že by Wraithi dokázali cestovat časem. Stačilo jen vědět, že se tu nachází jediný křižník z budoucnosti.

„Prostě si Rodney myslí, že bychom loď neměli ničit, protože tu mají postavený přístroj na nabíjení ZPM, ale na druhou stranu až se všichni Wraithi probudí, nemáme šanci je všechny dostat. Tohle plnou loď jsem ještě neviděl, pokud by se jim podařilo uniknout, měli bychom vážný problém,“ snažil se to Woolsymu vysvětlit Sheppard co nejjednodušeji.

„A nemůže si doktor McKay stáhnout do tabletu návod na sestavení toho zařízení? Určitě ho tam mají.“ Sheppard na druhé straně si povzdychl.

„To je ten problém, pane. Ty soubory jsou zaheslované a Rodneymu se nedaří prolomit heslo. Pokud tahle loď patří Toddovi z budoucnosti, náš Todd by mohl heslo znát, pak bychom měli plány a mohli loď bez obav zničit.“ Woolsy si začal mnout bradu a zíral na konzoli s antickým symboly pro aktivaci brány. „Nemáme ale moc času, pane. Udržujeme tu dva Wraithy v bezvědomí, abychom nespustili program probuzení tak jako kdysi, ale už je dlouho neudržíme.“ Richard Woolsy se podíval do tváří mužů a žen, které znovu nalákal do nebezpečí. Cítil za ně daleko větší odpovědnost než minule, všichni do toho šli dobrovolně. Nedokázal by žít s tím, že by je odsoudil k smrti. Neměl na rozmýšlení příliš mnoho času.

„Pošlu za vámi jumper s Toddem,“ rozhodl nakonec, i když Rononův pohled mu dával jasně najevo, že s ním nesouhlasí, ale je ochotný letět s ním, aby na něj dal pozor.

„Budeme čekat, pane.“

„Bůh nám pomáhej,“ zašeptal Woolsy, když sestavil tým, který poletí na křižník i s Wraithem, doufal, že se nerozhodl špatně, ale Todd zřejmě tušil, co se tu děje a byl ochotný pomoci, i když by nemusel dělat nic, ale stále tu existovala možnost, že jakmile se dostane na křižník, využije situace. Přál si, aby mu dokázal tak věřit, jako Sheppard.

V jumperu bylo nepříjemné ticho, všichni v zadní části ostražitě sledovali Todda, který seděl s pouty na rukou a div se neusmíval. Lornův tým společně s dalším týmem mariňáků a Rononem byli připraveni kdykoliv vyrazit, aby svého vězně zpacifikovali, kdyby ho náhodou napadlo pokusit se o útěk.

„Antické lodě nejsou tak pohodlné jako ty naše,“ začal Todd a podíval se přitom na Lorna, který se zašklebil.

„Nikdo se tě na nic neptal, tak raději mlč,“ obořil se na něho Ronon neústupně a vytáhnul svoji zbraň z pouzdra. Lorne jen čekal, až ji přenastaví a byl připravený zakročit. Chápal Sateďanovu nenávist vůči Wraithovi, ale teď nastala situace, kdy ho potřebovali. Nikdo nechtěl nahlas říct, že pokud by se jim to zařízení podařilo sestavit, Atlantida by získala neuvěřitelnou převahu a mohla by s Wraithy skoncovat jednou provždy, ale to byla ještě daleká budoucnost. Hlavně jim nic nezaručovalo, že se Toddovi podaří do počítače dostat.

„Majore, máme na dohled křižník. Mám se spojit s podplukovníkem?“ zeptal se od ovládání poručík Summers, který byl členem týmu mariňáků.

„Ano, poručíku. Ověřte, že je prostor čistý a kde máme přistát,“ instruoval ho Lorne ze svého místa a přitom si vyměňoval pohledy s Toddem, který zavřel oči.

„Všichni ještě spí,“ ozval se Wraith, ale příliš nadšení za to nesklidil a raději nechal pilota, aby mluvil se Sheppardem, který potvrdil čistý vzduch a nasměroval je do doků.

Woolsy postával u ovládacího pultu a napjatě očekával zprávy o přistáni jumperu. Přesto pokradmu sledoval, jestli se už neobjeví doktor Beckett. Několik hodin se už neozval a Woolsy začínal mít obavy, co se na ošetřovně děje.

„Pane, chtěl by s vámi mluvit pan Collins,“ ozvala se mladá žena, která byla na Atlantidě nová a byla přidělena do jednoho ze dvou ryze ženských týmů, které v současné chvíli zajišťovali bezpečí všech členů expedice, kteří byli shromážděni v bývalé jídelně, kterou členové expedice využívali pod velením doktorky Weirové.

Woolsy k ženě vzhlédl a narovnal se. Pár vteřin mu trvalo, než mu došlo, že není řeč o plukovníkovi, ale jeho synovi.

„Přiveďte ho.“ Za pár minut žena přiváděla chlapce a mateřsky ho držela za ramena.

„Pane.“

„Děkuji vám, poručíku.“ Woolsyho zamrzelo, že si nemůže vzpomenout na její jméno a že musel hledat pomoc ve jmenovce na uniformě.

„Moc se omlouvám za vyrušení, pane Woolsy.“

„Vůbec nic se neděje, Marku, zřejmě bych se měl omluvit já tobě, že jsem se ti nevěnoval,“ pomalu ho odváděl do své kanceláře, ale chlapec se zastavil.

„Nechci vás zdržovat, vím, že toho máte hodně. Jen bych rád věděl, jak je sestře. Už je to dlouhá doba a nikdo mi nechce nic říct.“ Woolsy mu lehce stisknul kvůli povzbuzení rameno, přesto chlapec zíral na špičky svých bot. Zdál se mu tak ještě mladší, než byl, ale chápal ho.

„Rád bych ti něco řekl, ale sám očekávám zprávu od doktora Becketta, a jakmile budu něco vědět…“ Nestačil to doříct, když z boční chodby vešel zmiňovaný doktor ve svém bílém plášti, který za ním vlál. Oba se na něho dívali celou dobu, než k nim došel.

„Pane Woolsy, promiňte, že jsem se neozval. Objevilo se víc drobných zranění. Jsem tu, abych,“ doktor se zarazil a podíval se na chlapce vedle vedoucího Atlatnidy. „Ahoj, ty musíš být Mark, že?“ Chlapec přikývnul, když si s ním doktor potřásl.

„Sestra se po tobě ptala. Uklidnil jsem ji, že jsi v pořádku.“ Upřímně se na něho usmál a poplácal po druhém rameni. Woolsy si všimnul, že chlapec o něco couvnul.

„Jak na tom slečna Collinsová je, Carsone?“ Doktor i nadále vypadl uvolněně.

„Je stabilizovaná. Podle rentgenu má zlomenou pravou nohu a dvě levá žebra a tři nalomené. Prozatím není třeba operace a můžeme to léčit konzervativně, ale pro dobro Victorie jsem ji uvedl do umělého spánku, aby byla v klidu.“ Carson povzbudivě kývnul na chlapce, na kterém bylo vidět, že si oddychnul.

„A můžu ji vidět?“

„Nemám proti tomu námitek, jen si nepopovídáte. Pokud chceš, klidně tě tam vezmu,“ nabídnul mu Carson, ale Woolsy nepatrně zavrtěl hlavou.

„Pro někoho pošlu, aby tě tam vzal, Marku. Ještě tu doktora potřebuju kvůli dalším zraněným, ano?“ zeptal se Woolsy a chlapec přikývnul. Za chvíli ho už odváděla poručík Clarková a vedoucí Atlantidy vyčkal, dokud neodešli a on mohl s doktorem mluvit otevřeně.

„Opravdu je na tom Victorie tak dobře?“ Carson kupodivu přikývnul.

„Ano, pane. Měla opravdu štěstí, pokud se to tak dá říct. Nosník, který spadl nad ni, ji ochránil před vážnějším zraněním. Předpokládám, že zlomená žebra má spíš z toho jak ji síla výbuchu odhodila na stěnu a ta noha je od padajících trosek. Sice mám podezření na slabý otřes mozku, ale nic, co by ji mělo ohrožovat na životě. Do umělého spánku jsem ji uvedl z obavy, že by si mohla ublížit, při vyšetření se docela bránila a ptala se po svém bratrovi, Torrenovi a Kanaanovi. Hlavně jsem chtěl, aby se jí žebra zahojila sama, abych ji nemusel operovat. Má zlomené sedmé a třetí žebro, které by mohlo propíchnout aortu. Což není dobré, ale samo o sobě by to nebylo tak hrozné, když bude v klidovém režimu, ale ty tři nalomená žebra jsou ty další až k tomu druhému zlomenému, takže nebyla jiná možnost, než ji uvést do umělého spánku se silnými léky na bolest. Jedině tak jsem mohl zajistit, že bude dýchat normálně. Běžně člověk při takovém zranění dýchá jen mělce, což může vést k závažným plicním komplikacím, což je například zápal plic. I tak se bude léčit šest až osm týdnů.“

„Nemůže to nějak ovlivnit její stávající zdravotní stav?“ zeptal se Woolsy.

„Kdepak, máme ji pod dohledem a pokud to bude potřeba, začneme s dialýzou. Vzal jsem to v patrnost, pane, a jsme na to připraveni.“

„Dobře, děkuji, doktore. A jak jsou na tom ostatní pacienti?“ Beckett začal mluvit o pár nekomplikovaných zraněních a jednomu vyvrtnutému kotníku, ale nic tak závažného jako u Victorie, což bylo s ohledem na vzniklou situaci velmi dobrá bilance. Přesto Woolsy doktora požádal, aby byl připraven, kdyby se lidé, co jsou právě na wraithském křižníku, vrátili zranění.

Sheppard čekal v docích s jedním z mariňáků, až přistane jumper s jejich očekávaným hostem.

„Je bezpečné ho sem brát, pane?“ zeptal se voják a John pokrčil rameny.

„Je bezpečné být na lodi plné spících Wraithů?“ zeptal se ho a muž zavrtěl hlavou. „Proto musíme zajistit, že se Todd od nás ani nehne a pokud by se pokusil utéct, neváhejte a střílejte.“

„Ano, pane.“

Jumper přistál a ze zádní části vystoupila čtveřice mužů, které následoval spoutaný Todd, kterému dělal stín Ronon, který mu držel zbraň přímo u týlu, a podle jeho pohledu bylo Johnovi jasné, že by nejraději stiskl spoušť.

„Je to nutné, Shepparde?“ zeptal se Wraith a kývnul na svůj stín.

„Samozřejmě. Jdeme,“ zavelel a nechal u jumperu dva členy Lornova týmu. John se ujal vedení, aby skupinu dovedl na můstek za Rodneym, který se marně snažil prolomit heslo.

Když si podsaditý Kanaďan všimnul Wraitha, viditelně polknul a trochu povolil sevření svého tabletu, který měl připojený na hlavní počítač.

„Není lepšího pohledu, když si nevíte rady, doktore McKayi,“ začal bez pozdravu Todd, za což si vysloužil od Ronona nepříjemného dloubnutí hlavně jeho zbraně přímo do zátylku.

„Uklidni se, Todde. Na vtípky není čas. Pomož Rodneymu ať odsud zmizíme,“ okřiknul ho John popuzeně a trochu se zarazil, když se vzduch za Wraithem podivně zavlnil. Připomnělo mu to, jak dokážou Wraithi manipulovat s lidskou myslí, aby viděla to, co ve skutečnosti není. Bylo to tak rychlé, že během chvíle na to John zapomněl a pokynul svému vězni, aby se společně s Rodneym pustil do práce.

„Nemohu slíbit, že se tam dostanu.“

„Už kvůli té dohodě doufám, že se budeš snažit, jde ti o hodně.“

„To vám ale taky.“ To už se John zamračil a Todd jen pozdvihnul levé obočí, kolem kterého měl vytetovanou hvězdu.

„Začni.“ John vydal rozkazy, aby vojáci utvořili dvojice a šli zkontrolovat okolí, jestli se Wraithi nezačínají budit a sám s Rononem a Teylou zůstal na můstku s nimi.

„A ta pouta, Shepparde?“

„Poraď si,“ odseknul mu a postavil se o kousek dál s Rononem a Teyou.

„Jak to vypadá na Atlantidě?“ zeptal se svého přítele co nejtišeji.

„Pár zranění, naštěstí žádní mrtví. Torren je naprosto v pořádku, ten kluk taky. Kanaan má jen pár oděrek, jinak nic.“

„A Victorie?“ zeptala se Teyla a John byl rád, že to udělala ona.

„Zlomená noha a pár žeber, co vím, ale nic vážnějšího. Beckett říkal, že bude v pohodě.“

„To jsem ráda,“ oddychla si Teyla. Johna však na jazyku pálily další otázky, ale nedokázal je vyslovit nahlas, přestože se něj Athosianka podívala a vyloženě ho k tomu pobízela. Přesto raději došel k Rodneymu a Toddovi, aby se podíval, jak jim to jde.

„Když mi budeš takhle dýchat na krk, nijak to neurychlíš!“ pokusil se ho odehnat Rodney popuzeně, když se s Toddem dohadoval, jak by se to heslo dalo obejít, ale Wraith s ním nesouhlasil, pokud to zajišťovala nějaká jeho verze, určitě by se pojistil, aby to právě McKay nemohl nijak obejít.

„Tak to ti teda pěkně děkuju, jen to dokazuje, že bychom tě neměli pouštět.“

„Ještěže na vašem názoru nezáleží, doktore McKayi,“ řekl mu Todd s úsměvem.

„Nech toho,“ upozornil ho John a odmávnul Ronona, který se už k nim blížil.

„Jak je libo, Shepparde, ale měl bych tě upozornit, že podle toho, co tady čtu, bych vám nedoporučoval, abyste se pokoušeli to zařízení sestavit.“

„Proč?“ zeptal se John.

„To přesně nevím, ale kdybych něco takového měl já, určitě bych se nezavřel do stáze a nezůstal, kdo ví jakou dobu viset uprostřed téhle oblasti. Je zapovězená dokonce i královnám. Už celá staletí ne-li tisíciletí je tohle místo opředeno tajemstvím, které ani mi nechceme zjistit. Musel jsem být hodně zoufalý, či snad dychtivý, abych se sem pustil.“

„Nevěříš, že je ta loď z budoucnosti? Copak by se Wraithům nehodilo možnost cestovat v čase?“ Todd se na něj podíval, ale nevypadl už tak nad věcí, jak byl u něj John zvyklý.

„Viděl jsem, co cestování časem udělalo s tou tvou maličkou. Přestože by to mělo značnou taktickou výhodu, není radno si zahrávat s časem, to jsi snad pochopil, Shepparde. Tohle místo je pro nás zapovězeno z mnoha důvodů. Za ty tisíce let se o to pokusilo už mnoha z nás, ale pokaždé se to pokazilo a nikdo se nikdy nevrátil, i když jsme čekali staletí, tohle je poprvé, kdy loď zde zůstala. Nikdy tu nic po našich lodích nezůstalo.“

„Snad nechceš říct, že je to pegaský Bermudský trojúhelník?“ zeptal se ho John téměř výsměšně.

„Nevím co je Bermudský trojúhelník, ale na tomhle místě se ztratilo už spoustu lodí, ne jen našich, ale i Antických.“ To už od svého tabletu zvednul pohled i McKay.

„To myslíš vážně?“ zeptal se ho Kanaďan o dost vysokým hlasem. „Kdys nám to chtěl jako říct?“

„Říkám to teď.“

„Tak to pěkně děkuju, nemohl jsi to zmínit jako první?“

„Odradilo by vás to od vašeho plánu?“ Upřel pohled na Johna. Předem znal odpověď. „Sám jsem byl zvědavý, jestli byly zvěsti pravdivé.“

„Proč bychom to zařízení neměli sestavit, Todde, a pravdu.“

„Zařízení využívá energii mezi dvěma hvězdami, kterým zbývá opravdu jen malý kousek k tomu, aby se zhroutily do sebe a všechno vzali s sebou. Odčerpávání energie by mohlo tento proces urychlit a mělo by za následek vytvoření černé díry, která by byla tak velká, že by byla jenom otázka času než by její velká síla začala do sebe vtahovat všechno v okolí a nezastavila by se.“

„Čím víc by toho pohltila, tím by se exponenciální zvýšila její přitažlivost, až by mohla pohltit celé planetární systémy, což by vedlo až ke zničení celé galaxie,“ dořekl za něj Rodney a vyměnil si s Johnem zděšený pohled.

„Záznamy mluví jasně. Moje verze byla opatrná v čerpání energie a do stáze se zřejmě uvedl pro to, že čekal na vhodný čas pro další pokusy, zřejmě začal testovat drobné časové skoky zpět do minulosti a nebyly to náhodné skoky, hledal vhodnou dobu na čerpání energie na další skok, aby našel ten správný čas, kdy bude možné čerpat energii neomezeně bez hrozby, že se hvězdy zhroutí do sebe.“

„Rodney?“

„Já… já… mluví pravdu, Johne.“

„My ale potřebuje energii, abychom se odsud dostali, nechci tu zůstat tak jako oni.“ Sheppard rozhodil rukama, aby obsáhl celý můstek a zůstavil se na místě, kde se prostor zavlnil. „To děláš ty, Todde?“ zeptal se Wraitha a nespouštěl z místa oči.

„Vůbec, proč bych plýtval silami na vytváření přeludů?“ John odmávnul Rodneyho, který se mu snažil vymluvit, co vidí, dokud to sám neuviděl.

„Co to je?“ Teyla si místo prohlédla, ale byla od něho mnohem dál než John, který zdvihnul svoji zbraň a přistoupil k místu blíž. Úplně cítil, jak se mu ježí všechny chloupky na těle, ale nedokázal se od toho odtrhnout a přes hlasité protesty natáhnul ruku, aby se toho místa dotkl. Než stihl něco udělat, vtáhnulo ho to dovnitř. Zděšeně se rozhlédl, byl stále na můstku, ale sám, dokud z vedlejší chodby nevešel Todd, který si ho ostražitě prohlížel.

„Dlouho jsme se neviděli, Johne Shepparde.“ Vycenil na něj své žraločí zuby. „Raději se vrať, pokud tu nechceš uvíznout, což by bylo pro mě jednodušší, ale neužil bych si tolik zábavy.“ Než stačil John zaútočit, Todd ho přinutil silou mysli udělat krok zpět do místa, kde se prostor vlnil.

„…parde!“ Dozníval Johnovi v uchu křik a překvapeně se rozhlédl kolem sebe. Stále byl na můstku, ale jeho tým byl zpět a téměř na stejných místech, nemohli se snad pohnout o dva kroky.

„Co to do háje bylo?“ zeptal se a ohlédl se za sebe, kde to vypadalo normálně, jakoby to zmizelo.

„Jak?“ Rodney k němu přiskočil a hned si ho začal prohlížet. „Jak jsi to udělal?“

„A co jako?“

„Před chvíli jsi byl tady, a pak z ničeho nic pryč a během mrknutí oka ses zase objevil, ale čelem k nám. Jak jsi to udělal?“ John se stále díval na místo, které už bylo normální.

„Byl jsem pořád tady, ale ne tady jako tady, v tomhle čase, asi.“

„Cože?“

„Byl jsi v jiném čase?“ zeptal se ho Todd se zájmem. Přesto k němu nevykročil, dál stál u počítače.

„Asi. Byl jsi tam ty. Mluvil jsem s tebou.“

„A o čem?“

„Takže to bylo v budoucnosti, jinak by sis to pamatoval.“

„Zajímavé,“ zamnul si Wraith oběma rukama vous na bradě. „Takže je to skutečně pravda.“

„A co jako?“ O slovo se přihlásil Ronon, kterému se nelíbilo, že jeho nepřítel zůstává u počítače sám.

„Mezi našimi lidmi se tvrdí, že na tomto místě můžeme vidět naši budoucnost, což za ta tisíciletí trochu získalo jiný význam, než jaký to ve skutečnosti má. Mnoho z nás věří, že na tomhle místě spatříme svoji smrt, což by se po tomto zážitku dalo vysvětlit, že tu vznikají časové anomálie.“

„Časová okna, díky kterým můžeme nahlédnout do budoucnosti,“ zaluskal prsty Rodney.

„Já tam ale byl a Todd mi řekl, abych se raději vrátil, jinak tam uvíznu,“ pokusil se to nějak John vysvětlit, aby to sám pochopil.

„Zajímavé, to by ty výkyvy energie dávaly větší smysl.“

„Jaké výkyvy?“ zeptal se Rodney a přistoupil k počítači a Wraith mu to ukázal. „ No jistě, ten přístroj celou dobu běží v nouzovém režimu a odčerpanou energii využívá k tomu, že vytváří náhodná okna.“ Kanaďan zblednul. „To ale není dobře.“

„To není,“ přisvědčil Todd.

„Proč?“ zeptala se Teyla.

„Jak jsem řekl dříve, neuvážené odčerpávání energie může způsobit zhroucení hvězd do sebe, čehož si ten druhý já byl vědom a udělal to zcela záměrně, aby měl možnost nahlížet do různých časů, ale nejde mi na mysl proč. Co tím sledoval.“

„Co kdyby ses mě na to zeptal osobně?“ Všichni zvedli hlavy a spatřili na druhé straně můstku druhé Todda, za jehož zády se vlnilo časové okno. Spoutaný Todd vycenil zuby a vykročil vpřed, ale John ho zastavil svou zbraní.

„Raději se vrať zpátky,“ upozornil ho podplukovník.

„Dlouho jsme se neviděli, Johne Shepparde.“

„Tohle jsem slyšel před chvílí, takže si dej zpátečku a vrať se k sobě.“

„Nemáte ani ponětí, do čeho jste se vrhli, mí drazí, budete litovat, že jste vůbec na palubu vstoupili,“ vysmíval se jim druhý Todd, který vypadal téměř totožně, jen měl vytetovanou hvězdu kolem levého obočí více vypracovanou.

„Věříš na pověry, Guide (Rádce),“ vykřikl Todd rozzlobeně, ale jeho starší verze se jen zazubila.

„Zatímco ty jsi jako dítě, které nevěří na hvězdy, které má nad hlavou. Znovu se uvidíme, Bláhový.“ Wraith ustoupil vzad a než zmizel, stisknul jedno tlačítko a rázem byl pryč.

„Co to sakra bylo?“ zeptal se zaskočeně Rodney.

„Pohroma,“ vyrazil ze sebe Todd a ihned přiskočil k počítači. „Ten hlupák!“ vykřiknul zlobně. „Raději stáhni svoje lidi, Shepparde.“ Astrofyzik po jeho boku nahlédl na počítač a viditelně zblednul.

„O co jde?“ zeptal se John. „Wraithi,“ zaslechnul za sebou. Teyla zdvihla oči k stropu a taky zbledla.

„Spustil probouzení,“ ozval se nakonec Todd a to už jeho spoutané ruce běhaly po panelu. „Nemohu to zastavit.“ Otočil se na Johna, který ihned začal křičet do vysílačky: „Zpět k jumperům. Probouzejí se!“

„Odházíme, hned!“ otočil se John na ostatní.

„Ale nemám ty data,“ zavolal stále otřesený Rodney.

„Vážně to chceš řešit teď?“ zeptal se ho John a dohlížel na odchod Todda s Rononem v zádech.

„Ale…“

„Rodney, i když by bylo super to mít, má to dost svých proti, v tomhle Toddovi věřím. Pořád se můžeme vrátit do toho druhého města, co nám ukázala kapitán Collinsová.“ To Rodneyho přesvědčilo, přesto vrhnul poslední pohled na wraithský počítač a rozběhnul se za Johnem do chodeb, přehlédl přitom, že Todd z budoucnosti, který byl ve stázi, celý jejich rozhovor zaslechl, protože se probudil jako první.

Postavil se k počítači a zadal zbytek probouzení. „Útočná pohotovost,“ promluvil a na obrazovce se rozzářily další symboly. Během pár vteřin se k němu připojil jeho pobočník.

„Veliteli,“ sklonil hlavu a pokleknul na koleno.

„Už je čas, Bonewhite, zapněte přístroj na plný výkon.“ Pobočník přikývnul a postavil se vedle svého velitele, aby vykonal jeho rozkaz.

Sheppard zůstával pozadu, aby kryl svoji skupinu. Dvakrát se už musel zastavit a zastřelit trubce, kteří právě vystupovali ze svých kokonů na chodbách, muselo jít o strážné, kteří se budí dříve než výše postavení.

„Lorne, jak jste na tom?“ zeptal se do vysílačky a spustil další salvu, protože zpoza jedné z chodeb vyšel pár trubců.

„Přišli jsme o tři mariňáky, pane, máme dva zraněné, ale už jsem téměř v docích.“

„Klidně se prostřílejte, přišli jsme o moment překvapení.“

„Todd?“ zeptal se Lorne.

„To je trochu složitější, hlavně běžte, poletíme společně!“ John zastřelil další dva trubce, když mu došly náboje. Nebylo čas přebít a rychle se rozběhnul za zbytkem. Zrovna když vbíhal do doků, zasáhl ho výboj z wraithské zbraně. Padnul na zem jako podťatý a věděl, že mu zbývá jen pár vteřin, než omdlí, ale nedokázal ani vydat hlásku, přesto jakoby nad ním stál anděl strážný, ucítil, jak ho někdo chytil za rameno. Bohužel už neviděl kdo, přesto byl v bezpečí, protože to byl Ronon, který se pro něho vrátil, když dovedl Todda do jumperu.

„Teylo!“ zavolal, Athosianka přiběhla k Sateďanovi a pomohl mu odvléci Johna do lodi.

„Budeš muset letět ty, Rodney,“ zavolala na vědce Teyla, když uložili Johna vedle Todda, který trochu uhnul.

„Ale…“

„Dělej, Rodney.“ Vědec neochotně sednul do pilotovacího křesla ve chvíli, kdy do druhého jumperu nastupoval major Lorne a dva jeho lidi pomáhali zraněným mariňákům.

„Tak jo, letíme.“

„Do pěti minut přijde Sheppard k sobě,“ ozval se Todd a ignoroval přitom Rononův otrávený výraz.

„Za pět minut se toho může stát hodně! Nedokážu letět a střílet naráz jako Sheppard,“ ozval se Rodney zepředu a snažil se zvednout ze země, aby mohl odletět. Lornům jumper mezitím vzlétnul a vědec měl co dělat, aby se za ním držel.

„Lorne, tady Teyla, Johna zasáhli, pilotuje Rodney, musíte se postarat o šipky!“ Ohlásila Athosianka do vysílačky.

„Rozumím, budeme střílet.“ Mezi tím Teyla usedla vedle Rodneyho, aby se mohla spojit s Atlantidou a požádat ji o pomoc.

„Nejvyšší pohotovost. Blíží se šipky. Tři týmy do jumperů, zajistěte našim bezpečný dolet, zbytek týmů na pozice. Můžeme zapnout štít?“ Woolsy se otočil na techničku a Radka za ovládací konzolí.“

„Přijdeme tím o možnost posledního skoku, pane,“ oznámil Radek opatrně.

„Zaštiťte alespoň centrální věž, následky budeme řešit potom, musíme ochránit alespoň bránu, kdybychom museli naše lidi evakuovat. Najděte nějakou adresu, kam je můžeme poslat.“ Woolsy se v duchu modlil, aby jeho rozhodnutí nebylo špatné, ale nemohl dopustit, aby v téhle situaci město padlo do rukou Wraithů. V nejhorším případě odešle lidi branou pryč a spustí autodestrukci.

„Pane, objevila se další loď, blokují naše skenery, takže nemůže určit její původ.“

„Můžeme se s ní spojit?“

„Pokusím se o to, pane.“ Woolsy vyčkával, než je spojí a přemýšlel, o koho se jedná. Očekával nějaké další lodě, ale ne takové, které by jim blokovaly skenery.

„Pane, navázal jsem spojení.“

„Tady Richard Woolsy, velitel Atlantidy, kdo jste?“

„Chceme mluvit s doktorkou Weirovou,“ ozvalo se z druhé strany a všichni, kdo byli u konzolí, si vyměnili překvapené pohledy.

„Znovu se ptám, kdo jste?“

„Chceme mluvit s doktorkou Weirovou,“ opakoval znovu hlas na druhé straně, který byl trochu zastřený.

„Je mi líto, ale doktorka zde není, nahradil jsem ji, s kým mluvím?“

„S někým, kdo vám pomůže s Wraithy a dostat se z tohoto trojúhelníku, když mi řeknete, kde je doktorka Weirová.“ Woolsy se podíval na Radka, který pokrčil rameny.

„Jak můžeme vědět, že nám chcete pomoct a ne obsadit město?“ Nastala dlouhá odmlka, při které se téměř nikdo neodvažoval dýchat.

„Pane, ta loď právě zničila několik šipek a míří ke křižníku a pálí na něj,“ vykřikl technik Chuck.

„Dali jsme vám důvod nám věřit?“ zeptal se hlas a Woolsy se podíval po Radkovi.

„Doktorka Weirová zemřela před několika lety, nahradil jsem ji.“ Dlouhou dobu bylo ticho.

„Nemohla zemřít, ne s nanity, které měla v těle.“

„Jak o tom mohou vědět?“ Radek položil otázku, která táhla hlavami všech přítomných.

„Vy jste byli s doktorkou v kontaktu, když ji unesli replikátoři?“

„Zachránili jsme ji a pomohli jí, smířit se s její existencí.“

„To ale není možné. Přišla za námi a my díky její pomoci zničili poslední replikátory, kteří se povznesli.“

„To nebyla skutečná Elizabeth, byla to pouze její kopie vytvořená námi.“

„Nějak mi teď uniká důvod, proč nám to teď všechno říkáte.“

„Museli jsme zjistit, jestli se na Atlantidě nachází zbraň proti Wraithům.“ Woolsy zalapal po dechu.

„Jak můžete něco takového tvrdit?“ zeptal se Woolsy, jakmile se trochu uklidnil, přesto těm na druhé straně nevěřil natolik, aby jim prozradil, že o té zbrani ví také.

„Už jednou jste nám zmařili zničit Wraithy, znovu nám v tom nezabráníte, víme, že jste z Janusovy laboratoře získali jeden z experimentů, který bylo možné otevřít pouze DNA klíčem.“

„Pane, všechny naše jumpery jsou ve městě,“ pošeptal Chuck. „Ale z křižníku vylétají další šipky, ta loď je nedokáže všechny zničit. Musíme rozšířit štít.“

„Právě nejsme ve stavu, abychom mohli s vámi vyjednávat. Máme jen velmi málo energie, která možná nestačí na ochranu celého města.“

„Zbraně Atlantida snad má. Tak se začněte bránit. Pokud to zvládnete, dostaneme vás odsud a můžeme si promluvit osobně, pane Woolsy.“ Vedoucí Atlantidy si promnul bradu. Nechtělo se mu věřit odnoži Asgardů, kteří před tisíci lety odletěli do Pegasu, kde se usadili, a později vnikli na Atlantidu, unesli McKaye s Jacksonem a donutili je spustit zařízení, které sestrojil Janus a díky tomu zničili spoustu aktivních bran v Pegasu. Ani přes ušlechtilý záměr zničit Wraithy, nemohl Woolsy opomenout kolik obětí to nakonec mělo.

„Podplukovník Sheppard přišel k sobě a ptá se na další postup.“ Woolsy jen neochotně začal mluvit.

„Ať se Sheppard usadí do křesla a pálí vším, co máme, sežeňte všechny schopné piloty, ať nasednou do jumperů a ochraňují město. Budeme muset Asgardům věřit, že nás tentokrát nepodrazí.“

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!